Eskorta
Skupina vojáků se nepřátelsky mračila. Své zbraně drželi v rukou zkušeně a nikdo z jezdců stojících proti nim nepochyboval, že nebudou váhat je použít. Nebylo možné dostat se z této situace, aniž by několik z nich nedošlo k úhoně. Fae byla vyčerpaná dlouhým hladověním a Ender s Reenou by všechny vojáky jen těžko zvládli. Nezbývalo než se z toho pokusit dostat klidnou cestou - pomocí lží.
Ender si stáhl šál uvázaný přes obličej a rozhlédl se nejprve po vojácích a pak po svých společnících.
Zhluboka se nadechl než promluvil klidným, pevným hlasem: „Jmenuji se Aric a toto jsou mí příbuzní. Dopustili jsme se snad nějakého zločinu? Nevěděl jsem, že je zakázané procházet průsmykem.“
Někteří vojáci se po sobě úkosem podívali, ale zbraně k zemi nespustili. Muž stojící v jejich středu vystoupil o krok před ostatní a s pohledem upřeným na Endera odpověděl: „Průjezd zakázán není, ale je pod přísnou kontrolou. Odkud jste a kam jedete?“
„Jedeme k naší sestřenici. Vezeme dary, protože se jí narodilo první dítě,“ reagoval bez rozmýšlení Ender, „museli jsme vyjet nyní, abychom se do prvních trhů vrátili domů, na Hernovu vrchovinu.“
„Jak se vaše sestřenice jmenuje?“ vyptával se dál voják a stále nevydal rozkaz sklonit zbraně.
„Je to Lorett ze statku nedaleko Sluneční lhoty,“ odvětil Ender a hleděl strážnému, pravděpodobně kapitánovi tohoto oddílu, zpříma do očí.
„Ze kterého statku?“ zněla další otázka, „kolem lhoty je jich mnoho.“
„Nevím jestli má ten statek jméno,“ pokrčil rameny Ender, „ale Lorettin manžel se jmenuje Darhan.“
Plácl první jméno, které jej napadlo, a doufal, že nikdo z vojáků z té oblasti nepochází. Zpátky už nic z toho, co řekl, vzít nemohl. Zbývalo jen doufat, že jim jeho lži projdou a vojáci je konečně pustí dál.
„Hmmm, Darhan,“ zamručel voják a pootočil hlavu směrem k postaršímu muži s kuší v ruce, „Gerolde, znáš někoho toho jména?“
Muž zamítavě zakroutil hlavou a promluvil tichým drsným hlasem: „Nic mi to neříká, pane. Ale v posledních letech hodně statků změnilo majitele. Je možné, že tenhle Darhan přišel ke Sluneční lhotě nedávno. Už jsou pryč doby, kdy se tam všichni navzájem znali, pane.“
„No dobrá,“ promluvil kapitán a zasunul svůj meč zpět do pochvy u pasu, „skloňte zbraně.“
Když jeho muži splnili rozkaz, Enderovi a jeho společníkům se viditelně ulevilo. Vojáci to však přičítali pouze strachu nevinných vesničanů ze zbraní. Jejich historce uvěřili, takže nikoho nenapadlo přičítat jejich viditelné pookřání něčemu jinému.
„Vybrali jste si docela nebezpečnou trasu,“ spustil kapitán, tentokrát už přátelštějším tónem, „cesta za průsmykem se vine mezi jezírky a bažinami. V zimě je hodně nebezpečná. Některé bažiny pokrývá jen tenký led, takže stačí jeden chybný krok a pozře vás zem.“
„To jsme netušili,“ reagoval Ender a zatvářil se ustaraně, „Můj strýc, Lorettin otec, touto cestou vždy jezdil na přístavní trhy. Nikdy o bažinách nevyprávěl, takže jsme tuto cestu považovali za rychlou a bezpečnou. Děkujeme za upozornění, budeme obezřetní.“
Kapitán pokýval hlavou a usmál se, což Endera docela zneklidnilo. Ohlédl se na své chlapy, jakoby čekal, koho napadlo totéž, co jeho a pak spustil: „Máte štěstí. Moji muži a já jsme se chystali na cestu do města pro zásoby právě když přišlo hlášení, že průsmykem někdo prochází. Většinu cesty máme tedy společnou. Postaráme se, abyste se se svojí rodinou dostali bezpečně k hlavní pobřežní cestě.“
Ender měl pocit, že jej právě někdo polil pořádnou dávkou ledové vody. Vojenský doprovod, to bylo to poslední, co potřebovali. Rychle přemýšlel, jaké mají možnosti, ale moc jich nenašel. Vlastně žádnou, kromě přijmutí této, podle kapitána šlechetné, nabídky.
„Jistě budu mluvit za všechny, když povím, že jsme velmi překvapení vaší nabídkou,“ promluvil a doufal, že v jeho hlase zaznívá víc překvapení než zoufalství, které pociťoval, „mé sestry a švagrové se jistě budou cítit bezpečněji v doprovodu vojáků, kteří tento kraj znají.“
Reena po bratrových slovech souhlasně pokývala hlavou a byla ráda, že její obličej z větší části zakrývá tlustá vlněná šála. Vojáci by si její rozčílením zčervenalé táře mohli vysvětlit i jinak. Fae na okamžik strnula a z hrdla se jí vydralo tiché zoufalé zaúpění, které zaniklo v záchvatu předstíraného kašle Shei, sedící na koni hned vedle víly.
„Koně bývají bažinami zneklidnění,“ pronesl kapitán a poplácal Reenina koně po krku, „bude bezpečnější když půjdete, tak jako moji muži, pěšky. Dámy samozřejmě mohou zůstat v sedlech, moji muži jejich koně bezpečně provedou.“
Po těchto slovech se vojáci rozešli ke koním dívek a uchopili je za uzdy. Ender a Kalev sesedli a zaúpěli, když se postavili na nohy rozbolavělé celodenní prací při odstraňování laviny v průsmyku.
„Noc přečkáte v naší pevnosti a vyrazíme hned po východu slunce,“ rozhodl kapitán a bylo zřejmé, že nechce slyšet žádné námitky. Ender jen pokrčil rameny a Kalev se varovně podíval na Deidre, která se nadechovala, aby něco řekla. Naštěstí poslechla a zhluboka vydechla.
* * *
Pevnost byla středně velká kamenná budova těsně přiléhající ke skalní stěně. Zboku k ní byly přistavěné stáje a z druhé strany malý sklad. To vše bylo obehnáno mohutnou zdí s jediným vchodem pod strážní věží. Zatímco vojáci provázeli koně a jejich jezdkyně bránou, dívky zatajily dech.
Když se s hlasitým bouchnutím vrata zavřela Fae se vyděšeně ohlédla. Hladověla už několik dní a nyní se ocitla uvězněná na celou noc v přítomnosti tolika lidí, ke kterým ji nevázalo žádné citové pouto. Mučivý hlad jí znovu sevřel útroby, když na malé nádvoří vyšlo několik mladách vojáků.
„Vítejte v našem skromném příbytku,“ promluvil kapitán, „nemíváme často hosty a ti, kteří se tu objeví, stráví svůj pobyt v žaláři. Tím chci říct, že nemáme lůžka navíc, takže máte dvě možnosti. Slamníky v celách, samozřejmě nezamčených, nebo ve stáji. V zimě tu míváme jen pár koní, ve stáji je tedy místa dost.“
„Příjemnější to bude ve stájích,“ přisvědčil Ender a Kalev souhlasně pokýval hlavou.
„Myslel jsem si to,“ přikývnul kapitán a pohybem ruky přivolal jednoho z vojáků procházejících okolo. Vydal několik rozkazů a pak se opět otočil k hostům: „Do stájí určitě trefíte. Musím teď zařídit pár věcí a pak vám nechám přinést něco k jídlu.“
„Děkujeme za vaši pohostinnost,“ usmál se trochu křečovitě Ender a vydal se se svým koněm ke stájím. Ostatní jej následovali.
Jakmile Shea zavřela dveře stáje pustila uzdu koně a unaveně se sesula na zem. Práce v průsmyku a vypětí kvůli náhlým komplikacím ji zcela vyčerpalo. Kalev zavedl všechny koně do volných stání a Ender s Ariou rozestlali slámu v největším rohovém boxu daleko ode dveří. Fae pomohla Shei na provizorní lůžko a lehla si vedle ní.
Ender se ohlédl po dveřích, aby se ujistil, že jsou dobře zavřené a pak promluvil k ostatním: „Takže musíme trochu víc probrat naše maskování. Ty budeš moje snoubenka,“ ukázal na Deidre, „hlavně cudně klop oči k zemi, aby v tobě nikdo nepoznal nymfu.“
„Ale nemusím tě líbat, že ne?“ ujišťovala se Deidre s hraným odporem v očích.
„Tak toho se fakt bát nemusíš,“ odvětil Ender a zatvářil se stejně jako nymfa.
„No to bych ti radila,“ zamumlala docela hlasitě Reena a majetnicky k sobě Deidre přivinula.
Ender si povzdechl a pokračoval dál: „Ty Reeno budeš Kalevovou ženou. Fae, ty jsi moje sestra, v dětství ses ošklivě popálila v obličeji, takže nesundávej šál. Ario a Sheo, vy jste Kalevovy sestry. Reena je moje sestra, takže jejím sňatkem s Kalevem jsme všichni spříznění.“
„Necháme si uvázané šátky, aby nám vítr neodhnul vlasy z uší. Ty si nech čapku, Kaleve,“ navázala na Endera Shea unaveným hlasem.
Než stihl někdo další říct cokoliv dalšího, otevřely se dveře a do stájí vešel voják s košem jídla a několika lahvemi medoviny. Vše bez řečí položil na zem u rohového boxu a odešel.
* * *
Deidre, na kterou vyšla hlídka během svítání, probudila všechny ostatní, když první vojáci vyšli na nádvoří ke studni. Oblékli se a vzájemně se ujistili, že nikdo kvůli nedostatku neodhalí jejich skutečnou totožnost. Jakmile jim donesli snídani, sedlali už své koně.
Necelou půlhodinu po východu slunce už opouštěli bránu pevnosti v doprovodu osmi vojáků s pěti nákladními koňmi. Dívky jeli na koních, které vedli vojáci znající nebezpečí zdejšího terénu. Nákladní koně vedení nepotřebovali, šli poslušně svázaní za sebou do dlouhé řady na konci skupiny.
Po hodině tiché chůze se kapitán zařadil vedle Endera, kterého považoval za hlavu rodiny. Zamyšleně si jej prohlédl a promluvil téměř šeptem: „Nemám rád zvědavý vyptávání, ale na jedno se vás prostě musím zeptat. Jak je možné, že jste se odvážili na tak dalekou cestu v tomhle složení?“
Ender se na kapitána překvapeně podíval a ohlédl se na své společníky: „Co tím myslíte?“
„Pět žen a jen dva muži,“ upřesnil voják své myšlenky s pozdviženým obočím.
„Ah, tohle,“ usmál se Ender náhlým pochopením a rychle vymýšlel nějaký důvod. Tohle je nenapadlo, když vymýšleli historky pro vojáky.
„Víte,“ spustil rozvážně, „naši rodiče před několika lety zemřeli a já jsem se před nedávnem přestěhoval společně se sestrou do vesnice jejího manžela.“ Při těchto slovech se otočil a pokýval na Reenu, aby kapitán věděl, koho má na mysli. Reena se podívala na Kaleva, který vedl jejího koně. To si vymínil, když odcházeli z pevnosti.
„Když jsme se rozhodli pro tuto cestu, přesvědčili nás rodiče mého švagra, abychom vzali i jejich svobodné dcery,“ naklonil se spiklenecky ke kapitánovi, „asi doufají, že si tam najdou manžele,“ Kapitán se tlumeně uchechtnul a ohlédl se po dívkách upírajících zrak k hruškám na svých sedlech.
„A jakmile bylo rozhodnuto, že pojedou i dívky, tak bylo jasné, že pojede i moje druhá sestra. Manžela si nenajde, ale aspoň se necítí tolik odstrkovaná jako jindy.,“ pokračoval Ender, „chudinka, jako malé jí bandité popálili obličej a ona se od té doby vyhýbá lidem. Stará se o domácnost, práce ji uklidňuje.“
„Však on si ji jednou nějakej odvede,“ zaprorokoval kapitán, „dobrá hospodyňka se vždycky hodí.“
Fae vojáka zezadu probodávala pohledem. Jako by nestačilo, že už několik dní nejedla, což by nevadilo, kdyby byla v klidu doma v jezeře. A teď z ní navíc ještě dělají hospodyňku!
Několik dalších hodin si Ender dál povídal s kapitánem. Témata hovoru nebyla náročná, probírali hlavně rozdílnosti počasí jejich domovin. Kapitán přesvědčoval Endera, aby se dal k vojsku. Ender zase, jako správný venkovský zasnoubený mladík, přesvědčoval kapitána, ať odejde z armády, najde si ženu a založí rodinu.
Ostatní jeli mlčky, jen občas prohodili mezi sebou pár slov. Vojáci se několikrát snažili začít hovor s Sheou nebo Ariou, ale obě jen cudně klopily oči a pod ochranou šál zatínaly zuby, aby vydržely hrát role venkovských holčiček.
Kolem poledne zastavili, aby se najedli a nechali koně trochu odpočinout. Úsek bažin už byl za nimi a tak se nemuseli bát, že by o některé zvíře přišli. Postávali a pojídali chléb se sýrem a sušené ovoce. Díky jasnému slunci viděli až daleko na moře, které se rozprostíralo ještě hodný kus cesty před nimi.
„Co je to za ostrov?“ promluvila Reena na Kaleva, jako svého manžela, a ukázala na největší šedou masu vystupující na obzoru vysoko nad vodní hladinu.
Reena sice mluvila na Kaleva, ale odpovědi se jí dostalo od kapitána. „To je Mrtvý ostrov, paní.“
„Proč Mrtvý?“ podivil se Ender.
„Je to samá skála. Nedá se tam žít,“ odvětil jeden z vojáků, „král tam chtěl zřídit vojenskou pevnost. Ale stavitelé zjistili, že tam nic než kámen není a žádná stavba vy nebyla dost pevná, aby vydržela vrtochy mořského počasí.“
„Mohli bydlet leda v jeskyních, ty by to ustály“ uchechtnul se jiný voják.
Reena měla pocit, že je to spíše naučené divadýlko, než opakování historek kolujících o ostrově.
„Dá se tam nějak dostat?“ zeptal se Kalev smějících se vojáků.
„Vstup je zakázán,“ reagoval okamžitě kapitán vážným, možná trochu výhružným, hlasem, „je to královský majetek, jak už řekl Halry.“
„Nikdy jsem na žádném ostrově nebyla,“ posteskla si Deidre a prosebně se podívala na Endera.
„No, určitě by nevadilo, kdybychom se k ostrovu podívali,“ usmál se na ni, „vyjedeme si do města a půjčíme loď než se vrátíme domů.“
Deidre radostí vypískla a Reena měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Deidre hrála svoji roli perfektně, ale to nebylo nic překvapivého. Vždyť právě ji posílali často jako špeha do královského města.
„To bych vám neradil,“ obořil se na Endera kapitán a výhrůžka v jeho hlase už byla zřejmá Pak se ale uklidnil a mírněji dodal: „Moře je v zimě bouřlivé a vlny vás mohou rozmáčknout o skaliska ostrova.“
Jeho reakce Reeně a ostatním potvrdila, že Mrtvý ostrov je přesně to, co hledají. Věděla, že zloději jsou drženi na ostrově, ale u této části pobřeží jich bylo několik a všechny patřili králi.
* * *
Po odpočinku se vydali dál k pobřeží. Cesta probíhala stejně jako dosud. Většina mlčela, jen Ender nebo Kalev mluvili s kapitánem. Šedá linka na hranici země a moře se pomalu měnila ve zřetelné obrysy městských hradeb a malých domků stojících samostatně na planině kolem.
„Do města dorazíme po setmění,“ odhadl kapitán a Ender mu věřil, protože znal tuto krajinu a tak mu sníh nemohl zkreslit vzdálenost stejně jako mladíkovi a jeho domnělým příbuzným. „Pokud nebudou mít místo v hostinci, můžete přespat v kasárnách, tam se vždy pár lůžek navíc najde.“
Fae se na koni mírně otřásla při představě další noci v těsné blízkosti tolika lidí. Nevědomky stiskla koni slabiny a ten se leknutím vzepjal na zadní. Následující události se seběhly neskutečně rychle.
Víla se snažila udržet na bujném zvířeti a přitom jí spadl šál halící její tvář. Vojáci uklidňující zvíře strnuli překvapením a stejně tak i Faini společníci. V příštím okamžiku už všichni tasili zbraně, takže vojáci byli přesvědčeni o své přesile. Co mohlo dokázat několik pocestných s dýkami proti mečům v rukou cvičených mužů?
Shea a Deidre sklouzly ladně ze sedel a postavily se vedle Endera a Kaleva, aby společně čelili nepříteli. Vojáci postoupili kupředu, ale než se mohl ozvat první třeskot zbraní, odletěli strážní o několik kroků zpět. Vyděšeně hleděli jeden na druhého než jejich pohled upoutala Reena sedící vzpřímeně v sedle s dlaněmi mířícími k nim.
„Nezničte jejich uniformy,“ zavelel Kalev a rozběhl se k vojákům.
Ale víla jej předběhla. Využila posledních sil, aby si odstranila sníh z cesty a byla tak rychlejší. Zpomalila krev vojáků a tím jim znemožnila obranu. Poklekla mezi dva mladé muže a přitiskla jim své ruce na krk. Muži otevřeli ústa v němém výkřiku hrůzy, když z nich vyprchával život.
K dalším vojákům mezitím došli ostatní. Jen kapitán ležel sám na zemi a díval se, jak jeho muži umírají.
Jakmile po prvních dvou mrtvých zbyla jen hromádka šatů přesunula se Fae k ochromenému kapitánovi. Poklekla u něj a usmála se: „Tak co říkáš. Chtěl bys takovouhle hospodyňku?“ Po těchto slovech přitiskla svou štíhlou ruku na mužovo hrdlo a s pohledem upřeným do jeho očí z něj vysála životní sílu.
