„Už je pryč!“ ozval se tenký pisklavý hlásek přicházející odněkud z malé škvíry mezi podlahou a skříní na oblečení.
„Zase sou to obyčejný klíče!“ ozval se druhý, neméně pisklavý hlásek. „Každej den sou to klíče!! Néé že by to byla třeba peněženka, a nebo aspoň blbej mobil….ne musej to bejt klíče“
„Víš uvažoval jsem už o tom dlouho a nedá mi to spát. Děláme vůbec správnou věc?“ ozval se zase ten první pisklavý hlásek.
„Co to meleš? Jak si na to vůbec přišel? Diť tohleto je uplně proti našemu přesvědčení“ mluvil šokovaně zase ten druhý „Já vím že si už z toho znuděnej a připadá ti že to už nemá žádnou šťávu, i mě to příjde monotónní, ale zamysli se nad tím co by na to řekla tvoje stará máti nebo táta. Je to naše povinnost dělat tohleto! Jako to byla i povinnost tvýho táty, mýho táty, tatů našich tátů a dál a dál.“
„Máš pravdu Tuschovale.Pojď musíme se dát do práce než se vrátí“
Pár malých skřítečků, tak malých že by jste na ně potřebovali lupu aby jste rozpoznali jejich obličeje, vylezlo zpod skříně. Jejich malinkaté postavičky se vydaly nevýdanou rychlostí k malému stolku, na kterém ležely klíče. Zastavili se pod ním a ze svých mrňavých baťužečků vytáhli mrňavé cepíny a mačky.
„Víš kdyby jsme nedělali aspoň tohlencto, byla by to asi vážně nuda k nevydržení“
Jejich maličká tělíčka se začala pohybovat pomalu a opatrně po strmých stěnách stolku. Zachytávali se na každém hlubším škrábanci, či menší odchylce povrchu. Byl to náročný výstup, ale tihle dva parťáci už na tenhle stolek lezli snad stokrát.
„Ale stejnak vždy když vylezem tady nahoru, říkám si …sakra žijem to ale v pěkným bytě. Ty koberce…nábytek tyčící se majestátně do výšky….prostě nádhera.“
„Jo jo, to máš pravdu Tamschovale. Tenhle pohled stojí za tu naši námahu a dřinu.“
Tuschoval a Tamschoval se ještě chvíli rozhlíželi ale pak se dali pilně do práce. Vytáhli z baťohů lana (no vlastně to byly nitě, ze kterých si skřítkové ale dělali lana) a začali je pevně vázat na klíče.
„Tak co kam to dáme dneska?“ řekl Tamschoval a s šibalským úsměvem mrknul na svého kolegu.
„Hmmm co takhle pod polštář?“ zkusil Tuschoval
„Ale ne tam to přeci bylo předminule!“ odmítl rezolutně Tamík, jak mu s oblibou říkali jeho kolegové v práci.
„No a co takhle za postel?“
„Ale prosím tě! Tam se podívá hned …jako bys to nevěděl“
„Víš co?!“ namíchnul se Tuschoval „Si vymysli něco sám, když seš ten chytřejší z nás“
„No a co takhle kdyby jsme to schovali do špinavýho prádla!!! Tam se určitě dívat hned nebude“
„To je geniální nápad!“ Nadchnul se Tuschoval „Ale problém je v tom, že nám to zabere hodně času a ten zrovna nemáme! Co nevidět se zase vrátí!!“
„Od čeho máme mravence?“ řekl Tamík a začal se přehrabovat v batohu. Vytáhl miniaturní píšťalku a zapískal lehkou a jednoduchou melodii. Na to se zpod skříně vyřítilo stádo mravenců s malinkýma uzdičkama a směřovali si to přímo ke stolku.
"Tak teď je spustíme dolů a hurá do koupelny."
Opravdu skřítci měli velikou sílu. A tak spustit klíče, nebo i těžší předměty nebyl žádný problém. Když spustili klíče začali sestupovat i oni. Tuschovalovi se zvrtla při sestupu noha ale naštěstí to ustál a tak se oba dostali do bezpečí kobercového porostu.
„Míčku! Trumbero!“ Zavolal na vůdčí mravence Tamschoval. Poslušně přiklusali a on je začal zapřahat za mravence ostatní. Pak vzal další „lana“ a přivázal spřežení ke klíčům.
Tamschoval a Tuschoval nasedli na své oblíbené mravence a vydali se tryskem do koupelny. Museli se cestou ovšem vyhnout nástrahám obývákových květin a velkému stolu ale to nebyla ta těžká část. Čekala je ještě kuchyň a ta většinou byla nejzrádnější. Nikdy jste nevěděli jestli tam nebude nějaká drobková zácpa či bažinatý terén díky čerstvě vykydnuté omáčce. Ale tentokrát to šlo hladce a Tamschoval s Tuschovalem se šťastně dostali až ke koši na prádlo v koupelně.
„Hej Tamíku! Zaskoč ještě za Pračkovýma ať nám s tím rychle pomůžou. On tady může být každou chvilku“ vykřikl Tus a rychle začal odpřahat spřežení.
Tamschoval vběhl pod pračku a za chvíli s ním vyšli další dva malí skřítkové. Okamžitě se dali do společné práce. Zapadprádlo a Tvořikámen, jak se mladí skřítkové jmenovali, začali rychle šplhat na koš s prádlem, zatím co v zubech drželi lana od klíčů. Byla to rychlá akce hodná profesionálů, kterými také všichni čtyři skřítkové byli. Práce byla skončena a také v ten pravý čas, protože On zrovna přišel.
Tuto noc budou muset Tamík s Tusem přečkat u Pračkových. To jim ale nevadilo protože Pračkovic holka Zmizkostice byla pěkná kost. Den skřítků Schovánků se skončil. Byli na odvedenou práci hrdi a právem…jejich práce byla a vždy bude, schovávání všech věcí po všech možných místech ve vašem bytě.
Až si jednou budete říkat „Kde se poděly moje klíče?“ nebo „Kam jsem zase zašantročil tu zatracenou peněženku?“ věřte že ne vždy je chyba na straně vaší.
Nemějme jim to ale ovšem za zlé …je to jejich práce!
