Kolona zaprášených jezdců jela průsmykem, který je svíral ve svých žulových kleštích jako nicotné červy. Drkot kol, skřípaní špatně promazaných vozů a dupot kopyt rušilo hluboké ticho vyprahlé divočiny.
Grogam vedl skupinu a s úžasem sledoval strmé skály, které museli vytesat samotní titáni. Rozhlížel se okolo na žluto zelené kaktusy, zkroucené pouštní borovice, na vysušené trsy trávy čouhající z prasklin balvanů.
Podvědomě se držel dál od ostatních. Nechtělo se mu poslouchat blbé žvanění žoldnéřů, kteří omílali stokrát slyšené řeči o ženských a chlastu. Nebo si vyprávěli příběhy z různých tažení, u různých zaměstnavatelů, kteří jim zrovna dali více za jejich služby. A mnohdy se smáli tomu, že proti sobě bojovali a dnes jednou jeden vedle druhého.
Grogam jim to neměl za zlé. I on byl žoldnéř a věděl, jaké to je. Dnes bojujete pod záštitou vlajky prvních proti druhým a zítra loupíte ve jménu někoho jiného. Takový je kolorit života v kůži žoldáka.
Válečník pohlédl na vyprahlou zemi a uviděl zřetelný obtisk mužské boty, za ním druhý, třetí a tak dále. Někdo tu běžel, ale kdo, problesklo mu hlavou.
V jeho hlavě se spustil instinkt stopaře. I když stopy byly staré dva, možná tři dny, a povětrnostním živlům se podařilo je již z části znehodnotit, Grogam v nich četl jako v knize. Viděl před sebou utíkat muže, kteří prchali. Poté se zřetelné stopy ztrácejí a přichází chaos. Odehrál se tu boj? Možná. Následují další a další mužské šlápoty, zaschlé cákance krve, kusy zkrvavělých hadrů a obtisky něčeho, proti čemu čelili.
Grogam zdvihnul pěst a celý konvoj se postupně zastavil. Slezl z koně, odhrnul si kabát a připravil si meč pro nečekané překvapení. Přikrčil se a rukou přeměřoval a počítal otisky bot.
Ušel dvacet metrů a našel vyhaslé tábořiště, ohlodané kosti, zbytky po sucharech, výkaly a také mnoho další krev. Něco je přepadlo a strhl se zde zuřivý boj, zamyslel se. Jenže, kde jsou mrtví nebo alespoň jejich hroby? Že by se táhnuli s mrtvými? Až příliš mnoho otázek, aby na všechny mohl rychle odpovědět.
Ohlédl se za sebe a uviděl čtveřici jezdců, mezi kterými se pyšně nesl kníže Talad na svém koni. Obklopovali ho jeho osobní strážci, kterým věřil. Se zvědavostí ve tváři dojel až k Grogamovi.
„Nějaké problémy?“
„Možná,“ odpověděl Grogam, „našel jsem plno stop, které naznačují, že tu někdo tábořil a byl brutálně přepaden.“
„K čertu s nimi,“ zaklel Talad a rozhlížel se okolo, „jak to, že jsme je neobjevili dřív?“
„Napojili se na tuhle cestu vedlejším průsmykem a jedou stejným směrem jako my. Mají dva dny náskok, ale kdo ví, jak moc jsou daleko se zraněnými.“
Talad se chvíli díval na cákance krve a na kusy oděvů.
„A kde jsou mrtví? Je tu plno krve.“
Grogam pokrčil rameny a napil se ze svého vaku na vodu. Když konečně uhasil hroznou žízeň a alespoň na chvíli zahnal sucho v ústech, pokračoval v rozhovoru.
„Také mě to napadlo. Pochybuji, že se potáhnou s mrtvými. Zbytečná zátěž.“
„Je tu více otázek, než odpovědí. Víme aspoň, kdo je přepadl? Že by Nayové?“
Grogam zakroutil hlavou na znamení, že to Nayové nebyli.
„Nayové nebo nějaká tlupa banditů to rozhodně nebyla, to vím určitě. Možná ti útočníci nebyli ani lidi.“
Talad se tomu chtěl pousmát, ale když viděl, že Grogam se nesměje a myslí to zcela vážně, rychle ho myšlenka na úsměv přešla.
Talad jako malé dítě slýchával o netvorech obývající jihozápadní pustiny. Slýchával báchorky o divokých kmenech Nayů, kteří jedli písek a vodu vycucávali z těl ještěrek a hadů. A když se před několika lety objevili nájezdnické bandy Nayů u hranic Ramantie, nikdo to nečekal. I když byli do jednoho pobiti a pochytáni, nikdo nemohl říci, zda byli na dobro zahnáni.
Grogam dobře věděl, co jsou Nayové zač. Bojoval proti nim a mnoho jich pozabíjel. Pamatoval si, že Nayové jsou menšího vzrůstu, hubení a jejich taktika boje tkví v rychlých přepadech. To, co udeřilo zde, bylo těžké jako kráva a šlo rovnou na věc. Nebralo si servítek, mrzačilo a zabíjelo.
Nakonec se Talad rozhlédl okolo a pravil: „Kapitáne Grogame, doufám, že pomlčíte o této události před ostatními žoldnéři. Nepotřebuji, aby se moji muži děsili nějakých netvorů z pouště, když jsme sotva na začátku cesty. Mezitím něco vymyslím, abych uspokojil jejich zvědavost.“
Grogam se uklonil na znamení splnění rozkazu, ale v hlavě se ptal sám sebe, co tento ambiciózní muž má v plánu.
Když před měsícem oslovil Grogama jeden z Taladových poskoků, jevilo se mu to jako dar z nebes. V té době bylo zakázek velmi málo, a když se nějaká naskytla, šlo o špinavou práci za málo peněz. Nabídku Grogam přijal a o několik dní se setkal s Taladem v jeho šlechtickém hradě, kde mu kníže pověděl, že chce uskutečnit geologickou výpravu do Mrtvé pouště, protože má v plánu naleznout nová naleziště rud. Háček byl v tom, že tyhle krajiny obývají barbarští Nayové a bylo by velmi nerozumné se do těch končin vypravit bez ozbrojené eskorty. Grogamovi se to vůbec nelíbilo, neboť cítil, že Talad něco skrývá, ale nic jiného mu nezbývalo. Měl jisté závazky a ty musel plnit. Přijal to tedy a stal se kapitánem žoldáků.
Talad otočil koně a zamířil zpět na konec konvoje. Jeho strážci ho ihned následovali mlčky celou tu dobu.
Grogam se díval na čtveřici jezdců a zamýšlel se, proč Talad nenaverboval raději muže ze své soukromé armády, která mu zajišťovala pozici silné figury na politické šachovnici. Proč dal přednost drahým žoldnéřům? Snad, aby se nikdo neptal nad osudy těchto mužů, kdyby se něco zvrtlo? Možná, problesklo Grogamovi hlavou.
Válečník nasedl na svého oře, zarazil si klobouk hlouběji do tváře a hodil pohledem na bezútěšnou krajinu před sebou. Průsmyk se před ním vlnil ze strany na stranu, jako kdyby tu kdysi lezl obrovský had. Vše bylo ostré, pichlavé a pro člověka zlověstné, ale Grogam se tu cítil jinak než obvykle. Ta země mu dávala zapomenout.
Poté se kolona pomalu rozjela.
