„Yvëtil, pytia nya Yvëtil,“ usmála se královna přes slzy v očích. Ransha zvedla oči k té krásné elfí tváři. Tak tohle je její matka? Zvláštní, nic necítím, žádný příval štěstí, ani lásky, pouze prázdnota v srdci po Darco a Lewisovi, pomyslela si dívka. Nechtěla být nezdvořilá, ale v téhle chvíli toužila být sama se svými myšlenkami, když už nemůže být s těmi, které má ráda. Vytrhli ji z jejího světa, aby ji uvrhli do světa elfů a magie, do světa, který neznala a o který ani nestála. Přerušila tok svých myšlenek a znovu se podívala na královnu, krásnou, ale naprosto cizí ženu. Její tvář naplněná štěstím trochu posmutněla, když si uvědomila, že pro Ranshu neznamená víc, než elfí královnu. Dívčin pohled vyzařoval úctu, ohromení, smutek i obavy, ale chyběla v něm láska. Obrátila se od dívky k ostatním příchozím.
„Ardhieli, jsem ráda, že jsi zase tady,“ usmála se na mladého elfa.
„Já taky, ammë, matko,“ vzal ji za křehké ruce a zlehka políbil na tvář. Ransha překvapeně zvedla oči. Celý život neměla nikoho a teď tady před ní stojí její matka a bratr? Ardhiel se obrátil k ní, jako by její pohled vycítil.
„Promiň, že jsem ti neřekl dřív, kdo jsem,“ zatvářil se omluvně. Ransha toho všeho měla tak akorát dost, chtěla odsud co nejrychleji zmizet. Měla pocit, že začala mít mladého elfa ráda, ale on jí zatím jenom lhal. Cítila se podvedená, zmatená a ... okukovaná. Nešlo nevšímat si všech těch pohledů okolo, zvědavých na elfí princeznu, která se přitom elfům vůbec nepodobala se svými tmavými zcuchanými vlasy staženými do culíku, nevýrazně modrýma očima, ušima postrádajícíma typické zašpičatění a pihami posetým nosem. Byla to obyčejná holka, jak ji elfí královna může zvát svou dcerou? Ačkoliv nikdo nic neřekl, visely ty otázky ve vzduchu a trápily Ranshu víc, než na sobě dávala znát.
„Yvëtil, pojď, jsi jistě po cestě unavená, měla by sis odpočinout,“ chytla ji elfí královna za ruku, čímž ji vyrušila z nepříjemných úvah, a vedla ji mezi stromy. Ardhiel s Erikem ji následovali, zatímco ostatní se rozešli, aby pokračovali v tom, co kvůli příchodu princezny přerušili.
Ransha byla z královniny ruky nesvá. Ne, že by jí byl její teplý dotyk nepříjemný, ale všechno jí to připadalo tak zvláštní, neskutečné... litovala jenom toho, že se nemůže probudit a zasmát se svým podivným snům. Přesto, když ji královna pustila, aby si mohla přidržet dlouhou sukni při stoupání po schodech do koruny stromů, cítila najednou dívka podivnou prázdnotu. Schody jí připadaly nekonečné. Netušila, jestli za to může únava nebo její myšlenkové rozpoložení, ale kdyby se v jejím zorném úhlu neobjevil otevřený prostor, byla si jistá, že by nejspíš spadla na Ardhiela kráčejícího za ní.
„Yvëtil, tohle je trůní sál,“ usmála se na ní elfí královna. „Tady zasedá rada elfů, přijímám zde vyslance a probíhají tady i hostiny při velkých událostech. O patro výš je potom knihovna, kde elfové po celé věky uchovávají důležité svitky. Teď pojď, přejdeme přes můstek do mých soukromých komnat,“ nepřestávala se krásná elfka usmívat a vedla Ranshu přes trůní sál k jednomu z mnoha východů. Ardhiel s Erikem se s úklonou vydali k jinému východu, který snad vedl k jiným obytným stromům. Ransha neměla jinou možnost, než svou matku opět následovat. Převalovala ta dvě slova na jazyku, ale věděla, že ještě dlouho potrvá, než je bude přirozeně používat. Přes dřevěný můstek svázaný lany a přesto neuvěřitelně stabilní ji elfí královna dovedla do další prostorné místnosti, která byla ale přepažená splývajícími závěsy.
„Toto jsou moje soukromé komnaty. Tady přijímám soukromé návštěvy a nahoře mám svou ložnici. Myslela jsem, že bys chtěla mít soukromí, a tak jsem ti nechala vybudovat vlastní ložnici i přijímací pokoj hned vedle mého, ale tak, abychom se vzájemně nerušily,“ ještě stále jí nezmizel z tváře úsměv a přes další provazový most vedla Ranshu dál.
„Snad se ti tady bude líbit. Tady vzadu máš vchod do lázně, která je napájená dešťovou vodou, ale neboj, nebude studená. Nahoře máš lůžko a skříňku s oblečením. Za chvíli někdo přinese jídlo. Bude se ti tady líbit, uvidíš.“
„Já... děkuju,“ usmála se Ransha rozpačitě. Královna jí úsměv vrátila a nechala ji o samotě, aby se mohla umýt a převléknout a po večeři si odpočinout. Dívka sledovala její štíhlou siluetu, dokud nezmizela za závěsy vlastních pokojů, potom se znovu pořádně rozhlédla po svém novém domově. I tady se ze světle zeleného stropu ve stejné barvě jako zdi spouštěly bílé závěsy, které zakrývaly vchod i okna před nevítanými pohledy, ale současně propouštěly dostatek světla. Hladká podlaha vypadala jako z leštěného kamene, ale když se Ransha sehnula a pohladila ji dlaní, překvapeně zjistila, že i podlaha je dřevěná. Naproti vchodu ležel na dřevěné podlaze vysoký bílý koberec posetý polštáři uprostřed kterých stál nízký bílý stolek. Ransha hádala, že slouží jako posezení pro návštěvy, i když si nedovedla představit, kdo by ji tady navštěvoval. Zvědavě nakoukla za dveře, které vedly do lázně, a překvapilo ji, když zjistila, že lázeň je vybudovaná přímo v kmeni velkého stromu. Cítila jemnou vůni kvítků, ale byla příliš zvědavá, co je nahoře, než aby se hned naložila do teplé vody. Po dalších schodech vyšla nahoru do ložnice. I tady visely ze stropy bílé závěsy, celé místnůstce o poznání menší, než byl spodní příjmací pokoj, vévodila velká a už na pohled velmi pohodlná postel a podobnými dveřmi, jako se dole šlo do lázně, nakoukla do malé skříně, ve které viselo několik volných šatů tolik podobným těm, jež nosila královna i obyčejní elfové a lidé, které viděla hned při svém příchodu. Neodvažovala se na ně sáhnout ušmudlanou dlaní a tak jenom opatrně sebrala jedny i s ramínkem, na kterém visely, a po schodech je snesla dolů, aby se do nich mohla převléknout, až se umyje. Chvíli si dělala starosti s osvětlením lázně, protože nikde neviděla žádné louče, ale nechtěla nechávat otevřené dveře a tak se smířila s tím, že se umyje a obleče po tmě. Když však zavřela dveře, prostor se rozzářil neviditelným zdrojem světla. Znovu nasála tu příjemnou vůni lučního kvítí a shodila ze sebe své ušpiněné oblečení.
Přistihla se, že chvílemi usíná, a tak se líně zvedla z voňavé vody, teď kalné od prachu cesty, který na Ranshu za těch pár dnů nasedal, a natáhla se pro měkké plátno, aby se osušila. Její šaty, které ze sebe tak ráda shodila, nikde nebyly. Nejspíš přišla jedna z elfek, když dívka dřímala, a šaty, které jí teď nejspíš budou k ničemu, odnesla. Ransha si osušila i vlasy, které jí v mokrých pramenech spadaly po lopatky, ale jakmile uschnou, zvlní se a budou vypadat mnohem kratší. Natáhla na sebe splývavé šaty zvláštní světlé barvy, pověsila osušku z plátna zpátky na jakousi větev, která rostla vevnitř kmene, a vyšla do prostorného pokoje, který už mezitím naplnila vůně připraveného jídla. Ransha si pomyslela, že to nemůže všechno sníst. Na tácu na malém stolku bylo nakrájené nejrůznější ovoce, chlebové placky a kousky masa, teplý čaj i osvěžující ovocná šťáva. Vzala si chlebovou placku s kouskem masa a přešla k oknu, aby se podívala, co se děje venku. Všude okolo byly v korunách stromů postavené podobné příbytky, ke kterým vedly spousty lanových mostků a schodiště obtočená kolem mohutných kmenů. A všude se to hemžilo štíhlými postavami elfů. Neviděla žádného člověka, ale i tak ji při jejím příchodu překvapilo, kolik jich tady žije. Občas někdo zvedl pohled k jejímu malému domku v koruně, ale Ransha věděla, že ji nikdo skrz závěsy nevidí. Vzala si ještě jednu placku s plátkem masa, vypila bylinkový čaj a když na ni začala víc a víc dotírat únava, vyšla po schůdkách nahoru do ložnice a lehla si do prostorné ložnice. Ani si nestihla uvědomit zvláštní vůni vystupující z přikrývek, usnula okamžitě.
„Jsem ráda, že jsi za mnou přišel, yondo,“ usmála se královna na Ardhiela pohodlně sedícího v jejím příjmacím pokoji.
„Dlouho jsem tě neviděl a hned po slavnosti odejdu.“
„Jistě, ty tvé výpravy... dělá mi to starosti, melda, jsi stále pryč za hranicemi lesa, který tě chrání před nebezpečím,“ zachmuřila se.
„Teď tady máš Yvëtil, už nebudeš tak sama,“ namítl Ardhiel a natáhl si pro kousek broskve.
„Bude trvat dlouho, než si najdu cestu k jejímu srdci. Je tak...“
„Lidská?“
„A zatrpklá. Nejspíš mi neodpustí, že jsem ji proti její vůli vyhostila z jejího domova...“
„Neměla jsi na výběr, lesy v té době nebyly bezpečné, zachránila jsi jí tím život.“
„Ale mohla jsem ji už dávno zavolat zpátky, neměla jsem tak dlouho čekat,“ povzdechla si královna.
„Nejde to vzít zpátky. Teď truchlí za svými přáteli, ale časem pochopí, že tohle je její domov...“
„Když to nechápeš ty, těžko to může chápat ona,“ zakroutila královna rázně hlavou a přešla na druhou stranu místnosti. Nohy jí nedovolily stát na místě, mysl se neustále motala kolem Ranshy. Ale to, že měla teď svou dceru u sebe, nezmírnilo bolest z dalšího Ardhielova odjezdu.
„Nemůžeš mi to mít za zlé,“ zamračil se Ardhiel. Tohle probírali už tolikrát, že doufal, že aspoň tentokrát se tomu díky Ranshe vyhne.
„Jsem tvoje matka,“ zamračila se ještě víc než mladý elf.
„Teď už nejenom moje, měla bys svou pozornost zaměřit na Yvëtil. Tohle je pro ni naprosto nový svět, rozumí elfsky jenom pár slovíček, nezná naše zvyklosti... kromě toho by se měla naučit ovládat svoji moc a taky používat luk a dýku na svoji obranu,“ začal vypočítávat všechno, co královnu, a hlavně mladou princeznu, čeká, aby odvrátil pozornost od svého plánovaného odjezdu.
„To máš pravdu, ale o tvých výpravách za dobrodružstvím si přesto ještě promluvíme. Teď už běž, určitě tě chce vidět Lërien,“ mávla naoko naštvaně rukou směrem k východu. Ardhiel se při pomyšlení na svou dívku rozpačitě usmál, ale už neodmlouval a zmizel za dveřmi dřív, než by se stihl obyčejný člověk vůbec postavit. Elfí královna se za ním zamyšleně podívala a znovu pomyslela na svou dceru. Ardhiel měl pravdu, musí zajistit ještě spoustu věcí spojených s Ranshinou přítomností tady, v elfím městě. Ale ze všeho nejdřív musí zvrátit kouzlo, které ji tak dlouho chránilo před obyčejnými lidmi, kteří nejsou elfům často moc naklonění.
Venku už se začalo stmívat, když dorazila s jedním z elfů, kteří ji chránili, do malého březového hájku, kde sídlila stará vědma a čarodějnice. Ačkoliv elfové byli mocný národ, jejich magie se pomalu začala vytrácet, jejich kouzla už nebyla tak mocná. Ransha měla být jednou z mála vyjímek, stejně jako stará žena, v jejíchž žilách kolovala elfí krev stejně, jako lidská.
„Buď vítána, Aredhel,“ usmála se stařena přívětivě na královnu.
„Nesso,“ opětovala elfka rozpačitě její úsměv. V tom jediném slově bylo vyřčeno všechno, co vědma potřebovala vědět.
„Už jsem slyšela, že se Yvëtil vrátila, čekala jsem tě,“ kývnula stará žena ke stolu, na kterém stály tři hrnky s čajem z divokých višní, šípkových růží a nejrůznějších bylinek. Královna i její doprovod se posadili a počkali, až vědma přihodí do starého krbu pár polínek.
„Ví to děvče, že je chráněno kouzlem?“ zeptala se vědma, když si k nim přisedla.
„Ne... i když možná to tuší. Je tak lidská... jako by elfa snad nikdy ani nepotkala. Bude pro ni lepší, když získá svou pravou podobu,“ řekla královna tak tiše, že se stará žena musela trochu naklonit přes stůl, aby jí rozuměla. Když si elfka svou chybu uvědomila, stoupla jí do tváří červeň.
„Uvědom si, Aredhel, že pro ni je její pravá podoba ta, kterou teď nosí.“
„Myslíš, že bych neměla s tvojí pomocí kouzlo rušit?“
„Dříve nebo později k tomu dojít musí. Nechám to jenom na tobě, ty jsi královna elfů, ty jsi její matka.“
„Víš, že si ráda nechám poradit od moudré ženy, kterou v tobě vidím.“
„Ale přesto nechceš čekat. Chceš, aby bylo na první pohled jasné, že je tvou dcerou a ne dalším člověkem ve tvém městě,“ pokývala Nessa chápavě hlavou. Neočekávala od královny žádnou odpověď a ani ji nedostala. Po chvíli ticha vstala a natáhla se do vrchní police pro malý balíček. Když ho rozvázala, uviděla elfí královna pramínek tmavých vlnitých vlasů a říční kámen obroušený do hladka, na kterém spočívaly krví napsané tajemné symboly. Stařena se na elfku ještě jednou podívala a když ta s trochu vystrašeným pohledem souhlasně přikývla, zabalila vědma všechno zpátky do uzlíku a za tichého mumlání spolu s několika bylinami hodila balíček do teplodárných plamenů. Malé stavení naplnil ostrý zápach, až se královna rozkašlala.
„Uvidíme, jestli to bude fungovat,“ usmála se vědma. Královna pochopila, že je její návštěvě konec, a vybídla svého průvodce, aby ji následoval zpět do stromového města.
„Děkuji ti, Nesso. Doufám, že pozítří večer přijdeš na slavnost, budeš mít čestné místo u mé tabule,“ usmála se královna. Byla překvapená, jak snadné to bylo, když krycí kouzlo, které použila vědma na tehdy malou holčičku bylo tak složité a jeho přípravě musela věnovat několik dnů.
Venku se mezitím setmělo, ale dvěma elfům nedělalo potíže nalézt cestu zpět ke stromům, které jim poskytovaly útočiště. Než se královna Aredhel vydala do svých pokojů, poděkovala svému průvodci. Mezi stromy zněl elfí zpěv provázený píšťalou. Nic nenasvědčovalo tomu, že zde mělo působit mocné kouzlo.
Ransha se ráno vzbudila nádherně odpočatá. Protáhla se, vyskočila z postele a nahlédla oknem ven. Hned ji ovanul chladný vánek provoněný sušeným senem a bílými kvítky, které viděla už po cestě. Dole pod stromy se míhaly štíhlé postavy, když se podívala na oblohu, zjistila, že už je poměrně pozdě. Rychle seběhla schody dolů do pokoje, kde už na ni čekala snídaně. Opláchla se v čisté dešťové vodě, vyběhla znovu nahoru pro čisté šaty a už převlečená do světle modrých splývavých šatů seběhla dolů, kde se posadila ke stolku a zatímco se snažila zašněrovat boty, strkala si do pusy kousky ovoce. Cítila se jako někdo jiný. Tatam byla včerejší únava a chuť okamžitě odejít tam, kde si připadá doma. Jako by se přes noc všechno změnilo. Prsty si pročesala dlouhé tmavé vlasy a vyšla na provazový můstek spojující její pokoj s pokojem královny. Najednou si uvědomila, že je víc věcí jiných než jenom její pocity. Ještě jednou si hrábla do vlasů, které byly nepřirozeně dlouhé. Ještě včera jí nesahaly suché ani po lopatky a najednou je měla až k pasu, stále tmavě zlatohnědé a vlnité, ale o tolik delší... Vrátila se zpátky do pokoje a téměř bez dechu vletěla do lázně, kde včera viděla zrcadlo. Výkřik jí zamrzl na rtech, když spatřila svou tvář. Ne, nebyla to její tvář, tohle byla tvář nějaké elfky... Nevěřícně si sáhla na čelo, přejela po lícní kosti až k bradě, odhrnula dlouhé vlasy a zoufale si sáhla na uši vybíhající do špičky. Po tváři jí stekla slza.
„Dobré ráno,“ ozvalo se za ní vesele. S očima zalitýma slzami se otočila a nevěřícně se podívala na usmívajícího se Ardhiela. Když viděl její výraz, úsměv na rtech mu zamrzl.
„Vytrhli jste mě z mého domova, odvedli od jediného lidského přítele, kterého jsem měla, nenechali jste mě vzít si sebou Darco a teď jste mi vzali ještě vlastní tvář,“ šeptala zoufale a svezla se na zem.
„Nikdo ti tvou tvář nevzal, vrátili jsme ti ji. Jsi elfka, Yvëtil,“ objevila se za Ardhielem elfí královna. Její syn raději odešel, nechtěl být svědkem hádky, ke které se schylovalo.
„Nejsem žádná vaše Yvëtil, jmenuju se Ransha, tak mě pojmenoval člověk, kterému vděčím za svůj život,“ narovnala se a postavila se chladně přímo před královnu. Její zoufalství vystřídal vztek.
„Starý loupežník,“ odfrkla si královna.
„Dal mi víc lásky, než mi byli schopní dát mí rodiče,“ zvedla Ransha bojovně bradu.
„Copak jsi nic nepochopila? Musela jsem tě poslat pryč, bylo to tady nebezpečné,“ vyhrkla královna a výmluvně mávla paží okolo.
„Zatím jsem pochopila jenom to, že máte neuvěřitelný talent na ničení štěstí druhých, ammë.“ Poslední slovo Ransha pohrdavě vyplivla a zasáhla tím královnu přímo do srdce. Chvíli se na ni nevěřícně dívala, ale sklonila svou hrdou hlavu s překrásnou tváří a odešla. Ranshu to zamrzelo, necítila se jako vítězka této hádky, ale spíš jako poražená vlastními slovy. Ale byla jsem přece v právu, snažila se v myšlenkách sama sobě ospravedlnit své chování.
„Cos jí řekla?“ objevil se znovu Ardhiel a vytrhl ji z myšlenek.
„To, co si o ní myslím. To, co se odehrává uvnitř tohohle cizího těla,“ zvedla k němu bolestí naplněný pohled, ale bylo jí jasné, že u něj útěchu nenajde. Byl elf, myslel jako elf a miloval svou matku. A Ransha byla... zrůda. Vypadala jako jedna ze vznešeného lidu, ale smýšlela jako člověk a to žádné kouzlo nemůže napravit. Neměla důvod soucítit s elfy, zatím jí jenom ublížili, i když jejich původní záměr možná takový nebyl.
„Zranila jsi ji. Je to tvoje matka,“ zvýšil Ardhiel hlas.
„Já vím, a ty jsi můj bratr a tohle je můj lid. A přesto jsem tady úplně cizí, všechno jste mi vzali,“ zašeptala a dřív, než stihl Ardhiel reagovat, vyšla po schodech nahoru do své ložnice. Nějak podvědomě tušila, že za ní Ardhiel nahoru nepůjde, a teď ze všeho nejvíc potřebovala klid, aby si mohla srovnat myšlenky.
Celý den strávila ve své ložnici. Až když se začala snášet tma, vylákala ji z jejího útočiště vůně pečeného masa, které královské služebné přinesly Ranshe k večeři. V tu chvíli byla Ransha rozhodnutá. Zalovila ve skříni po nějakých kalhotách, které by pro její záměr byly mnohem vhodnější než dlouhé šaty, ale žádné nenašla. Zklamaně vydechla, ale to ještě neznamenalo, že se vzdá svého plánu. Seběhla po schodech dolů a pustila se do horkého masa s hlízami. Snědla všechno, co mohla, mezi chlebové placky, které jí taky přinesli k večeři, dala zbylé plátky masa, všechno zabalila do plátěného ubrousku a strčila do svého cestovního vaku, který jediný jí zůstal od chvíle, kdy přišla do tohoto elfího města. Láhev na vodu měla prázdnou, ale dolila jí ovocnou šťávou a přidala do vaku. Z hřebíčku u dveří sejmula tmavě zelený plášť, přehodila si ho přes sebe a podívala se, kudy by mohla odejít ze stromového příbytku, aniž by musela jít přes královniny pokoje. Kolem kmene „jejího“ stromu sice nevedly žádné schody, ale větve byly uspořádané tak, že nemohlo dát moc práce dostat se až dolů, i když později bude muset skočit z trochu větší výšky, protože až dolů větve nerostly. V dlouhých šatech bylo šplhání obtížné, ale nakonec se jedním z oken a potom větev po větvi dostala až na tu poslední. Když kolem neviděla ani jediného z elfů, i když se jejich hlasy ozývaly snad ze všech stran, odhodlala se a skočila dolů. Byla to větší výška, než původně odhadovala, ale až na umazané šaty na boku to odnesla naprosto bez újmy. Původně se chtěla vydat směrem, kterým do elfího města přišla, ale tam ji půjdou hledat nejdřív a tak se místo na jihozápad vydala na sever. Občas se musela přikrčit za strom, ale nakonec se dostala až za hranici města. Ani ji nenapadlo ohlédnout se, k tomuhle místu ji nevázaly žádné kladné pocity a ty záporné si teď nechtěla připomínat. Lhala by, kdyby někomu tvrdila, že nemá strach, ale zoufalství bylo silnější a tak odvážně vykročila do houstnoucí tmy. Teď už byla opravdu na útěku.
