3
Svítalo. Temný les se pomalu začínal probouzet k životu. Šumění listí v korunách se mísilo s ranním křikem ptáků. Outetský hvozd ožíval.
Na jeho okraji, na malé mýtině se studánkou, skryté za hustou stěnou z křoví, seděli naproti sobě mlčky dva chlapci. Jeden si pohrával s malým zvláštním přívěškem a druhý, sedící naproti němu, si zkoumavě prohlížel na první pohled docela obyčejnou hůl.
Nebyli sami.
U studánky si vodou plnil láhev muž mohutné postavy. Pomalu přešel k sedícím chlapcům, láhev uložil do vaku na zemi a vyndal z něj malý plátěný pytlík. Zvednul ze země velký obouruční meč, přisedl si k chlapcům a zbraň si položil přes zkřížené nohy. Svou pozornost obrátil ke svým společníkům a jejich počínání.
Chlapec s holí v ruce zvedl zrak a obrátil se na chlapce pečlivě zkoumajícího malý přívěšek.
„Nezdá se ti jiná? Vážně princi, včera vypadala světlejší!“
***
Kai si prohlížel šaval a přemýšlel, jak funguje. Jak se asi spouští? Jakto, že když na něj zapůsobí nějaký druh magie, tak dokáže sám v sobě najít nějaký druh svých, dosud nepoznaných schopností? A proč to nedokáže sám od sebe? Dokázal by, například, zvednout jen tak tamten kámen a odmrštit jej stranou? Magie by to přece měla umět! Asi ano. Měla a určitě umí, ale já nevím jak na to.
Musím najít templ. Musím! Ať už je to cokoliv, musím to najít! Jedině tam mě řeknou, co mám dělat dál.
Na chvilku odtrhnul pohled od amuletu a pohlédl na Snara, který si k nim přisedl s velkým obouručákem pod paží. Věnoval pohled obrovskému meči v pochvě, když si jej jeho bývalý chlebodárce pokládal na stehna. Pohlédl mu do tváře a uviděl obličej se zcela nečitelným výrazem. Jen v očích bylo poznat, že Snar o něčem přemýšlí a zároveň soustředěně prověřuje každý zvuk lesa a při tom dává pozor na všechno, o čem si chlapci povídají.
Když se Snar v noci objevil na mýtině, Kai byl ohromený, překvapený a zmatený najednou. Nevěděl jak se zachovat a co říct. Sám Snar toho moc nenamluvil. Jeho přístup po tom, co se vynořil z křoví, jej však rychle uklidnil. Možná na tom měla zásluhu i velká únava ze zážitků včerejšího dne. Snar se s chlapci usadil k ohni a společně povečeřely ony dva králíky, které Tobi během dne ulovil. Snar si pak několika otázkami vyřčenými takovým způsobem, že nesnesly odporu, vynutil celý příběh Kaie z předvčerejší noci a cestu chlapců z farmy až sem. Kai se pomalu rozpovídal o zážitku na cestě z Hahnu. Nezapoměl se zmínit ani o elfovi, orcích a černě oděných bojovnících. Při první zmínce o nich, měl pocit, že viděl záblesk podivné směsi překvapení a obav ve Snarově tváři. Snar si pak nechal velmi pečlivě popsat jejich oblečení. S tím Kaiovi pomohl Tobi. Snar se několikrát ještě zeptal na nějaké detaily. Tobi, který se k tajemným bojovníkům dostal blíž a ve dne, pomalu převzal iniciativu a dovyprávěl zbytek sám. Viděl, jak se jeho přítel snaží přemoci únavu a chtěl jej nechat si odpočinout. Než domluvil viděl jak jeho přítel usnul. Podíval se na statkáře, o kterém si už v té chvíli nemyslel, že je statkář. Ten seděl a hleděl do plamenů ohně a nad něčím přemýšlel. Tobi měl na jazyku spoustu otázek. Jak je našel? Proč šel za nima? Slyšel už někdy o temně oděných vrazích? O orcích, elfech, magii? A co o templu? Proč jej nic z toho, co mu právě řekli, vůbec nepřekvapilo ani neudivilo? Dokonce se chtěl zeptat na ty prapodivné pištící keříky, co zanechávají stopy podobné dětským nohám. Snar jej však jednoduše, bez možnosti námitek poslal spát s tím, že si bere první hlídku a že jej včas vzbudí, až bude chtít vystřídat.
Nevzbudil.
Chlapci se probudili sami těsně před rozbřeskem. Snar se chvilku po rozbřesku vynořil z křoví a začal beze slov balit věci a uklízet mýtinu od stop, které tu zanechali.
***
„Nezdá se ti jiná? Vážně princi, včera vypadala světlejší!“
Kai sebou lehce trhnul. Podíval se na svého přítele.
„Co? Jak to myslíš?“
„Tvoje hůl. Vypadá nějak jinak. Třeba se mi to jen zdá. Držím ji poprvé, ale zdá se mi, že včera byla jako by byla z dubového dřeva. A teď?! Podívej se.“
Tobi podal hůl Kaiovi. Kai si řetízek šavalu navlékl na ruku a omotal okolo zápěstí, aby mu nepřekážel. Vzal si svou hůl a začal si ji prohlížet.
„ Vždyť nemá ani letokruhy a ta spirála po celém obvodu byla výraznější. Na dotek cítím, že mám v ruce dřevo, nerozhodně tak tedy nevypadá.“
Tobi chtěl pokračovat ve svém brebentění. Všiml si, že jej Kai přestal poslouchat a věnoval se pouze studování vzhledu své hole. Byla to jedna z vlastností, kterou Tobi u svého nejlepšího přítele nesnášel a obdivoval zároveň. Když se malý princ opravdu zabral do nějaké činnosti, svět okolo něj přestal existovat. Nic okolo nevnímal.
„Hlavně mi neříkej, že mám vlčí mlhu nebo špatnou paměť! To bys mě vážně…“
Zarazil se. Pochopil, že Kai jej stejně neslyší. Navíc jeho pohled sklouzl na statkáře sedícího vedle nich. Ten si vytáhl ze svého pytlíku malou ocílku a hadříky napuštěné olejem a chystal se pravděpodobně provést běžnou údržbu svého meče. Najednou ustal v činnosti a s očima zeširoka otevřenýma zíral na Kaiovo zápěstí. Chlapec jeho pohled nevnímala ani vlastně neviděl. Soustředěně pátral na konci své hole po náznaku letokruhů.
Tobi obrátil svou pozornost tam, kam směřoval Snarův pohled.
Kai se právě věnoval opačnému konci hole, takže si toho hned nevšiml. Byl tak zabrán do své činnosti, že mu téměř uniklo nepatrné zachvění vzduchu okolo jeho zápěstí. Magie! Ale jen slabá. Co se děje? Už už chtěl začít pátrat po zdroji toho chvění. Přes elfovu hůl před svým obličejem blikl pohledem na své společníky a uviděl dva vytřeštěné pohledy směřující k jeho zápěstí. Okamžitě se tam podíval a zachytil poslední zlomek bílého magického světla vycházejícího z druhého konce hole a okolí jeho ruky. Světlo zmizelo a hned se zase na pár chvil objevilo na konci hole. Kai ucítil chvění na krku ve stejném okamžiku, kdy se objevil druhý záblesk světla z hole. Podíval se na zápěstí a sáhl si na krk. Strčil ruku pod halenu a před užaslými zraky svých společníků vytáhl šaval. Visel na jeho krku. Jako by jej nikdy nesundal.
„Nejde jej ztratit ……..!“ , řekl si spíš pro sebe než ke svým druhům.
Znovu sundal amulet z krku, položil si jej na dlaň a pozorně se na něj podíval.
„Bude to znít divně. No! I když? Mám dojem, že bysme se měli přestat takovýmto věcem divit nebo se z toho asi zblázníme. Podívej se tuláku!“
Na rtech mu hrál úsměv, ale by to trpký úsměv. Obočí měl zamračené a bylo poznat, že v hlavě mu rotuje spousta otázek.
Tobi sklonil hlavu a přiblížil svůj obličej až k napřažené ruce. Chvíli pohledem studoval povrch amuletu. Pak z ničeho nic vystřelil rukou a dřív než se Kai na něco zmohl, sebral mu šaval z ruky a dlouhým obloukem jej hodil na druhý konec mítiny.
Kai sebou cukl, ale s Tobiho reflexy a rychlostí se nemohl měřit. Nestačil sevřít prsty včas a tak jen v údivu sledoval let amuletu vzduchem. Dokonce i na Snarovi bylo vidět překvapení. Vše bylo tak nečekané. Uvnitř Kaie se něco stalo. Ten okamžik, kdy amulet opustil jeho ruku, pocítil nával nevolnosti. Ten nepříjemný pocit zmizel hned, jak se šaval dotkl země, zmizel a znovu se, během pár vteřin, zhmotnil na Kaiově krku.
„Dej mi ho!“ Tobi natáhl ruku směrem ke Kaiovu krku.
Kai si sáhl na krk, nahmatal amulet a sevřel jej do dlaně.
„Proč ?“ zeptal se. „ Co s ním chceš udělat?!“
Tobi se zatvářil zklamaně. Co se to děje s jeho přítelem? Ještě nikdy se nestalo, že by mi nedůvěřoval. Snad na něj ta věc na jeho krku nemá nějaký špatný vliv?
„ No, už víme, že šaval nemůžeš ztratit. Víme, že i když ti jej někdo sebere, tak se k tobě stejně vrátí. To jsme viděli všichni právě teď. Zkus mi ho dát. Aspoň budeme vědět, s čím musíme počítat.“
„To zní rozumně. Zkus mu jej dát!“
Byla to první věc, kterou dnes obrovitý statkář dnes řekl.
Kai na něj pohlédl. Uviděl znovu onen neproniknutelný a nic neříkající výraz v jeho tváři a oči upřené na jeho ruku u krku, svírající amulet. Na pár okamžiků zaváhal. Uvědomil si, že nechce šaval Tobimu dát. Že nechce, aby jej nosil někdo jiný. Že vlastně tu malou, zváštní věc už nikdy nechce vidět nikde jinde než u sebe. To já jsem nositel šavalu a nikdo jiný! To já byl vybrán, abych jej chránil a nosil! Sklonil zrak k Tobiho ruce. Ještě chvíli sváděl tichý boj uvnitř své hlavy, než si uvědomil, že se mu jeho přítel snaží pomoci. Když nebudu věřit jemu, tak pak komu? Navíc pochopil, že šaval se mu stejně vrátí.
Usmál se na svého přítele.
Znovu si přetáhl řetízek přes hlavu a podal amulet Tobimu do ruky. Ten si jej pověsil na krk a vše proběhlo zase stejně. Hůl vydala slabou záři a šaval opět visel na krku malého prince.
Zůstali mlčky sedět proti sobě a jejich oči hleděly do prázdna. Hlavou jim jako blesky při bouři létaly myšlenky jedna přes druhou.
Tobi vzpomínal na společné výlety s Kaiem. Na to, jak se spolu učili střílet z luku a stopovat zvěř. Jak se Kaie zastal, když jej napadli výrostci z Hahnu a chtěli mu sebrat zisk z prodeje perel. Jak se to stalo o měsíc později a už se jim podařilo svůj majetek ubránit. Na Kaiovo vyprávění starých příběhů, aby jim práce šla lépe od ruky, na věčné popichování mezi nimi a na malicherné hádky o maličkosti. Uvědomoval si, že přesně tak vypadá opravdové přátelství. Prožili spolu dobré i špatné období a vždycky zůstali přáteli. Nic je nemohlo rozdělit. Mírně zalitoval, že pochyboval o kamarádově důvěře v něj. Kai prochází něčím pro něj nepochopitelným. A jestli je to, co dosud prožili a slyšeli, jen z poloviny pravda, čekají je těžké časy. Časy plné hledání, skrývání a možná i boje, na jejichž konci, pokud se k němu dostanou, je určitě nečeká nic podobného klidnému životu. Tobi byl sice věčně usměvavý a pozitivní náladou sršící hoch, ale v hlouby duše byl realista. Snažil se stát nohama pevně na zemi a dokázal uvažovat pragmaticky dokonce i teď, kdy musel čelit poznání, že bytosti ze starých příběhů existují a že se stává součástí toho, o čem donedávna prohlašoval, že je to výmysl, dobrý pouze na uspávání nebo strašení malých dětí.
Pohlédl na svého přítele. Kaiův obličej byl nehybný. Obočí měl zamračené a rty pevně sevřené tak, že tvořili jen úzkou linku. Oči, zahleděné do prázdna před sebou mu těkaly v krátkých intervalech ze strany na stranu, jako by se mu před obličejem něco odehrávalo. Tobi jej chvíli pozoroval a snažil se vyčíst z jeho výrazu tváře, co se mu asi odehrává v hlavě. Uvědomil si, že svého přítele, neopustí. Ne, dokud nebude přesvědčen o jeho naprostém bezpečí. Pak teprve půjde za svým snem. Mírně se zasnil. Ano. Jednou z něj bude člen družiny královského lovčího, skupiny elitních lučištníků a stopařů Bas-ruanu.
Kai se stále vracel k událostem předposlední noci. Před očima mu běžel boj z předminulé noci. Znova viděl kouzla a moc elfského mága i orkského šamana. Vzpomínal si, co při tom cítil a snažil se najít uvnitř sebe alespoň náznak magie. Byl přesvědčený o tom, že to dokáže, jenom musí najít způsob, jak. Vždyť přece po aktivaci šavalu dokázal sledovat magickou stopu mysli toho mága, který po něm pátrá. Dokázal se uzavřít sám do sebe už v lese, aby jej nemohli sledovat, aniž by mu někdo řekl způsob, jakým se to dělá. Vše vždy probíhalo tak nějak podvědomě. Nikdy nevyšel podnět z něj. Vždy to byla jen reakce na sílu, kterou pocítil a která přišla zvenčí. Dokáže to! Duru-Ispa mu přece řekl, že je toho schopen. Sice ne napřímo, ale přece…. Kdyby neměl v sobě schopnosti, nedokázal by šaval získat. Musí tu být nějaký způsob jak to zjistit. Musí! Ale co když to nedokáže? Co, když nenajde Templ, ať už je to cokoliv nebo kdokoliv? A co bude, když mě objeví oni temní vrazi? Na to už mi vlastně odpověděl, jak elf, ještě té noci, tak šaval s Tobiho pomocí před chvílí. Zemře! Nádherná budoucnost!
Tiše se uchechtl vlastní sarkastické poznámce ve své hlavě a obrátil zrak na svého přítele. Ten se tvářil stejně. Četl mu snad myšlenky?! Mezi chlapci se už schylovalo k výbuchu smíchu, tak dobře se ti dva znali, ale nakonec k němu nedošlo.
Oba jako na povel zaregistrovali, že něco není v pořádku. Otočili hlavy k místu, kde ještě před pár vteřinami seděl statkář. Teď už tam byl pouze malý váček, který předtím držel v ruce. Ležel pohozený na zemi. Snar i jeho velký meč tam nebyli. Chlapci si v zamyšlení ani nevšimli, že se zvedl.
Teď pomalu pozpátku a po kolenou couval směrem k nim, ven z křoví, které obklopovalo mýtinu, a lehkým pohybem ruky naznačoval chlapcům, aby byli zticha. Na to, jak byl mohutný, se pohyboval nebývale tiše. Pomalu se zvedl a skloněn přišel až k překvapeným, sedícím chlapcům.
„Máme návštěvu.“ Řekl šeptem.
Kai hlasitě vzdechl, ale Tobi mu rychle zakryl rukou ústa.
„Černí?“ zeptal se prostě. Zvednul ze země svůj luk a obratně jej, aniž by musel vstát, jednoduchým zapřením o nohu, napnul. Na záda si přehodil vak se šípy a jeden okamžitě přiložil k tětivě. Bleskově se ze sedu dostal do podřepu a znovu zašeptal:
„Kolik?“
Snar se musel usmát. I když byl Tobi teprve čtrnáctiletý chlapec z farmy, jeho reakce by mu mohl závidět kterýkoliv zkušený hraničář.
„Nejsou to ti, co zabili Duru. Šaval by už reagoval.“
To promluvil šeptem Kai, jenž se zatím vzpamatoval z prvního úleku. Teď už dřepěl vedle Tobiho s připravenou holí.
Snar se na chlapce zašklebil. Pobavilo ho, že tyto mláďata si nějakým způsobem uvědomují, že se musí rvát o svůj osud. Že vědí, že pokud chtějí přežít, musí bojovat. Ale ne dnes! Ne dokud tu bude on.
„Princ má pravdu tuláku. Nejsou to přímo ti, o kterých jste mi vyprávěli. I když k nim nepochybně patří. Mají totiž zahalené tváře stejným způsobem. A taky ti praví nemusí být daleko. Máte strach?“
Ozvalo se současně jedno ano a jedno ne.
„Viděl jsem jich asi pět chlapci. Budou tady co nevidět.“
Opřel si o koleno svůj obouručí a rozepnul řemínek držící jej pevně v pochvě. Kousek jej povytáhl a zkontroloval čepel. Pak uslyšel jak se Kai hluboce nadechnul. Snar pohlédl chlapci do tváře a uviděl vyděšený pohled zírající na čepel jeho meče. Díky nočnímu vyprávění obou hochů, pochopil, čeho se chlapec lekl. Jeho meč byl vyroben ze stejného kovu jako zbraně vrahů v černém.
„Přestaň se chovat jako dítě!“ sykl dříve než se Kai stačil nadechnout k otázce. Jeho tón nepřipouštěl žádné námitky.
„Na vysvětlování teď není čas! Ti co se začnou za chvíli vynořovat z křoví, sem nepřišli, aby si s námi povídali o počasí. Chtějí nás zabít a získat to, co se ti houpe na krku a nezastaví se před ničím. Navíc nedaleko se pohybují ti praví černí vrazi a těm se zatím nemůžeme postavit v otevřeném boji.“
Vstal a popošel doprostřed mýtiny.
„Tobi?!“
Teď už mluvil normálním hlasem. Zněl rozhodně a sebejistě.
„Ano?“
Kai se podíval na svého přítele. Tobi vypadal naprosto klidně. Hlas měl klidný a oči upřené steným směrem jako statkář. Kai najednou pocítil veliký obdiv ke svému kamarádovi. Sáhl si rukou na krk a nahmatal šaval. Jeho ruce se třásli a dech se zrychloval. Měl strach. Uvědomoval si, že to kvůli němu jsou v situaci, v jaké jsou. To on může za to, že dvěma lidem z jeho okolí hrozí smrt. Tlukot jeho srdce pomalu přehlušoval zvuky lesa. Byl vyděšený. Velmi vyděšený. Co teď budou dělat? Pohledem těkal z Tobiho na Snara a zpět. Jejich klid a soustředění se začalo přenášet i na něj. Jednou rukou pevně sevřel svou hůl a druhou amulet na krku.
Nedaleko za křovím, přesně ve směru, kterým se upínal Snarův pohled, se ozvalo zapraskání. Obrovitý statkář hlasem, který nesnesl odporu, začal udílet příkazy jako při práci na statku.
„Chlapci postavte zády k tomu mohutnému dubu za mnou na kraji mýtiny. Buďte připraveni na cokoliv! Tuláku, ty si stoupni před Kaie a měj luk stále napjatý. Střílej stejně, jako by si lovil vysokou. Tady ty co přijdou jako první bych měl zvládnout sám, pokud jich nebude moc. Jen hlídej, aby se mi nedostali dva a víc do zad.“
„Já to zvládnu!“ Tobiho hlas zněl klidně a odhodlaně. Chytl Kaie pod paží a pomalu krátkými úkroky se přesunuli na místo, které jim označil Snar.
Za křovím se začali ozývat tlumené hlasy a pomalu se blížili. Kai měl v krku sucho. Nedokázal polknout a bál se nadechnout. Jak nás našli? A proč šaval nereaguje?
Ucítil Tobiho ruku na svém rameni. Zapůsobilo to na něj uklidňujícím dojmem. Sledoval, jak jeho přítel přikládá šíp k tětivě, napíná luk a míří přes Snarovo rameno na křoví. Uchopil svoji hůl oběma rukam a postavil se nalevo a od svého přítele, aby mu mohl chránit nestřeženou stranu.
„Tuláku.“ Snar mluvil polohlasně, aby jej slyšeli jen chlapci. „Střílej tak rychle, jak to jen bude možné na všechny, co budou víc jak pět kroků ode mě! Miř dobře. Jakmile vám řeknu, vyrazíte odsud co nejrychleji. Poběžíte na severovýchod asi čtyři míle. Přeběhnete tři kopce a dostanete se malé říčce. Pak běžte proti proudu korytem a nešlapte ani na břeh ani na kameny trčící z vody dokud nedojdete k brodu z velkých bílých plochých balvanů. Tam počkáte. Pokud nepřijdu do setmění. Pokračujte dál proti proudu po druhém břehu. Po pár mílích narazíte na malou chatu. Tam zůstaňte! Někdo tam přijde a vy mu povězte úplně všechno, co víte!“
„Nenecháme vás tady!“
Tobi i Kai promluvili téměř současně. Tobi neustále mířil na křoví a Kai sledoval okolí a čekal.
„Žádné odmlouvání!“ statkářův hlas zněl nekompromisně.
„ Co jsem řekl, platí! A vy to bez řečí to uděláte. Nevím sice nakolik je situace vážná, ale to co se děje není samo sebou. Takže jak řeknu, půjdete! Totéž platí, Kaii, kdyby se to, co máš na krku, začalo chovat nějak neobvykle. Vyrazíte okamžitě! Berte to jak rozkaz! …………… A připravte se! ……………….. Už to začalo...“
Jako na povel, při poslední větě, šramot za keři ustal. Chlapci zadrželi dech. Snar udělal pomalý krok dopředu. Opřel meč stále zasunutý v pochvě špičkou o zem a poklekl na koleno. Sklonil hlavu jako při modlitbě. Vyčkával s rukama držícíma pouzdro meče těsně pod rukojetí.
***
Velký válečník a vůdce orků Garšak, seděl ve svém stanu a vydával příkazy svému pobočníkovi. Šlo jen oběžnou každodenní rutinu, nutnou k bezproblémovému chodu armády, chystající se na válečné tažení proti nepříteli. Náhle se jeho mysli dotkla cizí vůle. V hlavě uviděl obraz hustého mlází uprostřed tmavého lesa. Zároveň zachytil vysvětlení. To co hledá je přímo za touto houštinou. V duchu se usmál. Již brzo bude můj. Klíč! Úspěch mého snažení se blíží. Zvítězím a pokořím své nepřátele a splním úkol, který mi dal Velký. Zformuloval v myšlenkách rychlou odpověď, jasný a rázný rozkaz, přidal k němu ještě pocit obrovské touhy ze svého nitra, aby svému rozkazu ještě přidal osobní ráz a poslal jej zpět.
Vykázal nebývale příkře pobočníka ven ze stanu.
Popošel od stolu doprostřed stanu a usedl na zem. Chtěl sledovat stopu myšlenek. Chtěl být při získání toho, po čem toužil.
***
Na mýtině se zastavil čas. Kromě mírných poryvů větru hrajícího si s listím v korunách, se zde nic nehnula. Uprostřed mýtiny klečel na jednom koleni statný muž a opíral se o obrovský meč. Za jeho zády na okraji mýtiny krytí zezadu silným kmenem statného dubu stáli dva chlapci. Nikdo se nehýbal. Jeden z hochů napínal lovecký luk a mířil na křoví na druhé straně mýtiny. Druhý stál nehnutě po jeho boku v trochu zvláštním bojovém postoji a v rukou svíral hůl.
Kai měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Ve spáncích mu pulsovala krev. Ruce, ve kterých svíral hůl, se mu neznatelně třásly. Zdálo se mu, že mu nohy brzy vypoví poslušnost a žaludek měl až v krku. Tolik nebezpečí, neustálá blízkost smrti, tolik nového a neznámého! Měl pocit, že je toho na něj trochu moc. Máš, cos chtěl, řekl si v duchu. Podíval se na klečícího Snara. Byl naprosto nehybný. Mrknul doprava na Tobiho. Ten stál vedle něj klidný a soustředěný na svůj luk, kterým pomalu pohyboval z leva do prava hledaje možný cíl. Uklidni se a soustřeď se! Sevřel křečovitě hůl a snažil se silou vůle zastavit jejich třas. Svoji pozornost a pohled obrátil na protější okraj mýtiny, protože v křoví znovu zachytil pohyb. Jeho přátelé zůstávali nadále nehybní.
Větvičky a lístky se pomalu rozestoupily na dvou místech najednou. Přímo před klečícím statkářem se ve výši ramen objevila černá maska a ruka s temnou čepelí. Pár stop napravo se z křoví vynořila ruka v černé rukavici se zvláštním chráničem předloktí. Snar se stále nehýbal. Vypadal uprostřed mýtiny jako socha.
Zabiják napravo od něj vyskočil nízkým obloukem z křoví a dopadl do podřepu jen dva yardy od klečícího obra. Ve skoku provedl rozmach, kdy zahnutá zbraň opsala kruh okolo jeho hlavy a pokračovala při doskoku seshora dolů směrem ke Snarově týlu. Kai mě oči doširoka otevřené a z úst se mu dral tichý výkřik. Byl ohromen rychlostí a přesností útoku. Ne tak Tobi! Užuž to vypadalo, že černý bude ve svém smrtícím ataku úspěšný, když se ozvalo zasvištění. Na posledním yardu se černý znenadání zastavil a byl odhozen bokem. Dopadl na zem. Z hrdla se mu vydralo smrtelné zachroptění. Převalil se na záda, vydechl naposled a ve chvíli byl mrtev. Z krku mu trčel šíp a z rány prýštila krev.
To vše se událo během několika zlomků vteřin. Kai mrkl na svého přítele, ale ten už pohotově vyslal druhý šíp do míst, kde ještě před chvílí byl druhý z útočníků a znovu naučeným pohybem přikládal šíp k tětivě.
Napětí se dalo krájet. Statkář pořád klečel ve středu mýtiny. Nikde se nepohnul ani lístek. Proč nic nedělá? Kai sevřel hůl ještě pevněji. Tobi vedle něj stále mířil na křoví a vypadal neuvěřitelně klidně. Chování a jistota vyzařující z přítele lehce zmírnil Kaiovu nervozitu a strach, i když v hlavě mu neustále běžela myšlenka na zabijáky tam za křovím a na nebezpečí, které představuje jejich blízkost. Jak asi bude vypadat další útok? Podle zkušeností z předchozích dnů bylo nad slunce jasné, že ti co jsou na druhé straně křoví, ať už je jejich počet jakkoliv velký, to jen tak nevzdají. Ne, pokud jsou tak blízko toho co chtějí. Mě!
Korunami stromů se znenadání prohnal silný poryv větru. Spolu s ním okolní les prořízl ostrý hvizd a na mýtinu dopadlo pět černě oděných postav. Tři z nich směřovali svůj výpad přímo na statkáře. Dva přeskočili křoví vysokým obloukem a dopadali přímo před Snara se zbraněmi nad hlavou, aby při dopadu mohli zasadit smrtící ránu. Třetí padl na zem nalevo od nich a několikrát se převalil, než mrštně vyskočil na nohy do zvláštního podřepu. Vrahové se asi domnívali, že několikanásobný útok klečícího muže překvapí a ochromí natolik, aby alespoň jeden z nich byl úspěšný. Statkář je však rychle vyvedl z omylu.
Těsně před dopadem obou útočníků před sebou se rychle vztyčil a zvedl svou zbraň oběma rukama před sebe na obranu. Ozvaly se dvě tlumené rány, jak dopadly tmavé čepele na pouzdro Snarova obouručáku. Obrovitý statkář nečekal na reakci zabijáků a okamžitě přešel do útoku. Vykopl nohou. Přesný mířený kop do prsou odhodil prvního zakuklence zpět do křoví, že z něj byly vidět pouze nohy. Druhého z vrahů odhodil silným odstrčením své zbraně. Pak tasil. Provedl dva rychlé úkroky dozadu a zaujal bojový postoj proti všem třem vrahům, kteří se mezitím zformovali do krátkého půlkruhu před ním.
Rychlým pohledem zkontroloval chlapce.
Ti se mezitím museli bránit zbývajícím dvěma černooděncům. Oba útočníci proběhli křovím velkou rychlostí, aniž by je větve jakkoli omezili v pohybu, ve stejném okamžiku a několik stop od sebe, aby co nejvíce zmátli Tobiho s připraveným lukem. Chtěli jej co možná nejvíc zaskočit a snížit tak rychlost jeho reakce a střelby. Stačilo by jim jen pár vteřin a dostali by se až k chlapcům. Ti by se jim pak už nedokázali bránit. Jejich plán však záhy ztroskotal. Nepočítali s chlapcovou, na jeho věk a malé množství zkušeností, neuvěřitelnou chladnokrevností. Stačili udělat pouze dva kroky směrem k chlapcům, když se první z nich skácel k zemi se šípem v hrudi. Tobi ihned vyslal další šíp přímo na hrdlo druhého vraha, ale ten aniž polevil v rychlosti, se střele bleskovým úhybem do strany vyhnul, provedl otočku okolo své osy a vykopnutím nohy do výše ramen srazil chlapce k zemi. Rychlým, krátkým sekem na hrdlo chtěl ukončit život ležícího hocha.
Opět se stalo něco, co nečekal. Ostří jeho zahnuté čepele nedokončilo svůj pohyb. Zastavilo se pár palců od krku chlapce a oči zakuklence nevěřícně sledovaly konec zvláštní hole, z níž vycházela ještě podivnější záře, jež mu zabránil zasadit smrtící úder.
Kai sám netušil, kde se to v něm vzalo.
Viděl dva zabijáky, jak se velkou rychlostí řítí na něj a na Tobiho a jeho ruce a nohy byly ztuhlé strachem a hrůzou. Nebyl schopen sebemenšího pohybu. Jako by byl svázán neviditelným provazem, který mu bránil cokoliv udělat. Viděl svého přítele padat k zemi a právě v tu chvíli se stalo něco, čeho netušil, že je vůbec schopen. Neviditelná pouta spadly. Ruce vedli jeho hůl přesným a rázným obloukem přesně tak, aby v pravý okamžik zabránila vrahovu meči dosáhnout cíle.
Oči v masce se zúžily do dvou štěrbin. Vrah se rychle vzpamatoval z nevydařeného útoku. Ve vteřině si vybral nový cíl. Zahnutá zbraň prudkým seknutím směrem vzhůru mířila na hrdlo druhému s chlapců. Na hrdlo, na kterém viselo to, pro co přišli. Z hrdla se mu vydral vražedný výkřik.
Snar už už chtěl změnit svůj záměr a rozběhnout se směrem ke chlapcům. Přestože byli dva na jednoho, jejich šance byli minimální. Jenže nikdo, ani statkář ani zakuklenec, netušily, čeho všeho je malý tulák schopen.
Černá čepel ještě nebyla ani v polovině své cesty, když do zakuklence vrazil Tobi. Chlapec se mrštně zvednul ze země a vší silou vrazil z boku do vrahova těla. Oba dva padli do trávy. Poslední co vrah viděl, byl jen rychlí pohyb chlapcovi ruky a šíp, co se mu blíží k oku.
Kdo by to do těch dvou řekl?! Statkář se v duchu usmál a opět věnoval pozornost svým protivníkům. Pak už jen chlapci viděli sérii tří kroků, dvou otoček, jednoho úhybu, jednoho krytu a tří neomylně vedených seků velké tmavé čepele během zlomku sekundy. Po posledním pohybu meče statkář pohlédl na tři bezvládná těla na zemi, z nichž jedno bylo dokonce bez hlavy. V jeho tváři nebyla ani stopa vzrušení. Tvářil se úplně stejně jako pří udílení denních rozkazů na farmě nebo práci na poli.
Chlapci oněměli úžasem. Tobi nad neuvěřitelnou rychlostí a lehkostí statného muže a Kai při pohledu na jeho meč. Byl vyroben ze stejného materiálu jako zbraně zakuklených zabijáků. Tato skutečnost chlapce i přesto, že zbraň byla v rukou člověka, kterého znal celý svůj krátký život, a kterému věřil, vyděsila. Jeho mysl už formovala otázku vyžadující vysvětlení, ale vyslovit ji nestačil.
Zpoza křoví se ozvalo podivné písknutí, skoro jako ptačí. Snarova tvář zbledla a pak ztvrdla v okamžiku, když na mýtinu vstoupila další postava.
Byla to žena. Oblečená jako všichni ostatní černí vrahové, jen kukla jí chyběla. Vysoká statná a krásná. Její pokožka byla tmavá a její oči, přestože byli tmavé, zářili jako svíce. Na rtech jí hrál pobavený úsměv. V levé ruce držela jednoduchý krátký meč ze stejného kovu, jako byl Snarův obouruční a pravou měla lehce položenou na rukojeti dlouhé dýky u pasu. Usmívala se, ale přesto bylo nad slunce jasné, že tato žena je velmi nebezpečná bojovnice. Dávala to najevo, každým pohybem svého pružného těla.
Pomalu popošla do středu mýtiny a zastavila se pár kroků před Snarem.
Ten pohlédl na chlapce: „Běžte!“ a zase se obrátil k neznámé ženě. Na rukou, které svíraly rukojeť meče, mu zbělely klouby.
„Dlouho jsme se neviděli Olegu“, řekla žena směrem ke statkáři a vytasila dýku.
Ten mírně ukročil a zvedl svůj meč v bojovém postoji nad hlavu.
„Zdravím tě Mikho.“
„Zabils moje Sýkorky a bráníš mi vzít si to, co patří mému pánovi.“
„Sýkorky už neexistují. Cech vrahů byl rozpuštěn už před mnoha lety. Byla jsi u toho. A i kdyby nebyl, nikdy by se nenechal najmout orkem!“
„O tom teď rozhoduji já. Vzkřísila jsem Sýkorky a udělala z nich neobávanější vrahy v zemi a až doděláme tuto práci, bude i nejbohatší a tím pádem i nejmocnějším cechem a nikdo mi v tom nezabrání!“
V obličeji temné ženy už po úsměvu nebylo ani stopy. Teď z něj čišel vztek a zloba.
„Nikdo mi nebude stát v cestě! Ani ty, Strážče noci! Ani ty ne!“
S těmi slovy se na něj vrhla a temné čepele se srazily.
Tobi se vzpamatoval jako první. Netušil kolik zabijáků může ještě přijít. Chytl přítele za rameno, prudce s ním trhl, aby jej otočil a postrčil jej před sebou. Pak už se oba rozeběhli plnou rychlostí tak, jak jim přikázal statkář, a nechali mýtinu s bojující dvojicí za sebou.
