Z diktafonového záznamu:
5.6. Již několik dní se proplétám se svým týmem hustým porostem brazilského pralesa. Hledám dávno ztracené civilizace. Tedy zatím pouze jednu. Toto bude má první. Ta, která mě proslaví.
Jmenuji se Pavel Neubauer a jsem archeolog se zaměřením na zaniklá náboženství. Můj tým je sestaven z dalších čtyř lidí. Třech mužů a jedné ženy. V jisté vesnici na jihu Brazílie (podrobnosti zde uvádět nebudu, aby mi někdo můj objev neukradl) jsem já a můj tým narazili po dlouhých letech výzkumu knihovních pramenů konečně na pořádnou stopu. Místní nás po nekonečném přemlouvání a uplácení dovedli do nedaleké jeskyně, kde nás nechali pět dní zkoumat. Pravdou je, že to nebyla ani zdaleka přiměřená doba, kterou jsme potřebovali, ale šťastná náhoda nám pomohla k vytouženému výsledku. V jedné polozasuté odbočce z hlavního dómu jeskyně jsme nalezli kamennou schránku a v ní dřevoryt zobrazující, dle mého názoru, soud. Boží soud. Samozřejmě, že ne křesťanský soud, kdy soudí Bůh Spasitel bla bla bla…. Ani egyptský soud, který se rozhoduje podle vah. Do dřeva byli vyryti soudci dva. Na jedné židli sedící postavy, které zabíraly celou horní polovinu rytiny. V třetí čtvrtině byla pak vyřezána postavička v poměru k soudcům zcela nepatrná, tedy zřejmě souzený. A konečně v poslední části desky byl zobrazen početný dav dalších postav, jimž byly vyřezány pouze obrysy. Z toho jsem usoudil, že jde o duše již odsouzených, které jsou pro souzeného neviditelné. Z druhé strany byla do desky vyryta ještě mapa, která nás uvedla doslova v euforii neboť ukazovala cestu k jakémusi chrámu uprostřed brazilského pralesa. Není pochyb, že právě zde, v tomto chrámu, probíhaly pradávné rituály spojené s náboženským vyznáním lidí, kteří zde zanechali dřevoryt. Tyto rituály nejspíše měly napodobit právě jejich boží soud. A tak jsme se dostali až sem, na místo vzdálené několik dní od civilizace. Podle mapy nám však zbývá už pouze 1 nebo 2 dny k dosažení cíle.
7.6. Dnes večer jsme se konečně dostali na místo. Když jsme prosekali i poslední houževnaté křovisko, vyšli jsme na rozlehlý kruhový palouk, nebo spíše mýtinu, jelikož její pravidelný tvar ukazoval na umělé vytvoření vymýcením zdejšího porostu. Uprostřed pak stála velkolepá budova opravdu…originální. Její výšku odhaduji na nějakých 50 metrů, zahrnujících 25 pater po asi 2 metrech. Půdorys má tvar kosočtverce. První patro je velice úzké, hádám, že jedna strana kosočtverce v tomto patře má asi 9 metrů. Další patra se pak chronologicky rozšiřují až do patnáctého, které je nejširším bodem celé stavby a měří asi 20 metrů. Potom se patra opět zužují až do špice. Dvacáté páté
patro je vrcholem celé stavby a tvoří jej zřejmě jediná místnost o rozměrech 2 x 2 metry. V každém patře je několik oken beze skel a těmi jde vidět, že celou stavbou prostupuje točité schodiště. Od základů až po střechu. Nemůžu se dočkat až se tam zítra podívám. Pro dnešek jsme se utábořili venku před chrámem a sledovali jsme západ slunce. Poslední paprsek slunce ozářil stavbu jako by byla jen kulisou na divadelním jevišti, připravenou ještě jednou sehrát poslední představení.
8.6. Měl jsem sen. Byl jsem znovu malým dítětem, měl jsem vysokou horečku a kašel. Jako v mlze jsem viděl svou dávno mrtvou matku jak se nade mnou sklání a starostlivě mi vyměňuje obklad na čele. Když jsem se probudil byla u mě stále, dotýkala se mě kostnatou rukou a místo jejího obličeje se na mě usmívala holá lebka. Vykřikl jsem a pevně stiskl víčka. Když jsem opět otevřel oči, skláněl se nade mnou jen Billy, náš fotograf. „Děje se něco, šéfe?“ „Ne nic Billy, všechno je v pořádku. Připrav se za chvíli vkročíme na cestu za slávou.“ usmál jsem se přestože jsem měl neodbytné nutkání schoulit se do klubíčka a začít brečet. …………………………………………………………………………………………………………… Dva členové mého týmu jsou mrtvi. Roztrháni na kousky asi tygrem nebo jinou zasranou potvorou. Už zbývám jen já, Billy aMarek (kartograf). Dnes se do chrámu nedostaneme. Musíme vykopat hroby, uložit ty zbytky a odsloužit mši. Pokračovat budeme zítra.
9.6. Smůla se mi věší na paty. Když jsme se po obědě vydali k chrámu, Marek se zbláznil. Začal vykřikovat nesmysly o božím trestu, protočily se mu panenky, rozběhl se pryč a zmizel v pralese. Do večera jsme ho nenašli. Začínám mít halucinace. Snad desetkrát za noc se mi zdálo, že ho slyším volat a když jsem vyběhl, tak že jsem ho i zahlédl…. Ale vždy to byl planý poplach. A to nemluvím o včerejším setkání se svou mrtvou matkou.
10.6. Dnes jsme se konečně dostali s Billym dovnitř. Stojíme až úplně nahoře v nejvyšším patře. Ve všech čtyřech stěnách jsou vsazena obrovská okna. Je odsud nádherný výhled. Se schodištěm jsem měl pravdu. Od podlahy po střechu. Doslova. Nechápu k čemu je schodiště končící ve střeše. Nekončí otvorem v podlaze ani nevede na střechu, prostě je do střechy zatesané. Uprostřed stojí jen židle, stejná jako na rytině. „Nádhera! Senzace! To budou fotky!“ křičí Billy „Budu ten nejslavnější fotograf. Až to svět uvidí bude mi provolávat slávu!“ Co to ten hlupák mele? Zapomíná čí je největší zásluha. Byl to přece jen můj nápad! MŮJ nápad! MOJE sláva, jen já si ji zasloužím. Nikomu nedovolím aby mě připravil o mé místo na výsluní. Ta okna jsou tak velká, tak nebezpečná..Pozor Billy ať neuklouzneš…. …………………………………………………………………………………………………………… Zabil jsem. Jsem vrah. Shodil jsem Billyho. Ani nevím jestli mě vyprovokoval svými řečmi, nebo se mi to jen zdálo. Hřešil jsem. Na zemi leží foťák. Beru jej do rukou a po tvářích se mi kutálí slzy. Je prázdný. Žádný film. Žádný důvod k vraždě. Jen vina.
Zdá se mi to nebo se místnost zvětšuje? Nemožné. Ale přece… z místnůstky se stává sál. Po schodech sestupují dvě postavy a usedají na židli. Jedna je andělská, taková jakou si každý představí při slově anděl. Druhá je nepochybně ďábel, i když tomu nasvědčují jen strach a pocit ztělesněné hrůzy, která mě svírá, neboť tato postava je stejně krásná jako první. V ďáblových očích vidím však jen smrt, oceány krve a převalující se vnitřnosti. Panebože. Panebože. „Bůh není, jsme jen my.“ duní místnost. Panebože Dav za mnou šumí. Křičí. Obviňuje. Všechno kolem mě viní za své hříchy. Zoufám si. „Zabil jsem! Vy proklatí, vždyť to víte!“ psst. Slyším jak mě soudí. Slyším smrt. Kráčí ke mně pod rouškou šílencovy mysli. Nebo se mi to jen zdá? Vzhlížím ke svým soudcům, vím že je rozhodnuto. Nechť rájem je mi, co jinému peklem.
