|
|
1 Výlet do minulosti
Seděli spolu na staré ztrouchnivělé lavičce. Stála zde snad již sto let, ale její dřevo si doposud udrželo postačující pevnost a kov, z něhož byly kdysi vyrobeny hlavní nosné tyče, ještě jakýmsi zázrakem zcela nezrezivěl. Lavička stála zdánlivě sama na krásné zelené louce, která po pár desítkách metrů splývala s lesem.
Bedlivějšímu pozorovateli by jistě neušel nenápadný patník, nyní zarostlý bujnou trávou, který kdysi označoval okraje dávné cesty. Kolem ní z bujné trávy vyčnívalo pár holých koster keřů, jež ji kdysi lemovaly.
Kdyby bystré oko pokračovalo v prohlídce okolí, spatřilo by i různě rozptýlené, popínavými rostlinami porostlé kopečky. Po odkrytí křehkých stvolů by odhalilo trosky méně šťastných laviček, které zub času již dávno srazil na kolena, nebo hromádky kamení, v nichž se po chvilce hledání daly objevit opracované úlomky s vytesanými, dnes již nečitelnými nápisy.
Ve větší vzdálenosti od lesa se ráz krajiny měnil. Břečťanem pokryté sutiny - cihly, sklo, kamení, rozdrcený beton - a občas krátký úsek asfaltové silnice, jejímiž prasklinami se již prodíraly výhonky vyrostlé z dávno zapomenutých semen.
Vše nasvědčovalo tomu, že tato místa zažila jinou minulost. Stačilo jen zavřít oči a člověk spatřil rušné ulice, blikající reklamy a davy neustále spěchajících lidí. Když se pak víčka opatrně nadzvedla, opět vše obklopoval naprostý klid a ticho, jen občas přerušené zaržáním dvou vraníků popásajících se nedaleko, či tichým hovorem mladé dvojice sedící na lavičce.
„Opravdu tu kdysi býval hřbitov?" zeptala se Ima. Její tmavé oči těkaly z místa na místo a prozrazovaly, že se v těchto končinách necítí zrovna nejlépe.
„Ano. A toto je poslední lavička, která se dochovala," potvrdil Jon a vzápětí máchl rukou za sebe se slovy: „A tamhle stávalo město. Ne sice příliš velké, ale přesto významné – pochovali zde prvního MBU."
„A kde byl pochován?"
Ima opravdu mnoho o historii nevěděla. Ale byla podle všech měřítek krásná, s dlouhými kaštanovými vlasy, a když zamrkala těma svýma nevinnýma modrýma očima, přestávalo Jonovi vadit, že si plete i trojčlenku. Ale vlastně mu její nevědomost docela vyhovovala, protože na ni mohl dělat dojem tím, co všechno ví. A o tomto místě toho věděl dost a dost. Nyní jeho ruka bez zaváhání ukázala do lesa.
„Přece ho nemohli pochovat v lese?!" podivila se a Jon se mohl zase jednou pokochat jejím roztomile užaslým výrazem.
„Já netvrdím, že tam ten les v době jeho smrti rostl. V oněch místech se nacházel obyčejný hřbitov, který mohl být hrdý na to, že ho k pochování prvního MBU vybrali. Les zde roste teprve nějakých dvě stě let a vlastně to žádný les není. Je to strom MBU, který vyrostl z toho hrobu."
„Jakže?" Imin úžas neznal mezí. „Odkud bereš takovou jistotu?"
„Tobě to snad mohu říci,“ protáhl trochu samolibě. „Víš, že pracuji v městském archívu. Nedávno jsme dělali inventuru a při té příležitosti jsem narazil na starou kroniku tohoto města. Představ si, psali ji na papíře! Byl zažloutlý a málem se rozpadal. Nechápu, proč to nedali rovnou na Síť. Každopádně hned prvních pár stránek mne zaujalo natolik, že jsem ji přečetl celou a ještě jsem několik dní na Síti hledal další informace. Snažili se to tehdy dost ututlat, ale i přesto jsem toho našel hodně."
Na chvíli pohlédl na Imu. Takřka ani nedýchala, jak hltala každé jeho slovo. Senzace a zapomenuté tajemné příběhy, to byla její strava, vzduch i voda. A vypadala přitom tak roztomile, přímo k nakousnutí. Kdyby se narodila v trošku jiné situaci, stala by se z ní dozajista úspěšná novinářka nebo by psala bestsellery.
„Ačkoliv MBU vypadá jako les," pokračoval Jon ve výkladu, „ve skutečnosti je to jeden jediný strom. Jeho jméno zaznamenali v kronice jakýmsi podivným hieroglyfem. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co to znamená, až jsem se zeptal dědy a ten mi prozradil, že ten znak dříve používali právě pro MBU."
„Jediný strom!" vydechla Ima a pátravě se zahleděla do rozlehlé masy zeleně před nimi. „Ale já myslela, že MBU jsou takoví ti zelenoocí stromolidé, co všechno ví. Je toto jiný MBU?“
Jon se nestačil divit, že Ima neví ani něco tak základního. Kde ta holka žije?
„MBU je obojí. Hned ti to vysvětlím. Začalo to tím, že se jednoho dne objevil muž, který se jmenoval Timothy Jones. Původně to byl nějaký potrhlý botanik, co jezdil po světě a zkoumal masožravé rostliny, ale najednou se vrátil a začal tvrdit, že se setkal s MBU, a že se stal jeho součástí.“ Mrkl na Imu. „Jasně. A měl zelené oči a zlatou pleť, stejně jako ostatní MBU. To prý předtím neměl. Byl první, kdo přinesl do civilizovaného světa informaci, že nějaký MBU vůbec existuje. Zbytek životě pak cestoval po celém světě a přednášel o tom podivném stromu, aby ho lidé poznali a neničili, až se s ním setkají."
Na chvíli se zarazil a mlčky sledoval objekt svého vyprávění.
„Timothy Jones již za svého života předeslal, že až umře, vyroste z jeho těla nový MBU, ale nikdo mu nevěřil, dokud se jeho slova neprokázala. Pár let poté, co ho tady pohřbili, začal ten strom růst z jeho hrobu. Nu a brzy to začal být docela problém, protože se ukázalo, že MBU je masožravý strom. Nejdříve se ztratilo pár dětí, ale za pár let už bylo nebezpečné i jen tak zabloudit na hřbitov.“
„A proč s tím někdo něco neudělal?“ podivila se celkem oprávněně Ima.
„To je těžké,“ pokrčil Jon rameny. „Vypadá to, že v tom byla nějaká politika. Někdo hodně vysoko ten strom chtěl zachovat za každou cenu. Nevím o tom moc, ale má to něco společného s příchodem dalších stromolidí. A jak dnes všichni víme, nakonec to bylo dobře, že ho nechali růst. Ale obyvatelům se to zřejmě moc nelíbilo. Nějakému novináři se podařilo natočit, co se stane, když se někdo neopatrný dostane příliš blízko. Kolem něho se prý snesly dlouhé výhonky připomínající liány, omotaly ho a zvedly nad zem a během pár okamžiků zmizel uvnitř neproniknutelné zeleně, kde ho zřejmě čekala úděsná smrt. "
V duchu se otřásli při představě toho příšerného výjevu, který patřil spíše do hororů než do reálného života.
„Ten reportér to okamžitě pustil do místní televize a lidé dostali strach. Poté, co to odvysílali, už by nikoho na hřbitov nedostali ani násilím. Ale i tak jim asi takový soused moc klidu nepřinášel. A když jim radnice spolu s policií zabránila strom zničit, začali se raději stěhovat jinam. Každý den město opouštělo více a více uprchlíků a poslední odjely buldozery a další těžké stroje, které to tu proměnily v sutiny, jako by se snažily zamaskovat jakékoli důkazy pobytu lidí zde. Děda říkal, že od té doby pohřbívali MBU pouze ve vyhrazených rezervacích, aby nedocházelo ke kontaktu obyčejných lidí s tím nebezpečným stromem. Politici se strašně báli, aby lidi nezachvátila panika a nezačali MBU ničit, proto se teď všude mluví hlavně o těch zelenookých stromolidech a o jejich přínosu. Nikdo nechce slyšet o masožravých stromech, to je jasné."
Slunce pálilo, západní vítr přinášel vlhký a příjemně chladivý vzduch, který čeřil jinak nehybnou hladinu stvolů různých travin, zlehka ovíval a chladil slunečním žárem těžce zkoušenou pokožku. Lesklé listy MBU házely ve sluneční záři na okolní předměty vesele se honící prasátka. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde kdysi odehrávala tragédie, kterou Jon tak zasvěceně popisoval.
„Dnes jsme již moudřejší. Víme, že kontakt s MBU je pro nás opravdu velký přínos." Musí to vědět, říkal si, ale přesto to zkusil: „Že nevíš, kdo předpověděl zánik naší planety a kdo hrál hlavní roli ve výzkumu kosmického cestování? "
Ima zavrtěla hlavou. Jon nad ní už po několikáté spráskl v údivu ruce.
„Byl to MBU!"
Zatvářila se tak překvapeně, až musel chtě nechtě uvěřit, že to opravdu nevěděla. Přejel pohledem její dokonalé tělo a v duchu si povzdechl. Někde ta příroda šetřit musela. Ach jo.
„Ale já myslela, že to byl nějaký chlapík. Holanďan či tak něco.“
No třeba to není zas tak strašné, zadoufal.
„Ano, Jaap van Hulten. Povídá se o něm, že to byl takový útlý, nevýrazný mladíček, kterého přestal bavit svět a rozhodl se skončit svůj neúspěšný život plný omylů a křivd právě u tohoto exempláře MBU. Rodiče ho už oplakali, když tu se naprosto nečekaně vrátil. Věřím, že to pro ně bylo docela překvapení. A hodně se změnil. Nemyslím jenom ty zelené oči a ostatní věci, kterými se stromolidé liší od lidí. Byl z něho od základu úplně nový člověk. Šel hned za starostou a sebejistě prohlásil, že je MBU, a že má pro lidstvo důležitou zprávu. Samozřejmě si nejdříve mysleli, že se zbláznil, ale snadno je přesvědčil, když předvedl co umí. Nevím o tom moc, ale ti stromolidé prý umí věci, o jakých se nám ani nesnilo."
„Páni! A co třeba.“
„To zas jindy,“ odbyl ji Jon, kterému došlo, že se nechal vlastním vyprávěním strhnout do míst, kde se zas tak dobře nevyznal.
„Oznámil, že za nějakých sto let hrozí Zemi zkáza, a že je nutné provést evakuaci, pokud se chceme zachránit. Dnes už víme, jak to tehdy bylo, ale tehdy to pochopitelně vyvolalo velkou paniku. Jaap pak prohlásil, že jako MBU může svými znalostmi hodně pomoci, ale že potřebuje prostředky a více stromolidí. Kupodivu všechno okamžitě dostal a stal se vedoucím výzkumného ústavu, který nakonec skutečně vymyslel to, co jsme potřebovali k záchraně – přístroj na cestování v čase.“
„Nikdy jsem nechápala, k čemu je to cestování v čase vlastně dobré."
„Základní teorie kosmického cestování předpokládá sestrojení rakety, která by byla schopná překlenout mezihvězdnou vzdálenost. Tato cesta by ovšem zabrala mnohonásobek lidského života, protože scifi autory oblíbené červí díry nebyly dosud prokázané. Nu a je skoro nemožné sestrojit takovou raketu, která by mohla po tisíce let živit patřičně velkou kolonii poutníků. Cestování v čase umožnilo odstartovat v raketě a vzápětí se přenést do časového bodu, kdy se plavidlo přiblíží k cíli."
Věděl, že to nevysvětluje přesně, protože principu mezihvězdných letů sám dobře nerozuměl, ale mohl to tak s lehkým svědomím říci a tvářit se, že to tak skutečně je, protože Ima o tom očividně nevěděla vůbec nic.
„A dál už to znáš. Nakonec většina lidí postupně odletěla a s nimi skoro všichni stromolidé, co tu byli. Zůstalo nás tu jen pár a sama víš, co bylo dál.“
Ima přikývla. Na zemi zbyl jen nepatrný zlomek obyvatel, kteří odmítli rodnou planetu opustit. Ponechali si některé moderní vymoženosti, ale životním stylem se opět přiblížili přírodě, což si jejich předkové na přelidněné planetě nemohli tak snadno dovolit.
Začalo se stmívat a temná hradba mraků na obzoru věštila blížící se bouři. Jon a Ima nasedli na své koně a rozjeli se domů. Zajímavý a poučný výlet končil, ale jistě nebyl úplně zbytečný. Když se Ima naposledy ohlédla, aby spatřila právě mizející strom, prýštilo z jejího pohledu nové poznání a obdiv patřící zvláštnímu stromu, tolik obávanému. Jon už byl v myšlenkách dávno u blížící noci a u Imy. Nemohl tušit, že se právě rozhodla stát se MBU. |
