Cestičkou, vyšlapanou v hlubokém sněhu, se pomalu blížili k vesnici. Skupina asi patnácti obydlí stála ve dvou soustředných kruzích kolem maličké návsi na samém vrcholku kopce. Vnitřní domy měly většinou kamennou podezdívku a byly velmi prostorné. Vnější kruh tvořily převážně hospodářské budovy a dřevařské dílny. Skvělým zpracováním dřeva byl tento kraj pověstný.
Jako první vjela na náves Shea. Rozhlédla se a překvapeně se otočila k ostatním. Z několika komínů sice stoupal slábnoucí dým, ale venkovní okenice byly zavřené a před prahy domů byl navátý sníh.
„Co se děje?“ Zeptala se Deidre elfky, jakmile zastavila koně vedle ní.
„Nevím,“ pokrčila rameny Shea, „vypadá to, že tu nikdo není.“
„Nemyslíš si, že jsou mrtví, že ne?“ Zachvěl se nepříjemným očekáváním Ender a rozhlížel se na všechny strany.
Shea mlčela, místo odpovědi seskočila z koně a vykročila k nejbližším dveřím. Sotva však vkročila na zápraží, věděla, že něco není takové, jak vypadá. Znovu se pečlivě rozhlédla po okolních domech a v tom to uviděla. Okenice sice byly zavřené, ale v této části země nebyli bandité ničím neobvyklým, takže lidé na bezpečnost svých domovů velmi dbali. V této vesnici to dělali formou uzounkých průhledů mezi prkny těsně pod střechou. Za normálních okolností byly ucpány prkny, ale nyní si elfka všimla, že se na několika místech štítu protějšího domu něco kovově leskne. Byl to odraz slunce na hrotech šípů.
„To jsem já, Shea,“ zavolala a vystoupila ze stínu zápraží na volné prostranství, „to jsou moji přátelé. Nemáte se čeho bát. Dermot mne zná, chci s ním mluvit.“
Její hlas se nesl okolním tichem, aniž by vyvolal nějakou odezvu. Kalev se na Sheu nervozně díval. Také ostatní se začali mírně ošívat a očima bedlivě sledovali domy a holé keře mezi nimi. Pak se vše změnilo.
Nejdříve to bylo jen tiché zavrzání dřeva. Pak zašustění větví stromů na vzdáleném konci návsi. Nakonec tlumené kroky v domech. Hned poté se rozrazili dveře několika domů a na náves se vyhrnulo několik ozbrojených mužů. V jejich čele šel mohutný čtyřicátník v kožešinovém plášti, u pasu se mu houpala dvoubřitá sekera.
„Sheo, co tě sem přivádí na koních Kaneových chlapů?“ Promluvil muž hlubokým, mírně chraplavým hlasem, a přísně na skupinku návštěvníků zahlížel.
„Buď zdráv, Dermote. Rádi bychom na chvíli využili pohostinnosti tvé vesnice,“ odvětila elfka a dívala se muži zpříma do očí, „Potřebujeme si jen odpočinout a nakrmit koně. Už nechtěli nosit své pány, tak jsme jim od nich pomohli.“
Muž ještě chvíli tvrdě hleděl na ženu před sebou a pak se rozesmál. Tím se uvolnila atmosféra a ostatní vesničané se rozešli. Někteří se vydali zpět do domů, aby pomohli ostatním z úkrytů. Jiní pomohli cestovatelům sesednout a odvedli zvířata do stodoly ke žlabu se senem a ovsem.
Dermot je pozval do největšího z domů. Kamenná podezdívka a prkenná podlaha vystlaná ušlapanou slámou zabraňovali mrazu proniknout do domu v plné síle. Zbytek domu byl dřevěný a velmi dobře postavený, mezi trámy nepronikl ani slaboučký vánek. V ohništi uprostřed vesele praskal oheň a nad ním se v kotlíku vařilo jídlo. Světnice byla plná lahodné vůně, ale při bližším pohledu bylo zřejmé, že se teprve před chvílí začalo připravovat.
Jakmile Shea překročila práh domu, vrhla se k ní asi osmiletá hubená dívka s dlouhým copem zrzavých vlasů. Děvčátko objalo Sheu kolem pasu a vyčítavě spustila: „Dlouho jsi tu nebyla, Sheo. Proč ti trvalo takovou dobu, než ses sem vrátila. Stýskalo se mi!“
„Taky jsi mi chyběla, Mono,“ chlácholila dívenku elfka a zvedla ji do náruče. Mona ji ovinula ruce kolem krku a nechala se odnést ke stolu.
„No tak, Mono,“ spustila přísně žena stojící u kotlíku nad ohništěm, „nech ji vydechnout, sotva přijela. V tomhle počasí to musela být hrozná cesta.“
„To je dobrý,“ kývla na ženu Shea a posadila se a lavici s děvčátkem v náruči. Holčička se jí uvelebila na klíně a zvědavě si prohlížela Sheiny společníky.
Dermot se usadil ke stolu na velkou pohodlnou židli a pokynu ostatním, aby se přidali. Jakmile se vmáčkli na dvě lavice kolem stolu, spustil: „Jsem něco jako vůdce této vesničky. Patříme mezi vesnice spadající pod královskou správu. Nechávají nás být pokud platíme daně a plníme své pracovní povinnosti. Protože moje dřevořezby jsou nejlepší, tak to tu vedu já. Až se najde někdo lepší tak to převezme.“
Muž se na chvíli odmlčel a pak si povzdechl: „Už aby to bylo. V zimě se lidi vždycky začnou hádat kvůli každé prkotině a po mě chtějí, abych je rozsoudil,“ pak mírně zatřásl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky a pohlédl upřeně na elfku, „tak, koho jsi to k nám přivedla?“
Shea si odkašlala a postupně představila všechny své přátele. Dermot každému kývl na pozdrav, jen u Fae se zarazil a rychle sklopil zrak. Víla už byla na tyto reakce zvyklá, takže ji to moc nepřekvapilo. Dál zpříma seděla na lavici mezi Sheou a Kalevem a zvědavě si prohlížela světnici.
Místnost zaplňovala stále silnější vůně vařeného jídla. Než bylo hotové a každý překvapeně pohlédl na plnou misku vařeného masa se zeleninou a velké bochníky a kusy sýra na stole, Shea s vydatnou pomocí Deidre a Reeny pověděla Dermotovi velmi stručně o jejich cestě na jih. Zatajily, že je Reena čarodějka-zlodějka a že jedou do pevnosti, kde jsou ostatní zloději drženi. Dermot se jih na nic víc než, co mu byly ochotny říct, nevyptával. Věděl, že znát moc by mohlo být nebezpečné.
„Takže míříte k pobřeží,“ pronesl zamyšleně Dermot po chvíli ticha, „to budete muset projít přes Strážné hory. Nebo míříte do Kupeckého městce? To byste se horám mohli vyhnout.“
Kalev zavrtěl odmítavě hlavou a pochmurně pronesl: „Musíme přes hory. A v tomhle ročním období se nemůžeme vydat jinudy než Velkým průsmykem.“
„Tak to budete mít velké štěstí, pokud na vás na druhém konci nebudou čekat vojáci,“ odtušil Dermot a napil se medoviny, kterou právě všem nalila jeho žena.
„Tebe chytnou vojáci?“ Zeptala se malá Mona a vyděšené oči upírala na Sheu.
„Neboj se, mě nikdy nechytnou,“ ujistila ji s úsměvem elfka. Potom se podívala na Dermota a zeptala se: „Mohli by nám tvoji lidé pomoci? Potřebujeme oblečení, nářadí a pár menších věciček, co tu děláte. Nádobí nebo něco takovýho. Všechno vrátíme než bude jarní trh.“
Dermot na ni překvapeně hleděl. „Na co vám to bude?“
„Na koni budeme i s menším nákladem rychlejší než kdybychom šli pěšky. Ve správném oblečení a s patřičným vybavením se můžeme před vojáky vydávat za řezbáře a truhláře. V zimě jedeme za příbuznými do jedné z pobřežních vesniček. Nemůžou tam znát každého, takže by nám to mohlo vyjít.“
Nastala chvíle ticha, kdy vesnický vůdce přemýšlel. Pak jen mlčky pokýval hlavou, vypil zbytek medoviny ze svého poháru a vstal od stolu. Tiše něco pověděl své ženě a pak oba vyšli ze světnice. Ostatní popíjeli medovinu a trochu zaraženě se dívali jeden na druhého. Nikdo však nic neřekl. Jejich myšlenky kroužily kolem Sheina plánu, někteří přemýšleli, co Dermot dělá. Znala ho jen Shea a Ender s Fae se nemohli zbavit jisté nedůvěřivosti vůči tomuto mohutnému truhláři.
Netrval to však dlouho a Dermot vstoupil do místnosti s plnou náručí různého náčiní. Za ním šli dva dospívající chlapci a nesli několik malých truhliček, vyřezávaných číší, džbánků a misek. Než stačil všechno složit na stůl, vešla jeho žena s hromadou oblečení v rukách. Také ji následovali dva chlapci nesoucí další pláště, haleny, vesty a kalhoty.
Když mladíci místnost zase opustili ukázal Dermot rozmáchlým gestem na vše, o co si před chvíli Shea řekla: „Bude to stačit?“
Elfka překvapeně zamrkala a kývla: „To bude určitě stačit:“
Příští hodinu se probírali šatstvem a zkoušeli, co komu nejlíp padne. Nakonec měli Kalev s Enderem na sobě jednoduché kožešinové kalhoty, hrubou halenu, vlněnou vestu a těžký zimní plášť. Ender se rozhodl chránit si hlavu proti mrazu kožešinovou čepicí, zatímco Kalev si omotal kolem hlavy širokou šálu, takže mu z obličeje byly vidět pouze oči. Ženy si všechny navlékly vlněné krátké kalhoty, dlouhou halenu, přes kterou si vzaly dlouhé teplé šaty a praktickou zástěru, v jejíchž kapsách mohli ukrýt například dýku. Teplo jim zajistily stejné pláště jako mužům. Vlasy ukryly pod šátky, přes které ovázaly šálu nebo je překryly kožešinovou čapkou. Své oblečení sbalili do sedlových brašen, na ně dali nářadí a výrobky, které jim Dermot půjčil.
Takhle připravení opět odložili své přestrojení a využili Dermotovy pohostinnosti na celou blížící se noc. Ulehli v hlavní světnici, zatímco Dermot se ženou šli spát do své ložnice, kterou tvořila malá zadní místnost jejich domku. Mona odmítla spát ve své posteli, nechtěla se od Shei hnout. Víla temných vod sice svým nezvyklým vzhledem naháněla dívence trochu strach, ale ne tolik, aby ji odloučila od elfky.
Najedení, odpočinutí a převlečení za obyčejné vesničany putující k příbuzným se druhý den všichni vydali na koních opět na cestu. Dermot je nabádal, ať radši zvolí delší cestu kolem hor, ale oni se nenechali zviklat. Nevěděli kolik mají času, než začne obleva a do krajiny se vrátí čilý ruch královských poslů, vojáků pochodujících ze zimovišť na pohraniční stanoviště, výběrčích daní putujících od vesnice k vesnici a banditů olupujících obchodníky kočující z trhu na trh.
To by jim překazilo plán na osvobození ostatních čarodějů-zlodějů. Nyní by stráže nemohli očekávat posili, protože všechny pevnosti mají přes zimu jen minimální posádku. Po oblevě by se to však rychle změnilo. Proto se vydali přímou cestou k Velkému průsmyku ve Strážních horách.
* * *
Trvalo další dva dny než vyjeli na mohutný val tvořící hranici plošiny a na obzoru se objevily mohutné tmavé obrysy vysokých hor. Poslední plošina, jejíž vzdálenou hranici tvořily z části právě Strážné hory byla mírně skloněná směrem k moři. Koně na ní našlapovali velice opatrně. Dlouhé klesání pro ně nebylo zřejmě příjemné. Nikdo však nespěchal, nepopoháněli je k vyšší rychlosti. Neradi by tím vzbudili pozornost.
Každou hodinu se silueta hor zvětšovala. Stejně tak rostli v každém z dobrodruhů napětí a nervozita. Při každém hlasitějším zvuku sebou některý z nich polekaně škubl a nebylo chvíle, kdy by se alespoň jeden ze skupiny neotáčel v sedle na všechny strany, aby zkontroloval okolí.
Nebe bylo bez mráčku a sníh odrážel pichlavé sluneční paprsky. Aria rozdělovala potravu, kterou jim Dermotova žena přibalila. Stále na ní byla znát únava, ale už mohla jet na koni sama. Kalev ji sice nutil odpočívat při každé zastávce, ale ona odmítala.
„Nejsem unavená, Kaleve,“ vysvětlovala když mu podávala kus chleba a on ji nabádal, aby se pořádně zabalila do pláště a nevysilovala se, „moc vznešených jsem použila poprvé. Už vím, proč mi otec říkal, že je to jako zemřít. Bylo to, jako bych částečně opustila svoje tělo a byla zároveň i ve všech těch koních, abych je ovládla. Podle otce chvíli potrvá než se vše ve mně zase usadí na své místo, ale nepotřebuju žádné zvláštní zacházení.“
„Stejně tě budu hlídat,“ nenechal se přesvědčit mladý elf a s úsměvem se zakousl do svého přídělu.
„Klidně si hlídej,“ zamručela pro sebe Aria, „ale buď při tom zticha.“
„Ale no tak,“ chlácholil ji Kalev, objal ji kolem ramen a přitáhl blíž k sobě. Elfka se začervenala a položila mu hlavu na rameno.
S večerním chladem přišlo také sněžení. Rozhodli se zůstat na místě a dál pokračovat až ráno. Seděli pod velkým stromem, který je chránil před vločkami snášejícími se z nebe. Rozdělali oheň a Ender si vzal první hlídku.
Deidre se láskyplně přitulila k Reeně a jejich příkladu se držely také Fae s Sheou a dokonce i Aria se přitiskla ke Kalevovi mnohem víc než dřív. Byl tím překvapen, ale rozhodně ne nepříjemně. Ender se na ně závistivě zahleděl, pak se radši otočil a upřel svůj pohled do temnoty mimo kruh světla ohně.
V noci se nic nestalo. Sníh padal až do rána, ale jejich koně neměly problémy klidně jít dál. Cesta všem ubíhala rychle. Povídali si, probírali plány na další cestu a někteří snili o budoucnosti, která je čeká, pokud dokáží tuto pouť šťastně završit osvobozením všech zlodějů.
Následujícího večera zastavili u úpatí prvních skalisek Strážných hor nedaleko vstupu do Velkého průsmyku. Utábořili se v jeskyni, na kterou náhodou narazila Fae, když se šla projít, aby přemohla hlad, který ji začínal trápit. Čekala je jedna z nejtěžších částí jejich cesty. Průsmyk byl v zimě nebezpečný. Stezku pokrýval led a ze skalisek nad ní často padaly laviny strhávající s sebou i menší kamení.
Navíc na vrcholcích dvou hor tyčících se nad průsmykem stály vojenské pevnosti. Jejich posádky hlídaly převážně pobřeží, ale od doby, kdy čarodějové vytvořili průchod středem hor, měly na starosti také dohled nad ním. K ruce jim byla malá strážnice na druhé straně průsmyku. Tamní vojáci mohli na smluvený signál rychle zatarasit průsmyk a zkontrolovat všechny, kdo jím chtěli projít.
„Bude bezpečnější koně průsmykem provést,“ navrhl Ender a všichni souhlasně přikyvovali.
„Hlavně se musíme pečlivě připravit na zvědavé otázky stráží,“ upozornila důrazně už po několikáté Shea.
„Jedeme do Sluneční lhoty,“ spustila Reena naučené odpovědi.
„Průsmykem to bylo kratší než kolem hor,“ navázala na ni Deidre.
„Musíme se vrátit do jarních trhů,“ pokračovala Aria a žvýkala při tom kus chleba.
„Jsme řezbáři za Hernovy vrchoviny,“ přidal se Kalev.
„Z malé vesničky, ani nemá jméno, my jí říkáme Grastův vrch,“ doplnila Fae.
„Jsme příbuzní a jedeme k mojí sestřenici Lorett s dary pro prvorozené dítě,“ uzavřela vše Shea.
Všichni souhlasně přikyvovali a bezhlesně si opakovali některé další podrobnosti, na které se jich mohli stráže zeptat. Po vydatné večeři se uložili k spánku. Jeskyně je chránila před venkovním mrazem a byla tak malá, že ji oheň rozdělaný u vchodu dokázal celou vyhřát. Hlídku si vzala Fae a bděla celou noc, protože její hlad ji velmi zneklidňoval.
Do průsmyku vstoupili s prvními paprsky slunce. Koně opatrně našlapovali na ledem pokrytou skálu a nervozně se dívali na skaliska tyčící se po obou stranách stezky. V teplých měsících byla cesta dost široká pro dva vozy vedle sebe, ale teď z ní byla jen úzká cestička po obou stran zasypaná sněhem.
Předpokládali, že jim průchod na druhou stranu zabere asi půl dne. Ale v cestě jim stála překážka. Zhruba v polovině průsmyku před několika dny spadla lavina. Sníh byl zmrzlý a ošlehaný větrem, takže tvořil vysokou, ale ne příliš silnou hráz. S použitím magie by ji překonali snadno, i kdyby postupovali opatrně a neriskovali další sesuv.
Nebyli si však jistí, jak je to přesně s možností stráží vidět do průsmyku. Podle Endera někteří tvrdili, že stráže vidí jen oba konce průsmyku, ale samotnou cestu uvnitř ne. Jiní zase říkali, že vojáci z pevností vidí na celou stezku a vědí o všem, co se děje po celé její délce. Tak místo magie raději použili tu trochu nástrojů, co dostali od Dermota.
Rozdělili se na dvě skupiny po třech, Fae se držela opodál a hlídala koně. Ve společnosti zvířat nebyla tolik nervozní jako v blízkosti svých přátel. Shea, Kalev a Aria se pustili do práce jako první. Pomocí dlát Kalev a Shea odsekávali kusy zmrzlého sněhu a Aria to za pomoci největší z dřevěných misek odhazovala na kraj cesty.
Když vytvořili menší otvor vedoucí skrz zábranu vyměnili se. Ender a Deidre se chopili dlát a Reena si při odstraňování odsekaného sněhu pomáhala magií tak nenápadně, že si toho nevšiml ani Kalev, který ji bedlivě pozoroval.
Slunce se už začalo sklánět k západnímu obzoru, když konečně mohli provést koně na druhou stranu sněžné hráze, ze které po jejich usilovné práci zůstala provizorní brána. Únava byla na všech znát a Shea, která pracovala jako poslední s dřevěnou mísou si třela o plášť mrazem červené ruce.
Prošli poslední mírnou zatáčkou a před nimi se otevřel výhled na planinu za průsmykem ozářenou posledními paprsky zapadajícího slunce. Zbývalo několik posledních kroků, aby se dostali ze stísněného prostoru mezi dvěma skalními masivy. Únavu vystřídala nedočkavost. I jejich kroky se staly odhodlanější, protože se všichni těšili na odpočinek v sedle koní.
Stačilo jim však pouhých několik kroků za hranici Strážných hor a poznali, že pořádné problémy je čekali až zde. Ze stínu hor vystoupila skupina vojáků z nedaleké strážnice. Tři na ně mířili kušemi a dalších pět mělo v rukou tasené meče a bojové sekery. Koně neklidně zaržáli a Reena se neklidně ohlédla na své přátele.
