Na vrcholu věže byla zima a tma. To se vlastně za poslední století nezměnilo a ve městě nebyl nikdo, kdo by si na to stěžoval. Snad jen několik málo lidí, kteří strávili celý svůj život v archivu zavalení starými listinami a zešedlí prachem, si položilo otázku, zda tomu opravdu bylo někdy jinak a co brání, aby se ty časy vrátily. Jenže tihle lidé byli příliš uvyklí tichu knihoven, než aby hlasitě připomněli něco tak zdánlivě bezvýznamného.
Dnes byl však tak zvláštní den, že i mezi regály se prach vířil nějak čileji. Celé město netrpělivě očekávalo návrat královského poselstva, které se snažilo konečně vyjednat příměří s kočovníky. Tito lidé, putující rovinatými krajinami západně od města a nelítostní jako polední slunce sužovali svými útoky město již mnoho let. A poslední dobou bylo stále hůř.
„Už jedou,“ ozval se hlas některého z malých pozorovatelů a vzápětí se tato zvěst začala šířit ulicemi města až ke královskému paláci, kde vpadla do oken a donutila ctihodné starce povstat.
„Nechť poslové vstoupí!“ zvolal ceremoniář a udeřil zdobenou holí o podlahu.
Dveře se rozlétly a do sálu plného dvořanů vstoupili tři lidé pokrytí načervenalým prachem cest. Dva z nich byli královi poslové, muži moudří, odvážní a věrní. Třetí osoba byla zahalena od hlavy až k patě v cestovním šatě kočovníků.
„Můj králi,“ pozdravili panovníka oba muži a poklekli. „Přinášíme ti dobré zprávy, pane. Mluvili jsme s vůdci kočovných kmenů a oni přislíbili, že útoky prozatím zastaví. Budou s námi jednat.“ Posel se na okamžik odmlčel a nenápadně zašilhal směrem k zahalené postavě. „Jako výraz dobré vůle s námi vyslali svého vyjednavače,“ řekl poněkud nejistě.
„Děkuji ti za tvé zprávy, rytíři. A ty buď vítán v našem městě. Vyjednavačům je samozřejmě zaručena ochrana a pohostinnost samotného krále. Pokud si budeš přát, nechám tě uvést do tvých pokojů a až si trochu odpočineš, můžeme projednat naše záležitosti,“ pronesl král vlídně. „Jak tě máme nazývat?“ zeptal se pak.
„Říkají mi Nechamé,“ ozvala se zahalená postava melodickým hlasem. „A odpočinek nepotřebuji, naše věc spěchá.“
„Tedy přistup blíž, a vy také, pánové,“ pozval král rádce ke svému trůnu. „A všichni, kteří tu nemají co dělat, ať odejdou!“ přikázal a dav lidí se s tichým mumláním vytratil ze sálu.
„Okamžik!“ zvolal jeden z rádců, když se vyjednavač blížil ke svému místu proti králi. „Musím váženého hosta požádat, aby odhalil svou tvář. I my s ním budeme hovořit s tváří odkrytou. Jak se máme přesvědčit o jeho čestných úmyslech, když mu nevidíme do očí?“
Všichni se podívali směrem k zahalené postavě, která na okamžik strnula a pak si začala zvolna odmotávat z hlavy složitý systém roušek a závojů chránící tvář před jemným prachem a pronikavým větrem plání.
„Vždyť je to žena,“ šeptl sotva slyšitelně, o to víc zděšeně, jeden z rádců, když se Nechamé konečně zbavila své pokrývky hlavy.
Celá rada, včetně krále, upadla do rozpaků. Nebylo zvykem jednat se ženami, zvláště ne o věcech politických, válečných nebo hospodářských. A vůbec nebylo zvykem jednat se ženou z divokého kočovného kmene.
Nechamé odložila cestovní plášť a pohlédla králi přímo do očí. V tváři se jí nepohnul ani sval. „Nyní mě, králi, vidíš. Vidíš mou tvář a můžeš se snažit z ní vyčíst mé úmysly. Vím, že nejednáte často s lidmi z divokých kmenů a už vůbec ne s jejich ženami. Věz proto, že já jsem mezi svým lidem osoba vážená a vzdělaná v mnoha naukách. Vážím si tvé ochrany i tvého pohostinství, přesto doufám, že ho nebudu muset dlouho využívat. Prosím tedy, abychom přistoupili k jednání.“
Král si rozpačitě promnul mezi prsty knír a nejistě se rozhlédl po ostatních přítomných. Nevěděl, co si o tom má myslet. Obyčejnou ženu by odbyl, ale teď mu jeho rozum a intuice našeptávaly, že tuhle by neměl podceňovat.
„Jak si přeješ, Nechamé,“ řekl a pokynul všem, aby se posadili. „Tedy začněme. Jsi tu jako zplnomocněnec všech kočovníků a co vyjednáš, to bude platit?“
„Ano,“ řekla Nechamé.
„Shrňme tedy napřed známá fakta,“ pokračoval král a prohlížel si upřeně ženinu kamennou tvář. „Kočovníci se v blízkosti našeho města pohybovali od nepaměti a většinou s nimi nebyly žádné potíže. Až před nějakými sto, sto padesáti lety začali útočit na naše hradby a domáhat se vstupu všemožnými způsoby. A kromě jakýchsi báchorek pro to neměli nejmenší důvod. Pokud přicházeli dříve v míru, byli vpuštěni a opět svobodně odešli. Proč se tedy tví lidé snaží město dobýt?“
Nechamé se podívala králi přímo do očí. „Jak jsi řekl. Báchorky. Jen báchorky, kterým lidé ve městě nevěří. Ale kočovníci ano a to je teď důležitější. Mají konečně pro svou víru opodstatnění.“
„Pouze pro báchorky proléváte krev a ničíte životy?“ zeptal se král.
„Není snad historie a moc tvého rodu, který pokud vím, přišel spolu s hady z podzemní říše, také založena na báchorce?“ opáčila Nechamé.
Král zrudl. „Je to naše rodinná pověst a vysvětluje, proč máme stříbrného hada na černém poli ve znaku. A můj rod skutečně přišel z podzemí, tedy z dalekých hor, kde mí předci dobývali drahé kameny.“
„Čili v tvé báchorce je zrnko pravdy. Tedy spíše je to jistá symbolika, která jednoduchou pravdu přetváří na vznešenou pověst,“ klidně pronesla Nechamé. „Proč by pravda nemohla být i v báchorce, které se ty vysmíváš?“
„Řekni mi tedy, v co věří tví lidé. A pokud se najdou nějaké důkazy, které by to podpořily, třeba také uvěřím,“ řekl král a podepřel si bradu.
„Tedy poslyš,“ začala Nechamé vypravovat. „Mí lidé jsou dětmi Větru a v jejich žilách koluje krev matky Noci. Zdánlivě nám nikdo nevládne, ale náš pán je stále přítomen v našich činech a myšlenkách. Jsme jeho služebníci, strážci ohně. Jak však máme udržovat oheň, když náš otec Vítr nás neustále pohání z místa na místo?
Na radu naší matky jsme postavili vysokou věž, která je vidět široko daleko a o oheň pečovat na jejím vrcholku. Pokud by uhasínal, spatřili bychom to včas a mohli ho zachránit. Jenomže potom přišli další lidé a začali budovat své domy v blízkosti naší věže. Nejprve to nevadilo, ale později věž prohlásili za svou, strážce ohně zabili a plamen vyhasl. Avšak den, kdy se vrátí náš pán, se blíží. A on musí vidět oheň plát. My tedy musíme vystoupit na věž a udělat co je třeba.“
„Ano, v tom co říkáš, je skutečně zrnko pravdy,“ řekl král a pokynem ruky k sobě zavolal sloužícího. „Dojdi do královského archivu a přiveď toho, kdo se v něm nejlépe vyzná.“ Pak se znovu obrátil k Nechamé. „Já sám si přesně nevybavuji události, které jsou v tvé pověsti ukryty, ale pokud jsou založeny na pravdě, pak se to dozvíme ze starých spisů.“
Dlouho panovalo v místnosti hutné ticho, jen kdesi u okna bzučela moucha a občas zašustila látka, když se někdo na židli netrpělivě zavrtěl. Konečně se z chodby ozvaly šouravé kroky a dovnitř sloužící přivedl šedovlasého starce s tváří svrasklou a bledou. Jeho šaty byly pokryty prachem, ruce pokroucené stářím a jeho oči byly slepé jak oči podzemních tvorů.
„Jak se jmenuješ a kdo jsi?“ zeptal se král hlasitě.
Stařec sebou trhl a popošel dva kroky směrem, odkud se ozval králův hlas. „Jmenuji se Ingmar,“ řekl stařec kupodivu hlasitým a příjemným hlasem. „Jsem nejstarší knihovník Vaší Milosti. Znám všechny spisy v archivu a vím, kde je najít. I když jsem ztratil zrak, stále mám přehled.“
Nechamé po celou dobu ze starce nespouštěla pohled. Při jeho poslední větě se pousmála. Nikdo si toho nevšiml, kromě krále, který na oplátku pečlivě sledoval ji.
„Co mi můžeš říct o Rudé věži?“ zeptal se král.
„Á, má oblíbená Rudá věž,“ pousmál se Ingmar. „Už její jméno je zajímavé. Člověk by řekl, že když je Rudá, bude postavena z červeného kamene, kterého je zde v okolí dostatek. Jenomže ona je postavena z kamene bílého, který se v nejbližším okolí nevyskytuje. Proč se jí říká Rudá, je tedy předmětem sporů.
Dalším problémem je, že nevíme, kdo ji vlastně postavil. Jedná se patrně o nejstarší stavbu v celém městě. Podle některých zmínek v listinách krále Nahmedeše, čtvrtá police na druhém regálu zprava ve třetí místnosti, můžeme soudit, že Rudá věž zde stála dříve než celé město…“
„K věci, starče. Probírat celou historii Věže nemáme čas. Souvisí nějak s kočovníky?“ přerušil král Ingmara.
„Právě jsem se k tomu dostával, Výsosti,“ řekl Ingmar a tvářil se jako šťastné děcko. „Podle jistých zpráv, předpokládám, že přesné umístění listin je pro vás momentálně nepodstatné, ve Věži sídlilo několik učenců z toho kočovného pronároda. Prý se tam konaly jejich tajné schůzky a magické rituály, tedy určitě se tam nedělo nic dobrého. Ve dne v noci z vrcholu Věže zářil oheň. Nikomu to nevadilo, protože se zdálo, že je to naprosto neškodné. Když však před sto dvaceti sedmi lety třetina města lehla popelem, získali na věc lidé jiný názor. Kočovníky, kteří byli tou dobou ve Věži, vyhnali nebo zabili, v tomto se zprávy rozcházejí, a oheň ve Věži uhasili. Od té doby se tam kočovníci ani oheň znovu neobjevili.“
„Viděli ti lidé ve Věži něco zvláštního?“ zeptala se Nechamé.
Ingmar naklonil hlavu na stranu. „Váš hlas neznám, paní, ale máte zajímavý přízvuk. Vy jste cizinka, že?
Je vskutku zajímavé, že se na to ptáte. Ano, viděli cosi zajímavého. Nikdo z nich se nikdy nedozvěděl, co to je a ani se o to nepokoušel. Prý to stálo na zvláštním podstavci nad ohněm a připomínalo to snad jakýsi předmět kultu. Nezkoumali to nijak blíž, protože to bylo rozpálené žárem a později se už do Věže nikdo nedostal. Z nějakého důvodu do ní král zakázal přístup.“
„Vidíš, králi,“ obrátila se Nechamé čelem k panovníkovi. „I v mé báchorce je zrnko pravdy. Mám tvé svolení vstoupit do věže a vykonat, co je pro můj lid důležité?“
Král si promnul bradu a pronikavým pohledem si prohlížel ženin obličej. „Dobrá tedy. Můžeš vstoupit do Věže, nevidím jediný důvod, proč bych v tom měl být neústupný. Sám tě tam doprovodím.“
Dříve než kdokoli z rady stačil vznést nějakou námitku, král vstal a přistoupil k Nechamé. „Pojďme,“ řekl a podal jí ruku.
Prošli spolu celým palácem, přes nádvoří, ke hradbám a kus podél nich, až dorazili k zarostlému vchodu do Rudé věže z bílého kamene. Král odemkl kovem pobitá dvířka a oba vstoupili do zatuchlé temnoty. Schody pokrýval nános špíny a trusu netopýrů, kteří se ve Věži usídlili. Několik se jich mihlo kolem hlav drzých narušitelů, kteří s pochodněmi v rukou stoupali vzhůru.
Konečně stanuli v nejhořejší místnosti. Kolem dokola byla okna bez skla a ve stropě zel otvor. Přímo pod ním stál kamenný kruh, celý černý od sazí. A kousek stranou byl překrásně zdobený podstavec a na něm bylo to „cosi“, co nikdo blíž nezkoumal.
Nechamé k tomu přistoupila a pohladila dokonale hladký povrch toho předmětu, pak ho vzala a položila doprostřed ohniště. Kolem něj navršila velkou hromadu dřeva a pak pohlédla na krále.
„Abych mohla oheň zapálit, musím počkat na západ slunce. Ten bude už za několik okamžiků. Nevím, jestli je dobrý nápad, abys tady byl, králi.“
Král chvíli stál a sledoval, jak se žena sklání nad ohništěm a potom se postaví čelem k západu a bez pohnutí čeká. Už se chystal začít sestupovat ze schodů, když se to stalo. Rudé paprsky zapadajícího slunce ozářily celou místnost i bílou postavu s pochodní v ruce. Pak vzplál velký oheň a nad městem se přehnal obrovský stín a ozval se příšerný skřek tvora, o kterém slýchávali lidé už jen v pohádkách.
Potom cosi puklo. Král se obrátil a sledoval, jak věc v ohništi pomalu praská a rozpadá se a mezi plameny se objevuje šupinaté tělo, blanitá křídla a zubatá hlavička zdobená drobnými bílými trny.
Zdola sem doléhal zmatený křik lidí. Tvor nad nimi znovu zařval a začal kroužit nad Rudou věží. Malý tvoreček v plamenech mu odpověděl zapísknutím.
„Ať je ticho!“ vykřikl král. „Přiláká sem tu potvoru a to bude náš konec!“
„On ji přivolat chce,“ klidně odvětila Nechamé. „Je to jeho matka.“
„Cos to provedla, ty čarodějnice?“ zvolal král. „Vždyť povraždí celé město! Srovná ho se zemí!“ Jako smyslů zbavený vytrhl od pasu dýku, rozběhl se k Nechamé a bodl. Žena vykřikla a zhroutila se vedle ohniště. Král se zarazil a pohlédl na dráče v plamenech. Znovu se napřáhl, ale jeho rána nikdy nedopadla. Cosi mu projelo tělem a na hrudi zanechalo krvavou stopu. Z posledních sil se otočil a spatřil Ingmara.
„Jsem sice slepý,“ řekl stařec. „Ale tenhle plamen už uhasit nenechám.“
