Měsíc stříbrem poprášil krajinu a my stáli nad propastí. Já a můj stín. Měli jsme náruč plnou větru. Objímal nás a laskal vlahým dechem. A krajina pod námi mluvila jeho hlasem a byla černá, modrá a stříbrná. Jááááááá!, zvolaly borovice na úpatí skály. Jáááááá!, zahvízdala meluzína v soutěskách. Jááááá!, opřel se poryv větru do našich křídel.
Můj Stín vzlétl a stoupal spolu s divými proudy vzhůru, vstříc stříbrnému světu na vrcholcích hor. A já stoupala s ním. Cítili jsme vůni sněhu a do kůže nás bodaly krystalky mrazivého vzduchu. Dokonce i svit měsíce jiskřil chladem a modře se odrážel od ledových plání dole.
Přeletěli jsme pásy hor a přímo před námi, ale dál než jsme si mohli představit, se nad okraj Světa vyhoupl první narudlý příslib jitra. A pak, jako když se pomaličku zvedá opona, vystoupilo z červánků Slunce. Bylo ještě červené od nevyspání. A svět za horami byl rudý a zlatý.
Stín začal v širokých spirálách kroužit nad krajem a čím jsme byli níž, tím teplejší a voňavější se vzduch zdál. Slunce vyšlo a dlouhými stíny probodalo noc. Sta a sta ptačích hlasů zpívalo svou oslavnou píseň ránu.
Přistáli jsme. Z listů, kamenů i větví stékaly kapičky rosy a dopadaly do klidného zrcadla lesní tůňky. Ty! Ty! Ty!, rozezněla se hladina a my se nad ní sklonili. Chutnala nám po jehličí, pryskyřici a bílých oblázcích. Les voněl radostí z jara a jitro se radovalo s ním. Jejich radost nás provázela po zaječích pěšinkách, mezi borůvčím, kapradím, pod jasně zelenými listy buků, vážnými smrky i důstojnými duby. Stín mě vedl a já šla a cestou počítala démanty v pavučinách. Byly jich tisíce.
Přešlo ráno, odešlo dopoledne a stíny se zkrátily. Slunce hřálo a vonělo jehličí. Stín mě dovedl ke skalám. Vstoupili jsme do jedné z puklin a kolem nás se sevřela chladná náruč tmy. Cítili jsme váhu věků, slyšeli pomalý zpěv kamene a sténání země.
Bloudili jsme podzemím snad celé věky a objevovali netušené krásy tohoto světa. A krok za krokem jsem se víc a víc stávali jeho součástí. A nejdnou jsem byla sama. Stala jsem se žílou v těle hory. Můj Stín, můj průvodce, ochránce a přítel, však zmizel. Snad někde vstoupil do kamene, snad usnul spánkem skal někdy v jeskyních, kde čas odměřují slzy krápníků.
Byla to dlouhá samota. Přešla spousta zim a spousta jiter se proměnila v den, aniž bych je viděla. A snad jsem na ně už skoro zapomněla, když do mé temné existence vstoupilo zase světlo a s ním zvuk perlíku.
Lidé mě vynesli na povrch a já zase viděla nebe. Jak jsem toužila vzlétnout! Místo větru mě však svěřili ohni. A když se k mrakům vznesl kouř, já opět viděla svého přítele. Svobodně vzlétl a zatočil se spolu s dýmem, zamával křídly a odletěl. A já jsem zase osaměla. A lidé mě vzali a dál tavili. Pak mě lili do formy a já přijala nový tvar. Nakonec mi dali srdce. A já věděla, že už navždy budu v nejvyšší zvonici naslouchat větru a ať bude můj hlas znít z radosti nebo žalu, bídy či hojnosti, tak ten zvuk onnnnn… onnnnn… onnn… bude volat jen jeho, můj Stín. Toho, kdo má tělo kamenné, křídla větrná a duši ohnivou.
