|
|
Útěk z vězení
Baron Bořivoj Břich byl ještě nevrlejší a nabručenější než obvykle. Tmavé kruhy pod očima dosvědčovaly, že toho v posledních dnech moc nenaspal. A nebylo divu. Nejdřív se záhadně ztratil Otakar. Marně se ho až do noci pokoušel najít. Těsně před půlnocí se k němu dostal dopis s žádostí o výkupné. Ke starostem o syna tak přibyla ještě obava o život matky. Klářin posel ho zastihl už na cestě domů, ale až dopis paní Sibyly ho definitivně přesvědčil, že hrabě Frateny je opravdu zrádce.
Sebrat dostatek mužů a tak rychle je přemístit ke Gregornu byl téměř nadlidský úkol. Zvláště, když vše musel dělat potají. Odpoledne třetího dne se nepozorovaně vylodili v nedaleké zátoce. Zde už na ně čekalo několik jeho vojáků, které vyslal napřed. Podařilo se jim obstarat asi dvacet koní a dostatek zásob na pár dní.
Předtím, než přepadne hrad hraběte Fratenyho, rozhodl se baron Břich pro jistotu navštívit zámeček své matky. Aby nebudil zbytečnou pozornost, vzal s sebou jako doprovod jen tři muže. Ostatní rozdělil do nevelkých skupinek a nařídil jim, aby se rozptýlili po okolí.
Zámeček paní Sibyly nalezl zcela opuštěný. Už se chystal vydat na zpáteční cestu, když z nedalekého lesa vyšli starší muž a žena, poslední ze zdejšího služebnictva.
„To jste vy, pane Barone,“ volal už z dálky muž a spěchal mu naproti. „Viděli jsme někoho přijíždět, a tak jsme se raději běželi schovat. Posledních pár dní se tu dějí neslýchané věci. Jeden musí být opatrný, aby se nedostal do problémů.“
„Kde je moje matka?“ zeptal se zamračeně Baron.
„Před třemi dny odjela do Gregornu a ještě se nevrátila. Máme o ní tady s Drahomírou opravdovou starost.“
„Víte, proč jela do Gregornu?“
„To jsme se dozvěděli až ten den večer od slečny Kláry. Paní baronka chtěla nechat zatknout nějakého bojenského generála, který tajně pobýval v Gregornu. Nic víc nevím.“
„Když už jsme u toho, kde je vlastně Klára.“
„Odjela s panem Michalem a slečnou Arletou do Krakoru.“
„Co chce u všech bohů dělat v Krakoru?“ ulevil si baron.
„Pokud vím, rozhodla se doprovodit slečnu Arletu, protože měla obavy zde zůstat. Měla strach, že by ten generál se svými lidmi mohl přepadnout tento dům.“
„Takže nemáte žádné novější zprávy,“ uzavřel rozhovor baron Břich. Když mu sluha jeho domněnku potvrdil, nasedl baron, na koně a měl se k odjezdu. Z koňského hřbetu ještě vyjevenému sluhovi nařídil, aby se dál držel poblíž domu. Kdyby se přihodilo něco podezřelého, měl mu dát okamžitě vědět.
Sotva ujeli pár desítek metrů, upozornil barona jeden z jeho mužů, že se k zámečku blíží další skupina jezdců. Na první pohled bylo zřejmé, že jich je víc než pět. Baron Břich rozkázal zastavit a připravit zbraně. Jezdci se rychle přibližovali. Teď už je mohl snadno spočítat. Ve spořádaném dvojstupu k nim mířilo celkem osm jezdců.
„Kdyby to byli nepřátelé, pokusíme se jim ujet. Na jih odsud leží nějaká vesnice. To je naše šance. Snad by se rozmysleli, pronásledovat nás až tam,“ přikázal baron Břich.
Vteřiny plynuly. Baron Břich upřeně sledoval přijíždějící. Snažil se rozeznat jejich tváře. Najednou pobídl koně a povyjel jim pár kroků naproti.
„Vždyť to je hrabě Rodský a jeho starší syn Adrián,“ oznámil baron s úlevou svým společníkům. „Nemyslím, že by nám od nich hrozilo nějaké nebezpečí. Vyjedeme jim naproti.“
Už z dálky baron Břich zamával na pozdrav a hlasitě zvolal: „Přeji vám pěkné odpoledne, pane hrabě, pane Adriáne. Jaká podivná náhoda vás zavála do těchto končin?“
„Pěkné odpoledne i vám, pane barone. Nepřivádí mě sem žádná náhoda. Jedu na návštěvu k vaší matce. Před pár dny mi paní baronka napsala dopis, kde mě žádá o schůzku. Prý je to velmi důležité. Jistě mě už očekává.“
„Obávám se, že jste sem vážil cestu zbytečně. Má matka zde není. Před třemi dny byla unesena neznámými hrdlořezy. Požadují za ni a mého syna výkupné padesát tisíc zlaťáků. Tak to alespoň stojí v dopise, který mi poslali.“
„To je strašné,“ zhrozil se hrabě Rodský. „Doufám, že se s vašimi blízkými co nejdříve v pořádku shledáte. Kdybyste potřeboval moji pomoc, jsem vám plně k dispozici. Paní baronka je mou dávnou přítelkyní. Udělám cokoli, abych ji a vašeho syna ochránil.“
Baron Břich chvilku zvažoval všechna pro a proti, než se rozhodl nabídku přijmout. Dobře věděl o zločinu, který na rodině Rodských spáchal král Maxián. Proto nepředpokládal, že by hrabě mohl být ve spojení s nepřáteli.
„Možná by pomohlo, kdybyste mi ukázal ten dopis, který vám poslala matka,“ navrhl baron. „Podle toho, co jsem se doslechl, nemusí totiž jít jen o obyčejný únos pro výkupné.“
„Jistě. Mám ten dopis s sebou. Ale moc si od toho neslibujte. V tom dopise nic důležitého není. Myslíte, že únosci mohli mít politické důvody?“
Baron Břich přijal dopis a pozorně si ho přečetl. Pak sáhl do kapsy a vytáhl štůček papírů.
„Asi bude správné, když vás také seznámím s tím, co vím. Nejdříve mi byl doručen tento dopis s požadavkem na výkupné. Chvíli na to přiběhl sluha mé matky a předal mi dopis od mé neteře. O den později jsem pak dostal dopis, který psala matka těsně předtím, než byla unesena. S Poslem, který mi ho předal, jsme se bohužel v Gregornu jen těsně minuli. Potkali jsme se až na mém hradě.“
Hrabě Rodský si v rychlosti přečetl všechny dopisy. Když četl Klářin, jen několikrát nevěřícně zakroutil hlavou. Pak se ale dostal ke jménu generála Rafaela a zlostně vykřikl: „Cože! Generál Rafael že se ukrývá u hraběte Fratenyho! Co si o tom myslíte, pane barone.“
„Zpočátku mě to připadalo naprosto šílené. Pak jsem ale dostal dopis od mé matky, ve kterém mi také píše o generálovi. A Otakar se ztratil v Gregornu. V tom městě se nestane téměř nic, o čem by hrabě Frateny nevěděl. Takže nemám jinou možnost, než to obvinění prověřit.“
„Jak to chcete udělat?“
„Nezbývá mi nic jiného, než se pokusit ten hrad obsadit.“
„V tom případě bych vás chtěl požádat, zda bych se k vám nemohl připojit. Pár mečů navíc se vám může hodit. Nemohu stát bokem, když je šance dopadnout generála Rafaela. S tím člověkem mám nevyřízené účty.“
„Bude mi ctí, být po vašem boku. Přijímám vaši pomoc.“
Jirka Zámořský se pohodlně natáhl na kupce slámy. Sedět ve vězení byla strašná nuda. Hned druhý den po jejich uvěznění přišel do jejich cely hrabě Frateny a přivedl s sebou pár poskoků. Měl v plánu vyslechnout paní Sibylu a Otakara. Než se ale dostal k věci, přiběhl udýchaný posel a podal hraběti dopis. Hrabě si dopis v rychlosti přečetl, vztekle zaklel a obrátil se na své nohsledy: „Okamžitě svolejte všechny naše lidi. Máme velký problém. Musíme okamžitě vyrazit.“ Aniž by hrabě věnoval jediný pohled svým zajatcům, opustil jejich celu. Od té doby se už neukázal. Následující dva dny strávil Jirka jen ve společnosti svých spoluvězňů. Ani se strážnými, kteří se pravidelně střídali před jejich vězením nebyla žádná zábava. Většinou na Jirku a ostatní jen celé hodiny tupě zírali.
Jirka se právě chystal, že si na chvilku zdřímne, když se mu ozval Plamínek: „Tady venku se děje něco zajímavého. Po setmění se k hradu přiblížila velká skupina lidí. Ukryli se v lesíku a čekají. Vyslali napřed dva muže, kteří pozorují hradní bránu. Už je s Divoškou nějaký čas sledujeme.“
To Jirku probralo. „Že by to už byl strýc Bořivoj?“ napadlo ho a hned se začal Plamínka vyptávat na další podrobnosti. Zanedlouho měl docela dobrý přehled o situaci venku. Vypadalo to, že před hradem táboří opravdu strýc Bořivoj se svými vojáky. Jirku ale trošku mátlo, že Plamínek nikde nespatřil modrobílé uniformy. Pak mu ale došlo, že strýc Bořivoj se musí snažit, být co nejméně nápadný. Proto vojáci nemohou nosit jeho barvy.
Plamínek slíbil, že bude Jirku okamžitě informovat, kdyby před hradem došlo k nějaké změně a na čas se odmlčel. Jirka využil klidné chvilky, aby se poradil s Klárou. Radostně jí oznámil, že možná už dnes v noci budou osvobozeni. Na oplátku se dozvěděl, že i Kláře se šťastně podařilo dostat do bezpečí jejich Krakorského domu. Na závěr si Jirka postěžoval: „Škoda, že ten náš strážný nikdy neodejde na trošku delší dobu. Takhle jsem neměl šanci použít tu sponu, kterou se babičce podařilo získat. Jinak bychom byli venku možná už mnohem dříve.“
„Tak proč to neuděláš jako já s pratetou Eleonórou,“ poradila mu Klára. „Zkus toho strážného uspat. Pak budeš mít dost času na otevření mříže.“
Jirka sice pochyboval, že se mu podaří strážného uspat, přesto se ale rozhodl, že to zkusí. „Co konec konců můžu ztratit, kdyby se to nepovedlo.“
Když si jejich strážný opět na chviličku odskočil, obrátil se potichu Jirka na babičku: „Už mě to tu nebaví. Je nejvyšší čas odsud vypadnout, nemyslíš?“
„Také mě to už napadlo, ale nemám ponětí, jak to provést. Už jsme přeci zkoušeli ten zámek odemknout, ale neuspěli jsme.“
„Jeden nápad bych měl,“ pochlubil se Jirka.
„To jsem zvědav, jaká geniální věc tě napadla,“ řekl ironicky Otakar a poposedl si blíž k Jirkovi.
Jirka se na něho zamračil, ale nenechal se jeho poznámkou odradit. Šeptem v rychlosti babičce vysvětlil, jak Klára občas uspává svou pratetu. Navrhl použít stejný postup na strážného a pak se pokusit odemknout. Jirka samozřejmě čekal, že Otakar bude první, kdo se mu vysměje. Proto ho překvapilo, když jeho bratranec jen zamyšleně přikývl na souhlas a řekl: „To by šlo. Když jsem byl malý, tak jsem něco podobného prováděl své chůvě. Můžeme to zkusit i na strážného.“
„Myslíte, že by to mohlo fungovat?“ zeptala se trošku pochybovačně babička.
„Klára tvrdí, že pratetu uspat dokáže. Takže…,“ Jirka se odmlčel, protože zaslechl, že se strážný vrací. „Až vám dám znamení, tak se ho všichni najednou pokusíme uspat,“ stačil ještě zašeptat, než se dveře místnosti otevřely.
Asi o pět minut později Jirka usoudil, že dál čekat nemá žádný smysl. Pohledem vyzval babičku, Otakara i Matěje, aby se soustředili a začali strážnému vsugerovávat uklidňující myšlenky. Sám se k němu pokusil vyslat co nejsilnější pocit únavy a touhy po spánku. Bylo až spodivem, jak rychle se dostavily první výsledky jejich společného úsilí. Už za pár vteřin se strážnému začaly zavírat oči a hlava se mu pomalu zakláněla dozadu. Za další minutu už tvrdě spal. Seděl zkroucený na svá židli, s hlavou hluboce zakloněnou a z úst mu vycházelo slabé chrápání.
„Nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné,“ zašeptal udiveně Matěj. I paní Sibyla byla příjemně překvapená. Podala Jirkovi sponu, kterou se jim v minulých dnech podařilo upravit na jednoduchý paklíč, a pošeptala mu: „Říkal jsi, že se v tom vyznáš, tak nám zkus odemknout.“
Dostat se z cely nebylo tak snadné, jak původně Jirka doufal. Protože klíčová dírka byla z druhé strany mříží, nemohl ji vidět, takže se musel řídit jen hmatem. Ani zámek nebyl tak prostý, jak se zpočátku domníval. Trvalo mu dobrých dvacet minut, než se mu podařilo jednou otočit svým paklíčem v zámku. Naneštěstí bylo zamčeno na dva západy, takže měl hotovou teprve polovinu práce. Několikrát přitom způsobil tak silný hluk, že se mu málem podařilo strážného probudit. Vždy musel na chvilku přestat s prací a strážného opět uspat.
Odemknout druhý západ se Jirkovi podařilo o dost rychleji. Už také byl nejvyšší čas. Strážný se totiž během spánku pomalu sesul k jedné straně, takže hrozilo, že každou chvíli spadne ze židle. Konečně se ozvalo druhé cvaknutí zámku a Jirka vítězoslavně otevřel mříž. Chtěl jako první vyjít z cely, ale babička ho zadržela. Pokynula Matějovi a spolu se potichu připlížili ke spícímu muži. Matěj sebral silnou dřevěnou hůl, která byla opřená v koutě. Postavil se za strážného a ze široka se rozmáchl. Jedinou dobře mířenou ranou se mu podařilo strážného omráčit. Během příštích dvou minut omráčeného muže odzbrojili, odtáhli do cely a zamkli. Snažili se přitom nadělat co nejméně hluku.
„Co podnikneme teď,“ zeptal se Otakar, když odklidili strážného.
„Ve vedlejší místnosti je nejspíš ještě jeden strážný. Toho se musíme také zbavit,“ uvažovala paní Sibyla.
„Taky ho uspíme?“ zeptal se Jirka.
„Pochybuji, že se nám to podaří, když na něho nevidíme. Jednodušší asi bude, prostě ho překvapit a klepnout po hlavě.“
„Musíme to ale udělat hodně rychle, aby nestihl vyvolat poplach,“ upozornil Otakar. Přitom si pohrával s dlouhou dýkou, kterou sebral prvnímu strážnému. I ostatní se vyzbrojili, vším co bylo po ruce. Matěj ukořistil krátké kopí, paní Sibyla držela v ruce obušek a na Jirku zbyla dřevěná tyč.
„O toho strážného vedle se raději postarám sama,“ oznámila sebejistě paní Sibyla. „Jirko, ty otevřeš dveře a já se ho pokusím zasáhnout obuškem. Matěj s Otakarem pak vtrhnou dovnitř pro případ, že by nebyl úplně omráčený. Kdyby bylo potřeba, tak ho dorazíte.“
Všichni přikývli na souhlas. Jirka sebral klíče a postavil se ke dveřím. Ostatní se také připravili.
„Odemkni a pak rychle otevři dveře dokořán,“ pošeptala Jirkovi babička.
Jirka zastrčil klíč do zámku, dvakrát jím otočil a prudce škubl dveřmi. Paní Sibyla zareagovala bleskurychle. Přiskočila k otevřeným dveřím, švihla rukou a mrštila obušek na strážného. Pak uhnula stranou, aby dovnitř mohl vběhnout Otakar s Matějem. Jirka nemohl vidět, co se odehrálo ve vedlejší místnosti, ale zřetelně zaslechl, jak babiččin obušek zasáhl cíl. Rozeznal zvuk těla, které dopadlo na podlahu, a zvědavě nakoukl dovnitř. Paní Sibyla stála opodál dveří a zvědavě se rozhlížela. Otakar a Matěj se skláněli nad bezvládným tělem a odebírali strážnému zbraně. Místnost byla hodně podobná té, odkud právě vyšli. I tady byla zamřížovaná cela. Z druhé strany mříží se na ně vyjeveně koukalo osm zubožených vězňů.
„Je v bezvědomí. Bylo opravdu skvělé, jak jsi ho vyřídila, babi,“ řekl potichu Otakar a přitom kývl směrem k omráčenému strážnému.
„To víš, Otíku, Co se v mládí naučíš, ….“
„Paní! Prosím potichu! Ve vedlejší místnosti jsou další!“ ozval se v té chvíli jeden z vězňů.
Paní Sibyla pokynula Matějovi, aby odemknul mříž a zeptala se potichu vězňů: „Nevíte náhodou, kolik strážných je vedle?“
„Naprosto jistě to nevím, ale myslím si, že jen dva,“ odpověděl stejný muž, který promluvil už předtím.
„Jsou ty dveře zamčené?“
„Ano jsou. A odemknout se dají jen z druhé strany,“ přisvědčil muž.
„Náš strážný si občas na chvilku odskočil a předpokládám, že ten váš také. Jaké dával znamení těm na druhé straně dveří, aby mu otevřeli?“ napadla paní Sibylu další otázka.
„Většinou do dveří zabušil násadou kopí.“
„A ověřovali si nějak jeho kumpáni, jestli do dveří buší opravdu on?“
„Ne, neověřovali. Občas se strážným prohodí přes dveře pár slov, ale většinou bez řečí otevřou,“ odpověděl muž. Paní Sibyla se spokojeně pousmála a otočila se ke dveřím. Jirka, který neměl nic jiného na práci, si mezitím stačil zavřené dveře pořádně prohlédnout. Jeho babička se na něho tázavě podívala a tak jí Jirka podal hlášení: „Jsou to pořádné dveře, vyrobené z nějakého tvrdého dřeva. A jsou tlusté nejméně pět centimetrů, spíš ale osm. Na naší straně není žádná klíčová dírka a dokonce ani klika.“
„Zaslechl jsi něco z druhé strany?“
„Ne. Ty dveře jsou tak silné, že přes ně není skoro nic slyšet.“
„To musíš umět poslouchat,“ vmísil se v tom okamžiku důležitě do jejich rozhovoru Otakar. Přistoupil ke dveřím a přitiskl na ně ucho. Po chvilce, zaslechl z druhé strany pár nezřetelných slov, z kterých usoudil, že muži ve vedlejší místnosti hrají kostky.
„Je to dobré. Ničeho si nevšimli,“ oznámil Otakar ostatním. „Vypadá to, že si krátí čas hraním kostek.“
„Takže nám nezbývá nic jiného, než zabouchat na dveře. Předtím se ale musíme dohodnout, jak přesně bude každý z nás postupovat,“ rozhodla paní Sibyla. Přitom si změřila pohledem všechny přítomné. Někteří z osvobozených mužů na tom byli opravdu zle. Sotva se drželi na nohou. „Možná bude lepší, když si ty strážné vezmu na starost jen já Matěj,“ uvažovala nahlas.
„Já na tom nejsem tak zle, abych nemohl bojovat,“ řekl nesouhlasně jeden z mužů a další tři se k němu přidali. „Tohle je nejspíš naše poslední šance, jak se odsud dostat,“ pokračoval muž. „Když totiž hrabě posledně opouštěl vězení, prohlásil, že bude potřeba uvolnit místo v celách. A tak rozkázal strážným, aby nám přestali dávat jídlo. Ten bídák nás chce umořit hlady.“
„Dobře. Kdo se na to cítí, tak může přiložit ruku k dílu,“ souhlasila paní Sibyla. „V příští bitce bude ale nejdůležitější rychlost a moment překvapení. Nikdo nám nesmí utéct a přivolat posily. Proto já osobně vyřídím strážného, který nám otevře. Vy pak vpadnete dovnitř a postaráte se o ostatní.“
Slovo si vzal opět stejný muž. „Nevykládejte si to špatně paní, ale jste si opravdu jistá, že zvládnete toho strážného bez problémů zneškodnit?“ zeptal se podezíravě. Přitom vrhl krátký pohled na vysokou urostlou postavu sluhy Matěje.
„Jsem si jistá. Nejsem zdaleka tak bezmocná, jak vypadám. A s dýkou umím zacházet mnohem lépe, než kdokoli z přítomných.“ Paní Sibyla se na chvilku odmlčela, aby si vzala od Otakara dýku a pak pokračovala: „Když nás sem vedli, měla jsem zavázané oči, tamže nevím, jak vypadá vedlejší místnost. Můžete mi ji někdo popsat?“
„Jistěže paní. Je o něco větší než tahle cela. Vlevo od dveří je několik paland. Napravo je stůl, židle a také stojan se zbraněmi. Jestli strážní hrají kostky, tak předpokládám, že budou právě tam.“
„A kde jsou dveře, kterými se vychází ven?“
„Přímo naproti těmto dveřím,“ odpověděl jeden z mužů a přitom ukázal prstem na zavřené dveře. „Jiný východ tam není.“
„Takže já půjdu dovnitř první. Vy dva přeběhnete místnost a zastoupíte cestu ke dveřím. Matěj s jedním z vás zaútočí na muže u stolu. Dále je třeba zkontrolovat, jestli nikdo neodpočívá na palandě. To uděláte třeba vy. Ostatní vpadnou dovnitř a pomůžou tam, kde bude potřeba. Otakar s Jirkou zůstanou tady,“ rozdělila úkoly paní Sibyla.
„Proč tu mám zůstat?“ zaprotestoval Otakar.
„Vždyť nemáš žádnou zbraň,“ vysvětlila mu babička. „Beze zbraně bys nám nebyl moc platný. Pro vás dva s Jirkou mám jiný úkol. Až ten strážný pootevře dveře, tak je popadnete a prudce otevřete.“
„Ale babi,“ pokusil se znovu něco namítnout Otakar. Paní Sibyla mu však rázným gestem dala najevo, aby byl zticha.
„Teď se seřadíme u dveří a jdeme na to,“ vydala poslední příkaz paní Sibyla.
Jakmile byli všichni připravení, pokynula nejbližšímu muži, aby zabouchal. Nastala chvíle netrpělivého očekávání. Z druhé strany dveří se ozval podrážděný hlas: „Co je? Už zase musíš?“
Jeden z osvobozených mužů duchaplně zamručel na souhlas. Ozval se klíč v zámku a dveře se pootevřely. Otakar s Jirkou okamžitě chytili dveře za okraj a vší silou škubli. Než se překvapený strážný vzpamatoval, přiložila mu paní Sibyla dýku na krk a odstrčila ho stranou. Kolem nich se přehnali Matěj a ostatní vězni. Od stolu se ozval zděšený výkřik. Následoval bolestný sten a smrtelné chroptění, jak posledního strážného nekompromisně probodl jeden z vězňů kopím.
„Hotovo, paní. Byli jenom dva,“ nahlásil Matěj.
„Tady toho spoutejte, dejte mu roubík a zavřete ho k ostatním do cely.“
Matěj kývl na dva muže, aby mu pomohli a společně odvedli strážného do cely. Paní Sibyla přešla do vedlejší místnosti. Zastavila se před Jirkou a Otakarem. Další tři muži se k nim přidali.
„Tu lehčí část máme za sebou,“ promluvil jeden z vězňů. „Až na nádvoří by nám už nemělo nic stát v cestě. Pochybuji ale, že se nám podaří dostat z hradu. Brána bude jistě zavřená a dobře hlídaná.“
„To by nemělo být těžké,“ ozval se nesouhlasně Jirka. „Hrabě se pořád ještě nevrátil a velkou část zdejší posádky si někam odvedl s sebou. Celý hrad hlídá jenom sedm vojáků,“ vypadlo z něho bez rozmyslu.
Babička se na něj udiveně podívala. Jirka si okamžitě uvědomil, že udělal velkou chybu. Neměl říkat, kolik vojáků je na hradě. Po krátké úvaze se ale rozhodl říct vše, co se večer dozvěděl od Plamínka. Teď, když se prozradil, už na tom stejně nesejde, a tak pokračoval: „Jeden voják hlídá bránu, druhý obchází po hradbách a zbývajících pět vojáků sedí na strážnici. Takže nám stačí, jen se potichu zbavit těch dvou.“
„Jestli je pravda, co říkáš, tak máme slušnou šanci dostat se z hradu,“ řekl s úlevou muž a hned se Jirky zeptal: „To jste se nejspíš dozvěděli od vašeho strážného, než jste ho omráčili, že ano?“
Jirka nevěděl jak na tuto otázku odpovědět a tak ji přešel mlčením. Zachránila ho babička, která se začala muže vyptávat na podrobnosti ohledně hradu. Brzy měla celkem přesný obrázek toho, kde leží jaká budova a jak se nejlépe dostanou k bráně.
Na závěr porady se jeden z vězňů osmělil a řekl: „Až se dostaneme z hradu, tak navrhuji, abychom se rozdělili. Vojáci hraběte Fratenyho jistě brzy zjistí, že jsme utekli a vyhlásí poplach. Pak nás nebude pronásledovat jen těch pár vojáků, ale všichni, kdo jsou v hraběcích službách. Když se rozdělíme, tak máme šanci, že se alespoň někomu z nás podaří proklouznout.“
„Myslím, že nebudeme muset utíkat,“ odporoval mu opět Jirka. „Strýc Bořivoj je už jistě někde poblíž hradu a čeká na příležitost, vtrhnout sem se svým vojskem. Takže nám stačí jen otevřít bránu a pustit ho dovnitř.“
„Víš to jistě, že Bořivoj čeká před hradem?“ zeptala se Jirky trochu udiveně babička. Jirka jen beze slov přikývl a jeho babička se pro tuto chvíli rozhodla, už se ho dál nevyptávat. „Takže nyní se potřebujeme dostat k bráně. Co bude dál, to se ukáže,“ ukončila poradu paní Sibyla a vykročila ke dveřím. Pokynula Matějovi, aby šel první a dával pozor, aby náhodou ještě na někoho nenarazili.
„Počkejte prosím, paní,“ zastavil je ve dveřích muž, který před chvílí hovořil s baronkou. „Kdo je vlastně ten Bořivoj?“
„Baron Bořivoj Břich, můj syn,“ odpověděla krátce paní Sibyla a pokračovala v cestě.
Od podzemních kopek vedla dlouhá úzká chodba, která ústila do prostorného sklepení. „Tady skladuje hrabě Frateny zásoby vína ze svých vinic,“ upřesnil jeden z vězňů, který se na hradě vyznal nejlépe. „Teď v noci by tu neměl nikdo být. Vchod do sklepení bude ale nejspíš zamčený. Hrabě by nenechal své víno volně přístupné.“
„S tím už si nějak poradíme,“ odpověděla klidně paní Sibyla. „Říkal jste, že ze sklepení se dostaneme do haly, kde hrabě skladuje prázdné sudy?“
„Ano. To skladiště by mělo být také prázdné. Jeho vrata ústí na dvůr vedle stájí a dalších hospodářských budov.“
Dál už Jirka neposlouchal, protože ho Otakar odtáhl kousek dál od ostatních a podezíravě se zeptal: „Jak víš, že otec čeká připravený před bránou a všechno to ostatní?“
„Protože mu Klára napsala, že nás zajal a uvěznil hrabě Frateny. Takže jistě vzal vojáky a vyrazil nám na pomoc.“
„Jak ale víš, že právě teď je před hradem? Proč si myslíš, že se hrabě ještě nevrátil? A jak se Klára vlastně dozvěděla, kdo nás zajal?“ nenechal se tak snadno odbýt Otakar.
„To ti vysvětlím později,“ řekl Jirka, vytrhl se mu a poklusem dohnal skupinku před sebou. Připojil se k babičce a doufal, že se nezačne vyptávat pro změnu zase ona.
U dveří ze sklepení použil Jirka opět svůj paklíč. Zámek byl naštěstí dost primitivní, takže neměl s jeho odemčením žádné potíže.
„Takhle jsme se dostali z naší cely,“ vysvětlil přihlížejícím. „Stačilo, aby si náš strážný jen na chvilku zdřímnul.“
„Moc se nevytahuj a radši mě s Matějem pusť napřed. Trošku se tu porozhlédneme,“ povýšeně napomenul Jirku Otakar.
Prošli dveřmi a dostali se do tmavé haly. Po obou stranách byly vysoko navršeny prázdné sudy a v rohu poblíž vrat stály dva těžké vozy. Jak předpokládali, nikde neobjevili žádného hraběcího služebníka. Po krátké obhlídce se všichni sešli u východu.
„Úplně jsem zapomněl, že vrata do skladiště budou také zamčená,“ zhrozil se jejich průvodce. „Jak se teď dostaneme ven. Tady nám ten šikovný mládenec odemknout nedokáže. Vrata se totiž zavírají z druhé strany na závoru. A ta závora je navíc zajištěná pořádným visacím zámkem.“
Paní Sibyla se však nemínila takovou maličkostí nechat zaskočit. Nařídila Matějovi, aby jí pochodní posvítil víc nahoru a začala zkoumat jejich možnosti. Sklad sudů neměl žádný strop ani půdu, takže světlo z Matějovy pochodně dopadlo na trámy a střechu.
„Počkejte tady,“ nařídila ostatním paní Sibyla. „Myslím, že jsem nalezla cestu odsud. Až budu venku, tak vám otevřu vrata.“
„Co chceš dělat, babi,“ zajímalo Otakara.
„To hned uvidíš, Otíku,“ odpověděla mu s úsměvem babička a znovu ho požádala o jeho dýku. Trošku si upravila sukni, povolila pár knoflíčků na šatech a vykročila k nejbližší hromadě sudů. Za chvilku už stála na nejvyšším z nich. Opět přikázala Matějovi, aby jí posvítil. Dýku uchopila mezi zuby a změřila pohledem vzdálenost k nejbližšímu trámu. Trošku se přikrčila, vší silou se odrazila a vyskočila do výšky. Jednou rukou se jí podařilo zachytit za okraj trámu. Mírně se zhoupla a v příští vteřině se už držela pevně oběma rukama. V následujícím okamžiku se obratně vyšvihla vzhůru a ladně se usadila na trámu. Po tomto výkonu si nedopřála ani chvilku odpočinku. Ihned se postavila na nohy a po tenkém trámu přešla k okraji střechy. Počínala si přitom tak jistě, jako by kráčela po široké ulici.
Všichni kromě Jirky a Otakara udiveně sledovali akrobatický výstup paní Sibyly. Pouze oba její vnuci ji znali natolik dobře, aby o ni neměli žádné obavy.
Na konci trámu se paní Sibyla zastavila a naslouchala. Snažila se zachytit jakýkoli podezřelý zvuk zvenčí. Všude byl ale klid a tak co nejtišeji uchopila střešní tašku nad svou hlavou. Trošku ji přizvedla, pootočila a uvolněnou tašku pak odložila na trám za sebou. Netrvalo dlouho a měla rozebraný dost velký kus střechy, aby se mohla protáhnout ven. Pak už přihlížející pouze viděli, jak paní Sibyla mizí v otvoru.
Odstraňování tašek ze střechy se bohužel neobešlo bez šramotu. Jirku až nyní napadlo, že by mohl přivolat Plamínka, aby se venku porozhlédl a dal pozor na babičku.
„Už ji vidím,“ oznámil mu Plamínek vzápětí. „Tvoje babička právě seskočila ze střechy na vůz a pak na zem. Žádného jiného člověka poblíž nevidím. Kdyby se někdo blížil, dám ti vědět.“
„Něco slyším,“ nahlásil šeptem Otakar, který prozatím přitiskl ucho na vrata a poslouchal. I bez ucha přitisknutého na vratech Jirka poznal, že někdo odsouvá závoru.
Vrata vrzla a nevelkou skulinou proklouzla dovnitř paní Sibyla. „Venku je klid. Zhasněte pochodeň a můžeme bez obav opustit tohle místo,“ oznámila šeptem.
„Pojďte za mnou. Dovedu vás k bráně,“ ozval se jeden z osvobozených mužů a vykročil ven.
Jirka prolezl vraty až jako poslední. „Je za tebou ještě někdo?“ zeptal se šeptem Matěj, který čekal před vraty se závorou v ruce. Když ho Jirka rovněž šeptem ujistil, že není, Matěj přivřel vrata a umístil závoru na její původní místo. Pak se přesunul k okraji vrat a něco tam potichu kutil. Jirka se zájmem sledoval jeho počínání. Matěj si všimnul, jak po něm zvědavě pokukuje a vysvětlil mu: „Paní Baronka ten visací zámek musela vypáčit dýkou. Pokusím se ho natočit tak, aby nebylo na první pohled vidět, že ho někdo poškodil.“
Jirka popoběhl, aby se dostal do čela skupiny, hned vedle své babičky. Cestou se snažil porozhlédnout se po okolí. Noc byla ale tak tmavá, že sotva rozeznal člověka kráčejícího tři kroky před ním. „Budu se muset spolehnout především na Plamínka a Divošku,“ pomyslel si a hned si s nimi o tom pro jistotu promluvil.
Co nejrychleji přešli dvůr a dostali se na malé nádvoříčko u stájí. Jejich průvodce je nevedl nejkratší cestou k bráně. Snažil se především vyhnout všem místům, kde by mohli na někoho narazit. Proto udělal velkou okliku a tak se dostali až k severním hradbám. Právě se chystali vyjít na rozlehlejší volné prostranství, když Jirka dostal varování od Plamínka: „Po hradbách se k vám blíží nějaký člověk. Raději chvilku počkejte, než přejde.“
Téměř součastně s ním promluvila i Divoška: „Blíží se k vám nějaký muž. Nemám ho shodit z hradeb dolů?“
Jirka v rychlosti poděkoval Plamínkovi a Divošce odpověděl, že bude lepší nechat toho vojáka na pokoji. Zároveň s tím zatahal babičku za rukáv a pošeptal: „Po hradbách k nám přichází nějaký voják. Řekni ostatním, aby se schovali támhle za tu zídku a byli potichu.“
Paní Sibyla okamžitě pokynula jejich průvodci a za okamžik se už všichni krčili za nevelkou zahradní zídkou. Netrvalo dlouho a nočním tichem k nim dolehl pravidelný klapot okovaných bot dopadajících na kamennou hradbu. Zvuk se pomalu přiblížil a zase vzdálil, jak voják bez podezření prošel kolem.
„Jaks věděl, že se někdo blíží?“ zeptal se Jirky znovu podezíravě Otakar.
„Slyšel jsem kroky,“ zalhal Jirka.
„To těžko. Nemohl jsi nic slyšet,“ odpověděl pobouřeně Otakar, chytil Jirku za ramena a obrátil ho čelem k sobě.
„Nehádejte se hoši,“ zasáhla paní Sibyla. „Teď bychom si měli pospíšit k bráně. Chtěla bych tam dorazit těsně potom, co ten voják odejde.“
Podél hradeb se zanedlouho přikradla jejich skupina na dohled k věži, hlídající vstup do hradu. Jak předpokládali, brána byla zavřená. Naštěstí ale nebyla spuštěná těžká železná padací mříž. Vytáhnout takovou mříž opět nahoru byla práce pro čtyři chlapy na dobrých deset minut. Proto ji vojáci spouštěli jen v opravdu výjimečných případech.
Paní Sibyla naposled svolala tichou poradu. „Já se postatám o toho vojáka na věži. Vy pak otevřete bránu a rozprchnete se po okolí.“
„Promiňte, paní baronko, ale nemyslím, že váš plán je správný,“ ozval se nečekaně Matěj. „Toho vojáka bych měl odstranit já. Vy už jste riskovala dost. Jak bych vysvětlil panu baronovi, kdyby se vám něco stalo? A vy nejlépe dokážete dohlédnout na vaše vnuky, aby neudělali něco nerozumného. Proto bude nejlepší, když zůstanete s nimi.“
„Já půjdu s Matějem,“ přihlásil se muž, který jim dosud dělal průvodce. „V přízemí věže je malá zbrojnice. Tam si můžeme půjčit dvě kuše. Pak by nemělo být těžké toho vojáka zneškodnit. Až uvidí, že na něho míříme, určitě se vzdá. Jinak zemře.“
„Tak dobrá,“ nechala se přesvědčit paní Sibyla. „Zůstanu s ostatními.“
„Až budete otevírat bránu, buďte opatrní,“ poradil jim ještě jejich průvodce. „Strážnice je támhle po pravé straně nádvoří. Dnes v noci je sice taková tma, že odtamtud k bráně není vidět. Vojáci uvnitř ale určitě uslyší, že se brána otvírá. Nedivil bych se, kdyby to velitel šel prověřit.“
„A jak se otevírají dveře strážnice? Dovnitř, nebo ven?“ napadlo Jirku.
„Směrem ven, Proč se ptáš?“ odpověděl bez zaváhání muž.
„Jen mě napadlo, že bychom je mohli něčím zatarasit, aby na nás vojáci nemohli vyběhnout.“
„Na to nemáme dost času,“ zamítla jeho nápad babička. „Máme necelých deset minut, než strážný obejde hradby. Musíme jednat rychle. Vy dva běžte napřed,“ obrátila se k Matějovi. „My vyrazíme dvě minuty po vás. Hodně štěstí.“
Ty dvě minuty času se Jirka rozhodl využít k rozhovoru s oběma draky. Podrobně jim vylíčil babiččin plán. Na závěr se svěřil se svým nápadem zablokovat dveře strážnice.
„A čím bys je chtěl zatarasit?“ zeptala se nechápavě Divoška.
„Něco takového bych já sám těžko dokázal. To by musel udělat jeden z vás. Stačilo by na chvilku ty dveře přidržet. Tím byste vojáky uvnitř zdrželi na dost dlouho, abychom všichni stačili utéct.“
„Já to udělám. Stejně se tu nahoře už nudím,“ nabídl se Plamínek.
„Díky, máš to u mě,“ odpověděl potěšeně Jirka. Hned to oznámil Divošce a poprosil ji, aby na všechny ještě chvilku dávala pozor.
„Dvě minuty jsou pryč,“ přerušila Jirkův rozhovor paní Sibyla. „Pojďme k bráně.“
Během chůze se Jirka stačil ještě draků zeptat, co právě dělá strýc Bořivoj a jeho vojáci. Potěšilo ho, když se dozvěděl, že vyčkávají poblíž hradu. To už byli před bránou a babička mu přidělila úkol. Měl dávat pozor, jestli se někdo neblíží. Jirka se tedy poslušně otočil čelem k nádvoří a zíral do tmy. Než na svoje oči, spíš ale spoléhal na to, co mu nahlásí Divoška. Poslouchal, jak jeho bývalí spoluvězni zápasí s těžkou závorou a jak se skřípotem otevírají vrata. V té chvíli mu Divoška oznámila, že muži na druhé straně hradeb se dali do pohybu. Za chvíli už i k Jirkovým uším dolehl dusot koňských kopyt.
Krátce po setmění se do lesíku nedaleko hradu začali po skupinkách trousit baronovi vojáci. Během půl hodiny v pořádku dorazilo všech šedesát jedna mužů. Nahlásili, že všude v okolí je naprostý klid. Nikdo si nevšiml ničeho podezřelého. Baron poručil rozestavit hlídky a čekat.
Později v noci se baron Břich se svou malou armádou přesunul blíž ke hradu. Potichu se usadil vedle hraběte Rodského a sledoval příjezdovou cestu. Zvažoval, co by měl nyní podniknout. Neměl čas sehnat si dlouhé žebříky, ani obléhací stroje, takže ho prozatím nenapadlo nic lepšího, než čekat. Snad se přihodí něco, co by mu pomohlo dovnitř. Doufal, že někdo bude chtít vejít do hradu, nebo naopak odejít. Stačilo by, aby jen na chvilku otevřeli bránu. Vpadnout dovnitř by pak bylo dílem okamžiku. Zvažoval i možnost, že by se do hradu dostal nějakou lstí. Zvěd, kterého vyslal napřed už odpoledne, mu ovšem donesl nepříjemné zprávy. V nedaleké hospodě se doslechl, že už tři dny je hradní brána zavřená. Vojáci mají rozkaz nikoho nepouštět.
„Není moc pravděpodobné, že během dnešní noci otevřou,“ promluvil do ticha hrabě Rodský.
„To opravdu není,“ přitakal baron Břich. „Kdybych měl alespoň jeden dlouhý žebřík, mohl bych poslat pár lidí přes hradby, aby nám otevřeli. Mohlo by to vyjít. Podle mého zvěda obchází po hradbách jen jeden voják.“
„To by se dalo zařídit,“ zamyslel se hrabě. „Mohu poslat Adriána, aby nějaký sehnal. Kousek odsud je hospoda. Hostinský by mu určitě neodmítnul půjčit žebřík.“
„Nejspíš budeme muset svázat dva žebříky k sobě. Ty hradby jsou dost vysoké,“ začal baron Břich rozvíjet jejich plán. Dál se však nedostal.
„Pane barone, něco se děje,“ přerušil jejich rozhovor přibíhající voják. „Od brány jsou slyšet podivné zvuky.“
„Všichni vstávat a za mnou,“ zavelel bez váhání baron. Jako první vyskočil na koně a pobídl ho do kroku. Hrabě Rodský se přiblížil k jeho boku a potichu ho upozornil: „Musíme být opatrní, Mohla by to být past.“
„Doufejme, že není. Jestli o nás vědí, tak stejně nemáme šanci hrad dobýt.“
„Otevírají bránu,“ přišla další zpráva zepředu od zvědů.
„Tak tedy tryskem kupředu,“ zavelel baron Břich a nasadil koni ostruhy.
Trvalo jen pár vteřin, než se černou tmou prohnal až k padacímu mostu. S taseným mečem v ruce se jako první vřítil na nádvoří. Tady zastavil svého koně a rozhlédl se kolem. Kus stranou od brány si všiml skupinky lidí. Nikdo z nich se mu však nepostavil na odpor. Ostatní jezdci mezitím také dorazili a řadili se za baronem.
„Obsaďte věž u brány. Odzbrojte každého, na koho narazíte,“ křikl baron na své lidi.
Paní Sibyla poznala hlas svého syna. Popošla o krok dopředu a nahlas, aby její slova nezanikla v okolním mumraji, řekla: „Jsem ráda, že jsi nás našel, Bořivoji. Pojď blíž. Potřebuji ti říct pár věcí.“
Baron Břich pobídl koně jejím směrem. Pár kroků od ní seskočil a udiveně vyhrkl: „Co tady děláte, matko. Klára mi psala, že vás hrabě uvěznil ve sklepení. A kde je Otakar.“
„Otík je tady s námi. Nemusíš se o něho obávat. A hrabě nás opravdu zavřel do vězení. Nám se ovšem podařilo utéct.“
„Proč to udělal?“
„To je snad jasné. Protože to je zrádce. Zjistila jsem, že se paktuje s bojenskými zvědy.“
„Hrabě Frateny je ovšem mocný muž. Budeme potřebovat opravdu nevyvratitelné důkazy, než ho obviníme. Ani tvoje svědectví by nemuselo stačit.“
„Nějaké důkazy jistě najdeš uvnitř hradu. Hrabě Frateny někam odjel. Nechal tu jen pár stráží a sluhů. Nebude těžké hrad obsadit, prohledat a vyslechnout všechny zdejší obyvatele,“ poradila mu paní Sibyla.
„Asi bych si měl pospíšit. Fratenyho lidé si už jistě všimli naší přítomnosti. Mohli by se pokusit důkazy zničit.“
Baron Břich se otočil zpět ke svým mužům a zavelel: „Vy tři se postaráte o bezpečnost mé matky a syna. Všichni ostatní se rozdělí do skupin. Prohledejte celý hrad a přilehlá stavení. Zatkněte každého, na koho narazíte. Zajatce odvádějte na hlavní nádvoří.“ Sám se pak ujal velení největší skupiny a zamířil k hlavní budově.
Hrabě Rodský se svými muži pomohl při zatýkání hrstky vojáků ve strážnici. Ti naštěstí brzy pochopili, že nemají šanci a složili zbraně. Teprve potom se hrabě doslechl, že paní Sibyla Břichová je zde na nádvoří, jen pár kroků od něho. Hned se za ní vydal, aby ji pozdravil.
Jirka příchozího, kterého jim babička představila jako hraběte Rodského, slušně pozdravil. Pak se stáhl do pozadí. Zvědavě si prohlížel postaršího muže i jeho doprovod a natahoval uši, aby mu neuniklo ani slovo z jejich rozhovoru.
„V dopise svému synovi jste naznačovala, že v Gregornu byl spatřen generál Rafael. Je možné, že se skrývá někde nablízku?“ zeptal se hrabě paní Sibyly na to, co ho zajímalo nejvíce.
„Vím jistě, že před třemi dny byl generál zde na hradě. Od našeho zajetí jsem ho však nespatřila. Nemám ponětí, kde by právě teď mohl být.“
„Jak se vám ho podařilo odhalit? To kvůli němu jste mi psala ten dopis?“ zasypal hrabě paní Sibylu dalšími otázkami.
„Ne. V době, kdy jsem vám posílala dopis, jsem neměla nejmenší tušení, že by někde poblíž mohl být generál Rafael. Chtěla jsem se s vámi poradit o naprosto jiné věci. A generála jsme objevili úplnou náhodou.“
V té chvíli Jirka přestal sledovat rozhovor, protože se mu ozval Plamínek. „Přidržel jsem ty dveře, dokud jste do hradu nepustili ty muže zvenku. Když se jezdci přiblížili na dvě dračí délky, potichu jsem odletěl. Myslím, že mě nikdo nezahlédl. Tedy kromě koní. Vy lidé jste ale v noci úplně slepí.“
„To je dobře, že tě nikdo neviděl,“ pochválil ho Jirka. „I tak budu mít co vysvětlovat.“
„Teď, když už jsi v bezpečí, zaletím si asi ulovit něco k snědku,“ uvažoval Plamínek. „V okolních lesích je dost….“
Plamínek se náhle odmlčel. Jirkovi blesklo hlavou, co se asi mohlo stát. Na odpověď ovšem nemusel čekat dlouho.
„To je zajímavé. Nějací dva lidé se snaží dostat z hradu. Spustili si z hradeb lano a teď po něm slézají. Poletím si je prohlédnout zblízka.“
„A není jeden z nich náhodou menší, hubený a plešatý?“ napadlo Jirku.
„Jo je. Ty ho znáš?“
„Mohl by to být generál Rafael. Člověk, kterého jsme chtěli zatknout.“
„Tak já ten lov ještě odložím a budu ty dva sledovat,“ navrhl Plamínek.
„To bys byl hodný. Já teď o tom generálovi musím říct babičce.“
Divoška si zatím také všimla dvou uprchlíků a hned se začala Jirky vyptávat, co to je za lidi. Jirka jí zběžně vysvětlil situaci. Z legrace jí připomněl, že ty muže potřebují chytit živé, aby je mohl strýc Bořivoj vyslechnout. Divošku jeho poťouchlá poznámka pobouřila natolik, že mu jen uraženě odsekla a víc se s ním nebavila.
Jirka dvakrát nervózně přešlápl, než se odvážil skočit dospělým do řeči.
„Promiňte, že ruším. Měli byste ale vědět, že před malou chvílí dva muži tajně opustili hrad. Sešplhali z hradeb po laně a teď utíkají pryč. Jeden z nich je menší postavy a má pleš. Myslím, že to je generál Rafael.“
Hrobové ticho, které nastalo po jeho prohlášení, vyvedlo Jirku docela z míry. Čekal, že se na něho sesype spousta dotěrných otázek. Místo toho na něho všichni přítomní jen upřeli své zkoumavé pohledy. Pouze Otakarův potměšilý úšklebek prozrazoval, že bratranec nejspíš pochybuje o jeho duševním zdraví.
První promluvila paní Sibyla. Kupodivu se nezeptala, jak se o uprchlících dozvěděl. Její dotaz byl zcela prostý: „Co víš o těch mužích.“
„Jen to, co jsem už řekl. Jsou dva. Sešplhali po laně a utíkají pryč. Jeden je malý a plešatý.“
„Myslíte, paní Sibylo, že by ten chlapec mohl mít pravdu?“ zeptal se dost pochybovačně hrabě.
„Když Jirka tvrdí, že nějací muži opustili hrad, tak je to jistě pravda,“ ujistila ho paní Sibyla.
„V tom případě, se musím pokusit, ty muže zadržet. Všichni na koně a za mnou,“ obrátil se hrabě na své průvodce.
„Pojedu s vámi, pane hrabě,“ přihlásil se o slovo opět Jirka. „Vím, kam ti dva směřují. Můžu vás vést.“
„Tak dobrá,“ souhlasil po kratičké úvaze hrabě Rodský. „Můžeš si půjčit třeba támhle toho valacha. Drž se ale zpátky, chlapče. Nerad bych, aby se ti něco stalo.“
Teprve teď si Jirka uvědomil, že nejprve měl požádat o svolení svou babičku. Tázavě se na ni podíval.
„Tak tedy jeď,“ pobídla ho babička. „Nevyváděj ale žádné hlouposti. A k těm dvěma mužům se vůbec nepřibližuj.“
Jirka se tedy vyhoupl na koně. Vrhl ještě rychlý pohled na babičku. Ke své radosti si všiml, že z Otakarovy tváře mezitím zmizel pohrdavý úsměv. Popohnal svého valacha. Hraběcí družina se už dala do pohybu a Jirka měl co dělat, aby s nimi udržel krok.
Před hradem hrabě Rodský trošku zvolnil a pokynul Jirkovi, aby se k němu přiblížil.
„Kam ti dva utíkají,“ křikl na něho.
„Sešplhali z východních hradeb a teď míří přímo k řece,“ odpověděl Jirka po krátké poradě s Plamínkem.
„Takže na východ,“ zařval hrabě na své lidi.
Jezdci zrychlili. Podél hradeb se ostrým cvalem brzy dostali do otevřené krajiny. Dvě pochodně, které nesli muži vpředu, jen nepatrně osvětlovaly okolí. Jezdci se proto museli spoléhat spíše na zrak svých koní, než na svoje vlastní smysly. Jirka se držel uprostřed skupiny, hned vedle hraběte. Jen jednou musel ještě upřesnit směr jízdy. Jinak se řítili noční tmou beze slov a tak si mohl nerušeně pohovořit s Plamínkem.
„Nevíš, kam může mít generál Rafael namířeno? Pokud vím, tak nikde poblíž žádný most ani přívoz není. Proč se tak snaží dostat právě k řece?“
„Myslím, že vím. Před malou chvílí jsem si všiml, že v rákosí u břehu je schovaná malá loďka. Ten Rafael míří přímo k ní. Asi chce někam odplout.“
„To by nebylo dobré, kdyby nám nakonec upláchl na loďce,“ strachoval se Jirka.
„Neboj se. Rychlostí, jakou se blížíte, ho dohoníte ještě kus od břehu. A kdybyste se někde zdrželi, tak můžu sletět k zemi a tu loďku třeba potopit,“ uklidnil ho Plamínek. Na okamžik se odmlčel, než se opět s Jirkou spojil: „Teď se děje něco zajímavého. Ti dva si právě všimli, že je pronásledujete.“
„Jak na to zareagovali?“ zeptal se Jirka a čekal na odpověď
Po chvilce se mu Plamínek ozval: „Rozdělili se. Ten větší muž vylezl na malé návrší a schoval se za křovím. Ten malý holohlavý pokračuje dál. Utíká, co mu síly stačí.“
„To musím říct hraběti,“ ukončil rozhovor Jirka.
„Pane hrabě. Před námi se něco děje,“ oznámil Jirka nahlas.
„Co jsi říkal, chlapče?“ obrátil se na něho hrabě.
„Uprchlíci si všimli, že je pronásledujeme. Rozdělili se. Jeden na nás čeká na kopečku, támhle tím směrem. Asi nás chce zdržet, nebo odlákat pryč. Ten druhý pospíchá k řece. Má tam připravenou loďku.“
„Nechápu, odkud tohle všechno může ten kluk vědět, otče,“ zapochyboval mladý Adrián, který jel hned vedle nich.
„Taky to nechápu. Ale když už jsme se vydali na tuhle noční jízdu, tak jsem nakloněn mu věřit,“ odpověděl mu hrabě. „Vezmi si dva chlapy a prověř to. My budeme pokračovat k řece.“
Tři muži se odpojili. Zamířili trošku doleva a brzy se ztratili ve tmě. Ostatní vedl hrabě kousek vpravo, aby se vyhnuli případnému útočníkovi.
Za chvilku už Plamínek Jirkovi hlásil: „Toho muže na kopci tví společníci právě zajali. Neměl šanci se ubránit. A ten druhý je jen kousek před vámi. Stočte se trošku na sever a budete u něho.“
Jirka ještě jednou oznámil hraběti, co se dozvěděl od Plamínka.
„Tak chlapi, dávejte pozor. Stočíme se trošku severně a uděláme rojnici. Ten chlapík by měl být už nedaleko,“ zavelel rázně hrabě. „A ty, hochu, se drž pár koňských délek za námi,“ obrátil se ještě na Jirku.
Jirka neochotně uposlechl a zpomalil. Když ale zaslechl, že muži vpředu někoho zahlédli, neudržel se a popohnal koně. Dorazil právě včas, aby spatřil konec štvanice. Pětice jezdců už obklíčila uprchlíka.
„Živého mě nedostanete,“ křičel muž a zběsile kolem sebe mával dýkou.
Z dvou různých stran proti němu v tom okamžiku vyrazili jezdci. Vše se odehrálo velmi rychle. První jezdec se přiblížil zezadu. Tupým koncem svého kopí udeřil muže do nohy. Ten se okamžitě poroučel k zemi. Další jezdec přesným úderem vyrazil muži z ruky dýku. Třetí seskočil z koně a vší silou vrazil do vstávajícího muže. Povalil ho na zem a klekl mu na záda. To už mu přispěchali na pomoc i ostatní. Za okamžik byl zajatec pevně spoutaný.
„Ukažte mi ho. Trošku mi na něj posviťte,“ vybídl své lidi starý hrabě. Celou šarvátku, podobně jako Jirka, sledoval ze sedla svého koně.
Dva muži zajatce přidrželi a třetí mu posvítil pochodní do tváře. Jirka spoutaného muže okamžitě poznal a hrabě Rodský patrně také.
„Tak jste to opravdu vy, generále Rafaeli,“ konstatoval s úlevou hrabě.
„Hrabě Rodský,“ vyhrkl zděšeně generál.
„Jsem opravdu velmi rád, že vás opět vidím. Vy jste si ale naše setkání představoval nejspíš poněkud jinak. Nebo se snad mýlím?“
Generál Rafael se zatvářil vztekle, na otázku však neodpověděl.
„Vidím, že si se mnou nechcete povídat. Nevadí. Odvedeme vás zpátky na hrad a tam už vám rozvážeme jazyk.“ Po tomto krátkém proslovu se hrabě Rodský od svého zajatce odvrátil a vydal pokyn k návratu.
Na zpáteční cestě se Jirka raději držel co nejdál od hraběte. Později, když se k nim připojila i Adriánova skupinka s jejich zajatcem, zařadil se schválně až na konec průvodu. Měl totiž obavy, aby se ho šlechtici nezačali vyptávat. Netušil totiž, jak by jim mohl vysvětlit svou vševědoucnost.
|
