|
Erika zastavila za kamennými tajnými dveřmi. Nacházela se v Danielině sídle zvaném Vysoká Skála. Naslouchala. Nezaslechla nic. Doufala, že za dveřmi opravdu nikdo není. Zašeptala několik slov a dveře se neslyšně otevřely. Malá strohá ložnice byla prázdná. Jedna dřevěná postel s nebesy a kožešinami stála uprostřed pokoje. Pod nevelkým oknem se nacházely dvě židle s vysokými opěradly a malý stolek. Na šedé kamenné podlaze leželo trochu čerstvé slámy místo rohoží. U jedné zdi spatřila truhlu na oděv a na další věci.
Prošla na chodbu. Neviděla nikoho. Tiše se kradla podél stěn, z místnosti do místnosti, ale všechny zely prázdnotou. Copak tu vážně nenajde ani živáčka? Zaslechla šramot v malé komůrce na konci chodby. Pomalu pootevřela dveře. Polekala mladou dívenku v ušmudlané zástěře. Děvče ztuhlo a třeštilo na ni oči. Erika se pousmála. Jen ji nepoplašit!
„Kde je panstvo? Móric?“ snažila se, aby její tón zněl co nejmírněji. „Mě se nemusíš bát.“
Děvče jen stěží hledalo dech. Celou dobu ho zadržovalo. „On… vzal… vzal svou stráž a odjel.“ Snažila se uklidnit. „Už před šesti dny. Ostatní se vytratili hned po smrti paní Daniely.“
Erika se zamračila. Děvče bezděčně couvlo. „Děkuji,“ řekla Erika rychle. „Nevíš, kterým směrem zmizel Móric?“
„Nejen to.“ Děvče se trochu osmělilo. „Jeden z jeho strážců se přede mnou vytahoval, že míří ke Sněžným horám na okraji Roviny a Dlouhého záboru. Prý na mě počká u hradní zříceniny. Ani mě nenapadne tam chodit. Co bych tam taky dělala?“
„U které zříceniny?“ vybídla ji Erika trochu netrpělivě.
Děvče přemýšlelo. „Jak to jen říkal?“ vraštilo čelo a snažilo se vzpomenout si. „Požár!“ vykřiklo radostně. „Tak to říkal. Požár.“
„Děkuji,“ pokývla jí Erika na pozdrav a spěchala k tajné chodbě. Tu zříceninu znala. Byla to spíš zborcená vyhořelá věž na vrcholu těžko přístupné skály, ale pod ní se nacházely jeskyně, kam se mohl kde kdo ukrýt.
U východu z Tajné chodby Lesního lidu noci na ni čekala její dvacetičlenná družina i s koňmi.
„Jeli k Požáru,“ odvětila na jejich tázavé pohledy a rychle se vyhoupla do sedla své šedé klisny Tanečnice.
„Kdy odjeli?“ zeptala se Maja, její sestřenice, princezna Lesního lidu noci. Byla Erice velice podobná, jen měla od narození téměř bílé vlasy a fialkové oči. Erika měla za sebou již dvě stě let, Maja pouze sto.
„Mohli bychom tam dojet ve stejnou dobu jako oni, když použijeme chodby,“ konstatoval Dan, poté co Erika odpověděla, že před šesti dny. Dan byl dvojčetem Maji, její velice mužnou a o něco vyšší „kopií“.
„Musíme si pospíšit a cestou měnit koně.“
„To je samozřejmé, Eriko,“ usmál se Dan a otočil koně nosem zpět do chodby.
Vyrazili.
Jedli za jízdy. Nespali. Zastavovali jen v případě nutnosti, a když měnili koně, pro které museli k osadám na povrchu. Od tajných vchodů nebyly osady daleko. K Požáru to po povrchu trvalo přibližně dva týdny, ale Tajnými chodbami se tam dalo dojet během týdne. Člověku by to samozřejmě zabralo delší čas, Lesní lidé noci a Noční chodci však měli výhodu, nepotřebovali tolik odpočinku.
Týden uplynul rychle. Koně nechali v Tajné chodbě a jednou jeskyní vyšli ven do tmy. Maja se prosmýkla kolem nejbližších stromů, šla na výzvědy.
„Přijeli asi před hodinou,“ oznámila, když se vrátila. „Jeden z nich se oddělil a šel směrem k cestě. Na hlídku. Další se také začínají rozmisťovat. Móric je v jiné jeskyni asi sto metrů odtud.“
„Nejdříve se zbavíme hlídek,“ navrhl Dan.
„Je tam celkem patnáct lidí,“ oznámila Maja. „S odstraněním hlídek souhlasím. Někteří z nás by měli proniknout až k Móricovi.“
„Majo, ty a čtrnáct dalších odstraníte hlídky,“ rozhodla Erika. „Já, Dan a tři zbývající půjdeme pro Mórice.“
Ztratili se ve tmě.
Strážný natahoval uši a napínal zrak, aby viděl alespoň něco v té zpropadené tmě. Jak má držet hlídku, když nic nevidí? Měsíc nesvítí, je za mraky. A ostatní hlídky dupou tak, že neuslyší nepřítele, ani kdyby se přetrhl! Opřel se o strom a snažil se naslouchat. Kéž by toho Mórice vzaly šelmy! I s Evženem! Něco si spolu ukují a jeden má z toho akorát trable! Kdo ví, co je s Evženem? Kdysi Vlčí Doupě viděl a dost pochyboval, že ho Evžen dobude tak snadno, jak tvrdil. Evidentně si to myslel i Móric, jinak by z Vysoké Skály neodjel.
V dálce zaslechl prasknout větvičku a kutálení kamenů. V těch místech byla další hlídka. Zakroutil hlavou. Copak neumějí být ani trochu opatrní? Náhle ucítil lehký dotek na krku. Pak už nic nevnímal. Maja jeho spící tělo zachytila a opatrně položila na zem. Zaradovala se, když při tom neunikl jediný zvuk. Byla ráda, že není lidskou ženou, protože by toho kolohnáta vůbec neudržela. I takhle měla co dělat.
„Vážíš snad jako kůň!“ zamumlala bezhlesně k statnému strážnému. Ten pravidelně oddechoval. Dala mu přičichnout směsi sušených bylinek z pytlíku. „Po tomhle budeš mít krásné sny a dlouhý spánek,“ říkala mu ve své mysli. Velmi by ji překvapilo, kdyby se probral dřív jak za dva dny.
Podobně to šlo s jedním strážným za druhým. Jejich koně si Lesních lidí noci nevšímali, ani nezařehtali, nevarovali své jezdce. Erika a Dan se zatím kradli ke vchodu do ohništěm osvětlené jeskyně. Móric se rozvaloval na pokrývce, hlavu opřenou o sedlo. Byli s ním tři lidé. Bezstarostně si povídali. Neexistoval způsob, jak vejít a nebýt zpozorován. Erika a Dan vstoupili první. Móric sebou trhl a všechny pohledy se obrátily k nově příchozím.
Móric zděšeně zíral na Lesní lidi noci, zatímco se jeho strážci chápali zbraní. Sběhlo se to tak rychle! Strážci zaútočili na pět nezvaných hostů. Tři Lesní lidé noci předešli Eriku a Dana, aby ty tři strážce zabavili. Erika a Dan se blížili k Móricovi. Se srdcem až v krku sebral plné hrsti jemného písku ze země, když se zvedal, a vrhl je Erice a Danovi do obličeje. Mezitím, co se ti dva kryli a snažili se písku zbavit, proklouzl kolem nich a prchal z jeskyně ven, div se nepřerazil. Ti dva mu však byli záhy v patách. Móricovi tři strážci byli odzbrojeni a spoutáni.
Móric si strhl plášť, ve vchodu se otočil a hodil ho Danovi, který po něm již sahal, pod nohy. Plášť se omotal kolem jeho kotníků a lýtek. Dan s obtížemi zbrzdil svůj pád a opřel se o velké vyčnívající kameny u vchodu. Stalo se to tak náhle, že Erika nestačila zastavit a narazila do jeho zad. Ten okamžik umožnil Móricovi uniknout.
Škrábal se do kopce zarostlého keři a stromy, nahoru k ohořelé věži. Sám se divil, jak rychle dokáže lézt. Za sebou slyšel své pronásledovatele. Hlavou mu prolétlo, jak zvláštní je, že nejdou přímo za ním. Pod rukama cítil hrubý kámen, chvíli měl dojem, že je poskládaný jako nějaké šindele na střeše, což mu přišlo divné. Přelezl na oblý povrch a uklouzla mu noha, když se pod ní uvolnil lišejník. Neměl se čeho zachytit, tak mu ruce sjížděli za tělem. Náhle pod nohama znovu ucítil kámen. Se zadrženým dechem se podíval dolů. Měsíc, který mraky právě propustily, mu osvětlil keříčky porostlou skálu. Pomalu zvedal pohled, chtěl vědět, kde je. Zdálo se mu, že se drží obrovského divně tvarovaného kamene. Lépe si ho prohlížel. Přejel pohledem až ke svým rukám.
Na kameni přímo před obličejem se mu cosi lesklo. Opatrně se pustil a trochu se poodtáhl, aby umožnil měsíčnímu svitu dopadnout na stěnu. Bylo to kulaté a krásně se to lesklo, jako hladká vodní hladina. Uprostřed to mělo jakýsi tmavý svislý pruh, který byl uprostřed širší než na koncích. Neměl ponětí, co to může být. Nějaký vzácný drahokam? Škoda, že v tomhle světle vidí jen odstíny šedé a černé! Rozhodl se nechat to být a pokračovat dál. Neodolal však, aby se té věci alespoň nedotkl. Přejel po hladkém povrchu prsty pravé ruky a hranou dlaně. Když ruku odtáhl, přišlo mu, že jsou na tom předmětu šmouhy. Prozkoumal svou ruku.
„Zpropadeně!“ zamručel. Jak předtím klouzal dolů, odřel si dlaň i prsty o hrubý povrch oblého kamene.
Odfrkl si a začal šplhat zpět na kámen, chtěl se dostat výš. Přehodil jednu nohu nahoru za rukama a už tam soukal i tu druhou. Strnul. Měl dojem, že se kámen pohnul. Aby tak ještě sletěl dolů pod sráz! Nehýbal se, zato kámen ano. Neustával. Móric neviděl, že lesklá kulatá věc rozšířila zornici uprostřed, nyní již byla bez šmouh od Móricovy krve. Divně tvarovaný kámen se rozevřel a vydal syčivý zvuk. Smýkl sebou, až Móric spadl. Příliš pozdě si uvědomil, že to nebyl kámen, ale hadí hlava a její lesklé oko.
Pod ohořelou věží se rozlehl křik, který náhle ustal. Nahradilo ho padající kamení a šustění větví keřů a stromů. Erika a Dan právě šplhali za Móricem, když to zaslechli.
„Co to…?“ zarazil se Dan.
„Ne…!“ vydechla Erika zděšeně, vědoma si toho, co se v těch místech nachází. „Dolů! Ke koním! Rychle!“
Dan se jí neptal, zatím. Seskakovali ze skály, jak nejrychleji dovedli. O překot se snažili doběhnout k Tajné chodbě. Ostatní se k nim přidávali. Ten hrozivý sykot slyšeli všichni. Erika nepochybovala o tom, co se stalo s Móricem. Zdálo se však, že hadímu vládci ta svačinka nestačila. A byl pořádně rozzlobený.
Podle zvuku kamení a rostlin poznala Erika, že had se rychle a mrštně sune se svahu dolů. K nim! Stromy a keře praskaly stále blíž. Lesní lidé noci přidali. Jeskyně s vchodem do Tajné chodby už byla na dosah. Jen pár kroků! Had se za nimi vyřítil. Erika za sebou zaslechla zdušený výkřik. Bleskově se ohlédla, aniž zpomalila. Obrovský had právě do sebe soukal jednoho člena její družiny!
Proběhla jeskyní. Dan a Maja byli po její pravici. Několik Lesních lidí noci se již nacházelo u kamenných dveří do Tajné chodby a otvíralo. Had naposledy polkl a jediným švihnutím svého těla se vtiskl do jeskyně. Erika vykřikla, když uchopil muže stojícího jen kousek od ní a chvatně ho polykal. Maja ji chytila a zatáhla do vchodu. Než v hadovi zmizely i nohy onoho nešťastníka, proběhl vchodem poslední Lesní člověk noci. Vchod se zabouchl se zaduněním. Vzápětí se ozvala strašlivá rána, jak had narazil do kamene.
„Co když to prorazí?“ obávala se Maja.
„Neprorazí,“ ujistila ji Erika. „Jsou chráněny kouzlem.“ Srdce se jí svíralo a pálily ji oči, když pomyslela na ty dva mrtvé druhy. A co Móricovi lidé? Ti tam přeci zůstali. Alespoň že spí a nebudou nic cítit, až je had bude jíst.
„Co ho probudilo?“ vyzvídal Dan, zatímco všichni mířili ke koním.
„Existuje jen jediný způsob, jak probudit uspaného hadího vládce,“ odvětila Erika a nasedla na statného vraníka. „Jen jedna věc… Lidská krev v hadím oku.“
Koně tryskem vyrazili vpřed.
Dan na ni zboku pohlédl.
„Móric se musel zranit a dotknout oka,“ řekla na jeho nevyslovenou otázku. „Had tam přeci ležel omotaný kolem části skály. Musíme za králem. Ten ví, kdo všechno zná uspávací moc.“
***
„Počkejte! Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat,“ volal Jan za Connorem a Vratislavem.
Očistit Janovo a Vratislavovo jméno nebylo snadné, ale povedlo se. Jan je zastihl na konci Doubku, vsi, kde bydlel. Minuli poslední bíle omítnuté domky s břidlicovými střechami, které se koupaly v podzimním slunku. Králova družina se rozestoupila, aby mohl projet.
„To přeci nemusíš,“ usmíval se na něj Connor.
„Já vím,“ dohonil je Jan na svém Ryzákovi. „Děkuji za pomoc.“
„Rádo se stalo,“ pravil Connor vlídně.
Vratislav je nevnímal. Zahlédl totiž jezdce, který chvatně vyjel z lesa a mířil rovnou k nim. Únavou se sotva držel v sedle šedáka. Erika! Poznal by ji kdykoliv. Pobodl koně. Ron „vystřelil“ naproti Tanečnici.
„Eriko!“ volal Vratislav její jméno znepokojeně. Ten divný pocit, kterého se nemohl zbavit, najednou zesílil na neúnosnou mez. Byl si jistý, co od ní uslyší. Hadí vládce se probudil.
Zprudka zastavila přímo u něj, až se kopyta šedé Tanečnice zaryla hluboko do vlhké půdy pod trávou. Ron ji objel a také zastavil.
„Co se děje?“ Vratislav uchopil Eriku za ramena. Kéž by si nebyl tak jistý!
Zahleděla se mu do očí. Z těch jejích čišel děs. „Hadí vládce od Požáru je vzhůru. Netuším, kde teď je. Možná ještě tam. Myslím si, že by mohl stále trávit Móricovi lidi a mé dva společníky.“
Vratislav se natáhl, stáhl ji k sobě do sedla a objal ji. „Tušil jsem, že se některý probere.“
„To Móricova krev, když před námi prchal.“ Znaveně opřela svou hlavu o Vratislavovo rameno. „Prolézal tím nejhorším křovím rovnou k hadovi.“
Connor a Jan k nim dojeli. Vratislav pohlédl na otce. Král rozuměl i beze slov.
„Do háje!“ ulevil si Connor. Eričino sdělení slyšely jeho citlivé uši do posledního slova. „Vyrážíme k Požáru!“ zavelel ke své družině. Všichni do jednoho znali kouzlo spánku hadích vládců. V Tajných chodbách již čekali rozmístění koně na vzdálených místech, aby mohli jezdci putovat co nejrychleji.
„Musíš si odpočinout,“ šeptal Vratislav Erice a pozoroval mizející jezdce. Cítil, jak na jeho rameni přikývla. „Jane, mám prosbu.“
„Rád pomohu. Co potřebuješ?“ ozval se mladík horlivě.
„Prosím, odvez Eriku k vám domů a postarej se, aby si odpočinula. Já jedu za otcem.“
„Z toho mám nepříjemný pocit. Neměl bys tam jezdit,“ rozmlouval mu to Jan.
„Já zas mám špatný pocit z toho, že nejedu s ním,“ zavrtěl hlavou. „Cítím, že musím.“
Jan přikývl. „Já se o ni postarám.“
„Vratislave, ne!“ zaprotestovala u jeho ucha ospalá Erika. „Zůstaň! Mám o tebe strach. Nemusíš tam být,“ přesvědčovala ho živě.
„Jak jsem řekl, musím.“ Nekompromisně ji zvedl a posadil před Jana.
„Vratislave!“ Z očí jí začaly kanout slzy. Trhlo to s ním. Téměř nikdy neplakala!
Pohladil ji po tváři. „Vrátím se,“ slíbil, hlas se mu trochu zachvěl.
„Moc se s tím hadem nevybavuj, ať tu nezešedivíme starostmi!“ přerušil je Jan. Věděl, že už teď bude Vratislav otce obtížně dohánět.
„Neboj se!“ zakřenil se Vratislav, úsměv se však jeho očí nedotkl. „Řeknu mu, aby zalezl a neotravoval.“
„Správně!“ kývl Jan hlavou trochu prudčeji, než chtěl. „O jeho syčení tu nikdo nestojí.“
Vratislav zvlnil rty v mizivém úsměvu a ztratil se jim z dohledu. Otce dohnal až hluboko v chodbách. Connor nic neříkal, ale bál se o syna. Nebyl příliš rád, že jede s nimi. Tušil, že ho sem dovedly jeho předtuchy. Proto mlčel.
Octli se v chodbě pod Požárem, právě tam, kde předtím nechaly Erika a její družina koně. Bylo ráno, venku svítilo chladné podzimní slunce a vál mírný vítr. Několik Lesních lidí noci proklouzlo vchodem, aby zjistilo, co dělá hadí vládce. Jeden z nich se zakrátko vrátil.
„Hadí vládce je stočený v nedaleké jeskyni,“ oznamoval. „V okolí Požáru jsou skoro všechny stromy a keře polámané. Had tráví, ale nespí. Podle stop snědl asi patnáct lidí a stejný počet koní. Nablízku není jediný živý tvor kromě hada.“
Connor přitakal, že rozumí. „Rozmístíme se kolem té jeskyně a začneme předříkávat kouzlo.“
Všichni věděli, že kromě Móricovy družiny v nejbližším okolí lidé nežijí. Mají z Požáru strach. Proto si toto místo Móric zvolil. Nestál o nevítanou pozornost.
Potichu a rychle začali obkličovat jeskyni. Hada vidět nemuseli. Důležité bylo, aby se nacházel uvnitř jejich kruhu. Zaslechli šustot šupin, jak se had posunoval. Cítil drobné záchvěvy země, když se Lesní lidé noci zlehka pohybovali. Ve chvíli, kdy začali zpívat kouzelná slova, hlasitě, vztekle zasyčel. Píseň sílila, její tóny se nesly dál a dál. Had vyrazil z jeskyně.
Lesní lidé noci s tím však počítali. Byli dost daleko na to, aby je mohl zasáhnout. Had se ochromeně svíjel před svou jeskyní a plival jed do všech stran. Čeho se jed dotkl, to se s kouřem a prskáním rozpouštělo. Píseň neustávala, ať had dělal, co chtěl.
Vratislav celý výjev sledoval zpovzdálí. Mohl se připojit, jenže pak by se nemohl soustředit na otcovo bezpečí, na to, co se bude dít. Kouzlo na hada působilo, ale stále byl vzhůru. Nepříjemný pocit Vratislava neopouštěl, naopak sílil. Snažil se odhadnout, co se může stát. Co se pokazí?
Náhle sebou had smýkl, až se zcela narovnal a začal se otáčet kolem své vlastní osy. Kutálel se dál od jeskyně po mírném svahu. Lesní lidé noci kvapně uskakovali z cesty a skrývali se pod různé skalní výstupky, aby je hadí tělo nezasáhlo. Přesto byli tři na místě rozmačkáni. Vratislav nestál nečinně. Hlava hadího vládce mířila rovnou na Connora. Vratislav přiskočil, srazil otce stranou a jen koutkem oka zahlédl, jak se hlava odrazila od skály. Přeskočila oba dva muže a společně s tělem se kutálela dál. Úlomky skály, do které předtím had narazil, se zprudka rozlétly. Connor již ležel na zemi, kryt velkým kamenem, ale Vratislav byl přímo v jejich cestě. Nebyly to jen drobné úlomky, nýbrž též velké jako lidská hlava. Jako zázrakem minuly Vratislavovu hlavu, jenže tři velké zasáhly pravou holeň, levou ruku kousek od ramene a pravý bok. Každý zásah Vratislavem pootočil a nastavil ho jinému.
Vratislav zaúpěl bolestí a klesl k zemi. Byl rád za pevné kosti. Kameny je nezlomily, způsobily však hluboké krvácející rány na noze a ruce, kde se ostrými hranami prodraly oděvem a kroužkovou zbrojí. Úlomek, který narazil do boku, potrhal svrchní oděv, způsobil pohmožděninu, jak o bok škrtl a proletěl dál. Kroužkovou zbrojí však tentokrát neprošel.
Connor byl u Vratislava okamžitě. Strhl si plášť a přitiskl ho na synovu ruku, aby zastavil krvácení. To už u nich klečel Tomáš, Connorův synovec, syn králova mladšího bratra Viktora. Také vypadal jako Connor, jen měl černé vlasy a oči. Svým pláštěm zastavoval krev na noze mladšího bratrance.
„Postarám se o něj,“ pravil Tomáš ke králi. „Pokračuj v kouzlu!“
„Dobře,“ špitl chvějícím se hlasem a nechal syna s těžkým srdcem v Tomášově péči. Vratislav vědomí neztratil, zprudka ze sebe vyrážel dech, jak se snažil odolat bolesti.
Connor přehlédl situaci. Had uvízl v úzké rokli mezi skalami. Zmítal se, leč marně. Jeho tělo pomalu tuhlo. Už nebyl schopný vyplazit se ven. Lesní lidé noci stáli kolem něj a zpívali. Král se k nim již s pevným hlasem připojil.
Zabralo celý den, než had zkameněl úplně. Mezitím Tomáš a ještě jeden Lesní člověk noci, který se odpojil od zpívajících, léčili Vratislava. Bylo třeba sundat oděv, vyčistit rány, zbavit je kousků kamene, oděvu a kroužků ze zbroje. Přitom zastavovali krvácení a zašívali rány. Vratislava uspali bylinkami, aby sebou neházel a tolik netrpěl. Při bedlivé prohlídce zjistili, že kámen na Vratislavově boku způsobil hrozivě vypadající rozsáhlou podlitinu. Obávali se vnitřního krvácení. Použili tedy pro jistotu opravného kouzla. Zabralo další dva dny a jeho obtížnost vyčerpala dva muže z Lesního lidu noci, než si byli jistí, že je uvnitř Vratislava vše v pořádku. Jiní pak použili obdobného kouzla k doléčení nohy a ruky. Vratislav stále spal, probudili ho až pět dní po zranění. Byl zdráv, ale rány i tak potřebovaly ještě několik dní klidu, aby se neobnovily.
Zatímco se Vratislav zotavoval, rozeslal Connor jezdce ke všem Lesním lidem noci a Nočním chodcům s příkazem, aby strážili kamenné hadí vládce. Nejdříve bylo třeba všechny bazilišky najít. Zvědaví neopatrní lidé je mohli snadno probudit, pokud by se nebáli k hadům přiblížit. Na nemilé lidi, kteří hada probudí z touhy po pomstě, ani myslet nechtěl. Musel však s nimi počítat. Connorův lid čeká hodně práce.
Vratislav otevřel oči po dlouhé noci, kdy nemohl spát. Těšil se, až bude moci přerušit vlekoucí se dny nečinnosti. Jeho citlivý sluch zachytil blížící se klapot kopyt. Nadzdvihl se a podíval se za zdrojem zvuku. Pousmál se. Koně nepoznával, ale toho jezdce si nemohl s nikým jiným splést. Erika!
„Zdravím tě!“ usmál se na ni široce, sotva zastavila kousek od něj. „Co ty kruhy pod očima?“ Jeho pohled hřejivě sálal a objímal tu milovanou bytost.
„Ty máš co povídat!“ vrátila mu Erika úsměv. „Barva už se ti do tváří vrací, ale trochu jsi zhubl a narostl ti ještě větší vous. A ten tvůj oděv! No, vypadáš hrozně!“ klesla k němu na zem vystlanou kožešinou u nedalekého ohniště. Vratislavův potrhaný, zakrvácený kabátec se jí vůbec nelíbil. Krev na něm dávno zčernala a ztuhla. „Také mu mohli dát čistý!“ prolétlo jí hlavou.
Zakřenil se na ni uličnicky. „Tak ti děkuji za kompliment.“ Objal ji.
„Myslela jsem, že jsi zemřel, když přinesli zprávu o tvém zranění. Tvářili se u toho, jako by byli kamennými sochami, které neznají žádnou radost. Jen věčný žal a smrt.“ Tiskla Vratislava k sobě vší silou. Byl živý a zdravý! Na tom jí záleželo nejvíc. „Vlastně se jim vůbec nedivím po tom, kolik životů zde vyhaslo.“
Vratislav zdvihl Eričinu tvář, aby se jí mohl podívat do očí. Něžně setřel slzu, razící si cestu po její tváři.
„Co k těm smutným událostem přidat jednu veselou?“ navrhl.
Zmateně na něj zamrkala. „Jakou?“
„Vezmeš si mě?“ zakotvil modrý pohled v tom jejím zeleném. Měl to udělat již dávno.
Okamžik na něj oněměle hleděla, pak pomalu přikývla. „Ano!“ špitla šťastně a políbila ho.
„To je dost po takových letech!“ vylekal je Connor. Vratislav i Erika se začali smát a král se k nim připojil. Umínil si, že bude mír mezi lidmi a ostatními bytostmi střežit ještě bedlivěji. Nejen pro současné, ale i pro budoucí generace. Věděl, že touha po moci opět nějakého člověka zláká k piklům a boji, pak tu ale musí být ti, kteří mír uhájí. Kdo nepoznal hrůzy války, často podceňuje význam míru. Proto by měl existovat někdo, kdo důležitost míru pro život ocení mnohem víc, byť třeba válku a strádání nepoznal. Kdyby tak na světě bylo víc laskavosti, porozumění a lásky! |
