Kapitola 1
„Vypadáš strašně“
„Co si řikal?“
„Že vypadáš strašně.“
„Jo tomu veřím, když si vzhuru do noci a u toho si naleješ pár skleniček velmi
dobreho vína tak se nemužeš divit.“
„Jo tak tomu rozumím.“ Usmál se
„Nechceš jít dovnitř?“
„Díky ale počkam venku.“
„A kam vlastně jdeme?“
„Přece do hospody.“
„Jo tak to půjdu rád,tuplak piva na spravení chuti si rád dám.“
„Já vím, kvuli tomu jsem pro tebe přišel.“
„No jo znáš mně moc dobře.“
„Tak už bež chytl jsem slinu.“
„No jo už jdu.“ Otočil se a otevřenýma dveřmi vstoupil zpět do svého domu. Kdo
to byl? Řekl si polohlasně. No jo mé oči po včerejším alkoholickem dýchanku
nejsou zrovna v nejlepším stavu. Sotva sem došel ke dveřím a namahou je otevřel.
Kam jít jako první? Už vím, měl bych se nejprve najíst,co potom? Uklidit asi ne,
hospoda je přednější. Asi nejlepši by bylo obléct se a vyjít na pár tuplaku
piva,jo dobry plán. Cestou do kuchyně se snažil zpívat veselou pisničku,ale
vubec mu to nešlo,pletl všechny slova dohromady, ton hlasu byl spíše smutný než
veselý. Myslím že dnes žadné pisničky. Přišel do kuchyně, zrakem proletěl celou
kuchyni která byla na tak maly vzrůst Fenwiho obrovská. Když uviděl stůl,jeho
zrak se zastavil. První čeho si všíml byly 3 prazdne flašky červeneho
vína,flaška bileho vína a krajíc chleba. To muselo být asi divoké. Rychlými
kroky došel ke stolu vzal si krajích chleba. Neotačel se a vyšel s kuchyně,
uffff tak to by jsme měly za sebou, srdečně se zasmál. Ted něco na sebe hodím a
mužem vyrazit. Dlouhá chodba která vedla do všech pokoju domu,ložnice kam vyrazil
byla na levo od kuchyně, vstoupil dovnitř v pokoji nebylo nic jineho než
postel,malý stolek u postele a skřín kde měl všechno oblečení. Otevřel skřín,
vyhodil ze skříně první co uviděl, oblekl se a vyrazil ven do hospody.
Sluneční svit který ozařoval celý kraj byl z jedních nejoblibenějších
Fenwihových zažítku. Trava která přez podzim měla nahnědlou barvu, v zimě byla
cela posetá sněhem ale v jaru začínala znovu růst do zelených barev. Všechny
rostliny začínaly vyrystat ze zěme a začínaly měnit barvu s černé do barevné.
Všechny zvířata který byly přes zimu schovaná začínaly vylezat na povrch ptačci
zpívaly sve oblibene basně, lidi po celem kraji byly usměvavý,stastný bez
starosti.
„To je nadhera, co říkaš Adre?“
„To je,toto mně vždycky prostě nadchne i kdybych to viděl každy den pořad je to
užasné.“
„J,musim souhlasit.“
Oba vyrazily od jeho domu po cestičce k hospodě.
„Počkej Fenwi.“
„Co je?“
„Přece, kam jdem přesně myslim do jake hospodě?“
„Ja nevím , to je jedno ale první mužem jít U dřevaka dlouho jsme se tam
neobjevily.“ Usměv na tvaři značil že ještě nezapoměl co tam minule udělaly.
„No mužem ale to co jsme udělaly minulou navštěvu,nevim asi ještě hostinsky
zapoměl,ale mužem to zkusit,a potom se vydame jak obvykle.“
„Jo to je dobry nápad.“
„Mužem vyrazit.“
Cesta k hospodě byla velmi veselá. Oba vtipkovaly každy na jiny učet,
požduchovaly se, Fenwi trošku zabral a zhodil Adreho do křový. Fenwi šel dál,
ničeho si nevšiml. Tak co mysliš,minule sem platil ja a ted platiš ty. Nedostal žadnou odpoved tak
se zastavil, otočil se a uviděl Adreho celoho poškrabaneho. Začal se tak
hlasitě smát, že ostatní kolem něj si myslely že to v hlavě nemá v pořádku.
„Kde si byl Adre?“
„Zkus hadat, hodil si mně do keřa.“ Otočil se a ukazal na tem poničený keř.
„Omlouvám se.“ Snažil se řict srdečně ale jak se u toho pořád smál tak to nebylo
moc poznat.
„Jdeme, přiště ti to oplatím.“
„No to je samozdřejmost.“
Oba došli k hospodě U dřeváku, vypada to tu uplně jinak jako by to cele
předělal asi si pamatuji ty hnusne hlavní dveře byly cele s hnědeho buku,ale ted
krasné bíle dveře s vytesanými znaky. Fenwi chytl kliku zatahl za dveře ktere se
otevřely tak lehce, že málem upadl. Tak lehke řekl uznale, to se jen tak nevydi
v našem kraji nevim jak v ostatnich krajich nebo zemich ale tady určitě ne.
Zevnitř hospoda byla dost odlišna od minule navštěvy. Byla cela přestavěna tam
kde dřiv stal pult ted byl krb, oba užasle hleděly. Nadherne sem budeme chodívat
častěji. Hostinsky který měl přijmeni Ropucha, dobelhal k ním, tak panove mame
tu ještě poslední místo podtě zamnou panove. Asi nás nepoznal, asi to bude tím
že pan Ropucha je hodně zapomětlivy, ja byt ním tak na to asi nikdy nezapomenu.
Oba mlčky šly za panem Ropuchou. Fenwi se podíval na Adreho, oba na sebe mrkly
a pokrčily rameny. Tak tady se panove posadte, stůl byl přímo u krbu tak nebyla
nouze o teplo v hospodě. Tak co vám mužu přinest panové?
„Dva tuplaky piva pro každého.“
„Hned se to nese pánové.“
Hostinsky odešel načepovat čtyři tuplaky piva.
„Nevšíml si nás Adre,dnes mame mimořadne štestí.“
„Jo souhlasím, kdyby si všíml litoval bych,taková krasna hospoda to se jen tak
nevidi.“
„Jo,ticho už jde.“
Tak tady mate ty tuplaky bude to 4 zlatky, Adre vytahl s leve vyšivane
kapsičky 4 zlatky a podal je hostinskému tady mate. Děkuji odpoveděl a s usměvem
odchazel dál čepovat.
„Tak nazdravý.“
„Nazdravý na tebe.“
Oba pivo vypily na pár loků,hned vzaly do ruky druhé a šlo ještě rychlejší než
první. To je ale osvežujici, teplo ze mě vysava všechnu energii si pomyslel
Fenwi.
Adre chtěl objednat další dva tuplaky,ale Fenwi mu zastavil ruku kterou
zvedál aby si mohly dat další dva tuplaky piva. Počkej Adre musim si něco
oveřit a zahadný usměv. Hostinsky šel k dalšímu stolku, sebou nesl čtyři tuplaky
piva, když je položil vyžadoval jen 2 zlatky.
„Fenwi on nás okradl.“
„Asi ještě nezapoměl“
„Myslíš, že si nás pamatuje?“
„Tak jaký jiny duvod by to asi byl.“
„Mam napad vememe všechny tuplaky a hodímě je do ohně a utečem co říkaš?“
„Jo to bude nejlepší napad.“
Když chtěli udělat svůj ukon vešel do dveří vysoky muž,cely zahaleny do šedeho
plaště a v pravé ruce nesl něco co připomínalo hul kterou se mohl podpírat. Cela
hospoda najednou utichla, až na Fenwiho a Adreho.
„Ted řekl.“
Oba vzaly tuplaky a po jednou tam nahazely všechny 4.
„Utěkáme.“
Oba vstaly a beželi ke dveřím ale Fenwi u dveří narazil na starce. Podíval se na něho lekl se a vyběhl ze dveří.
kapitola 2
První, co oběma proletělo hlavou, bylo: to už je noc? Na obloze svítily miliony hvězd, zeleň, která pokrývala většinu kraje, byla zahalena do černé noci. Ticho bylo tak hmatatelné. Vítr, který stěží zaznamenáme, byl v tento okamžik nejhlučnější částí kraje. Lucerny vždy osvětlovaly část kraje či vesnice, ale v tomto okamžiku nebylo vidět nic, ani lucerny. Jako by je někdo všechny otevřel a po jedné je všechny zfoukavál dokud nedošel k poslední. Kraj jako by byl po válce, mrtvý, zpuštošený, žadný život. Jenom oni dva a kraj bez všeho, co na něm měli rádí. Zvuk zpívajích ptáčků, vůně všeho, co je živé: stromy, květiny, ovoce, zelenina a mnoho dalšího, které tvořilo to, co je a bylo pro kraj charakteristické. Fenwi a Adre se citili, že na nich dopadá pocit samoty, v tuto chvíli potřebovali slyšet jeden druhého, aby si uvědomili, že nejsou sami.
„Fenwi, kde jsi? Fenwi, “ chtěl zakřičet Adre ale jeho hlas ho opustil, ten pocit byl tak svíravý,tak opravdový. Felixi, kde jseš? Tak mizerně jsem se necitil už hodně dlouho. Adrehovi se v hlavě mihla vzpomínka na jednu událost, která se jim stala když oba byli ještě mnohem mladší. „Fenwi!“ Zakřičel z posledních sil.
„Tady jsem, vedle tebe. Taky jsi měl takový divný pocit Adre? Jako by byl se mnou konec, nemohl jsem vůbec mluvit.“
„Jo, to stejné jsem pociťoval i já.“
„Jdeme. Vrátime se zpět do hospody, co mysliš?“
„Jo, to bude nejlepší nápad.“
Oba se zvedli ze země, chytli se za ramena, už bude líp a zasmáli se. Chtěli se vrátit zpět do hospody. Vyšli směrem k ní. Byla jako jediná osvětlená.
„To je dívné, že jsme si toho nevšimli, co myslíš Fenwi?“
„Jo, je to dívné, ale to je teď jedno, už jsme skoro tam.“
Oba se zastavili pár metrů před hospodou U dřeváku.
„Slyšíš to?“
„Utikejjjjjjjjjj!“ Zakřičel Fenwi.
Fenwi se dal na levou stranu a jeho přitel utíkal na opačnou stranu.
Fenwi se ohlédl zpět, jako by čekal, že uvidi svého přítele. Ale jediné, co viděl, byla neproniknutelná tma, která víc umocňovala zoufalství, ve kterém se nacházel. V hlavě mu probíhaly myšlenky, na které vůbec nechtěl myslet.
Co když je celý kraj zničen a všichni blizcí mrtví?
Co když Geralda dostala ta věc, která nás rozdělila?
Co když dostane mě?
Fenwi, uklidni se.
Jak se mám asi uklidnit, když po mně něco jde a celý kraj je zahalený do temnoty?
To už jsem na tom tak špatně, že mluvím sám se sebou?
Jo. A jestli se neuklidníš a začneš panikařit, tak skončíš velice špatně.
Já vím. A teď mě už neruš.
Ale ty mluvíš sám se sebou, jak tě můžu rušit?
Fenwi, který žil v kraji už dlouhých 30 let, znal celou oblast. Každou část kraje prošel tam a zpět nesčetněkrát. Kde to jsem, přemýšlej. Od hospody U Dřeváků jsi mohl uběhnout asi kilometr cesty. Nepoznávam to tu. Chce to charakteristickou věc, která by mně pomohla určit část kraje. Fenwi se otočil, ani nevěděl proč. Dupání těžkých bot jako by se vzdalovalo."
„Uffff, " vzdychl si Fenwi. V okamžiku, kdy stáčel hlavu nazpět, ztratil rovnováhu a celou svou váhou přepadl na zem. Fenwimu se při pádu zatajil dech. Zrychlený tep, který vykazovalo srdce, značilo strach. Ten vystoupil do výšin.
Fenwi se kutálel, dokud ho nezastavilo něco tvrdého, co mu pohmoždilo levou ruku. Zakřičel bolestí. To je dost blbý konec mé cesty. Tak toto je konec Fenwi, nebyl to špatný život, ale dost krátký . Chtěl jsem ještě chvíli na tomto světě pobýt, ale něco mě teď pošle do říše mrtvých.
Fenwi vstávej, máš ještě čas.
Snažil se zvednout, ale po pádu jako by byl omámený. A dupání se čím dál tím bližilo. Naděje mě opustila, přišly poslední vteřiny života.
Zem se začínala lehce třást, dech, který měl Fenwi už teď dost nepravidelný, se změnil ve smršť sekundových výdechů a nádechů. Tak se to bliži, smrt která jednou dostane každého. Věc, která chtěla poslat Fenwiho do hrobu byla od něj vzdálená už jen pár metrů. Slyšel svistot něčeho, co znělo jako zbraň.
„Jááááááá nezemřuuuuuuuu!" Zakřičel a odkutálel se do chvilkového bezpeči. Odhodlání přežít bylo větší, konstatoval sám pro sebe. Otočil zrak na místo, kde měl zemřít. Jiskry, které osvětlily část místa, pomohly Fenwihovi určít, co ho zastavilo. Byl to kámen o velikosti pár metrů. Sakra, měl jsem štestí, že jsem nenarazil hlavou, bylo by po mně. Mám šanci přežít, sekera naštěstí uvízla v kameni. Pokusil se vstát, naděje, kterou dostal, mu dávala šanci. Pomalu se zvedl ze země a začal utíkat směrem, který mu připadal nejlepši. Hlavně ne zpět. Slyšel, jak věc nebo jak by to nazval, nadává, aspoň se mu to tak zdálo. Když byl už pár metrů od místa pádu, uslyšel velice nepříjemný zvuk. Sekyra ,která byla zaseklá v kameni, právě opustila místo svého chvilkového pobytu. Fenwi zrychlil krok. Dupání, které bylo před pádem tak nepříjemné, bylo v tomto okamžiku mnohem nepřijemnější. Věc nabrala větší rychlost a křik kleteb nepřidal Fenwimu úsměv na tváři, ale ještě větší odhodlání přežít.
