Sága pekla - Rozpad

Kopyta zacvakala po kočičích hlavách. Zvuk roznesl opuštěným nádvořím lehký jarní větřík, aby ho mohl zas skrze ozvěnu vrátit nazpět. Odrážen od vysokých zdí hradeb z tmavých kamenů putoval dál do ztracena.

Deneb zaváhala. Vždy jí to absolutní ticho, rušené jen popraskáváním malých plamínků ohně líhnoucího se jakoby odnikud, slepě tápajících po kamenech a znovu uhasínajících, rozhodí. Byla zvyklá na šum, ryk a halasení stovky tvorů a bytostí. Pamatovala si obrovské trhy, kde se obchodníci přeřvávali, který z nich má lepší zboží. Těžko odolatelné vábení spoře oděných nymf, lákající poutníky a válečníky do svých komnat. Pobíhání zakrslých skřetů a plácání křídel writů. Všudypřítomný hluk a pach. Časy se mění. Časy jsou zlé.

Proběhla hlavní branou do vstupní síně Bellzebubova paláce. Ozvěny jejích kroků získaly v uzavřeném prostoru na intenzitě. Síň, nyní chudě vybavenou, proběhla bez zastavení až k obrovským vratům z temné oceli ve tvaru listu, jenž celou místnost uzavírala.

Namodralé jiskry z jejích podkov dosvětlovaly celou ponurou atmosféru kdysi bohatě vyzdobené místnosti. Nechala si je zhotovit před pár týdny u kováře Vittoria. Šikovný a nadaný mladík z řad lidského plémě obdařený magickou mocí, který do podkov zatloukl runy Výdrže. Mohla tak běžet celý den i noc a dechu se jí pořád dostávalo.

Bezděčně se otřásla. Když mladíka při práci pozorovala, musela uznat, že jeho nadouvající se svaly potřísněné potem ji svým způsobem přitahovaly. V mysli se jí zhmotnila Vittoriova mladistvá tvář. Tmavé kudrnaté vlasy, hluboké oči, ostře řezaná tvář s dobráckým úsměvem.

„Hloupneš.“ řekla si sama pro sebe a zakroutila hlavou.Vždyť ona byla Železná panna, posel Bellzebubův. Ona lidskou rasou pohrdala a ještě před pár lety, by toho opovážlivého mladíka sama bez kouska citu rozčtvrtila. Časy se mění. Teď mu musela ještě zaplatit neslýchanou hromadu zlata, co si za podkovy řekl. Časy jsou zlé.

Vzala za mohutné, ale neobyčejně lehké klepadlo a několikrát s ním udeřila o kovové veřeje. Ozval se zvuk ne nepodobný válečnému gongu gnomů, který se jal pomalu ztrácet v přebarevných oknech a vzdáleném stropu. Z trámů, křížících se daleko nad hlavou, se snesl prach a za nespokojeného pískotu vylétlo pár netopýrů.

 

 „Řekne mu to.“ kníkl skřípavým hlasem Sanir. Toužebně se zadíval na postavu v královském rouchu sedící na kamenném trůnu.

„Řekne mu to a Bellzebub proti nám vytáhne.“ zíral psíma očima na vládce.

„Bellezbub je nic!“ vyštěkla osoba sípavě tak prudce, až se nadzvedla. „Už nemá žádnou moc. Jeho panství se rozpadla na prach.“ s námahou se znovu posadil. „Jeho vláda skončila.“ prohlásil skoro šeptem Naadir. Tvář bez kůže a svalů se mu roztáhla v pomyslném úsměvu. Kašmírová zář vycházející z prázdných očních důlků duhově opalizovala.

Pán má radost, vylíhla se v prostoduché ohyzdné hlavě Sanirovy myšlenka. Rád dělal pánovi radost.

„Vláda skončila.“ pokračoval skoro neslyšně Naadir. Najednou, jakoby se probudil z velmi hlubokého a vzdáleného snu, pokýval lebkou a zamyslil se: „Pošli pro Lucretii.“ Zadíval se do zpitvořené tváře Sanira. „Vyřiď jí, že Naadir pro ní má práci. Ať se jí ani nedotkne, ať ji sleduje jako oko v hlavě.“

Sanir horlivě přikývl, až mu jeho přerostlé tučné uši zamávaly, a rozběhl se ke dveřím. Točité schodiště zdolával po třech schodech až dorazil přibližně do poloviny věže. Tam se zastavil, aby popadl dech. Posledních pár schodů na rozlehlé odpočívadlo s balkonem slezl už opatrněji. Vystoupil na terasu a zpod koženého kabátce vytáhl přívěšek s dřevěnou píšťalou. Přiložil ji ke svým oteklým namodralým rtům a zhluboka foukl. Vyloudil skoro neslyšný táhlý zvuk, který okamžitě sebral vítr a odnesl do dály. Sanir spokojně frkl a otřel si poprskanou bradu do rukávu. V zápětí mu odpověděl vzdálený skřek, ze kterého šel mráz po zádech i nejotrlejšímu válečníkovy. Další odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a ozvala se o dost blíže. Šum větru přehlušil pleskot křídel rozrážející vzduch a na kovovém ohradí odpočívadla přistál ten největší writ. Velikostí by se mohl přirovnat ke střednímu drakovi. Obtočil pařáty okolo tyče, složil křídla na zádech a pokynul Sanirovy obrněnou hlavou.

Kde jsi byl? pomyslil si skřet?

Na lovu. Měl jsem hlad. přišla mu bezhlasná odpověď.

Hodný. poplácal přátelsky obludu po tlustém krku a vyšvihl se do sedla, jenž měl writ upevněn řetězy hned za krkem. Něžně vzal do ruky otěže.

Musíme najít Lucretii. vyslal jezdec myšlenku.

Writ se s lomozícím skřekem odrazil od svého bydla, až zapraštělo a z balkonu se uvolnilo několik kamenů; spustil se střemhlavým pádem podél stěny věže. Sanirovy vlály zbytky vlasů okolo hlavy a v uších mu jen hučelo, jak plaz nabíral rychlost, ale nebál se. Věřil mu. Po tváři se mu rozlil úsměv.

Jen pár metrů nad střechami prvních budov writ roztáhl svá velkolepá křídla a vyrovnal střemhlavý pád do klouzavého letu. Několikrát mocně máchl křídly, aby nabral výšku, a už nechávali město svého pána za sebou. Temně černé věže, tyčící se do takových rozměrů, až střecha jedné z nich párala břicho valícím se tmavým mrakům, jim jakoby kynuly na rozloučenou.

Writ plachtil vysoko nad zemí, pod hranicí temných mraků líně se převalujících po obloze. Pod ním ubíhala rozervaná krajina plná kamenů a hrubého nazrzlého písku. Občas se mezi kameny probojoval k životu pahýl stromu nebo keř bez listí. V tomto kopcovitém kamenném kraji bylo málo živého. Čišel z něho zmar, zkáza a smrt.

Nádherná to země. pomyslil si Sanir a užíval si rychlou cestu na hřbetě plaza. Ten mávl křídly jen zřídka, aby udržel výšku, jinak využíval prodění vzduchu nad vyschlou krajinou. Co chvíli míjely hřbitov, kde se mezi náhrobky klátivou chůzí kolébaly postavy. I na tak velkou vzdálenost byla vidět odumírající a odpadávající tkáň nemrtvých.

Sanir trhl uzdou a popíchl writa patami. Plaz zvrátil hlavu na dlouhém krku a vydal ze sebe skřek, který se rozlehl krajinou. Pravé křídlo přitáhl k tělu a piruetou se propadl o několik metrů níže. Skřet na jeho hřbetě hýkal radostí jako malé dítě. Líbil se mu nebezpečný let. Vždy to příjemné mrazení v podbřišku a tříslech. Euforie z přežití, která vybuchla v hlavě jako ohňostroj ho uspokojovala. Při tomto nebezpečném manévru málem vypadl ze sedla.

Zkusil to ještě jednou. Tentokrát na druhou stranu a nechal writa protočit hned dvakrát za sebou. Ječel při tom jako smyslů zbavený a cítil, jak mu v žilách bublá krev a slyšel tlukot vlastního srdce. Když ještěr manévr vyrovnal, perlil se Sanirovy na čele pot.

Zkus to ještě jednou a přistanu na hřbetě. osočil se na něj myšlenkou writ. Vyzývavě stočil hlavu k zemi. Manévr je dostal opět o něco níže, takže se pařáty skoro dotýkal rychle ubíhajících vrcholků stromů.

Ráz krajiny se změnil. Už to nebyla holá kamenitá poušť. Hřbitovy s nemrtvými vystřídaly nejdříve ojedinělé hloučky suchých stromů, jejichž pahýly čněly do výše a vrhané stíny vypadaly hrozivě. Atmosféru těmto stínům dodávaly šelmy, které se tu a tam mezi stromy proplétaly. Hnijící maso na nich stěží drželo, ale to jim očividně nevadilo v mrštném a rychlém pohybu. Temně černé oči bez žádného bělma žhnuly, nelidské drápy rozrývaly zem.

Hloučky stromů získávaly na síle, až se spojily v jeden regulérní les. Dokonce i pahýly nebyly tak mrtvé a obalilo je temně šedé jehličí.

Writ nabral výšku, aby získal větší přehled. Sanir se mu nakláněl přes krk, aby viděl na zem a při každém dalším máchnutí křídly hrozil, že přepadne a zřítí se dolů. Pak konečně les rozdělila do dálky se táhnoucí pěšina. Dvojice se snesla a uháněla podél cesty.

Něco vidím! zaradoval se writ a zaostřil svislou zornicí na horizont, kde se zvedala vlna prachu od jezdce.

„Je to ona?“ zavřískl netrpělivě Sanir. Jeho skřetí oči byly mizerné, ale sluch měl vynikající. Momentálně mu ale ušní boltce vyplňoval pouze hučící vzduch.

Musím blíž. odsekl ještěr otráveně. Propnul své tělo a několikrát rychle za sebou máchl, až skřet ve svém sedle poposkočil a málem si překousl jazyk.

 

Po prašné cestě cválal temně černý oř. Ze štěrbin v plátovém brnění chránící jeho hlavu zářili rudé oči. Kov chránil i většinu jeho těla a na některých místech to vypadalo, jako kdyby pláty držely tělo pohromadě. V některých místech bylo vidět skrz koně. Zářivě bílé kosti kontrastovaly se zbytkem černé srsti.

V zdobeném koženém sedle se vznešeně nesla žena. S jejími bohatými rudohnědými vlasy si hrál vítr. Neposedně jí strhával jednotlivé plamínky do její štíhlé tváře. Mnozí jí považují za krásnou, nebýt našedlé pokožky, až skoro fialových rtů a oranžových očí. Její jezdecký úbor z tmavé kůže zdůrazňoval její postavu. Plný, hluboký dekolt, útlý pas a stehna vypracovaná k dokonalosti ježděním v sedle.

Nad hlavou se jí mihl velký stín. Ostražitě vzhlédla a zádového pouzdra bleskurychle vytasila dlouhý, lehce zakřivený meč. Přitáhla udidlo a kůň se neochotně zastavil. Pokusil se vzepřít a postavit se na zadní, ale jeho majitelka to předpokládala a sevřením nohou mu dala najevo, kdo je tu pánem. Nespokojeně odfrkl a od tlamy se mu odpoutal obláček dýmu.

            Přistávající ještěr zvedl oblaka prachu. Vztyčil hlavu k nebi a zaryčel, až musela Lucretie odolávat pokušení přiložit si dlaně k uším.

            Sanir se spokojeně svezl podél krku plaza na zem. S povýšeným úšklebkem vykročil k Lucretii.

            „Bylo tohle divadlo nutné?“ osočila se na něj a writa. Vyzývavě si prohlédla čepel svého stále taseného meče.

            Sanir opět o krok ustoupil, jakoby se chtěl schovat za svého společníka. Hodil po něm zamračený pohled.

            No co. Chtěl jsi ji dostat do svého špinavého brlohu, tak se ti snažím pomoct. utrousil nevinně ještěr. Sanir se ještě více zamračil.

            „Co si to tam vy dva špitáte? Víš, že tohle nesnáším Sanire.“ elegantně zastrčila meč zpět do pouzdra a vyzývavě sesedla z koně. Protáhla se a obzvláště si dala záležet, aby ji skřet viděl ze správného úhlu.

            Sanir nasucho polkl.

            Plaz se v duchu ušklíbl nad skřetovou jednoduchostí. Pohrávala si s ním a Sanir byl jako ovečka. Ovečka připravená na porážku.

            „Nadir si tě žádá.“ získal zpět svou ztracenou odvahu Sanir. „Chce, abys našla Deneb, …“

            „Sss..“ utla ho Lucretie zdviženým prstem a se skoro šíleným výrazem ve tváři. „Ta proradná mrcha. Zrádkyně nekromantů a Bellzebubova děvka!“ s každým vysloveným slovem zvyšovala hlas a přibližovala se ke skřetovy s nenávistným výrazem ve tváři. Oči jí žhnuly zlostí a Sanir by byl nejradši kdekoliv jinde, než teď a tady.

            Věděl, že tyto dvě mocné ženy jsou si sobě těmi největšími sokyněmi a ani jedna by využila tu nejmenší možnost zbavit se té druhé. Deneb udělal chybu. A Lucretie ji hodlá využít.

            „Až ji dostanu do rukou, bude umírat! Hodně dlouho bude umírat!“ syčela dál Lucretie a její tvář počala brunátnět i přes její přirozenou bělost.

            „Nadir si přeje, abys ji nezabíjela…“ špitl skřet.

            „Cože?!“ vyskočila jezdkyně a oči se jí rozšířily zlostí. „Co si myslí? Že Bellzebubovy neřekne co plánujeme? Že si to nechá pro sebe?“

            „Chce, abys ji sledovala a zjistila, co s pánem pekel plánují.“ začal opatrně Sanir. „Máš nahlásit cokoliv, má paní, co by mohlo ohrozit náš plán a říši.“

            Mezitím se Lucretie uklidnila svou zlost. Zamyšleně našpulila rty, až se skřetovy rozklepaly kolena. Položila ruku na jeho skoro holou lebku a prsty si pohrála s jeho zbytky vlasů. Pomalu a vyzývavě ho obešla. Sanir jen přivřel oči a stěží potlačil touhu.

            Žena se mu přes rameno naklonila k jeho špičatému uchu. Vlasy ho zašimraly na krku a z dechu, který mu šelestil těsně u ucha mu naskočila husí kůže po celém těle. Mrazení v tříslech se ozvalo ještě silněji, než kdy zažil. Studená ruka s alabastrovou kůží se obtočila kolem jeho krku. Nyní se jeho tělo nekontrolovatelně rozklepalo celé a z pokřivených úst mu uteklo něco jako vzlyk.

            „Ale až ji dostanu do rukou,“ stisk na jeho krku zesílil. „vyřiď Naadirovy, že až ji dostanu, chci ji jen pro sebe.“ zašeptala mu do ucha se zasněným pohledem upřeným někam, co viděla jen ona.

            Sanir jen přidušeně přikývl a zůstal stát jako solný sloup s rukama podél těla. Už se nemohl skoro nadechnout a před očima mu vyskakovaly hvězdy a zastíraly mu zrak, ale jeho vyboulený poklopec nenasvědčoval, že by mu takovéto počínání bylo nepříjemné.

            Všimla si toho u Lucretie a s úsměvem mu zajela rukou pod kazajku. Zesílila stisk na krku a dlouhými nehty přejela po jeho žabí hrudi, až mu tam naskočila zarudlá linka. Sanir se propnul jako luk. Nehty se zastavily a zaryly se do kůže.

            „Připoutám jí k obětnímu stolu,“ šeptala mu do ucha, zatímco se Sanir dusil a jeho tělo se svíjelo v začínající agonii. „Začnu od jejích kopit,“ na hrudi se zaperlily kapky krve. „A velmi pomalu se budu přesouvat výše.“ odhodila od sebe dusícího se skřeta na pokraji svých sil. Upadl na zem a lapal po dechu.

            „Vyřiď to Naadirovy!“ houkla když ho obcházela. Vyšvihla se do sedla svého oře, objela stále ležícího Sanira a zmizela v oblaku prachu.

 

            „Á Deneb! Přistup a přidej se k nám!“ zvolal radostně démon. Jeho mocně osvalené tělo se tyčilo do výšky a křídla z černých per zakrývaly skoro celý monumentální kamenný trůn, na kterém seděl. Morda se mu zvlnila v úsměvu a spodní přečnívající špičáky trčely do půlky tváře. Mohutnou tlapou opsal široký oblouk, jakoby chtěl obsáhnout celou rozlehlou místnost. „Vítám tě!“ znovu zahřměl.

            Deneb zůstala rozpačitě přešlapovat u dveří. To, co chtěla sdělit pánovy, vyžadovalo soukromí. V této místnosti rudě osvětlené obrovským ohništěm ve středu místnosti bylo všechno, jen ne soukromí.

            Z každé strany trůnu stály démoni jako sochy. Jen ostražité kočičí oči prozrazovali, že jsou plni života. Jejich pancíře na širokých hrudích se leskly a odrážely žhavé uhlíky z ohniště. Po obvodu sálu ze zdiva trčely děsivé grimasy zdánlivě kamenných chrličů, jejichž temné oči těkali po okolí. Všude po podlaze ležely na polštářích démoni všech ras, tvarů a velikostí. Od nejmenších ale nejzákeřnějších rarachů až po …….. A mezi nimi se svíjely duše.

            Skoro průhledné, ale jejich těla byla očividně hmotná. Většina jich byla svázána do kozelce těžkými řetězy a démoni si s nimi pohrávali dle libosti. Občas do nějaké někdo bodl trojzubec, elegantně rozpáral břicho drápem nebo se do hříšníka s chutí zakousl.

            Ukřižované duše podél stěn hlasitě sténaly a zvuky dopadajících bičů rvaly uši. Průsvitná krev z ran létala vzduchem, aby se dopadem na zem vypařila. Celou halu vyplňovalo kouzlem ztlumené naříkání a halasení trápených duší.

            „Přistup a neostýchej se,“ vyzval ji znovu démon z trůnu. „Přidej se a pojď se také pobavit.“ a přitáhl si k sobě jednu z duší, které klečely u trůnu. Byla to mladá dívka a její nahé éterické tělo se chvělo strachem. Držel ji za řetěz, který byl připevněn k obojku a jedním trhnutím ji strhl na kolena. Deneb vykročila, proplétala se mezi válejícími se démony a střežila se na nikoho nešlápnout. Zpod hustých obočí ji zle pozorovaly desítky párů očí. Zrádce nemá nikdo rád, připomněla si.

            Doklopýtala k trůnu čelem k Bellzebubovy a duše dívky se třásla, až řetěz tiše řinčel. Krátkým pohledem sjela pevné a pružné tělo průsvitné dívky a v podbřišku jí zamravenčilo. Pohled ale upřela do kočičích očí vládce pekla.

            „Potřebuji s tebou mluvit, mocný. Nesnese to odkladu a hlášení je určeno pouze pro tvé uši.“ napřímila a snažila se nevnímat tiché kvílení dívky, které v ní probouzelo nezvladatelný chtíč.

            Bellzebub se usmál. Vycítil její nervozitu zahalasil: „Nepřeji si být nikým rušen!“ Přítomní démoni začali odcházet každý po svém způsobu. Mocní a vlivní mizeli za třeskutého halasu magickými formulemi, méně mocní se mohli jen na tiché zmizení a sluhové a démoni nejnižší třídy se vytratily po svých. Zůstaly jen duše roztroušené po podlaze. Deneb se rozhlédla. Překvapilo ji, jak rychle se velký sál vyklidil.

            „Neboj se, duše nic nevyzradí.“ spiklenecky se k ní naklonil pán pekla a přitáhl si duši až ke své noze. Jedním pařátem ji držel za obojek a druhou majetnicky hladil ve vlasech. Kvílení se změnilo v přerývavé fňukání. Očividně to byla jeho oblíbenkyně a vyhovoval ji odstup ostatních démonů, kteří si nebraly servítky. Takto mladou duši chce vlastnit každý, a v pekle se nestárne. Jen trpí. Nyní ji přehnaná pozornost znepokojovala. Podle její krásy si však ve smrtelném světě pozornost naopak užívala. Možná proto je tady, zamyslela se Deneb.

            „Poslouchám.“ nahnul se ještě blíže k Deneb, až ucítila jeho dech. Potlačila dávení. Takhle zblízka byly jeho oči uhrančivé, plné moci a zkázy.

            „Nadir chce porušit dohodu,“ špitla a mimoděk se přikrčila.

            „Cože?!“ zahřímal pán pekla a vztyčil se do celé své velikosti. Duše bolestně vykřikla, protože ji pořád držel za obojek. Nyní měla nohy půl metru nad podlahou a lapala po dechu. „Ten čubčí syn chce porušit dohodu, která trvá tisíce let?“ vytřeštil na Deneb nevěřícně a zároveň zlostně oči.

            „Vypadá to, že ano.“ opatrně přivětila Deneb.

            „A jakpak to chce milý pan Naadir udělat?“ znovu, nyní už klidnější, usedl na trůn. Nohy duše se dotkly podlahy a snažila se lapat po dechu, ale pán jí to nedovolil a držel obojek pevně. Škoda, že duše dýchat nemusí, nikdy znovu nezemřou, ale pocit bolesti a dušení zůstává. Mohl jí takto nechat dusit několik dní. Koulela očima a marně se snažila pánovy rozevřít pařáty. Se zájmem si prohlížel svíjející se tělo a druhou rukou drápem přejížděl po loketníku trůnu.

            „Přišel na způsob, jak oddělit duši od těla a jak ji i uchovat.“ sebrala zbylou odvahu  Železná panna. „Sbírá síly na útok na Bránu mrtvých, aby měl kontrolu nad průchodem.“

            „Tím nás odřízne od přísunu nových mrtvých a od duší.“ dokončil zamyšleně Bellzebub. „Když ví, jak uchovat a eliminovat duše, už nás nepotřebuje. Koukám, že jen těla už mu nestačí co?“ opět zvýšil hlas.