Tak čistá, mladá, nevinná,
jak právě rozvitá růže, květina...
Nikdy nezvadne již,
tak k čemu náhrobek, hrob a k čemu kříž?
4.5. - den prvý
Dnes jsem ji potkal. Konečně. V uších mi ještě doznívá melodie valčíku. Tančili. My tančili a spolu s námi i další kolem, ale ti najednou zmizeli. Byli jsme tam jen my dva... já a ona. Nikdo jiný a nikdo jiný mi ji už také nevezme.
Esme... krásné jméno pro ještě krásnější ženu, nebo spíš dívku. Poupě jejího mládí ještě zcela nevykvetlo, její nevinnost, ty nádherné, čisté oči, plné rty. Vlasy jako zlatá kaskáda spadající přes oblá ramena, objímající ve vlnách plnější boky.
Zamilovaný... zamilovaný blázen. Sedl ke klavíru a hrál.
8.5. - den pátý
Konečně jsem našel odvahu napsat jí dopis. Už nesčetněkrát jsem to chtěl udělat, ale nakonec papír skončil vždy zmuchlaný v koši, nebo roztrhaný na kousíčky. Bušící srdce. Bušící srdce a strach, že odmítne. Že se na mne již nikdy nepodívá, neusměje, nepromluví...
Lístek v chvějící se paži a tiché přání, aby mne milovala. Milovala jako já ji.
Zamilovaný... zamilovaný blázen. Vzal do rukou kytaru a hrál.
12.5. - den devátý
Konečně. Po dnech čekání, kdy srdce sotva bilo. Konečně! Odpověděla a řekla ANO! Jsem ten nejšťastnější muž na světě. Má milá, sladká, nejkrásnější Esme!
Slova nestačí na popsání toho, co cítím. Ach, Esme, jak tě miluji a nemohu dospat noci, kdy mi spočineš v náručí!
"Zamilovaný... Zamilovaný blázen. Nikdo mi tě už nevezme..." jen těžko dusil smích za hřbetem ruky, sešit, co byl deníkem mladého, zamilovaného muže hodil k jejím nohám.
"Slyšíš? Slyšíš to, drahá?" málem se zajíkal, div, že mu nezačaly téct slzy. V tmavých očích podivně, divoce jiskřilo. Soustředěně sledoval dívku, sedící v křesle. Zlaté kadeře se v jemném, večerním vánku houpaly nad podlahou, věnčené stříbřitou korunou, ukradenou z měsíčních paprsků. Alabastrová pleť, hebčí jak samet a tak překrásná...
Zmlknul. Vztáhnul téměř rozechvěle paži a dotkl se dokonalého profilu. Překrásná... v jeho očích navěky. Navždy nezkažená, už nikdy. Dokonalá. Dokonalý anděl v neposkvrněném, čistém rouchu vlastní nahoty.
"Budeme se muset rozloučit..." zašeptal jí do ouška, když se k ní naklonil, něžně ji políbil na křivku krku.
"Ale ty mi to odpustíš... Už dávno jsi mi odpustila." jemné pousmátí zvlnilo rty, které, ač byly mužské, vyzývaly víc jak k prostému políbení.
"Sbohem." políbil ji na čelo, pohladil v bohatých kadeřích... které mu zůstaly mezi prsty. Do ticha doznívala ozvěna jeho kroků prázdným, odlehlým domem na stejně odlehlém místě, mimo veškeré cesty a lidské společenství. To jej už dávno zavrhlo jako ďáblovu jámu - zvlášť od dob, kdy se zde začaly ztrácet mladé dívky na prahu dospělosti.
Odcházel a krajinou se tiše nesl jeho okouzlující, lehounký zpěv.
Chlad alabastrově bílé pleti,
čerň vlhká v červů změti.
Pohled očí tak prázdný již,
ni náhrobek, ni hrob či kříž.
P O Z V Á N Í
Seděl jsem za velkým, dřevěným stolem, na kterém ale nikdy nebylo dost prostoru. Víte, jaké to je - stále si říkáte, že když máte ten malý, tak až pořídíte větší, budete mít víc místa. Je to nesmysl. Bude to stále stejné, protože to místo hned úplně využijete a skončíte jako předtím. Jenže stejně to pořád děláte. Zvyk je prostě zvyk a pro mne ještě něco víc... asi jako příjemný ranní rituál, kdy se jiný pomiluje se ženou. Mojí láskou byly knihy, verše a básně. To byl můj ranní rituál, mé milování s poezií.
Ozvalo se zaklepání.
"Vstupte." vyzval jsem trochu hlasitěji, čelo se podmračilo. Neměl jsem rád, když mne někdo rušil a nebylo těžké odhadnout, kdo to vzhledem k malému počtu služebnictva může být.
"Přišlo vám pozvání, pane." majordom se mírně uklonil.
"Nech ho na stole, děkuji. Ale teď už běž a příště mne prosím neruš." kývnu mu hlavou, jen co se ten lístek dotkne desky stolu. On mi kývnutí oplatí, i když oba víme, že příště... příště to bude zcela stejné.
Ještě pár chvil jsem seděl a snažil se soustředit, ale všechny smysly a nejinak rozjitřené myšlenky zalétávaly k tomu kusu papírku, jako by snad znamenal...
"Tak to je mi líto, ctěný neznámý. Ale onen pan Gage O´Shaughnessy.. se tento večer nedostaví, ani ty příští. Zkuste své štěstí jindy a nebo raději v jiném domě." mírně nesouhlasně pokývu hlavou, ticho pak přeruší zašustění, vzápětí na zem padne zmuchlaná kulička z papíru.
S úlevným povzdychnutím jsem se zas mohl ponořit do hlubin klína své jediné, věčné milenky.
Chutnal sladce...
***
Když jsem otevřel oči a procitl ze snění, protáhl ztuhlé tělo a vyhlédl ven, za okny už byla tma. Služebná poklidila spadané knihy i větrem rozfoukané listiny s pečlivostí hodnou ani sám nevím koho, snad proto mne překvapilo, že na zemi leží ona zmuchlaná kulička. Sehnul jsem se a vzal ji do rukou, párkrát ji promnul v dlani, do očí občas bleskl onen nevkusně zelený inkoust.
Nakonec jsem sáhl po zvonku. Nemusel jsem čekat dlouho.
"Přál jste si, pane?" silueta ne moc hezké dívčiny s oplácanějšími stehny se vykreslila v šatech služebné oproti ostrému světlu z chodby.
"Vlastně... ano." dlaněmi jsem se zapřel o stůl a chvíli ji pozoroval ale.... nic se nedělo. Ne že bych něco čekal, ale občas mne bavilo zkoušet sám sebe, zda se přecijen něco nezměnilo. A změna byl nakonec ten důvod, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. A nejen ohledně služtičky, které v posteli s kňouráním nesahala po kotníky ani leckterá děvka.
Všechny jsou to děvky... a jak vypadala šťastně. Její poprvé to rozhodně nebylo.
A mě v uších doznívala líbezná melodie valčíku.
***
Cesta uběhla rychleji jak běh splašeného divokého koně. A proč jen jsem na jeho hřbetu stále viděl ten nádherný, okouzlující přízrak nevinnosti, který se snad, na pár chvil, zjevil i ve dveřích toho podivného sídla?
Papírek jsem odhodil stranou, někam na zem a vydal se blíž, téměř bez emocí, jen vtíravá melodie třítaktu stále hučela v uších a hlavě a způsobovala moc příjemnou závrať...
Tančili. My tančili a nikdo další kolem. Byli jsme tam jen my dva... já a ona. Nikdo jiný a nikdo jiný mi ji už také nevezme.
Esme... krásné jméno pro ještě krásnější ženu, nebo spíš dívku. Poupě jejího mládí už nikdy zcela nevykvete, její nevinnost, ty nádherné, mrtvé oči, plné, od divočejších polibků rozdrásané rty. Vlasy jako zlatá kaskáda spadající přes oblá ramena, objímající ve vlnách plnější boky, které zdobily hluboké škrábance.
Zamilovaný... zamilovaný blázen.
