|
|
Velitel malé skupiny jezdců byl zkušeným vojákem a rozhodně nešlo o žádného hlupáka, byl si naprosto jistý, že se uprchlík nemohl jen tak vypařit. Nevěděl, že muž, kterého pronásledoval před chvílí, není ten koho hledá. Kapitán Veleslav Botička se po předchozích neúspěších ujal vedení této nepočetné pátrací skupiny. Chtěl si být jistý, že tentokrát neselžou. Okolní terén dobře znal, kdysi se zde proháněl. Vyrostl ve vesničce poblíž. Míval tu přátele, už jako malý kluk byl předurčen k velení. Jako nejstarší chlapec se tehdy stal vůdcem bandy kluků. Jako děti zde znaly každičký kámen, každičkou skulinku, jediná drobná změna jim neušla. Pohraniční pásmo hor, bylo vždy drsné a život zde krutý. Jedinou obživu vesničanům poskytovaly podvyživené ovce, které dávaly nekvalitní, špinavou vlnu. Malá políčka, poctivě a těžce obdělávána místními starousedlíky, stačila stěží nakrmit celou vesnici. Každičké zrníčko obilí, které bylo vypěstováno, mělo cenu zlata. Lidé si tu zvykli držet pohromadě. Neměli na výběr. Neúrodná jílovitá hlína, nedávala naději na bohatou úrodu. Vesnice byly doslova odříznuty od světa,
a proto žily svým vlastním životem. Jednou za čas sem zavítal zbloudilý poutník, či obchodník, který přinesl ne zrovna nejnovější zprávy, ale i to stačilo na další týdny diskuzí. Lidem zde muselo stačit jen málo. Obyvatelé hor měli vždy jistá privilegia, jakožto strážci hranic, nemuseli místní chlapci na vojnu. Když ale před lety vypukla válka, nevyhnula se ani poklidným drsným horám.
Bylo mu právě 15 let, krásný letní den, naplněný teplem a vůní horských květin. Závodili v běhu a potom si chladili nohy v bystrém potůčku. Nepamatoval si, kdo z nich to zaslechl jako první, ale za chvíli to slyšel i on. Dusot koní, který se přibližoval. Koně ržáli a frkali. Slyšel jak supí únavou, na nic nečekali a utíkali jako o život. Běželi lesem, nikdo z nich nevnímal okolí, slyšel pouze tlukot svého srdce. Měl pocit, že jsou ztraceni. Už se skoro viděl jako hnijící mrtvola v lese. Tu se náhle před nimi objevilo křoví, slibující úkryt. Nikdo z nich se nerozpakoval. Ale čekalo je ohromné překvapení, Cítili za sebou chlad, jejich rozehřátá těla zchladil nepříjemný ledový závan. Potichounku se pomalu plížili vzad. Pohltila je jeskyně, kterou pak všichni tehdy přítomní chlapci pojmenovali Jeskyně věčného přátelství.
Veleslav si dobře vzpomínal na ten osudný letní den. Přišel tehdy o otce a jeho matka podlehla svým zraněním o pár týdnů později. Přežilo jen pár obyvatel vesničky a malá skupinka chlapců. Nanic už nečekal, pamatoval si jak jim třímal vztek a hluboký zármutek. Ztratil všechno. Domov mu spálili cizí žoldnéři, neměl kam jít. Z trosek svého rodného stavení posbíral maličkosti, ohořelé zbytky věcí, které dobře znal. Když po čase dorazilo vojsko, jež mělo bránit svou zem, pro něj bylo už pozdě. Za pár let procházeli jeho rodným krajem náhodou verbíři, nerozhodoval se tehdy nijak dlouho a okamžitě narukoval, odhodlaný pomstít všechny, co miloval. Opustil tak své přátele a nevěděl, zda se sem ještě někdy vrátí.
Teď seděl na koni a věděl, že přímo před ním se nachází vchod do jeskyně, kterou tak dobře znal. Tušil, že právě tam se schoval pronásledovaný muž. Ne, ne, to je nesmysl, nemůže o ní přece vědět, leda, leda že by to byl… ne to je zcela vyloučeno. Neměl příliš mnoho času uvažovat, chlapi začínali být netrpěliví. Chtěli pátrat dál, slíbená odměna byla příliš lákavá. Neměl jinou možnost, musel okamžitě jednat. Děsil se ale možnosti, že by vojenský zběh, kterého hledali, byl jeho dávným přítelem. Ovšem, to že znal jeskyni, tomu jasně nasvědčovalo. Přál si být daleko odtud, pryč od všech problémů. Toužil po domově. Ačkoliv jeho manželství nebylo dokonalé, neboť jeho žena byla ukázkovým příkladem hysterky, chtěl být zase u ní. V jejich útulném domě, o který se celkem dobře starala. Protože se často nevídali a krátkých shledání bylo jako šafránu, byli spolu celkem šťastni. Rozhodl se využít touhy po teplé posteli u svých vojáků. Navrhl jim proto urychlený návrat do civilizace. Náhle se jejich tváře rozjasnily a bylo na nich vidět znovu nabité nadšení.
Horská strava byla opravdu příšerná i pro vojensky žaludek. Studené podivně šedé kaše, které ve velkém zapíjeli odporně teplým čímsi, co se dalo jen při trošce dobré vůle, nazvat pivem. U mnoho jeho vojáku se začala objevovat nespokojenost a všichni toužili
po návratu. Zažívací potíže začaly obtěžovat je všechny a když došly poslední zásoby sušeného masa, rostlo zoufalství vojáků a situace se stávala neudržitelnou.
Na slovo návrat čekali všichni jako na spásu a když ho teď jejich velitel vyslovil, nepočetná skupinka mužů prudce pobídla koně a všichni se vydali zpět do města, kde na ně čekal zbytek oddílu. Veleslav ovšem netušil, že nebyl jediný, kdo si vzpomněl na osudný letní den. |
