Agmin lezl první a už v polovině slyšel, jak si pod ním postupně všichni ulevují nadávkami a vyzváním všech známých bohů aby už byli nahoře. No ono asi nebylo moc příjemné vidět pod sebou propast, která se každou žebřinou prohlubovala. Když už se ale nakonec vyškrábal na palubu i Malohnus, co lezl poslední (protože nikdo nechtěl aby na něm přistál třistakilový ork a strhl ho sebou), došlo k veselému přivítání. Posádka horského vánku poplácávala Malohnuse po zádech a potom samozřejmě i statečného Agmina jenž ho zachránil ze spárů lovců odměn. Magnáš Obijson trpaslík, který měl na starosti parní stroj pohánějící loď, nesl šest láhví vína a postupně si od nákladu ulehčoval u Agmina, Malohnuse, Bagouna, Celestýna, Drtikamena a Markuse.
„Tak vážení!“ vykřikl Magnáš „Všichni si teď připijme na Malohnuse a na šťastný návrat domů“ lodí se rozneslo radostné zvolání posádky načež si všichni připili přímo z láhví vína.
„No panstvo a teď fofrem nasměrujte tu bárku na Severín ať už jsme doma!“
Vcelku rychle a bez remcání se všichni rozeběhli na svá místa. Každý trpaslík, gnóm či člověk měl na lodi svoji přesně určenou práci, kterou musel zastat. Posádka už byla za ta léta sehraná, a tak během minutky zabraly parní motory a roztočily mohutné vrtule. Loď se hnula směrem kupředu. Horský vánek pomalu nabíral výšku přičemž se Agmin se svými přáteli přesunul do své kajuty. Byla v celku luxusně zařízená a půl jejího obvodu zabíraly obrovská různobarevná okna. Uprostřed ní stál bohatě vyřezávaný masivní kancelářský stůl a hned vedle něj obrovský, ručně malovaný globus. Agmin zde měl samozřejmě i rozsáhlou knihovnu obsahující nejcennější výtisky z celé země. Ani velká postel tady nemohla chybět. Ovšem tu využíval minimálně, jelikož většinu času na lodi trávil četbou, nebo pobíháním po palubě kde konzultoval úpravy a opravy s Magnášem či s kapitánem Dagobertem von Gubernem. Ten jakožto šlechtic z významné rodiny v údolí, byl odsouzen velet všemu co se po světe pohybovalo pěšky, plulo po moři nebo i ve vzduchu (měl to prostě v krvi…myslím že modré).
„Vemte místa“ vyzval své přátelé Agmin a kynul jim na několik židlí, čalouněných rudým samtem „Jo Malohnusi, ty samozřejmě máš připravenou lavici támhle u knihovny“(ne že by si Agmin Malohnuse nevážil a odsouval ho mimo společnost, ale jeho židle nebyly zkrátka dělané pro třistakilové hromotluky co se pomalu nevejdou ani do futer). Malohnus na srozuměnou kývl, odkolébal se ke knihovně a přitáhl si masivní lavici dělanou tak akorát pro jeho osobu.
„To co se děje poslední dobou nemá obdoby přátelé“ pokračoval Agmin přičemž odklopil polovinu glóbu a vytáhl z něho větší flašku naplněnou světle hnědou tekutinou „Myslím že pro náš podnik zde za chvíli nebude bezpečno“ odmlčel se a soustředěně začal rozlévat tekutinu do sklenic „no chci tím říct pánové, že je načase abychom se odsud jak se říká zdejchli dokud máme s čím se zdejchnout. Co nevidět tady začne válka, a obávám se toho, že jen tak rychle nezkončí.“
„No a co jako navrhuješ Agi?“ vyřkli dvojčata Bagoun a Celestýn zároveň při čemž se na sebe zazubili.
„To jako že vystěhujem Severín a celou Baštu?! A kam chceš vůbec jít?“
„Přátelé, bratři! Vždy jsem se o Vás dobře postaral. Tady máte a popijte semnou trochu archivního rumu. Dnes jsem se rozhod a mám plán který vyjde. Nemusíte se ničeho obávat. Jen se prostě připravte na to, že dojde k přesunu a to brzo.“ Agmin všem rozdal sklenice a znovu si všichni připili na zdraví.
Pili pak ještě chvíli než dopili první a pak ještě druhou láhev. Jako první odpadl s picího kroužku samozřejmě Markus. Jako jediný člověk to měl z celé party nejtěžší (teda pokud s nimi nepopíjel kapitán von Gubern, cože se ale nestávalo zas tak často). Ale pomalu došlo i na Celestýa s Bagoudem až zůstal jen Agmin, Drtikámen a Malohnus. Ti nakonec uznali že je načase jít spát. Agmin se uvelebil ve svém křesle kde pochvíli přemítaní nad nadcházející akci "Z" usnul hlubokým spánkem.
Náhle se loď zachvěla, což nebylo pro cestující co trochu přebrali a zrovna zhluboka odpočívali, jak se říká, pravé ořechové.
„Snad jsem toho tolik nevypil aby se semnou točil celý svět“ brumlal si pro sebe probouzející se Agmi. Poté mu ale došlo že není na zemi nýbrž ve vzduchu a že se asi děje něco co se dít nemá.
„Sakra jak dlouho jsem spal“ zanadával si nahlas. Rychle vyskočil ze židle a utíkal ven na můstek zjistit co se děje. Ve dveřích se srazil s trpaslíkem „Pane jsme pod palbou z velkých balist. Ti hlupáci po nás střílejí pane!“ vysypal hned ze sebe a poskakoval na místě z nohy na nohu jako by byl ve svém živlu, což ale asi byl když vezmeme v potaz to, že jsou trpaslíci hned po zlatě fascinováni bojem.
„Co se tady sakra děje von Guberne“ zařval Agmin hned jak vyběhl ladným, ještě tak trochu opileckým krokem, na můstek
„Copak se tady člověk nemůže v klidu alespoň jednou za čas vyspat?“
„Je to vážné Agmine. Armáda co táboří dole pod námi nás zpozorovala a zahájila ihned palbu. Podpalubí hlásí tři zásahy. Kormidlo je mimo provoz, jelikož v něm trčí jedna zasraně masivní střela s ocelovým hrotem“
„Jo a to není všecko“ vskočil do řeči kapitánovi právě příchozí Magnáš „střela z balisty poškodila první kotel takže jedem na polovinu výkonu“
Tohle byla pro Agmina poslední kapka. Jeho loď pod útokem těch špinavých, smradlavých vojáků tam dole. Hlavou se mu rozběhly myšlenky na rychlou a krutou odplatu. Celé roky plánování vložil do téhle lodi. Pak přišly léta konstrukce, vylepšování a všemožných úprav. Teď si přijde parta dobrodruhů a chtějí mu loď rozstřílet na kousky. Von Gubern dal povel k nabrání větší výšky ale šlo to až zoufale pomalu. Kolem lodi prolétávaly projektily vysokou rychlostí a většinou ji míjely, ale střely které již zasáhly svůj cíl způsobily na lodi velká poškození. Agmin horečně uvažoval jak se z prekérní situace dostat.
„
Drtikámen“ Vykřikl „Rychle ať ten starej trpaslík přijde“
„Ale já jsem tady za tebou Agmine“ načež mu trpaslík poťukal na rameno z rozpačitým úsměvem na tváři.
„Neztrácejme čas! Drtikamene máš ještě ty výbušný tyčinky co jsem ti vyrobil kvůli lámání hornin?“
„Jasan Agmine. Mam jich plnou bednu zrovna ve svý kajutě“
„Rychle tu bednu dones. Bude se nám náramně hodit“
Drtikámen nečekal na nic a nasadil sprint který by mu záviděl leckterý atlet. Agmin věděl že tyhle ty výbušné „tyčinky“ mají sílu rozlomát horniny doslova na mikroskopické kousky. Nikdy ho ale nenapadlo jaký můžou mít účinek na otevřeném prostoru a v blízkosti lidí. No v té chvíli měl šanci si to vyzkoušet rovnou naostro. Drtikámen se za chvíli přiřítil zpátky. Vypáčil víko od bedny a začal pomalu a opatrně vyndávat tlusté, třicet centimetrů dlouhé válečky, ozdobené na koncích dlouhými zápalnými šňůrami.
„Všichni si vezmou jednu tyčku! Jakmile zapálíte doutnák hodíte to dolů. O zbytek se postará gravitace“
Netrvalo moc dlouho a dole pod lodí se začaly ozývat mohutné výbuchy. Oheň šlehal zpátky k nebesům přičemž ničil vše co mu stálo v cestě. Mnohé výbušné tyčinky odnesl vítr dál než měl a minuly svůj cíl, ale dost z nich nadělalo ve vojsku pěkný nepořádek. Bombardování z lodi bylo úspěšné více než dost a mnozí tam dole zaplatili za svůj troufalý útok životem.
Horskému vánku se podařilo vystoupat v té chvíli do bezpečné výšky, ačkoliv za cenu ztráty druhého kotle, který byl těsně před vybuchnutím, když se z něho Magnáš snažil vyždímat co se dalo.
Na východě se objevily první paprsky slunce. Teprve teď při raním světle mohl Agmin vidět tu spoušť způsobenou těžkými střelami s ocelovými hroty. Loď na sobě měla plno děr a kormidlo bylo prakticky nepoužitelné. První kotel stačili už opravit ale druhý se musel na dobro odstavit jelikož všechny ukazatele a přístroje se takřka odvařily. Horský vánek si to pomalu šinul k Severínu.
„Oparvit tuhle tu zkázu nám zabere hodně dlouho“ posteskl si Agmin když seděl v křesle u hlavního kormidla, které v té chvíli bylo jen kulatou otáčející se rekvizitou.
„Kurz máme zatím dobrý, ale z touhle rychlostí budeme u Severínu až k večeru“ Pronesl von Gubern a zamyšleně se při tom díval na obzor „Doufejme jen že nezačne foukat vítr, pak budeme bezmocní a zdrží nás to dokud neopravíme kormidlo. Jsme zkrátka v rejži!“
„To vidím Dagoberte. Teď se ale nemůžem zastavit. Ne když jsme jim to hnízdo pěkně podpálili“ ukázal Agmin za sebe, směrem ke sloupům dýmu v dálce.
„Myslím že teď na nás mají stejnou zlost tak jako my na ně. Udělali jsme si nepřítele většího než jsme chtěli Dagu. Vždycky jsem chtěl klidnou živnost a klidné prostředí, na které jsem byl zvyklý, ale teď se časy mění a to se mi vůbec nelíbí. Tahlencta událost mě jen přesvědčila v tom, že je načase zmizet někam za hory do jižních přístavů na břehu Agulského oceánu. Prý je tam klid a lidi se za ničím nehoní. Sousta jich sice říká že tam panuje pekelné vedro, ale radši to, než abych tady riskoval naše životy a majetky“
„Chápu tě Agmine. Ale většina z tvých lidí zde žije a v Baště mají své rodiny. Nevím jestli budou všichni sdílet tvoje nadšení. Abych pravdu řekl ani mě se moc nechce tak daleko od domova“
Agmin na tohle neodpověděl. Zvedl se z křesla a šoural si to zpátky do kajuty. Věděl že má Dagobert pravdu. To co mu řekl, věděl už dávno a počítal s tím že na jih se sním vydá jen hrstka lidí, ale v skrytu doufal že aspoň jeho nejbližší s ním tu cestu podniknou. Doufal v to, ale když slyšel od Dagoberta pochyby, začal se obávat, že budou na vážkách i ostatní.
Slunce už zářilo v plné síle a loď se postupně ploužila směrem k vysokému útesu hor obklopující údolí. Opravy pokračoval překvapivě rychle jelikož se do ní pustili s vervou všichni co měli dvě ruce a nohy. I Markus, který uměl zacházet dobře snad jen se svým mečem, držel v ruce kladívko a zatloukal díru v boku lodi. Kormidlo se muselo nahradit úplně novým a tak se jeho oprava protáhla až do odpoledních hodin. Agmin chodil po celé lodi a bavil se s každým členem posádky o tom zda jsou v pořádku a zda nepřišli k nějaké úhoně během útoku. Když se ujistil že je vše tak jak má být a že je kormidlo funkční, odešel zpět do kajuty kde se rychle svalil do své postele a usnul během minuty. Jeho spánek ale netrval dlouho. Po dvou hodinách za ním přiběhl Malohnus a začal jím cloumat „ Pane! Rychle vy jít ven. Severín hoří. My vidět hustý kouř!“
Agmin nechtěl věřit tomu co ork povídá. Rozevřel ústa mocně zívl, přičemž si zároveň protíral oči od ospalek.
„Co to mluvíš za hlouposti Malohnusi. To je určitě kouř z pecí a ty mě kvůli tomu budíš hlupáku!“
„Ne pane! Vy jít semnou hned teď!“
Naléhavost v orkově hlase donutila Agmina vstát a vyběhnout na palubu. Nemohl věřit tomu co vidí. Členové posádky se dívali do dáli, směrem kde se nacházela věž Severín. Agmin, tak jako všichni, pozoroval mohutný sloup černého dýmu, tam kde měla správně být střecha věže s červenými taškami.
„Tohle nemůže být pravda“ šeptal Agmin. Ještě před dvěma týdny šlo všechno v poklidu a pak přišla jedna akce s těma horskýma buranama. Když už si myslel že je všechno v pořádku, tak na ně zaútočí armáda žoldáku a poničí mu jeho drahocennou loď. A teď tohle. Někde tam v dálce hoří Severín. Věž, kterou vybudoval na úplném začátku se svými bratry a s příbuznými trpaslíka Drtikamena. Původně to byla jeho laboratoř, dům a výrobna v jednom, ale když už věž nestačila jeho potřebám, postavili společnými silami v malé horské průrvě městečko s názvem Bašta.Tam se ubytovali jeho dělníci, inženýři s rodinami a postupně tam přesunul i výrobu. Věž Severín mu dnes sloužila jako přístav pro loď a jako skladiště materiálu či uhlí.
Všichni na palubě mlčeli a stále nevěřícně hleděli na to špatné znamení. Bezmocnost, kterou v tu chvíli cítili byla nepopsatelná. Loď byla při tomhle tempu vzdálená čtyři hodiny cesty od svého cíle a zrychlit více už zkrátka nešlo.
Čím více se blížili k troskám věže, tím více rostla zoufalost posádky. Nikdo nevěděl co je bude čekat na místě požáru, ale všichni doufali že katastrofa nebude tak veliká.
Agmin se snažil celou posádku uklidnit svými hláškami o nehodě ve skladu uhlí, a že jsou určitě všichni v pořádku a pomáhají hasit. Za chvíli ale byly trosky na dohled a ten nevěstil nic dobrého. Z trosek stále ještě šlehaly plameny. Okolí neslo známky boje.
„Markus, Drtikámen, Malohnus, von Gubern, mí bratři a dalších pět dobrovolníků se vyzbrojí a půjdou semnou dolů. Musíme zjistit o co tady jde“
Agmin měl už ale v tuhle chvíli nepříjemné tušení že to bude mít něco společného s armádou a boji v údolí. V téhle chvíli věděl jen jedno jistě, a to že mu někdo za tu spoušť draze zaplatí.
Agmin se vyzbrojil svou třaskavou holí, která byla novinkou v jeho arsenálu. Palná zbraň, která vystřelovala olověné projektily obrovskou rychlostí, měla smrtící účinky (a někdy i přesnost). Na pásek si připnul váčky s náboji a střelným prachem. Ostatní si vzali meče a sekyry. Malohnus si vzal jeho oblíbený dřevěný kyj, který byl pomalu větší než Markus. Pohled na tuhle partičku ozbrojenců mohl leckomu způsobit nejistotu v oblasti močového měchýře a o to tady šlo především. Ať už je dole cokoliv musí na to být všichni připraveni.
„Pánové“ Promluvil k posádce Agmin „Neztrácejte víru a naději! Vše bude v pořádku a slibuji že ten kdo tohle způsobil neunikne naší spravedlnosti. Hlavy vzhůru a čekejte na signál k vyzvednutí“ Poté se celá parta vydala k padacím dveřím které byly v podpalubí. Jemný mechanismus je automaticky rozevřel a pod nimi se náhle objevila zem. Spustili provazový žebřík a postupně z něj všichni sešplhali dolů.
„Mějte oči na stopkách přátelé! Pátrejte po všem co nám může dát vodítko. Markusi ty běž první! A Drtkikámen jde za námi a kryje nás“
Všude po okolí se válely cáry hadrů a zlomené šípy. Kdokoliv se pokoušel obsadit Severín, musel bojovat. Když to tady Agmin opouštěl, nechal na stráži deset trpaslíků a dva muže z Bašty. Po tom co Severín přepadli lovci odměn, v domnění že jde o doupě lupiče Špatnozuba, nemohl nechat věž bez náležité ochrany. Byli to dobří chlapi a trpaslíci a jen doufal že jsou ještě naživu. Z věže zůstal už jen základní oblouk a v něm zuřil stále požár. Žár z něho sálal a tak se k ni nemohli dostat blíže než na dvacet metrů. Ohořelé sutiny se válely všude kolem a mezi nimi bohužel našli i kostry dvou trpaslíků.
„Tohle není dobrý Agmi“ řekl náhle do dlouho trvajícího ticha Celestýn „Vypadá to na práci těch podělanejch žoldáků co jsme je poškádlili cestou sem.“
„Musíme se co nejdřív vydat do Bašty.“ vybídl von Gubern. „Vraťme se rychle k lodi. Bašta může být klidně v obležení!“
„Máš pravdu Dagoberte. Tady už jsme přišli pozdě, ale v Baště jsou rodiny posádky a těm se nesmí nic stát!“
Chvíli pak ještě procházeli trosky kolem věže, jestli v nich něco nenajdou a až potom se teprve vydali zpět k lodi. Scházeli po cestě která se klikatila a mírně klesala zpět do údolí. Skály kolem cesty však bránily pohledu dolů takže Horský vánek mohli znovu spatřit až sejdou z kopce. V půli cesty od věže ale Agmin zaslechl pohyb nadměrně hlučné skupiny a dal povel k zastavení. Doufal že jsou to jen členové posádky, ale s každým metrem, kterým se neznámí přibližovali, mu jeho instinkt napovídal pravý opak.
„Připravte si zbraně“ šeptl na své kamarády a sám natáhl kohoutek od té své. To ovšem ani nemusel říkat. Když se ohlédl za sebe, měli všichni již zbraně přihotovené k boji.
Chvíli na to se zpoza skály, kam vedla cesta, objevilo asi deset ozbrojených můžu vedených dlouhovlasým kapitánem. Byli všichni zabráni do jakéhosi živého rozhovoru a tak jim chvíli trvalo než si všimli našich po zuby ozbrojených přátel. Malohnus zvedl koutky a vyloudil tak na své tváři něco mezi úsměvem a zuřivým šklebem. Už na ně chtěl vyrazit, když ho Agmin zastavil zvednutou rukou.
„Hej kapitáne! Můžeme vědět co děláte na mém soukromém pozemku, dřív než z Vás zbude mastný flek na cestě?“
Kapitán se však jen uchechtl a nerozvážně Agminovi odvětil hrubou odpovědí
„No a můžeme vědět my, co děláte na půdě našeho krále vy…vy…….no asi bych měl říct kreatury ale jsou s vámi i dva lidé, i když nechápu proč“ a na to se začal s ostatními vojáky smát.
Agmin měl stále zvednutou ruku a Malohnus se na ní zbožně díval. Když ji po kapitánově neuvážené odpovědi spustil zpět k tělu, nečekal Malohnus na nic. Jen se znovu zašklebil a ohlušujícím řevem se vyřítil na zaskočené vojáky. Když se ork rozmáchl svým obrovským a těžkým kyjem proti kapitánovi, vzal sebou i další tři vedle něho stojící ozbrojence, kteří odletěli směrem ke skále o kterou se rozplácli. Dálší Malohnusův nápřah poslal další dva vojáky na druhou stranu. Ostatní vojáci strnuli hrůzou při pohledu na své spolubojovníky a na rozuřeného Orka a jednomu se u nohou začala zvětšovat loužička jakési čpavkem zapáchající kapaliny.
Mezitím stačili přiběhnout i ostatní. Markus svým mečem poslal k zemi dalšího a zbytek se dal na útěk. Ozvala se ohlušující rána z Agminovy zbraně „Stát vy mizerní švábi“ zařval až neuvěřitelně hlasitě vzhledem ke svému vzrůstu.
Vojáci se po hromové ráně stejnak ocitli rázem na zemi, přikrývajíc si při tom hlavu, v domnění, že jim na hlavu padají kameny ze skály.
„Spoutejte ty krysy“ procedil mezi zuby Agmin a kopnul do jednoho z vojáků.
“Vyslechneme je na lodi, a pak se uvidí jak s nimi naložíme“
„Hej ty! Gnóme!“ zavolal na Agmina Kapitán, kterého před chvílí smetl Malohnusův kyj. Všichni se na něj nevěřícně dívali, jak pomalu vstává ze země a oprašuje se.
„Tohle přece nemohl přežít. Vždyť letěl dobrých deset metrů“ řekl pro sebe avšak nahlas Markus.
„Mám tuhý kořínek pánové“ pokračoval dál kapitán a ohledával své padlé vojáky, zda nejeví ještě známky života.
„Tohle se nemělo vůbec stát. Sakra vždyť tohle jsem vůbec nechtěl. Neměl sem v úmyslu Vás rozzuřit a riskovat tak životy mých vojáků. Tohle je strašný omyl!“bědoval kapitán.
„Kdo u všech bohů jste! A co tu vůbec chcete chlape?!“ Vykřikl na něj Agmin zamířil na něj svou znovu nabitou zbraní.
„Mé jméno je Thram de Hagram! A jsem služebníkem krále Magnuse I“
Agmin sklonil zbraň a nevěřícně kroutil hlavou. Král Magnus jenž vládl nad vším živým v této krajině, avšak upustil od absolutní moci a byl spíš známý svou politikou nevměšování se. Nikoho nenapadlo že by Magnus mohl cokoliv podniknout proti vojskům okupující jeho krajinu, o kterou se tak pramálo zajímal. Ale že by v chvílích nouze vyslal své vojáky aby konali povinost?
„Proč jste se svými vojáky přišli sem k nám? Víte něco o tom co se zde stalo?“
„Jseme tu z rozkazu mého pána. Měli jsme u Vás vyzvednout zbraně a žádat Vás o pomoc, ale když jsme sem dorazili, viděli jsme jen kouř a oheň. Byli jsme i ve vaší vesnici Baště a nechali jsme tam vojsko na obranu, ačkoliv jsme shledali že to ani nebude potřeba. Pak jsme se vydali zde, zjistit zda tu někdo nezůstal na živu. Přišli jsme od zrzavého průsmyku“
„To co mi říkáte, může i nemusí být pravda. Ale pokud je, lituji hluboce vašich mužů, ale vaše prostořekost je v tomto případu viníkem“
„Jsem si toho vědom a odpovědnost padá na mou hlavu. Prosím vraťte se semnou do vaší vesnice kde je i můj pán. Ten vše rozřeší a udělí trest.“
Agmin kapitánovým slovům nechtěl moc věřit. Už jen to, že přežil ránu kterou ostatní usmrtila téměř okamžitě, ho nenechalo klidným. Vydali se společně k vzducholodi kde pod dozorem posádky prozatím uvěznili vojáky v podpalubí. Během chvilky se vydali na cestu k Baště. Den pomalu končil a kouř se za Horským Vánkem ztrácel v dáli.
Bašta byla umístěna v malé kotlince obklopené vysokými strmými skalami. Moc prostoru pro růst města zde nebyl. Ale trpaslíci tam vyhloubili do nitra hory haly, které vedly hluboko do ní a vytvořili tak prostory pro ubytování dělníků s rodinami. Kovárny a sklady pak byly umístěné venku. Bašta byla chráněná dokonale už díky svému umístění. Jediný pozemní přístup byl úzkou soutěskou ve které postavili menší důmyslné opevnění. Dobytí takového drobného bodu by stálo hodně životů. Jediný další přístup byl ze vzduchu a tak byla malá vesnička prakticky nedobytná.
Horský Vánek se během hodiny dostal přes hory a už z dálky byl vidět znovu kouř, ale tentokrát byl z dílen trpaslíků. Horečnatě zde pracovalo dvacet kovářů a několik slévačů kovů dnem i nocí.
Hustý tmavý dým a hluk z dílen tu byl rutinou. Loď teď pomalu klesala a přistála u dřevěné věže, která sloužila jako dok a přístav.
Agmin vystoupil jako první a dlouho se rozhlížel po své vesnici, kterou vybudoval celou ze svých prostředků. Poprvé v životě, když viděl Severín v troskách mu v hloubi duše něco říkalo, že musí zůstat a bojovat za to co vytvořil. Když měl teď pod sebou Baštu, utvrdil se v tom. To co se stalo, nesmí nechat bez náležité odplaty.
