Erik seděl daleko od ohně, kde jeho tvář milosrdně skrývalo šero, kterým plameny nemohly proniknout, a naslouchal melodickému zpěvu svých společníků. Jeho myšlenky se však toulaly někde daleko, kam píseň elfů nemohla dolehnout.
„Pojď k nám, Eriku,“ objevil se před ním vysoký stín, v jehož hlase mladý muž poznal Ardhiela.
„Tady je mi dobře, Ardhieli,“ odvětil unaveným hlasem a zachumlal se více do svého teplého pláště.
„Neměl by ses stranit svých přátel,“ přisedl si elf k bojovníkovi, se kterým byl z pověření královny už několik dnů na cestě.
„Nechci tě urazit, Ardhieli, ale jak můžeš za přítele považovat někoho, koho znáš tak krátce?“
„Víš o nás toho tolik a přitom tak málo, Eriku,“ usmál se místo odpovědi elf a čistým hlasem se přidal ke zpěvu svých druhů. Erikovy myšlenky se znovu zatoulaly mimo království elfí paní, až do míst, kde vyrůstal. Před očima se mu ve vzpomínkách vykreslila malá chalupa ve stínu kaštanů, kde s rodiči a pěti sourozenci obdělával malé políčko a těšil se z maličkostí, které život v údolí přinášel. Věděl, kam ho jeho vzpomínky zavedou, ale nedokázal se odtrhnout od obrazu, který mu poskytovala jeho mysl. Od obrazu naprostého štěstí a nádherného dětství v údolí pod Hörchatskými skalami, který se mu před očima zjevoval od chvíle, kdy vstoupil do posvátných lesů Vznešeného lidu. Jako by magií naplněné lesy vyvolávaly vzpomínky ukryté hluboko v jeho duši na povrch. Stále myslel na slova Královny, jež mu vysvětlila, že zasunuté vzpomínky bolí nejvíc a proto je dobré chvíli truchlit a potom si v hlavě uchovat jenom to dobré, než zapomenout na všechno.
Z myšlenek ho vytrhlo ticho. Zatřásl hlavou a podíval se na své společníky, kteří nyní seděli napjatě u ohně a dívali se jeden na druhého.
„Co se děje, Ardhieli?“ zašeptal. Nebyl si vědomý žádného nebezpečí okolo a přesto se muselo něco stát.
„Musíme okamžitě vyrazit. Yavëtil použila kouzlo,“ odpovídal elf, zatímco ve spěchu balil. „Sbal si své věci, vyrážíš s námi.“
„Nevím, proč se mám balit, když ani nevím, o co přesně jde,“ vrčel Erik, ale poslechl elfa. Když se chystal osedlat svého koně, Ardhiel ho zarazil.
„Musíme být rychlejší než vítr.“
„Bez koní to půjde jenom těžko,“ odfrkl si Erik. V tu chvíli ho ovanul jemný větřík a mezi stromy se objevili jednorožci. Erik měl nejdřív pocit, že přeslechl dusot kopyt, ale potom si uvědomil, že tato nádherná stvoření běží tiše jako vítr, který přišel s nimi.
„Svého koně i sedlo nechej tady, Esceriel a Joriam se vrací zpátky a vezmou je s sebou,“ vyšvihl se Ardhiel na jednoho z jednorožců. Erik natáhl ruku ke zvířeti, které stálo nejblíž, a nevěřícně jej pohladil po krku. Něco tak nádherného ještě nikdy neviděl.
„Eriku, pospěš,“ křikl na něj elf a následován svými druhy vyrazil mezi stromy. Erik se vyšvihl na hřbet tohoto kouzelného stvoření a pobídl jej, aby následovalo ztrácející se jednorožce.
„Lewisi, já opravdu nevím, jak....“ rozhodila Ransha bezmocně rukama a v očích se jí objevily slzy.
„Rozháníš se tady magií a nevíš ani jak?“ přišel k ní ještě blíž. Neuniklo mu, že dívka je pořádně vyděšená a tak se snažil rychle uklidnit. „No, naštěstí se nic nestalo,“ zamumlal a přitáhl si ji k sobě. Potřebovala utěšit a on se najednou zastyděl za svá předchozí slova.
„Jak to můžeš říct... jsem zrůda,“ zaštkala.
„Ran, co to povídáš?“ zvedl jí obličej za bradu, aby se jí podíval do očí. „Mágové byli odjakživa vysoce cenění a postavení lidé, žádné zrůdy,“ pohladil ji po tváři.
„Mágové patří do pohádek. Už několik desetiletí se žádný neobjevil...“
„Až teď,“ usmál se na ni.
„Ale co řeknou lidé ve vesnici? Musím odejít...“
„Myslíš, že budou Odrysovi věřit? Nemá na práci nic jiného než zpíjet se do němoty a vymýšlet lživé příběhy,“ zasmál se Lewis. „No, měli bychom dodělat to dřevo, za chvíli začne padat tma.“
„Víc mi k tomu neřekneš?“ podívala se na něj překvapeně.
„Co bys chtěla ještě slyšet? Věřím, že sama nevíš, co se přesně stalo, tak proč tě mám vyslýchat?“
„Já nevím... protože... můžu tě ohrozit...“
„Až se to stane, tak to budeme řešit, teď jdeme dodělat to dřevo. Na to asi nějaké kouzlo nemáš, co?“ usmál se na ni a chopil se své sekery.
Když se začala snášet tma, uklízeli zrovna poslední polínka. Oba byli utahaní a hladoví. Zatímco se Lewis umýval a převlékal do čisté haleny, postavila Ransha nad oheň kotlík s polévkou a prostřela na stůl talíře, chléb a sýr.
„Půjdu se podívat na Belku,“ usmál se na ni Lewis, když přes sebe přehodil plášť. Ranshe bylo jasné, že jí chce nechat soukromí, aby se i ona mohla umýt a převléknout. Když se Lewis vrátil a s ním i Darko, byla už Ransha převlečená a na stole stál hrnec horké polévky.
„Jak to vypadá s Belkou?“
„Je neklidná, ale nevypadá to, že by mělo hříbě přijít na svět ještě dneska.“
„Byla jsem si pomalu jistá, že v noci už budeš mít o jednoho koně víc...“
„Možná zítra,“ usmál se Lewis a pustil se do jídla.
„Chtěla bych zítra vyrazit na lov, nevadilo by ti to?“ prolomila Ransha ticho narušované praskáním ohně. Chvíli předtím sklidila ze stolu nádobí a teď seděla schoulená u krbu a bezmyšlenkovitě se probírala hustou srstí své vlčice.
„Na jak dlouho? Na celý den?“ zvedl Lewis pohled od kusu dřeva, kterému se rozhodl dát podobu dřevěného koníka, což se mu pomalu začalo dařit.
„Do tmy bych byla doma...“
„Ran, nevím, jestli je to nejlepší nápad. To, co se dnes stalo... co když se to bude opakovat?“
„Dám na sebe pozor, slibuju. Kromě toho sebou budu mít Darko,“ upřela na něj prosebný pohled. Věděla, že ji Lewis nemůže držet v chalupě násilím, ale nechtěla nic dělat proti jeho vůli.
„Dobře, ale do tmy budeš doma,“ souhlasil nakonec. Ransha potřebovala volnost a on jí v tom nechtěl bránit, přestože měl o ni strach a podivné mravenčení v zádech mu dávalo tušit, že se ještě něco semele.
Ransha se probudila ještě před svítáním. Krví jí kolovalo vzrušení z nastávajícího lovu, které vytušila i Darko. Obě se tiše vykradly ze stavení přímo do stájí, kde je zafrkáním přivítal Blesk. I on jako by vycítil, co bude následovat. Ransha ho osedlala a vyvedla ze stáje. Ve chvíli, kdy dosedla do sedla, ucítila příval svobody. Hřebec se nenechal dlouho pobízet a vyrazil blednoucí tmou přímo k lesu, Darko s nadšeným štěkotem následovala divoce uhánějícího hřebce. Ransha Bleska po chvíli donutila zpomalit, aby se příliš nezpotil a neunavil. Asi po hodině jízdy se svezla z jeho hřbetu a bystrým zrakem prohledala okolí. Hledala stopy přítomnosti králíků, které dnes mínila lovit. Popleskala Bleska po mohutném krku a nechala ho okusovat nízký lesní podrost, zatímco vytáhla svou loveckou kuš s malými šipkami. Darko stála vedle ní a s napětím čekala na povel, kdy bude moct sama vyrazit na lov.
„Tak utíkej, Darko,“ usmála se Ransha, když si všimla tmavých očí, které se na ni upírali v mlčenlivé prosbě. Dívka nechávala vlčici volnost, nikdy ji nijak neomezovala, ale vždycky, když lovila, čekala vlčice na její povel. Kdyby ji potřebovala, aby jí naháněla králíky, stačilo písknout a Darko se během chvilky přihnala.
Ransha se neslyšně vydala po zvířecí pěšině, kde byly králičí stopy tak krásně čitelné, že nepochybovala, že bude mít brzy kořisti víc než dost. Tiše kladla nohy před sebe, vnímala každý pohyb nejmenšího lístečku, naslouchala lesu. Po hodině tichého ploužení v podrostu narazila na prvního králíka, kterého jedinou střelou zabila. Kromě zadrnčení tětivy nenadělala žádný hluk, ale přesto se spokojeně usmála, když ptáci v korunách stromů nepřestali zpívat své podivuhodné písničky. Nechala ležet mrtvého králíka na místě a znovu zbystřila smysly k lovu...
„Hodný,“ usmála se Ransha na Bleska, který se pohyboval na místě, kde ho zanechala. Byla ráda, že neutekl, i když ho nepřivazovala. Věděla, co tím riskuje, ale nechtěla hřebci bránit ve volném pohybu, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Spokojeně se usmívala, když uvazovala šest ulovených králíků k sedlu.
„Jde to líp, než jsem si myslela. Možná, že už před polednem vyrazíme domů,“ pohladila hřebce po horkém krku a chvíli se o něj opřela. Než znovu zmizela mezi stromy, snědla krajíc chleba se sušeným masem, který si sebou vzala. Darko se někam ztratila, ale Ransha věděla, že kdyby ji přivolala písknutím, hned by se objevila. Nakonec dívka vyskočila na nohy, ještě jednou poplácala Bleska a zmizela na druhou stranu lesa, než odkud se před chvílí objevila. Tentokrát na králíky narazila rychleji. Vystopovala je až k noře, a tak nemusela dlouze číhat, až se některý z nich objeví. Odnesla to pár škrábanci, ale na ty byla zvyklá. Když už viděla mezi stromy svého hřebce, pískla na vlčici, aby mohly hned vyrazit. Ještě než stihla uvázat další králíky k sedlu, objevila se Darko s vyplazeným jazykem a divokým výrazem v očích.
„Ahoj, kdepak jsi se toulala, co?“ zasmála se dívka a podrbala vlčici mezi velkýma ušima. Darko nadšeně zaštěkala a rozběhla se směrem ke stavení, kde na ně už určitě čekal Lewis. Ransha na nic nečekala, vyhoupla se na koňský hřbet a následovala svou vlčici. Byla ráda, že jí lov zabral jenom půl dne. I tak bude mít s králíky ještě hromadu práce a takhle si nemusí dělat starosti s tmou.
Darko doběhla ke stavení dlouho před Ranshou, která si na koňském hřbetu užívala poslední hřejivé paprsky sluníčka. Nešlo neuvědomit si, že zima je tak blízko. Když přijela ke stáji, byl už Lewis venku.
„Ahoj,“ usmála se na něj.
„Ahoj, myslel jsem, že budeš venku dýl,“ opětoval jí úsměv a otevřel dveře stáje, aby mohl Blesk dovnitř.
„Šlo to líp, než jsem myslela. Aspoň stihnu králíky stáhnout a vykuchat ještě za světla.“
„Panejo, jestli takhle budeš pokračovat, tak to maso nebudeme moct kde skladovat,“ zasmál se Lewis a sundal hromadu mrtvých králíků ze sedla. Ransha vyhřebelcovala Bleska, chvíli tiše promlouvala k Belce, jejímuž hříběti se ještě stále nechtělo na svět, a potom popadla několik králíků a vzala je ven. Taky jsem je mohla sundat venku, napadlo ji. Lewis se objevil za ní s dalšími, ale přesto se musela ještě jednou vrátit do stáje.
„Dvanáct... myslel jsem, že tě budu učit základy lovu a myslím, že jsem si pod střechu nastěhoval hotového mistra,“ kroutil hlavou Lewis.
„Mistr se nenechá poškrabat,“ zasmála se Ransha. Rudé šrámy sice hned vyčistila, ale přesto ji pálily.
„Mýlíš se, mistr má víc škrábanců, než jeho učeň,“ odporoval jí Lewis. Pomohl jí stáhnout všechna zvířata a zatímco nakládal maso do bylinkového nálevu, Ransha se věnovala jindy odpadním kožešinám. Než je zbavila ochranných blan a tuku, snesla se na údolí noc. Když se dostala do stavení, byla už k smrti unavená. Napadlo ji, že si toho vzala moc, mohla králíky lovit a zpracovávat po dvou, po třech... ale to už teď bylo jedno.
„Tady máš guláš a chleba. Dneska jsem byl ve vesnici a prodal spoustu masa.“
„Neříkali lidé nic o mě?“ zvedla hlavu od misky s lákavým jídlem.
„Ptali se mě, jestli je tady se mnou někdo. Ale těm Odrysovým povídačkám o čarodějce samozřejmě nevěřili,“ zasmál se a přisedl si k ní se svou porcí. „Jestli ho doteď považovali za opilce a podivína, teď už u nich ztratil poslední zbytky nějakého respektu.“
„A přitom jim nelhal,“ špitla si Ransha jenom tak pro sebe. Lewis posbíral prázdné misky, opláchl je a sledoval, jak se dívka unaveně plouží ke svému lůžku. Překvapeně se na Lewise podívala, když se do večerního ticha ozvalo rázné zabušení na dveře. Mladý muž vyslal k dívce uklidňující pohled a odsunul závoru. Vzhledem k tomu, že vlčice ležící u krbu na příchozího nijak nereagovala, nebál se nebezpečí, které by snad mohlo hrozit. Překvapeně zacouval do světnice, když spatřil příchozí. Ransha vstala a nakoukla mu přes rameno. Pět mužů mokrých od drobného deště, který ovládl tmu, se na oba obyvatele stavení soustředěně zadívali.
„Mára undómë, hledáme Yavëtil,“ pronesl klidným hlasem muž, který stál nejblíž k otevřeným dveřím. I když mu Ransha neviděla do tváře kryté kapucí, najednou jí bylo jasné, že před ní stojí elf.
„Pojďte dál, pane,“ odkročila ode dveří a zatahala Lewise za rukáv, aby návštěvu pustil dovnitř. Nikdy předtím elfy nepotkala a neznala nikoho, kdo by měl kdy větší štěstí než ona. Myslela, že stejně jako mágové, patří vznešený národ už jenom do prastarých příběhů, ze kterých se časem stanou jenom pohádky.
„Hantanyë len, nildë,“ sklonil elf hlavu a vešel do místnosti, odkud se pomalu ztrácelo životadárné teplo. Jeho přátelé ho následovali.
„Rozvěsím vaše pláště k ohni, aby oschly, posaďte se,“ usmála se na zahalené muže Ransha. Jejich vůdce, jak soudila podle jeho vystupování, sundal z hlavy kapuci, potom celý plášť a podal jej čekající dívce. Ransha málem nedýchala. Nechtěla na příchozího nestydatě civět, ale byl to první elf, jakého kdy viděla. A byl nádherný. Vysoký a štíhlý, s dlouhými černými vlasy a zvláštníma stříbřitýma očima. Měl tak krásně řezanou tvář, že bylo těžké uvěřit, že je to výtvor přírody a ne nadaného kameníka, jež elfy, které tak dlouho nikdo nespatřil, zvěčňoval do nerostů.
„Ehm, posaďte se pane,“ odtrhla od něj oči a pověsila na věšák u krbu jeho plášť. Překvapilo ho, že i tři jeho společníci jsou elfové, zatímco pátým členem jejich malého společenstva byl mladý muž. Kdyby neměla plné oči elfů, určitě by zůstala chvíli civět na jizvu táhnoucí se přes celou levou tvář, jinak hezkou s tmavými vlasy a zelenýma očima. Když pověsila všechny pláště, přiložila do krbu a na uklidněnou pohladila svou vlčici (spíš potřebovala uklidnit samotná Ransha, zatímco Darko ležela naprosto v klidu), nalila vzácným hostům čaj, dala na stůl chleba a čerstvý sýr a posadila se na poslední volnou stoličku.
„Říkal jste, že něco hledáte, pane. Ale nevím ani, co máte na mysli, natož kde byste to mohl najít,“ promluvil Lewis jako první, když už u stolu seděli všichni.
„Ne něco, ale někoho. Hledáme Yavëtil a jsem si jistý, že jsme na tom správném místě,“ upřel významný pohled na Ranshu.
„Mýlíte se, pane, já nejsem žádná Jaftil, jmenuju se Ransha...“ Člověk, jež přišel s elfy, se ušklíbl nad zkomoleninou elfího jména. Věděl, jak elfové nemají rádi, když jejich krásný jazyk kazí něčí špatné vyslovování.
„A já jsem Lewis. Možná byste se měli představit i vy,“ nadhodil mladík.
„Oh, samozřejmě, omlouvám se za svou nezdvořilost. Já se jmenuji Ardhiel. Nemyslím, že je nutné vyjmenovávat můj původ. A mí přátelé Ardreath, Preliath, Arthielan a Erik,“ představil elf sebe i svou společnost. Ransha se na chvíli zadívala na posledního jmenovaného, ale jeho nepříjemný pohled ji přinutil odvrátit oči na jiný objekt zájmu.
„Ale teď zpátky k tomu, proč jsme přišli. Včera jsi použila své první kouzlo. Je čas vrátit se domů...“ pronesl Arhiel klidně, ale uvnitř byl celý napjatý, jak bude dívka reagovat. Vypadala jinak, než si představoval. Vypadala tak ... lidsky. Postrádal jakýkoliv náznak elfí krve v jejích žilách a kdyby necítil magii, kterou v sobě ukrývala, myslel by si, že jsou opravdu na špatném místě.
„Ale já jsem doma tady!“ podívala se nervózně z Ardhiela na Lewise, který souhlasně přikývl.
„Ve vší úctě k našemu hostiteli, tady tě nikdo nenaučí používat svou moc. A může se stát, že se tady objeví vyslanci zla, kteří tě budou chtít přetáhnout na svou stranu...“
„Tak s nimi nepůjdu!“ zvedla bojovně bradu.
„Oni se tě nebudou ptát,“ promluvil Erik. Ranshu překvapil jeho neobyčejně hluboký hlas.
„Vy se mě taky neptáte...“
„Ran, pojď na chvíli ven. Pánové nás omluví,“ zvedl se Lewis. Nechtěl ji jenom tak pustit, už si zvykl na její veselou přítomnost. Ale současně si uvědomoval, co je pro ni nejlepší. Ani jeden z nich se neuměl bránit a při představě, že sem vtrhnou přívrženci zla, se Lewisovi ježili chloupky na rukou.
„Chceš mě poslat pryč?“ zeptala se, když se za nimi zavřely dveře.
„Ty víš, že tě mám rád, ale...“
„Jsi na jejich straně...“
„Ran, oni ti nabízejí jedinou správnou volbu. Je pravda, že pokud s nimi neodejdeš a přijdou sem ti zlí, nebudou se tě ptát a nedají ti na výběr, prostě tě sebou odtáhnou...“
„Celou dobu jsem nikoho neměla a teď, když jsem dostala šanci na nový život, pravý domov, tak přijdou a chtějí mě vzít na místo, kterému říkají můj domov... Kde byli, když mě Garlogova banda chtěla zotročit?“ vzlykla. Sama věděla, že bude muset odejít, jen si to ještě nechtěla připustit.
„To se budeš muset zeptat jich, já tvé otázky nemůžu zodpovědět,“ pohladil ji po tváři. Opět mu přišla neobyčejně dospělá.
„Dobře, pojedu s nimi,“ přikývla nakonec a vrátila se zpět do stavení. Lewis stál ještě chvíli venku, než s povzdechem následoval svou malou přítelkyni. Zastihl ji, jak si balí svých pár věcí.
„Nečekal jsem, že odjedeš tak rychle,“ zašeptal.
„Ani já ne, ale Ardhiel spěchá,“ podívala se směrem k elfovi, který ve své rodné řeči tiše rozmlouval s jedním ze svých společníků. „Nemůžu s sebou vzít Darko,“ špitla se slzami v očích a v tiché prosbě se otočila zpět k Lewisovi.
„Postarám se o ni, dokud se nevrátíš,“ usmál se a setřel jí z tváře slzu. Ransha se k němu přitiskla a tiše mu plakala v náručí. Když se po chvíli trošku vzpamatovala, zvedla hlavu a narazila na Ardhielův naléhavý pohled.
„Musím se ještě rozloučit se svými přáteli,“ zašeptala a vyběhla ze stavení do stáje, kde ji zafrkáním pozdravili všichni čtyři obyvatelé. Raka, Karu a Belku pohladila, nabídla jim jablko a chvíli k nim tiše promlouvala. Nejhorší pro ni bylo loučení s Bleskem, kterého si také nemohla vzít s sebou.
„Budeš mi chybět, můj černý příteli. Vrátím se, slibuju,“ usmívala se skrz slzy a tiskla se k horkému koňskému krku. Nejradši by tam zůstala až do svítání, ale nemohla, čas byl neúprosný. Když se odvrátila od hřebce, spatřila ve dveřích stáje Darko. Vlčice k ní přišla klidným krokem a posadila se jí k nohám.
„Vrátím se, Darko. Vrátím se k vám všem,“ zabořila uslzený obličej do hrubého černého kožichu své přítelkyně a naposled na dlouhou dobu se prsty probírala její srstí.
Já vím, budu tady na tebe čekat, Yvëtil, zaznělo Ranshe hlavou. Ani ji to moc nepřekvapilo, což jí přišlo zvláštní, ale srdce zaplněné zármutkem jí znemožňovalo dlouze uvažovat.
Teď už běž, Ardhiel už čeká venku, pobídla ji vlčice a ustoupila kousek stranou, aby Ransha mohla projít. Venku už na ni čekalo šest mužů, ovanul ji zvláštní vítr naplněný magií. Teď už neplakala, ale šla ke skupince čekajících elfů a dvou mladíků s hrdě vztyčenou hlavou. Ještě než se z lesa vynořili první jednorožci, rozloučila se krátkým mlčenlivým obětím s Lewisem. Oba v tom krátkém okamžiku cítili nevyslovený příslib Ranshina návratu. Na to se Ransha vyšvihla na jednoho z běloušů a spolu s elfy a jejich nezvyklým lidským doprovodem zmizela Lewisovi z očí. Údolí naplnilo dlouhé vlčí zavytí.
