|
1. Arunafeltz
Přes cestu se mihla podivná věc. Žena náhle zbystřila a pro ni dobře známým pohybem vytáhla meč. Na chvíli odhalila pod svým oděvem umně tepanou lehnou zbroj.
„Do kruhu, zády k sobě. Ať se děje cokoli, zůstaňte ve světle!“ vykřikla jen co další dvě postavy, vysoký muž a mladá dívka přiběhly, „Zůstaňte ve světle, je tady, viděla jsem to.“
„Už mi to neuteče, přísahám že tentokrát to zabiju,“ řekl muž vytáhl dlouhý lovecký nůž.
„Klid Miko, naposled pokud vím, tak se to nepovedlo. Támhle! Nechápu jak je možný, že je to tak rychlý!“ stačila ještě ukázat směrem dál po cestě, kde se s překvapvou rychlostí zase mihla podivná věc, „Tam! Dělejte!“
Třetí dívka, která mezitím vytáhla dvě dýky utíkala za ostatními směrem kde místu kde se přede chvílí mihla podivná věc a vzdychla spíš jen pro sebe: „A co budeme dělat, až to doběhnem?“
„Za rohem!“ křičela žena a velké čtvercové dlaždice jí ubýhaly pod nohama. Běžela tak rychle, že se pomalu vzdalovala od svých společníků. Nakonec doběhla ke křižovatce dvou prázdných ulic kde se zastavila a bezradně se rozhlížela. Jen krysa vylezla zpod odpadků a běžela pryč podlém stěny jednoho z domů.
Společníci udýchaně doběhli a Miko se opřel o zeď.
„Co teď Irulane?“
„Teď už nic,“ odpověděla unaveně žena a vrátila meč zpět na místo, „viděli jste někdo jak to vypadalo?“ Ostatní dva zavrtěli hlavou, „Dneska se už nevrátí. Pojďte zpátky,“ řekla a vyrazila po cestě zpět. Mnula si při tom pravou rukou krk a pomalým krokem se vracela zpět.
„Teď mi vysvětli proč jsi ho nezabil Miko,“ řekla aniž by se ohlédla. Zbylí společníci vrátli své zbraně zpět a šli za Irulane.
„Nechápu to,“ odpověděl Miko,“ použil jsem všechna slova, která jsem uměl. Magie na něho nereagovala. Plošná kouzla ho nezastavila a nešel oslovit.“
„Oslovit?“ zeptala se druhá dívka.
„Abys mohla použít magii, Mel, musíš přesně vědět na co, když použiješ kouzlo na člověka, bude fungovat, ale když víš jak se jmenuje a použiješ kouzlo upravené na jeho jméno, účinky jsou mnohem větší. Proto se kouzelníci zavírají do vysokých věží plných knih, aby měli velkou slovní zásobu,“ řekla Irulane.
„Nejen kvůli tomu. Nemusím vědět, jak se pes jmenuje abych ho rozšmelcoval na padrť.“
„Jak je vidět, nepovedlo se ti to s tímhle zvířetem.“
„Nechápu to, ta kouzla měla fungovat, zkusil jsem všechno. Nic z toho nefungovalo.“
„Budu muset napsat Trwythovi, zemřelo už v tomhle městě hodně lidí a my jsme o nic nepostoupili. Bude muset přijet rychle, protože jinak to bude znamenat hanbu pro celý rod Assagy, když nebudeme schopni tohle zastavit.“
„Myslíte, Irulane, že nám pomůže ten alchymista? Proti téhle stvůře? Vždyť je to jen potrhlý vědátor, žádnej bojovník,“ namítal kouzelník, „Chápu proč je tady Mel, je obratná a chytrá, vám se skoro nikdo v síle a zuřivosti nevyrovná, ale proč on? Vždyť s mečem jsem ho v Pronteře nikdy neviděl, předpokládám že ho má někde v šuplíku v té své laboratoři, ven vychází jen když je nutné a jinak je tam pořád zavřený.“
Irulane se jen pousmála a celá společnost zabočila doprava. Bylo na první pohled patrné, že vešli do bohatší čtvrti. Město jako by se proměnilo, domy byly honosnější a ulice širší. Celé bylo ale až mrtvolně tiché.
„Křivdíš mu, Miko, s mečem to umí, a jsem ochotná vložit do jeho rukou svůj život. V Amatsu nás všechny zachánil. V lese si rozdělal oheň, ulovil sloní želvu a na jejím krunýři jen s tím co tam našel uvařil dost výbušného lektvaru aby nás dostal z vězení. Odpálil sáh kamenné zdi aby nás dostal pryč. Za to si zaslouží svůj titul.“
„Už je to pár let, Irulane, co se stala ta věc v Amatsu, nicméně ty jsi hlavou celé Assagy.“
„Jsme tady,“ řekla Mel a zabouchala na dveře, „otevřete, jsme zpátky.“ Dveře zavrzaly a za nimi se objevila mužská postava.
„Jak jste pořídili?“
„Ani se neptej,“ řekla Irulane a odstrkujíc postavu ze sveří vešla do zahrady. Ani se nezastavila a šla rovnou k domu, který stál uprostřed. „Thalvine, prosím podej mi papír a něco na psaní...“ řekla a vešla do domu.
„Ano sestro, řekla postava stojící u dveří a šla za Irulane zpět do domu. Miko a Mel pak prošli za nimi a zabouchli za sebou dveře.
Twrchu Trwythovi na Náměstí Malých hlav, Prontera.
1. úplněk po jarní rovnodennosti.
Drahý Trwythe,
situace se zkomplikovala. Měla jsem předpokládat, že když král povolal Assagy v této věci, tak že nebude to tak jednoduché.
Jsme tu už pár dní, ale teprve dnes jsme na to zvíře narazili. Byli jsme asi stejně úspěšní jako místní. Skoro jsme to neviděli. Pohybovalo se to až nepřirozeně rychle. Zabilo to dnes mladého muže, ženu a dítě přímo v jejich domě. Kdybys to viděl. Zažila jsem už strašné věci, ale jejich těla... Nemůžu o tom psát.
Celé tohle město je prosyceno strachem. Všichni jsou jako stádo, které jen čeká na porážku. Magie proti tomu nepůsobí, Miko zkoušel všechno co ho napadlo. Přivez Sildara.
Pokusíme se to zabít, ale nejsem si jistá jestli se nám to povede, Útočí vždy v jiné části města, těžko předvídat kde bude. Nikdy nezaútočí na stejném místě a vyráží pouze v noci.
Irulane, správce Assagy.
P.S.
Vezmi s sebou všechno co se bude hodit, sežeň bytelný kočár, s tímhle dopisem Ti pošlu dobrého průvodce, bude mít u sebe můj prsten. Buďte rychlí.
Irulane.
Jakmile Irulane dopsala dopis, několikrát ho přeložila a opatřila pečetí se lvem, znakem Assagy.
„Thalvine, potřebuji abys naše někoho, kdo je schopný rychle a bezpečně dojet do Prontery a zpět. Vím že někoho takového najdeš, a dej mu s tím tohle“ řekla a podala mu právě dopsaný dopis se svým prstenem.
„Tak to bychom měli. Myslím že je čas na večeři,“ protáhla se a šla do jídelny. Miko ani Mel už v jídelně byli a hladově Irulane vyhlíželi.
Po večeři pak všichni čtyři spolu s Thalvinem probírali všechny možnosti.
„Hluboce jsem to podcenila.“
„S tebou to zvíře zabijeme, nemá šanci, Irulane,“ vmísila se Mel.
„To nevím,“ přidal se Miko,“ magie na kterou jsme spoléhali nefunguje.“
„Zítra večer budeme mít určitě další možnost toho tvora potkat. Jakou čtvrť už dlouho nenapadl?“
„Galzu,“ řekl Thalvin,“dva měsíce se tam už neukázal.“
„Dobře tedy, zítra večer se zaměříme na Galzu. A sežeňte už někdo konečně mapu města. Končím debatu, dobrou noc,“ řekla Irulane a vstala od stolu. Ostatní vstali také a pomalu odcházeli z místnosti.
Irulane ještě odešla do zahrady se na chvíli projít. Nebe bylo plné hvězd, ale poznávala pouze některé. Na západě se rýsoval obrys Bilých hor a za nimi pak stála silueta ohromné hory Deste, o které se povídalo, že v ní existují podívné ohnivé příšery různých tvarů, nejvíce ptáků a ještěrů.
Irulane se na chvíli zahleděla na obrys Deste a pak se otřásla zimou. Teprve teď si uvědomila jak je venku chladno.
Zašla zpět do domu a po schodech vyšla do prvního patra, kde měla pokoj ona a Mel. Mel už byla dávno uvnitř a prováděla svoje každovečerní cvičení. Irulane neváhala a otevřela dveře do svého pokoje.
Ještě chvíli se dívala pak z okna a pak se připravila na spaní. Velký nůž si dala pod polštář a převlékla se.
* * *
Irulane běžela setmělou ulicí, její dlouhé vlasy vlály ve větru a ona cítila jak se jí pomalu krátí dech. Zahnula za roh, zastavila se a vytáhla svůj meč. Po několika krocích se zastavila. Koleno ji bolelo tak, že ztěží by mohla doběhnout dál. Křičet nemělo smysl, stejně by nikdo nepřišel. Lampy, které byly na nárožích vyhasly a obloha byla temnější než kdy dřív. Irulane zhluboka dýchala, ve tmě rozeznávala jen matné obrysy předmětů.
Pár sáhů za zády vyděšeně vyprskla kočka a utíkala. Irulane nečekala a z otočky mečem naslepo sekla. Její koleno ale nevydrželo takovou váhu a ona se zhroutila na zem. Zděšením ztuhla a meč jí vypadl z rukou. Z temnot vystoupila postava muže, bez rukou, své vnitřnosti si tahal za sebou.
Na věži ve středu města odbila pátá hodina ráno a Irulane se s křikem posadila na postel. Udýchaná v ruce svírala nůž a její dlouhé vlasy jí splývaly na ramena. Trvalo to jen chvíli než do pokoje vpadla Mel s dýkou v ruce.
„Promiň Mel, nic mi není. Byl to jenom zlý sen,“ řekla Irulane a v duši se otřásla když jsi znovu vzpomněla na mrtvého muže, podvědomě si masírovala pravé koleno, které měla ztuhlé, „Má ten tvor jméno? Řekla bych že po takové době co zabíjí bude mít spoustu jmen.“
„Někteří mu říkají Hedarah, ničitel. Nemám vám uvařit čaj na uklidnění?“
„Ne, děkuji. Jdi spát Mel, zítra budeme mít dlouhý den,“ Irulane si ještě v ruce pohrávala s nožem dokud asi osmnáctiletá dívka neodešla.
Irulane jen přistoupila k oknu a podívala se na probouzející se město. „Kde jsi? Kde se můžeš schovávat?“ Do pokoje vešel Thalvin."Jé, promiň, myslel jsem že spíš, našli další oběť, není to daleko.“
„Jdem, probuď Miko a řekni to Mel,“ Thalvin odspěchal a ona se rychle převlékla. Když vycházela z domu ostatní už na ni čekali.
„Tohle místo jsem už dnes jednou viděla,“ řekla když dorazili na místo.
„Tudy jsme se večer nevraceli.“
„Ne Miko, nevraceli. Udělej nám místo prosím.“ Miko kývl a chvíli mumlal polohlasně jakési zaklínadlo. Před kouzelníkem se na zemi objevil velký oheň a lidé ustupovali před jeho žárem. Během chvíle se takhle družina dostala až na nároží.
Dívka ležela na zemi, jeden a půl ruční meč vedle ní. Měla dlouhé tmavé vlasy slepené krví do chuchvalců.
„Udivuje mě, že je kolem tak málo krve.“
„Nikdy není moc krve,“ řekl Thalvin, který se pustil do ohledaní mrtvoly.
„Podívej se jí na pravé koleno,“ řekla Irulane a odvrátila se.
„Proč? Je oteklé, muselo to bolet pokud s tím kolenem vůbec mohla hýbat. Jak jsi to věděla?“
Irulane ale nestihla odpovědět, protože dav, který mezitím zhoustl se začal přibližovat.
„Pryč s přivandrovalci z Jihu! Oni za to můžou! Pověste je, ať se houpou!“ ozývalo se z davu.
„Jdeme pryč, rychle Miko dostaň nás odtud, tohle nemá smysl.“
Dav se rozběhl proti družině, nároží osvítilo prudké světlo a družina zmizela. |
