"Raději na tom netrvejte, váš syn..." "Ale já na tom chci trvat." Řekla naprosto chladně paní Krýgová. "Ach jo... Měla byste se podívat na tohle." Ředitel školy se sehnul a z posledního šuplíku vytáhl malé žluté desky. Podal je ženě, která seděla naproti od něho za psacím stolem. Paní Krýgová si je s ostýcháním vzala do rukou a přečetla si je. Poté je vrátila panu ředitelovi. Ten je uložil do šuplíku a když se znovu podíval na ženu, trochu mechanicky se mu protáhly koutky úst a vytvořili tak podivný úsměv. "Vidíte sama. Váš syn má čtyřiašedesát bodů IQ. Což je opravdu málo." Ředitel se nahnul dozadu a opřel se o opěradlo svého koženého křesla. "A co pomocná škola?" Zeptala se paní Krýgová, dychtivě a s velikou zaujatostí přitom čekala na odpověď. "Taková škola by neměla být pro Vaška špatným místem. Ale kdybych mohl poradit, nejlepším řešením by bylo, pořídit si vlastního domácího učitele. Vašek potřebuje stálý dohled nad jeho učením... To by mu mohlo prospět." Ředitel se zvedl a odešel k levé zdi, kde si začal prohlížet své vysokoškolské diplomy. "Em... promyslím si to... Nashledanou." "Naschle..." Paní Krýgová se zvedla a odešla ke kovovým dveřím s šedou barvou. Dveře se náhle otevřely a dočista zmizely ve zdi, kam se zasunuly. Žena se dala do pochodu a vyšla na chodbu. Během chvilky zmizela v dalších dveřích...
Nákup R.S.E
Paní Krýgová se svým manželem vystoupila z auta a oba dva se dali do běhu před, právě padajícím, deštěm. Proběhli okolo,také spěchajících, lidí. Až se zastavili před velikou budovou, déšť jim smáčel oblečení a hlasitě pleskal o betonovou zem... Těsně vedle nich projelo další auto, pan Krýg v poslední chvíli uskočil a sebou strhl i svou ženu. Oba dva se otřepali a vstoupili do budovy, před kterou stáli. "Dobrý den." Přivítal je usměvavý prodejce hned při vstupu. "Určitě jste jsem přišli pro něco konkrétního, vidím vám to na očích." Patolízalsky podlézal smáčeným lidem, kteří si začali prohlížet obchod. Nebyl to nijak zvlášť veliký obchod, byla to jen taková malá kancelář. Kde byla vyhrazena jedna místnost ze tří stěn z umakartu. S jedním psacím stolem a se dvěmi kancelářskými křesly. Na každé zdi, mimo vyhrazeného místa, byli odlišné dveře s hnědou barvou... "Ano, něco konkrétního bychom chtěli." "Zajisté... Vy potřebujete sluhu, který by vám uklízel po domě a někdy i připravoval večeři. Nebo ne? Snad zahradníka... který by vám pomáhal s květinami a hrabal listí." Podíval se na jejich překvapené výrazy a sám v duchu tápal, nad tím jestli se mu tenhle obchod povede. "Ne, my potřebujeme něco jiného, jde o..." Její manžel ji zarazil a dořekl to za ní. "Potřebujeme nějakého vychovatele, nebo ještě lépe učitele. "Vychovatele." Zopakoval to po něm.
Paní krýgová byla třiceti léta žena(Neměla žádné sourozence.), měřila stoosmdesát dva centimetrů, měla až k ramenům dlouhé blond vlasy, nejraději nosívala oblečení černé nebo fialové barvy, kvůli své profesi chodila často nalíčená a hezky upravena, pracovala v holografickém divadle, hrávala dramatické a muzikální role. Když se narodil její syn Vašek, přestěhovala se, ona její manžel a syn, z maloměsta do Prahy(Hlavního města České republiky.). Kde ji nabídlo divadlo "Moderního umění" práci, ale kvůli svému malému dítěti, o které se musela starat, odložila nabídku o tři roky. Poté šel Vašek do školky a Valerie Krýgová šla, po třech letech, do práce k divadlu... Měla ráda kulturu a umění, ve svém domě vlastnila několik obrazů od moderních malířů a spoustu podivuhodných soch různé velikosti. Mimo herectví také ráda četla knihy, její oblíbený témata byli dramatické příběhy a novely...
Její manžel byl charakterní opak. Bylo mu třicet tři let, oproti své manželce měřil jen stosedmdesát devět centimetrů. Nosíval černý oblek s kravatou, hnědé nakrátko ostříhané vlasy a brýle na dálku s jednou a půl dioptrií... Staral se o ekologické bezpečí na planetě a byl tím tak trochu fanaticky zaujatý. Vlastnil ekologickou firmu "EKO", která vyráběla prostředky na odstraňování a čištění závadného a toxického odpadu a čistící látky na úklid v domácnosti. Jeho firma vlastnila několik malých poboček:
v severní Americe, ve Velké Británii a v Německu... Pocházel z České republiky, ve dvanácti letech ho potkala rodinná tragédie, kdy zemřel jeho mladší bratr Martin(Měl jen jednoho bratra a později i sestru.), poté co se na kole zřítil do jezera, kde se utopil, protože ještě neuměl plavat a jezero bylo pro něho moc hluboké. Tehdy se psychicky zhroutil, bál se jezdit na kole(Protože si dával vinu za to, že svému bratrovi tehdy půjčil jeho kolo, na kterém se stalo to neštěstí.) a uzavřel se do sebe před světem a lidmi do svých šestnácti let... Jmenoval se Vladimír krýg, kromě práce a svého syna ho nic jiného nezajímalo, byl tak trochu více nakloněn své práci, ale když na to přišlo, uměl si pokaždé najít volný čas i pro svoji rodinu...
"Nic takového na skladě nemáme, teď co začínají prázdniny, je o ně veliký zájem." Prodavač se, s váhavým pohledem, podíval na paní Krýgovou a překvapeně se ji začal vyptávat. "Vy jste Valerie Krýgová? Ta herečka, co ztvárnila Julii v té hře? Ta role k vám opravdu pasovala, zahrála jste ji dobře." "Děkuji vám." Řekla žena rozpačitě. "Ale vlastně bych tu měl dva vychovatele... Ty vám ale nemůžu prodat, jde o naprostou novinku, která je teprve ve fázi testování..."
" A nešla by udělat výjimka?" Zeptala se paní Krýgová tím nejlaskavějším a nejmilejším tónem v hlase, který ji její herecký talent poskytoval. "Ne, to by rozhodně nešlo. Měl bych potom problémy s vývojářemi toho vychovatele. Rozhodně by to nešlo, naše firma je tu má na testování jejich softwaru a nových zákonů(Více, než v prodeji, byla tato firma spíše známa svým testováním mobilních zařízení, domácích počítačů a robotů.)... A kdyby se to dozvěděli vývojáři..." "Jestli v tom hrají peníze, tak o ně nemějte strach, rád přeplatím skutečnou cenu." Pan Krýg ho zarazil a důmyslně mu nabízel úplatek. "Ne! To nejde." Trval na svém prodavač. "Tak to nezbývá, než se poohlédnou někde jinde. Nashledanou." Pán krýg chtěl ještě svou poslední větu něčím vylepšit, ale už to nestihl, jeho žena ho odvlekla ven, kde stále pršelo. Oba dva byli již v půli cesty k autu, když vtom je zastavil prodavač svým voláním.
"Počkejte... No, tak dobře prodám vám ho." Oba dva se zastavili, otočili se a rychlím krokem přišli k prodavači. "Tak já vám ho prodám, pojďte dovnitř." Všichni tři vešli do obchodu. Tam si prodavač na chvíli odskočil za jedny z těch hnědých dveří a po malé chvilce stál u zákazníku s velkou dřevěnou bednou. "Tady je. Je trochu na součástky, ale to víte ještě jsme ho nevybalili. Je tam vše: manuál, náhradní díly a speciální návod na jeho ovládání... No, ehm vývojářům asi budu muset říct, že sem dovezli jen jednoho robota." Řekl si tiše pro sebe a podal bednu paní Krýgové, zlomyslně se přitom podíval na pana Krýga a v duchu dychtivě čekal na peníze. "Berete šeky?" "Ano! Zajisté! Tedy jeho předprodejní cena se odhaduje přibližně na deset tisíc eur, ale já vám ho prodám za devět a půl." Pan Krýg vytáhl šekovou knížku a vypsal tam jeden šek na devět a půl tisíc eur, který podal prodavači...
Vašek
Doma bednu otevřeli a hned zprvu vytáhli manuál. Paní Krýgová si ho vzala a začala z něj číst. "Hlavu spojíme s trupem robota, měla by tam pasovat naprosto přesně, jako ujištění že hlava drží na svém místě, uslyšíte jemné cvaknutí. Takto pokračujte s končetinami. Až bude robot sestaven, nabijte ho na osm hodin dobíjecím adaptérem, naleznete ho v krabici s ostatními součástky. Poté vyjměte z vodo odolného obalu přenosný disk a vložte jej do vyznačeného místa na zadní části jeho hlavy. Nechte jej tam plných třicet minut, než se do robota nainstaluje požadovaný software..." Pan Krýg udělal vše co jeho žena přečetla. Nakonec vytáhl požadovaný adaptér a zastrčil ho spolu s robotem do elektrické zásuvky. Paní Krýgová odložila manuál a šáhla do bedny po návodu na jeho ovládaní. "Tady se píše, že je to robot s emocemi. Může si sám vytvářet vztahy k lidem..." "A co dál se tam píše," zeptal se Vladimír s neskrývaným zájmem. "Co třeba nějaké zvláštní rozkazy?"
"Nepotřebuje skoro žádné rozkazy. Vše, co se týče světa a chápání lidského života, již má vloženo v podprogramu v jeho softwaru..."
Pan krýg sklidil zbylé součástky a balící fólie do bedny, odnesl ji do sklepa a když se vrátil, sednul si na pohovku. "...Také se řídí novými pěti zákony: zákon první. Robot se nesmí vystavovat nebezpečí a ani nijak zaviňovat samovolnému zničení, které by mohlo ublížit lidem.
Zákon druhý. Robot nesmí způsobovat zranění a ujmu lidem a musí chránit lidský život.
Zákon třetí. Robot musí vždy poslechnout rozkazy a přání člověka, pokud se jedná o první zákon, třetí zákon nesmí uposlechnout.
Zákon čtvrtý. Robot se snaží vždy pomáhat lidem, ať je to práce namáhavá nebo nebezpečná, čtvrtý zákon se stává pro robota porušitelným - pokud se jedná o zákon první.
Zákon pátý. Robot musí v jakékoliv situaci poslechnout své zákony a nesmí je nijak porušit." To zní zajímavě přisvědčil Vladimír a vyzval svou ženu, aby si k němu přisedla. Valerie se unaveně posadila na pohovku z umělé kůže s imitací leopardích skvrn a stále si nahlas četla z malé bílé brožůrky. "Tady se píše, že je to doposud jediný robot s emocemi - které věrně napodobují ty lidské, umí se radovat, být šťastný a přátelský - takže je to dobrý společník pro děti a lidi. Dokonce může napodobit i lásku třeba k rodině..." Valerie se podívala na veliké stříbrně kovové nedigitální hodiny připevněné na zdi a tiše vyjekla: "je čas na večeři, půjdu do kuchyně k Evě, zjistit co nám připravila k jídlu."
Eva byla, lidská, služebnice v domácnosti, která pracovala u Krýgových devět let. Byla to Slovenská žena z chudé rodiny, měla tři bratry a jednu sestru. Jejím největším snem bylo, stát se profesionální baletkou, ale nikdy se nenaučila dobře tancovat, pletly se jí nohy a při větším otáčením šly na ní mdloby... K služebnické práci se dostala úplnou náhodou, když si přečetla inzerát, který napsala paní Krýgová. Psalo se tam, že hledají služebnou do domácnosti a jako první se přihlásila Eva Malátníkova. Rodina ji hned přijala...
Valerie prošla přes jídelnu do kuchyně, kde hned zamířila k Evě. Měla na sobě bělošedé šaty s krajkami a černé boty s podpatkem, své zrzavé dlouhé vlasy měla svázané v silný drdol. "Co budeme mít k večeři?" Zeptala se Valerie s přátelským výrazem v obličeji. "Bramborovou kaši s kuřecími párky a se zeleninovým salátem." Eva ovládala Český jazyk téměř dokonale, ale někdy se jí některá slova pletla s mateřštinou a většinou si toho nevšimla. "Zítra přijede Vladimírova sestra," vtom se Valeriin přátelský výraz změnil na přísný pohled, až naháněl hrůzu. "Takže bys měla uklidit pokoj pro hosty, zůstane tu přes víkend." Valerie se otočila v již tak malé kuchyni a odešla do jídelny. Její manžel už tam seděl u stolu a hladově čekal na jídlo. "Co budeme mít k večeři?" Zeptal se Vladimír s neskrývanou touhou po jídle. "Bramborovou kaši s párky a salátem," pohledem přitom hleděla na prázdnou židli vedle svého manžela. "Kde je Vašek?" "Je nahoře ve svém pokoji," ubezpečil ji Vladimír, "Už jsem tam pro něho byl, za chvíli přijde - právě si hrál s tou autodráhou, co dostal k vánocům." znova na svou ženu pohlédl tím hladovým pohledem a v duchu si přepočítával čas z hodin visící na zdi.
Valerie se posadila vedle Vladimíra a mlčky se svým mužem čekala na svého syna Vaška. Ten za necelých pět minut přišel do jídelny s plyšovým medvědem v ruce. "Proč máš s sebou toho medvěda?" Zeptala se Valerie. "Hrál sem si sním," posadil se přitom na židli. "Tak sem si ho vzal s sebou." Vašek byl desetiletý chlapec s hnědými nakrátko ostříhanými vlasy. Ze všeho nejvíce měl rád hračky. A to zejména auta... Před dvěma měsíci chodil do třetí třídy základní školy - protože dvakrát propadl - jeho rodiče se snažili přesvědčit ředitele aby si ho ve škole ještě na rok nechal, ale bylo to marné, ředitel trval na svém. Navrhl i několik jiných škol, kam by mohl chodit, ale od těch hned opustil, když se mu do rukou dostali výsledky Vaškových testů na IQ a posudky od učitelů k jeho učení... Od té doby již nechodí Vašek do žádné školy, jeho rodiče se rozhodli pro domácí studium s vlastním učitelem.
"Až se najíme," otočil se Vaškův otec ke svému synovi a otcovsky na něho pohlédl. "Tak pro tebe s maminkou máme přichystaný dárek." "A co to je," tápal Vašek po svém otci, "Já mam narozeniny?" (Vaškovi vždy dělal problém zapamatovat si jakýkoliv datum) tentokrát tápal u své matky. "Ne. Nemáš, jen si byl - ehm... No, celý prázdniny jsi byl hodný..." Pověděla spěšně Valerie. "Aha..." přikývl Vašek. Netrvalo to dlouho a začalo se servírovat na stůl - za necelých třičtvrtě hodin byla celá rodina naprosto najedena. "Pojď za mnou," vybídl otec Vaška. "Ukážu ti ten dárek." Vašek v duchu radostně zajásal a následoval otce, odešli spolu do obývacího pokoje, kde mu otec ukázal ten slíbený dárek. "Co to je?" Zeptal se nespokojeně Vašek. "Tvůj robot," odpověděl nadšeně otec. "Bude tě učit..." Vašek nikdy nebyl o své dárky ošizen, vždy dostal to co chtěl a většinou to byli nejrůznější typy aut na hraní. Ale tentokrát se z tohohle dárku moc neradoval. Za nedlouho přišla do místnosti i Valerie.
Zapnutí R.S.E
Po seznámení s robotem šla celá rodina spát. Domem pronikalo naprosté ticho, do kterého se ozývalo tiché pípání, které vedlo z obývacího pokoje. Ráno padla rosa - venku se začínala dělat mlha. Psi na zahradách se začínaly probouzet a štěkat na kolemjdoucí lidi. Rodina krýgových už byla dávno na nohou a právě snídala kukuřičný vločky s mlékem a ovocný salát. Hned co dojedli, se celá rodina přesunula do obývacího pokoje. "Ten robot už je nabitý," řekl otec nedočkavě. "Já ho zapnu." Maminka si pohotově vzala do rukou malou bílou knížečku, která ležela na stole hned u druhé naprosto stejné knížečky. "Na levé části robotova krku naleznete malý zelený knoflík," četla nahlas maminka. "Zmáčkněteho! Robot se za necelé dvě minuty sám zapne..." Otec znovu udělal vše co jeho žena přečetla, poté se připojil k Vaškovi a mamince, kteří sledovali otce z bezpečné vzdálenosti od robota.
Robot s hlasitým zaskřípěním zvedl hlavu, rozsvítila se mu dvě malá světýlka - napodobující oči. Mechanicky pootevřel své ústa. "Dobrý den," řekl kovově a dunivě robot. "Můžete mi říct kde se nacházím?" Když robot promluvil, Vašek se strachem v obličeji zacouval za své rodiče. Nikdy robota neviděl, jen v televizi a jednou u tety Jany když mu bylo šest let, tehdy tam uklízel v kuchyni a na chodbě. Tento robot, co stál uprostřed obývacího pokoje, vypadal skoro jako člověk. Měl rudé břicho a končetiny, byl zahalen do kovové obálky - která napodobovala lidskou kůži. Byl středně velký, hubený a stále připojený k dobíjecímu adaptéru. Hlavu měl vejčitou až oválnou bez nosu. Jeho dvě malá světýlka, napodobující oči, žlutě zářila a problikávala.
"Jsi u nás doma. V rodině krýgových, robote." Řekl stroze otec. "Prosím, říkejte mi R.S.E." Kovový hlas robota se rozezněl místností. "R.S.E?" Zopakovala to po něm maminka. "Robot s emocemi, paní..." Odpověděl robot. Otec na nic nečekal a začal představovat svou rodinu. "Tohle je má žena Valerie," ukazoval rukou robotovi, "Já jsem Vladimír," znovu ukázal rukou na sebe, "A tohle je náš syn Vašek." tentokrát ustoupil aby ho robot mohl vidět. "A ty ho budeš učit, teď jsi jeho učitel. Chápeš to?" Řekl znovu stroze otec robotovi. "Ano, chápu váš požadavek dokonale, pane." Přitakal robot. "Já už musím jít do divadla." Vyjekla vyplašeně Valerie, když pohlédla na hodiny. "A já musím zajet na letiště vyzvednout tam moji sestru." Řekl otec... Vaška s robotem nechali samotné ho v obývacím pokoji. "Budeme se učit, mladý pane?" Zeptal se kovově robot. "Já nevím. Asi jo." Odpověděl Vašek, který stál u pohovky. "Dobrá. Jen se odpojím od dobíjecího adapteru..." Zazněl robotův hlas. Když se robot odpojil, zavedl ho Vašek do svého pokoje.
Teta Jana
Vašek se posadil na židli u psacího stolu ve svém pokoji a robot stál vedle něho. Místnost byla malá, s tapetami se vzorkem závodních aut - postel ,ve tvaru zelené formule, byla v rohu u okna, vedle ní stál hnědý dřevěný psací stůl s jednou židlí stejné barvy a dřeva. Na zdech byli zavěšeny poličky nejrůznějších velikostí, na kterých stály modely aut a hraček a na podlaze byl koberec s vyšitou motorkou uprostřed... "S čím začneme, mladý pane?" Rozezněl se kovový hlas v místnosti. "Ehm... S... No... S matikou." Zapřemýšlel Vašek, poté šáhl do jednoho šuplíku psacího stolu a vytáhl z něj veliký sešit s propiskami a pastelkami. "Zapište si vše co vám řeknu," tentokrát kovový hlas zněl o něco více lidštěji - než kdy dřív. "Deset na druhou plus devět na druhou, sečtěte to a napište výsledek." Vašek ale nic nezapsal a jen mlčky hleděl do sešitu. "Robote, ale já nic takového neumím." Řekl Vašek. "Prosím, říkejte mi R.S.E, mladý pane."
"Tak jo ehm... R.S.E." Přitakal Vašek. "Co tedy zvládáte za početní vzorce...?" Zeptal se dunivě robot. "No, byl sem ve třetí třídě." Odpověděl Vašek, když nevěděl co má říct. "Dobrá tedy," robotovi Vaškova odpověď zřejmě stačila, "Začneme s malou násobilkou, mladý pane." řekl kovově robot...
Na příjezdové cestě zahrady u domu Krýgových přijíždělo tmavě fialové auto, zastavilo před garáží, vystoupily z něj dvě osoby - jedna z nich byl pan Krýg a druhá z nich byla jeho sestra Jana Matoušková. Směřovali k domu.
Jana Matoušková byla malá a štíhlá pětadvaceti léta žena, neměla žádné děti a už rok byla vdova - po svém muži zdědila několik milionu a jednu firmu na výrobu kuchyňských elektronických potřeb v Itálii, kde tři roky bydlela. Měla polodlouhé černé vlasy a stejně jako její bratr nosila i ona brýle na dálku. Hrozně ráda milovala drahé šperky a oblečení, a jejím novým snem bylo stát se módní návrhářkou, ale nikdy se o to nepokusila...
Vstoupili do domu. Vladimír nesl objemnou červenou tašku v ruce a odnášel ji do druhého patra do pokoje pro hosty. "Vy jste bílili?" Zeptala se zdvořile Jana. "Minulé léto." Odsekl Vladimír. Přišli do pokoje pro hosty, kde Vladimír odložil Jany tašku na postel. "Kde je Vašek," zeptala se Jana, "Mam pro něho dárek" usmála se. "Nejspíš bude v pokoji - asi si tam hraje," odpověděl, "Jaký dárek pro něho máš?" zeptal se Vladimír. "Uvidíš. Na to je stejně ještě spoustu času." Ušklíbla se. "Já tedy už musím jít, práce nepočká, zrovna odpoledne budeme přijímat jednu větší zakázku pro jednu malou firmu, která vytváří škodlivé látky a roztoky a záleží na nás jestli to přijmeme, jinak jim to ekologická komise zavře." Pousmál se a Jana se zatvářila jakoby se o to vše zajímala. Vladimír odešel a jeho sestra si začala vybalovat své věci do skříňky vedle okna.
"Pětkrát pět je kolik?" Ozval se kovový hlas. "To je... ehm...," tápal Vašek ve své hlavě. "To je dvacet pět." Vykřikl radostí. "Výborně, mladý pane." Znovu zazněl robotův hlas. "Pokračujeme, kolik je pětkrát šest?"
"To asi bude..." Vtom se ozvalo hlasité "ťuk ťuk" - Vašek se rozeběhl ke dveřím a otevřel je. "Ahoj teto." Rozradostněl se, když spatřil malou štíhlou ženu v modrých šatech se vzorkem kytiček za dveřmi. "Ahoj Vašku." Přivítala ho Jana a šla dál do pokoje. "Co to je?" Polekala se, když zahlédla robota, jak stojí u psacího stolu. "To je R.S.E. Vlastně můj robot." Odpověděl Vašek. "Robot? Tvůj?" Zeptala se Jana ještě stále trochu polekaně. "Toho jsem dostal... On mě učí," řekl Vašek a přistoupil blíž k robotovi. "Robote, ehm... R.S.E to je moje teta Jana." "Moc mě těší, paní Jano." Zazněl kovový hlas. "Dobrá. Tak se tu zatím uč! V podvečer půjdeme do divadla za tvojí maminkou, bude tam i tvůj tatínek." Řekla Jana a pohledem stále směřovala k robotovi. "A co můj robot? Může jít taky?" Zeptal se Vašek. "Myslím že ne, toho by tam určitě nepustili." Odpověděla, když odcházela z pokoje pryč. "Pokračujeme s učivem..." Řekl robot a otočil se směrem k Vaškovi.
Divadlo moderního umění
V podvečer odjela Jana s Vaškem do divadla a robota nechali vypnutého doma. Jasně žlutě zářiví taxík zastavil před budovou s nápisem "Divadlo moderního umění". "Dvanáct eur." Řekl hrubým hlasem řidič. "Tady... Zbytek si nechte." Jana podala řidičovi peníze, ten poděkoval a odjel. "Tak pojďme." Řekla a oba dva vešly do budovy. "Ahoj." Osopila se Jana a mávala přitom rukama, když zahlédla svého bratra ve vstupní hale. Vladimír k nim přišel a pozdravil je. Poté odešli do šatny, kde zanechali své oblečení a nakonec si šli sednou na svá místa v první řadě... "Za chvíli to začne." Ujišťoval všechny Vladimír, když si sedali.
Holografické divadlo bylo známo již několik desítek let. A bylo unikátní v tom, že herci hráli na pódiu a počítačem byli vytvořeny vizuální a zvukové efekty - které dodávali divákům lepší zážitky... Holografickými promítači byla pokaždé vytvořena scéna, která napodobovala dokonale živí svět, kde hráli herci. Než však byla podoba hologramu tak dokonalá jako dnes, byla zprvu nedokonalá a nebarevná - vývojem se ale zlepšil a dnes již vypadá tak, že by se dal naprosto splést s opravdovými objekty a živými bytostmi. Holografické divadlo bylo velmi oblíbenou kulturou v moderním světě, protože když diváci hleděli na právě hranou hru, měli pocit, že se dívají na skutečný živí obraz...
Opona se na pódiu roztáhla a objevila se jakási restaurace, kde lidi jedli a bavili se - do scény náhle přišla Valerie Krýgová, sedla si ke stolu a na něco čekala. Náhle přišla další osoba, byl to muž v obleku, který si sedal vedle Valerie. "Máte to s sebou?" Zeptal se muž v obleku. "Mam to tady v kufříku," odpověděla žena. "Objednala jste si už něco?" Zeptal se muž zdvořile. "Ne! Ještě ne." Odpověděla Valerie. Oba dva si objednali jídlo a poté mlčky obědvali. Když dojedli, objednali si dvě skleničky vína a zaplatili. "Tady máte ten šek." Vyndával a podával muž ženě malý bílí papírek. Žena ho přijala a podala muži svůj kufřík. Muž kufřík otevřel a uvnitř se mu zjevila malá ampulka s žlutou tekutinou. Potom vypili své víno a odešli. Opona se zatáhla a o chvíli později se znovu otevřela. Tentokrát byla na scéně nějaká ordinace, kde seděla Valerie za stolem a něco si horlivě zapisovala. Do místnosti přišel znova ten muž, co byl v předchozí scéně.
"Potřebuji další dávku. Všechnu jsem už vypil." Muž se tvářil utrápeně a očima tikal po ordinaci. "Bohužel žádnou jinou další dávku nemam. A vy by jste to už neměl brát, je to zakázané a návykové - víc pro vás už riskovat nebudu." Žena se na něj podívala a povzdechla si. "Ale doktorko Nekrmanová já to potřebuji." Zoufal si muž. "Jestli budete tu drogu brát i nadále, zemřete. Odumře vám mozek, pacienti co ji braly jsou už teď taky mrtví…"
"Vy ji ale taky berete a taky kvůli ní zemřete, ale ten pocit z té drogy za to stojí. Ano, vím to. Než jsem vás kontaktoval, sehnal jsem si o vás stručný životopis." "No tak dobrá, sejdeme se večer, až skončím, tady před nemocnicí." Muž se otočil, jakoby otevřel holografické dveře a odešel. Opona se znovu zatáhla a roztáhla - teď byla scéna jiná - doktorka stála v nějakém skladu, kde prohledávala všelijaké krabice. Náhle se zastavila před jednou krabicí, otevřela jí, vytáhla z ní malou ampulku s žlutou tekutinou- tekutinu si schovala do kapsy svého bílého pláště a odešla. Opona se zatáhla a otevřela. Doktorka Nekrmanová stála v nějaké ulici, všude byla tma a svítily jen pouliční lampy - někdo se k ženě blížil.
"Máte to?" Zeptal se muž, který byl i v předchozích scénách. "Ale je to naposledy, tahle droga vám zničí svět - já už nerozpoznám co je skutečné a co ne." "Taky mam ten pocit, včera mě někdo sledoval a já nevím jestli to bylo opravdoví." Řekl muž, který se teď dokonce i třásl. Žena podala muži nenápadně žlutě zbarvenou ampulku a odešla. Po pár krocích se dostala do nějakého temného lesa. Doktorka Nekrmanová nevěřila svým očím, začala utíkat - najednou se ozval podivný zvuk, žena se polekala. Najednou se zastavila před nějakou ženou v červených šatech, která seděla na pařezu. "Co se to děje?" Zeptala se doktorka ženy. Žena však nic nepověděla, jen zamňoukala. "Mňau..." Les zmizel, žena se krčila před popelnicemi, na kterých seděla kočka. Zamňoukala a odběhla pryč... Opona se zatáhla a světla v divadle se rozsvítila.
"Nedal by sis něco k pití, Vašku?" Zeptal se otec svého syna, ale ten nic neodpověděl. "Vašek usnul." Řekla Jana a ukazovala na spícího chlapce. "Asi už je unavený," řekla Vladimírova sestra. "Já ho odvezu domů, co ty na to?" Zeptala se. "Tak jo..." Odpověděl otec. Jana probudila Vaška a odešla s nim do šatny, vyzvedla si tam oblečení a odjela v taxíku k domovu... Vašek i Jana si šli lehnout a únavou hned usnuli. Valerie s Vladimírem přišla domů až o dvě hodiny později. Na druhý den si všichni přivstali, bylo půl deváté, když se celá rodina sešla u snídaně.
R.S.E s city
Jako poslední přišla do jídelny teta Jana. Sedla si na židli a všechny pozdravila, ale hned vstala a odešla se slovy: "Raději to přinesu hned, než na to zapomenu" Za chvíli přišla znovu do jídelny a nesla přitom v ruce malý zabalený dárek podobný knize. "Tady máš, Vašku." Otočila se a podala Vaškovi dárek. Ten ho se zvědavostí otevřel a uvnitř nalezl malý notebook. "To jsem ti koupila. Máš tam nějaké hry s auty, ale hlavně díky tomu můžeme být ve spojení přes internet..." "Ale my nemáme připojení k internetu." Zarazila ji Valerie. "Neboj! Budete mít, v pondělí to sem přijdou udělat. Už je vše zařízeno." Odpověděla hbitě Jana. Vašek poděkoval a odešel si to uložit do pokoje. Později mu teta Jana dala pár lekcí jak sním zacházet a zahrála si sním jednu závodní hru s auty.
Dny ubíhaly - Jana už odjela domů do Itálie a Vašek se už několik týdnů učil s robotem, šlo mu to docela dobře. Po měsíci učení, v listopadu, se Vladimír, jednoho rána ve Vaškovo pokoji, zeptal robota jak mu to jde s učením. "Jde mu to velmi dobře. Teď probíráme v českém jazyku vyjmenovaná slova po "m", pane." Odpověděl kovově robot. Otec odešel z Vaškova pokoje a ještě dodal. "Tak ho dobře uč R.S.E, nic jiného po tobě nechci..." A odešel. Robot lehce problikl ve svých malých žlutých očích a pokračoval ve výuce. Dny stále ubíhaly. Vašek se sedm hodin denně učil a občas si popovídal s tetou Janou přes internet.(Jeho teta slíbila Vaškovi, že ho o prázdninách vezme na měsíc do Itálie.) Valerie stále hrála v divadle a její manžel byl stále víc v práci, protože neustále přijímal nové zakázky...
V prosinci před vánocemi, kdy právě napadl čerstvý sníh a pokryl trávníky všech domů, si Vašek právě povídal se svou tetou přes internet. Bylo devět hodin. "Musíme se učit," zazněl robotův hlas. "Musím vás učit, už je devět hodin a sedm minut, mladý pane." "Teď se nechci učit! Až třeba zeítra." Odsekl Vašek. "Já mam ale své rozkazy, musím vás učit, mladý pane." "Ty si snad neslyšel, teď se učit nechci, povídám si s tetou." Rozčílil se Vašek. Robot ale odešel někam pryč, když zjistil, že chlapcovo rozhodnutí je neústupné. Vašek však jeho odchod nezaregistroval. Ve dveřích se robot potkal s služebnou Evou, která sebou nesla kbelík a mop, odešla do protější místnosti, kde začala uklízet...
Robot se za malou chvíli vrátil, v ruce nesl něco stříbrného - přišel k Vaškovi a udeřil ho tou stříbrnou věcí do zad. Vašek zařval bolestí, svalil se na zem a robot ho ještě dvakrát udeřil tou věcí... Vašek znovu zakřičel. Tentokrát to uslyšela služebná a kvapem přispěchala do pokoje. Vyděšeně vyjekla a potom rozrušeně zakřičela. "Choď od něho pryč ty zrůdo, neslyšel si snad co jsem ti vravila?" Eva pohotově přiskočila k robotovi a snažila se ho vypnout, ten nijak nereagoval a jen tam stál a nic nedělal... Po několika vteřinách ho Eva vypnula. Sklonila se k Vaškovi a zhlédla situaci, Vašek krvácel z ran a bolestí křičel. Eva rychle vyběhla dolů a z kuchyňského telefonu zavolala nemocnici. Poté přispěchala k chlapci a podala mu první pomoc. Sanitka přijela o šest minut později... Co nejrychleji ho vzali na nosítka a odnesly ho do sanitky.
"Ztratil spousty krve, dejte mu krev… nulku..." Řekl zdravotník, když si prohlížel chlapcovo zranění. "...Tep má nepravidelný..." Zaslechla ještě Eva, když zdravotníci odjížděli. Hned potom zavolala Krýgovým do práce a potom , ještě stále polekaně, si sedla do obývacího pokoje a zmateně vyhlížela do oken na zahradu. Po čtvrť hodince přijel Vladimír s Valerií a hned se zvědavě začali ptát Evy co se to děje.
"Co se stalo?" Ptala se Valerie se zděšením. "Ten... Ten robot z ničeho nic napadl Vaška kuchyňským nožem. Před chvílí ho tam odvezli sanitkou..." Odpověděla žena. Valerie se rozplakala. "Musíme za nim jet do té nemocnice." "Ty tam jeď první, já si musím něco vyřídit." Řekl naprosto klidně Vladimír. Valerie odjela za Vaškem a její muž zůstal doma s Evou. S někým telefonoval. "Přijeďte sem... Ano, dům číslo dvacet osm... Já taky děkuji." Vladimír zavěsil svůj mobilní telefon a netrpělivě čekal, na někoho kdo přijde, v jídelně se šálkem kávy na uklidnění. Za jedenáct minut se v domu rozezněl zvonek, Eva šla otevřít. Byl to prodavač z obchodu, kde si krýgovy koupili robota R.S.E. Eva ho zavedla do jídelny, kde nevrle seděl Vladimír nad šálkem své, skoro dopité, kávy. "Dobrý den," pozdravil prodavač. "Tak koho že ten robot napadl?" "Mého syna!" Rozburácel se Vladimír. „…Ale měl jste veliké štěstí, že se to stalo až dnes – právě před dvěma týdny šel tenhle robot do prodeje, takže z toho nebude taková pohroma.“ Řekl prodavač s malým úsměvem ve tváři. „Ten kus kovu napadl mého syna, tomu vy říkáte štěstí… Leda tak pro vás je to štěstí… Vy z toho nebudete mít žádný problém.“ Rozkřikl se Vladimír. "Přesuneme raději toho robota do našeho obchodu, tam ho zapneme a vyslechneme." Řekl prodavač pochmurně a oba dva odešli.
Jeden muž, co přijel s prodavačem, naložil robota do firemní dodávky a s Vladimírem odjeli. V obchodu (V malé místnosti bez oken se spousty přístrojů a součástek z robotů na zemi, s jedním malým umělohmotným stolkem uprostřed...) ho, za přítomnosti dvou inženýrů přes roboty, zapnuli. Tam se ho jeden z nich vyptával. "Proč jsi napadl toho chlapce..." "Vaška!" Doplnil ho Vladimír. "Já nic neudělal. Mladého pána, Vaška, napadla služebná..." Řekl kovově robot. "Nelži! Řekni nám pravdu! Jak to všechno bylo?" Ozval se jeden z inženýrů. "Copak on může lhát?" Zeptal se Vladimír do davu. "Nemůže. Ale stejně lže, to vše mu dovolují jeho city a emoce." "Ale co zákony? Ty snad musí poslouchat." "Zákony by měl poslouchat, ale neposlouchá - to ty jeho emoce. Kvůli nim může zákony porušit a zachovat se třeba jako člověk, prostě zalže. Stejně jako by to udělali lidé, zákony znají, ale stejně tu banku přepadnou, nebo tu nebohou stařenku okradou a nebo prostě někoho zavraždí… Podobně se může zachovat i tenhle robot. A o to horší je, že to už je třetí případ, kdy robot neuposlechl své zákony..." Řekl jeden z inženýrů tlumeným hlasem.
"Proč jsi to udělal, proč jsi ho napadl?" Zeptal se znovu. "Já jsem nic neudělal, to vše ta služebná, pane." Řekl kovově robot. "Tohle nepůjde, ten je přesvědčený, že musí lhát, takže nám nic takhle nepoví. Budu mu muset vyndat emociální paměť... Aby nemohl lhát." Inženýr robota vypnul a poté mu otevřel hlavu a chvíli se mu v ní přehraboval, potom vytáhl malou, černou, kovovou krabičku připojenou k jeho hlavě. Odpojil ji a položil na stůl. Zapnul ho a zeptal se ho znova na to samé. "Měl jsem svůj primární rozkaz, který jsem nemohl splnit." Řekl kovově robot. "Jaký rozkaz jsi nemohl splnit?" Zeptal se inženýr. "Mam za úkol vyučovat mladého pána Vaška, ale dnes nechtěl, dnes jsem ho nemohl učit - nemohl jsem splnit svůj rozkaz, pane." Odpověděl robot a otočil se na Vladimíra. "Takže ses rozzlobil, vzal jsi ten nůž a napadl jsi ho. Že je to tak?" "Ano, pane." Znovu odpověděl robot. Poté jej jeden z inženýru vypnul a někam ho odnesl. Druhý inženýr přišel k Vladimírovi a k prodavačovi. "Teď ho budeme muset rozebrat a zničit - samozřejmě že vám peníze vrátíme zpět..." Ne, nechte si je – já je nechci." Zarazil ho Vladimír a potom odešel.
Přijel s taxíkem k nemocnici, kde v čekárně seděla jeho žena. "Kdes byl?" Zeptala se Valerie. "Vyřídil jsem to s tím robotem. Bude zničen… A jak to vypadá s Vaškem?" "Ještě nevím, nic mi neřekli, právě ho operují." Žena se neudržela pláče.Půl hodiny tam čekali v podlouhlé čekárně s jinými lidmi, kteří tam také nervózně a netrpělivě čekali. Valerie seděla na židli, četla si časopis s domácími recepty a Vladimír přešlapoval tam a zpět. Do čekárny přišel muž v bílém plášti a s malou kozí bradkou. "Pan a paní krýgovy?" Zeptal se muž na celou čekárnu. Valerie s Vladimírem přišli pohotově k muži. "Co je s naším synem, Vaškem?" Ptala se žena zoufale. "Je mi to moc líto, ale váš syn tu operaci bohužel nepřežil. Ta poslední tržná rána nařízla srdeční tepnu pod srdcem a doktoři ji nestačili zašít… Váš syn zemřel na vnitřní vykrvácení z jater a ze srdeční tepny." Řekl muž s kozí bradkou velmi unaveně. Valerie hned poté omdlela a sesunula se na zem, Vladimír se s těžkostí posadil na židli a mlčky zíral do prázdnoty…
