Urval přišel až po hodině nekonečně dlouhého čekání nad sklenicí výborného čaje, ochuceného rumovou trestí. Snad jen díky nevhodnému terénu podlahy krčmy a nebo větrným poryvům se zdálo že se Urval trochu kymácí.
„Pane. Rozkaz byl splněn do puň.. do puň do puňtíku pane. Zejtra přijede, teda totiž přijde pan tesáář a vopraví nám lodičku“ a snad jen další náhodou se teď Urval svalil k nohám Jana.
Ten na to byl ale moc dobře připravený, protože znal Urvala jako svoje boty. Dělal si do zásoby vždy tři lahvičky elixíru „čisté hlavy“ aby Urval rychle přišel k sobě a aby měl kocovinu o něco dřív než předpokládal. Jan mu obsah malého flakonku vlil přímo do pusy a jen čekal kdy začne působit.
„Ah ne pane jen to ne!! Už zase!!“ Urvalovi zmizel rychle ruměnec z tváří a vystřídala ho běloba, kterou vídáváte většinou doma na zdích.
„Takže, teď dobře poslouchej a všechno si zapamatuj, protože jde o velké peníze“ řekl Jan hlasem, který způsoboval Urvovi nepředstavitelně bolestnou migrénu.
„Teď pudeš za tím tesařem a odřekneš tu zakázku, pak pudeš k Mocné a tu díru vyspravíš sám nějakýma fošnama co najdeš na palubě. Pak připravíš kajuty pro pasažéry, nakoupíš jídlo. Ale jídlo to ti povídám, žádný rum. Poletíme na výpravu, takže potřebuju mít všechno v pořádku“
Jan šáhl do váčku s penězi a dal Urvalovi dvacet zlatých šejkelů „Tohle je na zásoby. Teď upaluj a žádné vytáčky, nebo….“ a větu nedokončil.
Pak zaplatil svou útratu, ale za tu nepříjemnost, kterou mu Ghrak provedl, nenechal žádné spropitné. Vyšel ven na prostorné tržiště, kde se znovu ozývaly libé zvuky píšťal a protivné výkřiky vyvolávačů. V Edhebě jste mohli koupit samozřejmě cokoliv a kdykoliv, tak jako v každém velkém, korupcí prosáklém městě modrých obloh. Každý stánek zde, hrál osobitými barvami a nabízel legalní, méně legální i zcela nelegální zboží, které místní stráže tolerovaly za menší provizi z výdělku. Jan kolem nich procházel pomalu a zkoumal zda se v nějakém z nich nenabízí levná koupě surovin pro alchymistické pokusy. Jednou rukou si stále kontroval váčky s penězi a druhou měl položenou na své staré, zrezavělé šavli, která se mu houpala u pasu. Tu a tam koupil nějakou drobnost či tajnou přísadu, kterou chtěl využít ve svých pokusech, ale to hlavní ho teprve čekalo. Nákup celého vybavení a hlavně koupě pořádně bytelného, železem obitého alchymistického stolu.
„Jedině u Lumbiho Ukápsona, mistra ze severu najdeš pořádné nádobíčko“ říkala reklamní cedule visící nad vchodem do malého domku s cibulovitou věžičkou. Jan vyšel po pár schodech k dubovým dveřím a za hlasitého zaskřípění dveří, které prý Lumbi používal místo zvonečku, vstoupil do obchodu.
„Jejej! To sou nám ale hosté. Náš premiant třídy přišel navštívit svého starého spolužáka“ vykřikl radostně malý, vousatý trpaslík Lumbi Ukápson. „Ty stará vojno, co ti chybí ve tvé laboratoři že jsi mě poctil svojí návštěvou“ zeptal se Lumbi a přispěchal obejmout aspoň kolena svého bývalého spolubydlícího, na koleji alchymistické univerzity.
„Zdravím tě Lumbi. Jsem rád že se hned ptáš, protože tohle to bude pořádná zakázka.“ Včera jsem ztratil můj milovaný stůl a sním veškeré náčiní. Nezbylo mi vůbec nic“ Pokud tedy nepočítáte tu krysu s dřevěnýma nožkama, ve kterou se stůl proměnil.
„Hmmm to mě upřímně mrzí Jane. Taková událost je špatná v životě každého alchymisty“ přesněji ale ne pro toho, který se živý prodejem náčiní nového.
„Mám tu ale něco speciálního. Před týdnem mi dovezli zásilku stolů z Dolních Dřevohryz. Nejlepší alchymistické stoly, které si můžeš přát!! Jen 30 šejkelů za jeden. Co se týče skla, znáš moje zásoby takže stačí říct, do kterýho doku to mám nechat odvíst“
Jan se ani nevzmohl na odpověď a už sypal zlaté šejkely Lumbimu na stůl. Připadal si jako nejmocnější šejk široko daleko, když sázel jeden zlatý šejkel za druhým na stůl před Lumbiho. Ten se jen na peníze nevěřícně díval, jelikož počítal s tím že si Jan u něho bude zase kupovat na dluh, ostatně jako pokaždé.
„Vydím že se ti teď daří! A ne špatně“ vypravil ze sebe zlatem omámený Lumbi.
„No čeká mě teď v celku zlatonosná výprava řekl bych“ odvětil Jan. Blízkému pozorovateli se mohlo zdát že se mu zvedá nos směrem vzhůru.
„Snad, budu mít dost času i na mé pokusy ale, teď jsem hodně vytížený“ kdyby to šlo, tak by se v téhle chvíli Janův nos dotýkal stropu.
„Vem mě sebou Jane“ vyrazil ze sebe najednou Lumbi. „Nebudu ti překážet, ale potřebuju už odsud konečně vypadnout“
Jan zíral nevěřícně na Lumbiho a chvíli si přebíral ve své hlavě nové informace. Lumbi byl vždy lenoch a stávalo se jednou za rok že vylezl ze svého pokoje na kolejích, a to většinou když musel na nějakou proradnou zkoušku.
„Ale Lumbi, vždyť já nemůžu mám pasažéry a navíc..“
„Jene ty mě musíš vzít sebou jinak, se tu zblázním a ukoušu nudou rozumíš?“ ovšem v hlase Lumbimu, šel spíše poznat strach než nuda.
Jan byl překvapený takovým náhlým zvratem v hovoru, který se měl původně odvíjet spíše obchodním směrem.
„Lumbi, když já si tě teď nemůžu nasadit do kajuty. Vždyť ani já sám nevím...“
„Ne, já ti tam opravdu nebudu překážet Jane“ vskočil Janovi do řeči znova Lumbi „Najdu si nějakou menší díru v podpalubí a ani o mě nebudeš vědět“
„No dobrá, ale nechápu tvoje naléhání. Máš problémy? Svěř se mi, snad ti můžu nějak pomoct?„
„Ne, opravdu jen si chci udělat dovolenou, tady od toho všeho kolem“ spěšně odpověděl trpaslík, ale i důvěřivý člověk jako Jan poznal, že zde není něco v pořádku. Avšak Lumbiho znal dlouho a věděl že neustálým vyptáváním z něho nic nevypáčí.
„Zítra ráno odplouváme. Jestli chceš stav se dneska na večeři a přines si sebou věci. Loď mám zakotvenou v doku č. 6, poblíž má stánek Ronald Sehnalvše.“
„Jene nevím jak ti poděkovat. Ještě dneska nechám poslat své zavazadla i s tvýma věcma co sis koupil“ Lumbimu se vrátil znovu bezstarostný úsměv na tvář a vesele si poskočil.
„Teď pojď, oslavíme naši dohodu trochou domácího pití“ vyzval Jana a utíkal pro skleničky a flašku s neznámým obsahem.
„Dělám to sám z kokosového mlíka. Říkám tomu Mejlibů“
Jan vychytrale první k nápoji přičichl. Neoslepl, což bylo dobré znamení, protože po nápojích co připravují sami alchymisté, člověk nikdy neví. Pomalu a velmi opatrně se napil. Ani potom neoslepl což byla vlastně taková dvě malá štěstí v jednom.Vlastně tři, jelikož nápoj chutnal více než dobře.
„Děkuji za pohoštění Lumbi, ale teď budu muset jít zařídit ještě pár jiných záležitostí. Čekám tě tedy na večer“ Jan mu podal ruku a vyšel zpět na ulici.
Lumbi se zašklebil, prohodil si pro sebe „To by mohlo vyjít“ a vrátil se zpět ke své práci.
Janovi bylo jasné že mu neřekl pravdu o tom, proč s ním chce jet na výpravu.
„No nic, ono se to nějak vyvrbí“ řekl si pro sebe nahlas Jan a vykročil směrem na přístav.
