Ráno Jana probudil jemný závan větru, který dovnitř proudil z obří díry na levém boku kajuty. Oči měl ještě zalepené a tak poslepu nahmatal svoje brýle, co ležely na nočním stolku. Z dodatečně vytvořeného obřího okna, teď na něj zíral šedovlasý stařík se slamákem na hlavě.
„Brý jitro Jene“ zvolal a sundal si svůj slamák, který byl už silně ohlodaný zubem času asi tak, jako dotyčný stařík.
„Je dobře, že ste s Urvem zasejc zavítali k nám do města. Není nad to bejt doma co?“ pokračoval s klidem, jakoby ta díra na boku lodi byla její součástí odjakživa.
„To víš že jo Ronalde.“ odpověděl pohotově Jan a začal si obouvat boty „Vždyť víš moc dobře jak to tady mám rád.“ postavil se a šel směrem k díře „tak co pak je novýho ve městě Rony? Nějaká nová daň nebo celní výnos, o kterém bych měl vědět?“ zeptal se a elegantním způsobem upadl na zem, když se chtěl opřít o svůj alchymistický stůl co tam od včerejší nehody už bohužel nestál.
„Šak to znáš Jene. Pokaždý něco novýho. Minulý týden zavedl Šílenej Ahmed (Místní velmi vychtralý Slután) daň z kýchání. Prej že to narušuje proudy větru, a tak za to musíme platit“ odpověděl Rony a začal se přehrabovat v jedné z beden, u kterých stál.
Ronald Sehnalvše byl velmi úspěšný obchodník s ovocem a zeleninou. Také znal Jana už od narození a znal se i s jeho otcem. Nezaobíral se samozřejmě jen prodejem jablek a salátů, ale i obchodem s věcmi ne zrovna legálně opatřenými. Patřil taky k té sortě lidí co dokázali sehnat jakoukoliv věc, která Vás v daném momentě napadla. To jsou snad taky jedny z mála důvodů, proč ho znalo celé město.
„Ehm… no zajímavé. To abych si držel stále prst pod nosem…ehm…že?“ pokusil se o žert Jan a pomalu zvedal své tělo ze země.
„Na, dej si jedno jablko na účet podniku. Je z mýho sadu kousek za městskejma plochama“ řekl Ronald a hodil Janovi jablko co by se dalo spíše považovat za meloun o střední velikosti.
„Dík Rone!“
Ozvalo se tiché zaťukání a do místnosti vešel Urval, se stále provinilým výrazem ve tváři.
„Brý ráno kapitáne. Donesl jsem Vám snídani a nějákej ten džus z rajčat co máte rád“ pronesl pokorně Urval a položil tác s jídlem na jídelní stůl co stál u zadních oken.
„Kdy jsme dorazili Urve?“ zeptal se Jan a začal s ranní rozcvičkou. Ozvalo se hlasité křupnutí.
„Asi před dvěma hodinama kapitáne“ Urval došel k němu, přisunul si židličku, vystoupil na ni a rychlím trhnutím hlavou mu pomohl vrátit obratel na původní místo „Počasí je víc jak pěkný a řekl bych že v přístavu se už začínaj sbíhat kdejací obchodníci a podivíni z celýho města“
„Jo, jo dneska má bejt výroční trh u dolních doků“ vmísil se do hovoru Ronald, který přerovnával krabice se zbožím.
„Dobrá děkuji ti Urve. Po snídani se půjdu podívat na ten trh a snad seženu nějakou tu prácičku“ sedl si ke stou a pustil se do jídla.
Urval mu k snídani připravil kousky Edhebského ovoce, na kterém se rozpouštěly tenké plátky tvrdého sýra. Zdá se to jako divná kombinace, ale tento druh ovoce byl zkrátka výjimečný svou chutí po smažených vajíčkách se slaninou. Když vydatně posnídal hryzl si ještě párkrát do Ronova jablka a s hlasitým „boing“ mu odletěl knoflík od kalhot.
„Sakryš“ pomyslel si „to jsou moje poslední kalhoty v téhle velikosti“ a vydal se hledat knoflík pod stůl. Po chvíli hlasitého oddechování a funění ho našel. Jan byl velmi obratný co se týkalo zacházení s jehlou (aspoň teda na muže), takže se ozvalo jen párkrát „auvajs“ nebo „sakra práce“ a knoflík byl na místě z něhož před chvílí emigroval.
Když už si pak kalhoty zase úspěšně zapnul, popošel ke své skříni a vytáhnul z ní frcovní kapitánskou uniformu s frčkami a medailemi. Oblékl si ji, popošel k zrcadlu a začal si oprašovat prach z ramen.
„Být tebou, tak si nechám povolit trochu švy“ ozval se znovu Ronald, aniž by odtrhl oči od své práce „musela se ti asi za tu dobu cos ji nepoužíval trošejc srazit“
Jan tuto poznámku přešel s mlčením a vyšel na palubu.Venku bylo opravdu nádherné typicky Edhebské počasí. Sluníčko hřálo, vítr jemně pofukoval a popoháněl stádo mraků kolem vzdušného města. Urval už čekal na svého kapitána a netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu. Jan si nemohl nepovšimnout, že byl oblečený do svých nejméně zašpiněných šatů a jeho černé, mastné kudrnaté vlasy se zřejmě před chvíli dostaly do konfliktu s hřebenem.
„Hmmm“ změřil Urvala svým pohledem „vypadá to, že se nám tady někdo do města opravdu těší co?“ zeptal se Jan s drobným ani ne moc slyšitelným uchechtnutím „ Pudeš teď sehnat do doků nějakého šikovného loďaře, ať se přijde podívat na tu díru. Já se mezi tím podívám do hospody U Mračných Skalisek. Snad se tam najde někdo, kdo by stál o naše služby. Až budeš mít vyřízeno dojdi tam zamnou.“
Jan ušel pár kroků pak se znovu otočil na Urvala a řekl „Jo a ne že zase půjdeš hnedka do palírny a nakoupíš tam roční zásoby rumu…víš přece moc dobře že takové skladiště na potraviny v podpalubí nemáme. Minule jsme museli vypít přebytečné sudy a - a já vím že by se ti to líbilo, ale mé pokladnici určitě ne a tvojí výplatě mám ten dojem už vůbec.“
„Jistě Pane Kapitáne“ usmál se Urval „Na mě je spoleh.Víte moc dobře že už Vám dlužím dvě svý výplaty.“
Jan kývl, popošel pár kroků, znovu se otočil a s něčím, co by se dalo nazvat i strachem dodal „No právě Urvale. Aby z toho nebyla třetí!“
Jan teď vyšel z lodi na molo a kývl na pozdrav nedaleko stojícímu Ronaldovi. Bylo už zaplněné z poloviny různými stánky s potravinami a samozřejmě i žebráky co patří ke každému většímu městu jako pes ke svému panovi. Odevšad se ozývaly hlasy jako „kupte si vzduchorybu, čerstvě ulovenou v naších mracích“ nebo „spravím cokoliv, kdekoliv za trochu žvance či peněz“.
Když jste viděli, jakým životem překypovalo jen tohle to mrňavoučké molo, nechtěli jste vlastně ani vidět jak to vypadá hlouběji ve městě.
Jan ho měl ale přesto rád. Ne jen proto že se v něm narodil a prožil tady velkou část svého života, ale i proto že zkrátka překypovalo životem. Byly doby, kdy byl rád zavřený ve své laboratoři a s nikým se nechtěl bavit, ale od té doby co se začal vzduchoplavit po všech oblohách, trpěl samotou. Když pak doplul do města, těšil se až si poklábosí s dalšími kapitány vzducholodí. No a když jste chtěli poklábosit s ostatními kapitány, museli jste zajít do hospody U Mračných Skalisek.
Procházel Městem a potkával lidi, které už za pět let v oboru znal docela dobře. Míjel známého za známým, pokyvoval jim na pozdrav a oni mu odpovídali vždy uctivým „ha ha! Už ses vrátil“
Nebral si to nikdy k srdci. Myslel že se lidé smějou, protože ho rádi vidí. Nikdy si nepřipustil že by jim mohl připadat směsný. V téhle chvíli nad tím stejně ani neuvažoval. Zrovna totiž usilovně přemýšlel „Hmmm. Jestli pak mají dneska U Mračných volný můj stůl“
