Když se podíváte z okna, co vidíte? Zahradu, cestu, sídliště nebo něco takového… Vidíte nebe… možná řeku…. co vidím já? Nevím co to je, ale můžu vám to popsat.
Když se odhodlám přistoupit k oknu a vyhlédnout pak vždy jen přes sklo. Otevírat okno je životu nebezpečné, atmosféra již dávno není dýchatelná. A pak jsou tu taky ty… zvířata. Odmítám přijmout myšlenku, že by mohli být inteligentní. To se přece pozná, ne? Objevili se teprve nedávno, jsou něco jako obrovští netopýři s lidskou tváří, celý černí a mají obrovské oči. Vidím jak si poletují po obloze a tiše jim závidím. Jsou volní, mohou dýchat zdejší atmosféru, mohou ven. Závidím a nenávidím. Někdy přiletí až sem, posadí se na okno a pozorují lidi za ním jako obrovští ptáci. Jak strašidelně to působí. Jako obrovské zoo. Zoo čítající 9 miliard kusů.
Dnes v noci se mi zdál sen. Zdálo se mi, že stojím před zrcadlem a v odrazu vidím skulinu pod oknem, kterou proudí nebezpečí ve formě otráveného vzduchu, a vím co přijde. Celý pokoj se propadá do šera. Podívám se lépe a vidím, že ne pokoj, ale jen já tmavnu až je má kůže černá jako obsidián. Obsidián, který skrývá celý svět. Padám na kolena hrůzou i bolestí. Lopatky se mi protahují do hrotovitých výběžků z nichž vyrůstají blanitá křídla. Odpadávají mi víčka, zornice se nepřirozeně zvětšují. Vidím až neskutečně zřetelně. Pak se ve mně cosi pohne a já se začínám dusit. Vrážím do okna se zběsilostí tonoucího, který do plic nabírá vodu. Konečně sklo podléhá mému náporu a praská. Málem omdlím jak se mi dech vrací tam, odkud byl tak násilně vytržen. Naberu výšku a odlétám do noci.
Po probuzení mám pocit něčeho v nepořádku. Večer se do mysli vkrádá neodbytný pocit deja vu , když odrazem v zrcadle spatřím skulinu pod oknem. Zdrceně usedám na zem a očekávám svou přeměnu s klidem slabomyslného. Ta na sebe nenechá dlouho čekat…
Všude je tma. Tma a zima. Jako mámivé bludičky na mě poblikávají světla dole. Jsou to vlastně jakási terária, v nichž žijí podivná zvířata. Přilétám tak blízko jak je to jen možné a nahlížím dovnitř. Zvířata. Nic jiného nemůžou být. Jen zvířata mohou žít v teple a světle aniž by se o ně s kýmkoli podělila. Tady je přece taková tma. Taková zima…
