Aeloa stála před vysokým zrcadlem. Cítila vzrušení. To, co tak dlouho chtěla.... Konečně to přišlo. Dotkla se rukou sikarrové čelenky, která jí spínala dlouhé, temně černé vlasy vyčesané na temeni do korunky.
„Dokonalé.“ šeptla si pro sebe. „Stejně jako tento den.“
Tento den.... Den, kdy se provdá. Konec svobody. Anebo její začátek? Kdo ví.
Bohyně se odvrátila od zrcadla a někalika kroky přešla k malému dubovému stolku, na kterém ležela otevřená šperkovnice.
Takže Miell je ten, po jehož boku nakonec stanu... Aeloa zamyšleně nechala proklouznout mezi prsty jantarový náhrdelník. Její plány vyšly. Miell ji zbožňoval a ona toho dokázala pořádně využít. Měla teď mnohem víc síly, než vůbec kdo tušil. Ne, nemuseli to vědět. Proč by je mělo trápit, že jejich nenápadná, tichá a milá sestřička ukousla z koláče moci, který po boji o titul Vládce bohů upekl její nastávající, daleko větší kus, než se mohlo zdát. A tu moc, o kterou tak dlouho bojovala, teď spojí s tím nejsilnějším z bohů. S Miellem.
Bohyně zamyšleně pozvedla šňůru křišťálu a pověsila si ji na krk.
Nebylo to lehké. Samozřejmě že nebylo. Především musela odklidit z cesty Arocu. Její nejmladší sestřička měla na Miella zálusk už od prvního okamžiku. Přitahovala ji jeho moc. Moc, které ona sama měla málo. Tak málo...
Aeloa zvedla číši temně rudého vína. „Na zdraví, Aroco. Vyhrává ten silnější.“ usmála se, a přiložila pohár k ústům. Opravdu je skvělé... pomyslela si.
Necítila ke své sestře zášť. To jen euforie z vítěztví jí zaplavila smysly. Nebo za to mohlo víno?
„Výborné, že?“ ozvalo se za ní znenadání. Aeloa se otočila. Ve dveřích stála bohyně radovánek s trpkým úsměvem na rtech.
„Vskutku.“ odpověděla Aeloa. „Můžu ti nějak pomoct?“
Aroca překročila práh a posadila se do měkce polstrovaného křesla, které stálo u bohatě zdobeného krbu v rohu místnosti. „Sestřičko, mě už nikdo nepomůže.“ řekla s falešným smutkem v hlase. „Leda by se uvolil drahoušek Kohnaarg.“
Aeloa se mimoděk zachvěla. Samotné ztělesnění Smrti, bůh Podsvětí a její marnivá sestra Aroca? Nebezpečná kombinace.
„Jak daleko hodláš zajít ve své touze po moci?“ zeptala se Arocy.
„Tak daleko, jak jen bude třeba.“ odvětila. „Ale to je teď jedno, nemyslíš? Jsem tu proto, abych na tebe dohlédla. Hank tě nejspíš považuje za nesvéprávnou.“
Aeloa se usmála. Druhá její sestra, bohyně moudrosti, měla stvrdit manželství mezi ní a Miellem a jako obvykle brala svůj úkol až příliš vážně.
Znovu pohlédla do zrcadla. Tahle podoba se jí líbila. Trochu si poopravila lem dlouhých, jemně zelených šatů a potom se obrátila znovu k Aroce.
„Jsem hotová.“
„Skvěle!“ tleskla rukama bohyně radovánek. „Takže můžeme jít?“
Aeloa slabě přikývla a následovala svou sestru ven na chodbu vedoucí do obřadní síně.
Když vyšly ven, uviděla Aeloa mihnout se jakýsi stín. Neviděla ho jasně, chodba byla jen spoře osvětlena a ani její moc ho neodhalila. Až když se stín přiblížil na pouhý krok od ní, poznala Benedikta. Objal ji,vášnivě políbil a beze slova zmizel.
Zůstala stát, neschopna jediného kroku a zmatená, co to vlastně mělo znamenat. Srdce měla až v krku a zároveň se vztekala. Co si to dovoluje? Zrovna teď? Před jejím spojením s nejsilnějším z Bohů? Vždyť Miell stojí hned za dalšími dveřmi…
Aroca se jen pobaveně usmívala. Už tušila, co má její povedený bratříček za lubem, ale dělala jako by se nic nestalo. Sotva se její sestra trochu uklidnila, podepřela ji a společně vkročily do sálu.
Jakmile prošly dveřmi, měly pocit, jako by se ocitly v křišťálové jeskyni. Ze stropu visely velké krystaly a tříštily světlo do všech barev duhy. Nádhernou hru barev doplňovaly vázy plné květin i malé stromky vyrůstající přímo z podlahy a na nich sedící hejna slavíků.
Takovou nádheru si nepředstavovala ani ve snu. Miell se opravdu překonával… Kolem stěn stáli nejvyšší kněží a uctívači každého z Bohů. Naštěstí se podle barev oblečení dali poměrně lehce rozeznat.
Zářivě bílí, to byli jistě Arazielovi kněží. V temně zelené hned vedle stáli Miellovi Druidi a o malý kousek dál v temně modré, to byli uctívači moudré Hank. Naproti, opět lehce přiopilí postávali přisluhovači Arocy, která jim hned po svém příchodu znovu naplnila sklenice až po okraj. Kohnaargova Stráž hrůzy tu stála ve svých matně černých róbách. Vypadali tam trochu nepatřičně, protože z druhé strany stála skupinka v lehce namodralých tunikách. To byli její vlastní lidé. Nakonec si prohlédla i Benediktovy válečníky. Ti se trochu podobali Stráži hrůzy, ale jejich kožené zbroje byly pobité silnými ocelovými cvočky. Vypadali rozhodně působivě.
Stejně jako jejich patron, pomyslela si, ale zatím si netroufla se na něj zpříma podívat. Namísto toho si prohlížela ostatní Bohy. Jako na prvního pohlédla na Miella. Ten zvolil obvyklou podobu staršího muže v zeleném obleku s hnědými vysokými botami, opaskem a pláštěm. Po levém boku mu stál Araziel ve své bílé košili a plášti lemovaném kožešinou z hranostaje. Proti Miellovi stála Hank, do jejíž rukou měli skládat svůj slib. Ta zvolila šaty v barvě královské modři se stříbrnými doplňky. Kohnaarg a Aroca tvořili podivně nesourodou dvojici. Zrozenec Ghal snad jinou barvu než černou ani neznal a Aroca připomínala malé chlupaté růžové něco.
Zbýval Benedikt. Díval se upřeně přímo na ni a záhadně se usmíval. To malé tajemství jí bralo klid. Najednou si nebyla jistá, zda je Miell tím pravým. Neubránila se krátkému srovnání obou svých bratrů. Miell ve své podobě nevypadal ani zdaleka tak přitažlivě jako Benedikt. Ten, ve svém černém kabátci, zdobeném stříbrem, s černým šátkem staženým až nad oči, s rukou ležérně opřenou o jílec meče, který lehce zvedal okraj jeho tmavého pláště.
Aeloa prošla sálem a položila svou malou dlaň na Miellovu ruku.
Krátce na něj pohlédla, rychle se usmála a opět sklopila oči. Beru si vládce bohů... Beru si vládce bohů... opakovala si v duchu a snažila se ignorovat pátravý pohled Benedikta. Zhluboka se nadechla a koncentrovala svou mysl na sestru, která stála před nimi.
Hank položila ruku na jejich spojené dlaně a upřela tmavě hnědé oči na Miella. „Opakuj po mně.“ pronesla zvučně. „Já slibuji, zde pod stromy, svou ruku tobě, Aeloo.“
Aeloa byla duchem daleko, a slova své sestry téměř nevnímala. Co by se vlastně stalo, kdybych si Miella nevzala? Co by se stalo, kdyby na jeho místě stál například Benedikt? Samozřejmě, on nebyl tím nejsilnějším. Ale chtěla se vůbec provdat za Miella? Od tohoto momentu bude vždy stát až za ním. V jeho stínu. Co by se stalo, kdyby tento den nebyl? Moc měla, tak proč by se nemohla osamostatnit? Dokázala by velké věci. A za pomoci Benedikta by třeba sama mohla dosednout na trůn Bohů. Na okamžik se myšlenkami vrátila k tomu polibku. Proč to udělal? Nemělo to logické vysvětlení. Vlastně to nemělo vůbec žádné vysvětlení. Tak proč?
„...svou ruku tobě, Aeloo.“
Bohyně větru se násilím vytrhla ze zamyšlení a odvrátila pozornost zpět k probíhajícímu obřadu.
Hank pohlédla na svou sestru. „Já, tady, v rajských květinách, slibuji ti sebe, Mielle.“ řekla a očima jí pobízela k zopakování jejích slov.
Ještě to můžu zastavit.... Blesklo Aeloe hlavou. Teď mám poslední možnost. Ale neudělala to.
„Já, tady, v rajských květinách,“ pronesla pomalu. „slibuji ti sebe Mielle.“
Jen co vyslovila poslední slova, ucítila, jak se kdesi hluboko v ní zvedla energie, kterou doposud vnímala jen okrajově. Sledovala, jak se zhmotnila do podoby třpytivě modrého paprsku, který jako had obtáčel její paži, a pomalu postupoval až ke konečkům štíhlých prstů, kterými se dotýkala Miella. Jeho energie se k ní přibližovala v podobě temně zeleného šípu. Cítila, jak se oba paprsky střetly a navzájem se propletly. V místnosti se zvedl vítr, který rozezvučel krystaly tisícem zvonivých tónů. Slavíci se sladce rozezpívali. Stromy se rázem obalily květy, a ze země vypučela jemná čerstvě vonící tráva.
Je po všem... napadlo ji, když sledovala, jak její a Miellovy ruce obtáčí kvítí svlačce, česané jemným vánkem. Odvrátila pohled od svého muže a očima hledala Benedikta.
Stál tam, opřený o jílec meče a sledoval ji se zvláštním leskem v očích. Aeloiny rty se proti její vůli zkroutily do jemného úsměvu. Opravdu je po všem... uvědomila si vzápětí a sklopila zraky. Najednou si přála, aby se vše vrátilo. Nevnímala vůni květin, ani vítr, který se jí usadil ve vlasech. Neslyšela tleskající ruce. Nepřítomně hleděla na modrozelený pletenec sil, obtáčející ji a Miella, vysílající zářivě bílé paprsky, které osvětlovaly tváře přítomných bohů i jejich služebníků. A potom, jako když utne, se energie rozdělily, a každá zamířila do těla toho druhého. Aeloa si najednou uvědomovala Miellovo vědomí jasněji a ostřeji než kdykoli předtím. A spolu s ním taky život kolem sebe. Věděla o každém broukovi, o každé rostlince, která se nacházela v její blízkosti. Takový příval nových informací ji na malý okamžik zahltil, než jej byla schopna odsunout na okraj svého vědomí a ignorovat. Pohlédla do Miellových očí. Usmíval se, ale ona nebyla s to přimět své rty ke stejnému gestu. To, co nakonec vytvořily, byla trpká směsice smutku a sklíčenosti. Nemohla si pomoct, ale měla pocit, že právě zahodila poslední šanci na štěstí. Co všechno dokáže jeden polibek... napadlo ji, když se její rty střetly s Miellovými aby stvrdily jejich slib.
Miell podal Aeloe ruku, aby ji v čele procesí odvedl do paláce na Duze, kde měla proběhnout oslava. Procházeli dlouhou chodbou, když se na sebe Benedikt s Arazielem podívali. Bůh války lehce mrkl. Araziel se usmál, vzápětí podkopl Miellovi, který šel před ním, nohy a zároveň do něj tvrdě vrazil. Otec přírodník, jak mu ostatní v žertu přezdívali, se zapotácel, a nebýt Hank, jíž se zachytil, byl by upadl.
Když se vzchopil, byli v chodbě jen on, Hank a hosté. Všichni ostatní Bohové zmizeli, včetně jeho milované Aeloi.
„Oni ji unesli,“ zašeptal nevěřícně.
Ve stejný okamžik se on i Hank otřásli, jak začali všichni Bohové používat veškerou svou sílu na Mellorii. Lidé se chápali zbraní a začínali spolu bojovat, ačkoli nevěděli proč. Ti, kteří v prvním okamžiku nevzali do ruky zbraň, teď drželi lahve s vínem a mocnými doušky posilovali Aročinu moc. Díky duším zemřelých sílil i Kohnaarg a i jeho moc zaplavovala zemi. Ze severu se pohnuly obrovské ledovce, jak se přihlásil ke slovu Araziel. Miell se zaměřil na jakoukoli stopu po Aeloe, aby ji přivedl zpět, ale všechna ta projevovaná moc ostatních Bohů mu její osobu zcela překryla. Oči se mu zúžily do tenkých čárek a on naráz použil plnou sílu Vládce Bohů, ale ani to nebylo nic platné proti dokonalé souhře sil ostatních pěti Bohů.
Miellem zmítal vztek, ale ten ho spíše otupoval a to jak v síle, tak v úsudku. Naproti tomu Hank si zachovala chladnou hlavu a snažila se trochu toho klidu přenést na Miella.
Chytla ho za ruku a řekla: "Kdyby jsi byl Benedikt, kam by jsi s Aeolou šel?"
"Othargar" vyhrkl a rozlétl se přímo tam.
U jeho brány zabušil, ale hlídkující vojáci ho nechtěli vpustit, protože neuposlechnutí Benediktova rozkazu, to se rovnalo osudu horšímu než smrt. Miell vzal všechen svůj nahromaděný vztek a vložil ho do své síly. Brána, byť z máčeného dubu a silně obitá, se rozletěla na třísky a nepříčetný bůh se hnal chodbami paláce. Prohlédl každý kout, každou skulinu, ale po únosci a jeho oběti se slehla zem.
"Aroca" blesklo Miellovi hlavou. Vyhledal ji a uhodil na ni. "Kde jsou? Okamžitě mi to řekni!" Aroca se jen pobaveně usmála "I kdybych to věděla, stejně ti to neprozradím."
Miell byl vztekem úplně bez sebe a asi by se na ni vrhl. Za jejími zády se ale náhle objevil Kohnaarg, jako by vyrostl ze země. "Děje se něco, drahá?" řekl co nejklidnějším hlasem, avšak dost důrazně na to, aby i Nejvyššímu z bohů bylo jasné, že není radno pouštět se s ním do křížku.
Hank zatím prohledávala každý kout Mellorie, i když jí bylo jasné, že je nenajde. Když chce Benedikt zmizet, udělá to a pak je snazší hledat jehlu v kupce sena než Sekerníka v Mellorii.
Když zazněl dusot kopyt, zavřela vyděšená žena okenice a přibouchla těžkou závoru. Ještě to nebyla ani hodina, co kolem jejího malého domku na kraji vesnice táhla tlupa opilých vojáků a ona se raději schovala. Měla velké štěstí, vojákům se nechtělo ji hledat a spěchali do hospody na návsi… Ale neodolala. Když už jezdec projížděl kolem jejího domu, přitiskla tvář ke dřevu a vyhlédla dírou po vypadlém suku.
Spatřila neuvěřitelně krásnou mladou ženu, kterou před sebou v sedle držel silný vysoký muž. Dívka měla světlounce zelené šaty a dlouhé černé vlasy jí spínala čelenka vykládaná zářivými kameny. Hlavu měla položenou na rameni svého společníka.
Ten byl oblečen do černého kabátce zdobeného stříbrem a zpod ohrnutého pláště mu visel štíhlý meč. V pravé ruce držel otěže svého mohutného koně a levou přidržoval svůj černý plášť na dívce a chránil ji tak před chladem nadcházející noci.
„Nikdy jsem si neuvědomovala, jakou má Araziel sílu,“ poznamenala Aeloa a přitiskla se k jezdci blíže.
„Ano, má,“ souhlasil Benedikt. „Ale neboj se, za krátkou chvíli už budeme v bezpečí..“
„A kam to vlastně jedeme?“ zeptala se zvědavě.
„Do posvátného háje na Surmorském pomezí,“ odpověděl s lehkým úsměvem a políbil ji do vlasů.
Udiveně se na něj podívala. „Proč zrovna tam? Do jeho první a největší svatyně?“
Znovu ji políbil. „Je to jediné místo, kde by Miella ani Hank nenapadlo tě hledat. Řekl bych, že zrovna teď prohledává můj Othargar od nejhlubšího sklepení až po nejvyšší věže. Ale sem nepřijde.“
Uklidněna jeho jistotou mu nastavila rty ke krátkému polibku. Benedikt pustil vraníkovi otěže a objal ji i druhou rukou. Splynuli v dlouhém polibku, zatímco je černý hřebec nesl dál k Miellově svatyni pod starobylými duby.
„Tohle nemá cenu, bratře,“ namítla Hank. Už ji nebavilo prohledávat každý myslitelný kout Mellorie jen kvůli praštěnému Bohu války, který nemohl snést Miellovo vítězství ve vzájemném soupeření, a stejně nezodpovědné sestře.
„Má! Je to moje žena a já ji chci. Ani všichni ostatní Bohové dohromady mi nezabrání v tom získat ji nazpět. Ty to pořád nechápeš? Já ji miluju!“
Vysoké duby Miellovy svatyně šuměly do ticha nadcházející noci. Teplý vánek jemně čechral jejich listy. Sem Arazielova moc nemohla. Toto bylo Miellovo nejsvětější území.
Černý hřebec uvázaný u paty jednoho ze stromů zafrkal. Stál sice až za silnou magickou bariérou, kterou se oba Bozi chránili před jakýmikoliv nevítanými návštěvníky, ale ani tak by se nenašel ani jediný smrtelník, který by se jej pokusil odvést.
Uvnitř hájku vybuchla záplava barev, jak se oba Bohové oddali své vášni. Jejich zářivé energie se spojily a nebýt oné bariéry, věděla by celá Mellorie, co se v hájku nejvyššího Boha odehrává…
„Takhle jsem si svou svatební noc nepředstavovala,“ přiznala Aeloa a sledovala, jak se její prsty jemně proplétají s těmi Benediktovými. Bůh války se trochu samolibě usmál a políbil ji do černých kadeří. Kolem unavené Bohyně ležely trosky jejích šatů které podlehly síle jeho rukou. Na jednom z větších kusů ležela její zářivá čelenka.
Pohladil Aelou po vlasech, které teď klidně splývaly kolem ní. Prohnula se, aby si vychutnala žár jeho rukou.
„Nepřestávej,“ zašeptala a přitiskla se k němu.
Nepřestal. Naopak, zvýšil svoje úsilí a když pod jeho doteky zasténala rozkoší, vzal si ji znovu. Když jejich vášeň konečně trochu opadla, Aeloa vstala. Jediným pohledem zhodnotila, že její původní šaty jsou už naprosto nepoužitelné. Otočila se, a zjistila, že ji Benedikt zálibně pozoruje. Lehce se začervenala, jak se jí na vteřinku zmocnily rozpaky. Aby je zakryla, pokynula rukou a na blízké větvi se zhmotnily šaty nové. Rychle se oblékla.
„Měla bych už jít,“ obrátila se na Benedikta. I ten už stál, oblečený pouze v kalhotách, krásný a silný.
„Asi ano,“ přikývl. „Už je čas.“
