7:00
Projíždí mnou nějaký sen. Je to divný. Lezu, ale ne po skalách. Prostě někde. Někdo na mě volá. „Dělej! Pospěš!“ však ne spěšně. Jinak. Klidněji, na prahu vědomí. Nevnímám tichý křik. Dál lezu svým tempem.
Do toho ostré pípání. Rozhlížím se po okolí. Co to pípá?
Probouzím se.
„Ahoj, je sedm. Vem si prášek.“
Rozespale: „Jo, už jdu.“
„A pak si zase lehni.“
„Jo, lehnu.“
„Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Nevím co po mě chce, ale vstávám a cestou do kuchyně si to uvědomuji. Prášek. Jediné slovo, mobilizující veškeré síly, bubnující, povolávající do zbraně. Z hlavy mi dělá bitevní pole. Prohlašuji bitvu za skončenou. Teprve poté si uvědomuji, že polykám prášek.
„Sakra!“
Uvíznul mi v hrdle. Zmatečně polykám. A je hotovo. Prášek se stává součástí mého trávicího systému.
Odcházím. Ulehám do postele. Uvědomuji si co je to všechno za klid. Takový klid nemůže nikdo za normálního života poznat.
15:00
Jsem někde jinde. Někde, kde necítím takovou tíhu těla, kde je řidší vzduch. Moc dobře vím kde jsem. Proč se mi boty barví rudým pískem.
Mluví na mě desítky lidí. Těch lidí, co se zapsali zlatými písmeny do historie literatury dvacátého století. Dneska je zná málokdo. Ale já s nimi mluvím, diskutuji s nimi přes propasti času, ptám se jich na motivy, příležitosti, následky. Nikdo je už dneska nezná, ale já s nimi mluvím, vím z jakých pohnutek, chutí, citů napsali vše co je proslavilo, proč byli průkopníky, proč my dnes kráčíme v jejich stopách. Opakujeme jejich řádky. Jejich slova hovoří za ně po celá desetiletí a budou hovořit dál, dokud bude existovat jediná jejich kniha. I když už tu člověk nebude.
Díky nim se stále proháníme po pláních Marsu, zmrzlými končinami vesmíru, nebo prolétáme hvězdokupami kolem středu Mléčné dráhy. A ještě dál. Oni jsou naše fantasie, oni jsou naše Zlaté fondy, oni jsou to co umíme. To co nám začali ukazovat před stoletím.
Sním.
15:45
„Vzal sis ve tři prášek?“
„Sakra.“
„Zase. Myslíš ty vůbec na něco?!“
Polykám prášek.
Tam na Měsíci, kde jeden muž uviděl odlesk na nějaké vyvýšenině, což se pro něj stalo dostatečnou motivací aby se za ním vydal. Běžel, překonával strasti bezvdušného vesmírného tělesa, neustále se vzdalujícím přítelem Země, mnohem starším než byl jeho sovětský souputník z let padesátých. Aby mohl nalézt nečekanou pyramidu, jenž odstartovala putování Davea a Hala. Aby se vesmírné dítě objevilo u Země, aby Jupiter mohl vzplanout pro ploutvičky na Europě, posvátné půdě, hájené před člověkem. Aby se příběh stal Odyseou.
22:34
Víčka se slepují, přemáhá mě únava. Bojuji z posledních sil. Musím vytrvat. Nepřítel se blíží přičemž vím, že pokud nebudu bojovat, rozcupuje mne na kusy. Sbírám další energii, burcuji další posily, volám „Do Zbraně!!!“ a vrhám se vpřed, v nekonečném stakatu kulometů. Všude kolem to vybuchuje, překonávám poslední překážky. Vím, že jestli vztyčím vlajku, Císař bude mít jedno z mnoha vítězství. Další výhra proti Orkům.
Kryji se za poslední překážkou. Zbývá jen posledních padesát, dlouhých, nechráněných metrů.
Všichni ostatní z čety už umírají, v poslední možné chvíli se vrhám vpřed, přímo před ústí kulometu který zabil všechny mé druhy. Rychlou melta bombou ničím hnízdo, zabíjím poslední Orky. Zkrvavená mačeta po boku, já si klekám, svojí vahou usazuji vlajku Vesmírných Mariňáků do podstavce. Pak už jen burácení hromů a poslední co vidím, jsou stovky přistávajících modulů našich sborů. Vyhráli jsme další boj. Už je čas.
23:01
Byť stále vyčerpán, se probouzím, rozeznávám svojí mačetu. Ne po svém boku, ale před sebou. Je to klávesnice která mi vybojovala poslední bitvu. Z posledních sil polykám prášek. Pak nějak, ani nevím jak, padám do postele.
Někdy v noci
Zase lezu. Zase na mě někdo křičí. Nevím kdo to je, ale ten hlas je mi povědomý. Nevěnuji mu pozornost. Je stále někde v dáli a není v mých silách poznat kdo je jeho původcem. Pomalu hmatám na další vybouleninu. Ani nevím jestli lezu svisle, po rovině, nebo po něčem mezi tím. Říkám si jen „Tři pevné body, tři pevné body.“
Naléhavost hlasu najednou začíná být znát. Možná že znám toho co křičí. Je to žena. To je jisté. Ale kdo přesně? Pořád lezu svým tempem.
„Dělej! Pospěš! Spadneš! No tak!“ povykuje. Už si vzpomínám proč. Noční můra se vrací.
A já padám.
