Celý den dopadaly kapky na bukový les, listí bylo světle zelené a lesklé a kůra se stříbřitě třpytila. O kousek výš se déšť vpíjel do písčité půdy a máčel nízké pískovcové skalky a pokroucené borovice. Zem voněla.
Do bubnování deště se ozval nový zvuk - tlumený dusot kopyt na měkké lesní půdě a zakrátko se mezi buky objevilo kaštanově hnědé koňské tělo. Yeyra trochu rozladěně odhrnovala z cesty mokré větve a v duchu nadávala na studné kapky, které jí stékaly za krk. Procházela lesem a marně se snažila najít aspoň malý převis, pod kterým by se schovala. Vtom k ní chladný vítr zavál zvláštní vůni, jako by v horkém letním dni úlevou vydechla skála. Zavětřila, rozlédla se a tak trochu mimoděk se vydala za tím pachem.
Šla směrem ke skalám, občas se zastavila a poslouchala. Ale neozývalo se nic, kromě šumění deště. Vůně ji dovedla k úzoučké skalní škvíře. Zvědavě k ní přitiskla obličej. Jenomže neviděla nic. Tedy viděla, ale jako by se nestalo. Ve skalní škvíře byla tma tak hustá, že by v ní i sluneční světlo zabloudilo. Trochu zklamaně o kousek poodstoupila a rozhlédla se.
„Hej!“ ozvalo se shůry. „Co tam vyvádíš?“
Yeyra sebou trhla a podívala se nad sebe. Rozkročen nad průrvou stál černovlasý vousatý muž v černém klobouku a černém plášti.
„Co bych tu dělala,“ ozvala se Yeyra trochu nerudně. Tón toho muže se jí totiž vůbec nelíbil. „Hledám střechu nad hlavou,“ plácla a vzápětí se zastyděla. Taková hloupost. Do té štěrbiny by se nevešla ani náhodou.
„To vykládej holubům,“ zabručel muž a začal sestupovat dolů. „Přišla jsi, protože jsem tě zavolal.“
To Yeyře vyrazilo dech. „Zavolal? Já obyčejně někam jen tak na zavolání nechodím,“ řekla a vzdorně pohodila hlavou.
Muž zatím sestoupil dolů. Teď se otočil směrem k ní a ušklíbl se. „Obyčejně nebo ne, hlavní je, že jsi přišla.“
„Co jsi vlastně zač?“ ztrácela Yeyra trpělivost.
„Jsem něco jako posel. Tedy občas. Většinu času jsem spíš hlídač, tedy ne, že by to bylo zábavnější,“ řekl a usmál se koutkem úst. „Kdysi mi říkali Hádés, vládce podsvětí, ale to už nějaké to století nedělám. I když své temnotě jsem zůstal věrný.“
„Aha,“ poznamenala trochu šokovaná Yeyra a přešlápla všemi čtyřmi. „A co chceš mně?“
Muž se ohlédl přes rameno ke štěrbině, odkud vanula stále intenzivnější vůně suché trávy, horkého kamene a borového jehličí a naznačil Yeyře, aby poodstoupila kousek dál. Skoro proti své vůli ho následovala a naklonila se k němu.
„Potřebuju tvojí pomoc,“ pošeptal jí sotva slyšitelně. Yeyra se narovnala a konečně si ho pořádně prohlédla. Takhle zblízka vypadal poněkud… vyšinutě. Opatrně se rozhlédla a v duchu hodnotila možnosti rychlého ústupu, ale Hádés už pokračoval.
„Potřebuji, abys na nějaký čas hlídala tu… tu… skalní škvíru. Neboj se, není tam nic moc nebezpečného,“ řekl rychle. Možná příliš rychle.
„Tak to prr,“ řekla Yeyra a udělala několik rychlých kroků vpřed. „Co je v tý díře kromě tmy a vůně?“
Hádés trochu couvl a uhnul pohledem. Pak se trochu křivě pousmál. „Ne, opravdu tam není nic moc nebezpečného…tedy ne pro tebe.“
„Když mi nevysvvětlíš, o co jde, tak ti pomáhat nebudu. Konec konců, ty něco chceš,“ řekla Yeyra a v koutku duše umírala zvědavostí.
Hádés jí pokynul rukou, aby se k němu trochu sklonila. „Je to portál,“ vydechl sotva slyšitelně. „Je to cesta, kudy zpátky na svět přicházejí sny, touhy a příběhy mrtvých. Je to zdroj toho, čemu se říká inspirace, místo, kam chodí múzy pro své dary.“
„A proč to mám hlídat? Copak inspirace nemá proudit do světa, k těm, kteří ji potřebují a k těm, kteří ji umějí zpracovat? A proč by mohla pro někoho být nebezpečná?“
„Všeho moc škodí. A nedostatek inspirace…“ ušklíbl se Hádés ošklivě, „Nedostatek inspirace může paradoxně pomoci. Vždyť víš, když máš žízeň, tak ti voda lépe chutná.“
„Dobrá. A co z toho budu mít, když ti pomůžu,“ zeptala se Yeyra opatrně.
„Když budeš potichu, tak všechny ty sny, touhy a příběhy uslyšíš, uvidíš a ucítíš. Budou pro tebe pohádkou před spaním nebo třeba noční můrou. A možná se jednou stanou tvojí součástí a ty budeš mít v sobě kousek téhle temnoty, z které vycházejí.“
Yeyra se ohlédla ke skalní štěrbině. Znovu k ní zavanula ta zvláštní vůně a ona zatoužila znát ty příběhy. Po Hádovi se už ani neohlédla, neviděla jak se rozplynul v bílou mlhu, ani jeho poslední smutný úsměv. Přistoupila ke skále a přitiskla k ní ucho. A za chvíli už uslyšela tiché šepotání temnoty.
