|
Twef. To slovo mu vytanulo na mysli jako první. Nevěděl,
jestli je to jeho jméno nebo jestli to je vůbec nějaké jméno. Vlastně nevěděl
nic. Otevřel oči. Mezerami mezi pláty nahoře pronikalo mdlé měsíční světlo.
Ležel na zádech v kleci z železných plátů. Deska, na níž spočívalo
jeho nahé tělo ho nepříjemně studila. Celé tělo měl ztuhlé chladem a
tak když se pokusil posadit, jeho pohyby spíše připomínaly poslední pohyby
umírajícího. Zavřel oči a soustředil se. Snažil se vzpomenout si, kde je
– a především, kdo vlastně je. A také proč je v té – kleci. Myslí
mu prolétly útržky vzpomínek – příliš rychle, aby je stihl zachytit.
Pomalu a opatrně protahoval svaly na nohou a rukou. Jeho levá ruka se
pohybovala o poznání snadněji. Přesto ho to nepřekvapilo.
Zabij! Zabij je všechny!
Ten imperativ se v jeho
mozku objevil tak rychle a tak nečekaně, že mu po celém těle přeběhl mráz.
Uvědomil si, že ta myšlenka nebyla jeho. Otevřel oči a zahleděl se
vzhůru. Mezi pláty, na noční obloze, zahlédl slabě zářící hvězdy uspořádané
v jemu neznámá souhvězdí. Zvedl se na lokty. Cítil jistotu v rukou
a tak se nakonec odvážil posadit. Klec se lehce zhoupla a před očima se mu
roztančily hvězdičky. Zatočila se mu hlava. Zhluboka se nadechl – a
vydechl. Hvězdičky se vytratily.
Zabij je všechny!
Znovu. Otřásl se. Vůbec
netušil, kde k tomu přišel. A proč. Ale v okamžiku, kdy ta slova
vnímal, měl chuť zabíjet. Rozhlédl se kolem sebe. Klec nebyla příliš
velká – asi dva krát jeden metr a na výšku skoro dva metry. Železné pláty
byly silné a mezerami pronikalo dovnitř jen málo světla. Přitiskl tvář k jednomu
z plátů a mezerou vyhlédl ven. Ve slabém světle rozeznal nevelké čtvercové
náměstí v jehož středu stálo jakési pódium s velkým špalkem
ve středu a dvěma šibenicemi po stranách. Popraviště, uvědomil si okamžitě.
Zachytil se prsty plátů a s trhnutím se postavil. Klec se se zaskřípěním
rozhoupala. Měl co dělat, aby se udržel na nohou. Skřípění řetězu, na němž
byla klec zavěšena, se neslo ztichlou nocí. Počkal, dokud se pohyby klece
nezmírnily a postupně se podíval skrze zbývající tři strany svého vězení.
Zahlédl při tom ještě čtyři další klece, visící v půlkruhu kolem
té jeho. Jeho pohled se znovu vrátil k popravišti.
Byli to oni! Zabij je!
Zabij je všechny!
Vybavila se mu jakási scéna
ze dne. Kat stínající ženu. Jeho dva pacholci lámající v kole dalšího
odsouzeného.
Zabij je!
Vzpomněl si na tvář té
ženy. Viděl ji, jako by právě v tu chvíli stál těsně před ní. Ne.
Nejprve ji viděl z dálky a teprve potom se jeho pohled – přibližoval
– úžasně rychle až k ní…
Zoom
aktivní, blesklo mu hlavou a obraz popraviště se rychle přiblížil.
Vykřikl a prudce uskočil od stěny. Klec se zhoupla a on zády narazil do plátů
za sebou. Zavřel oči a počítal do pěti. Pak je pomalu, v obavách,
zase otevřel. Vše bylo jako předtím. Potřásl zmateně hlavou. Obraz té dívky
mu však v mysli zůstal. Věděl – byl si jistý – že
ona s tím vším nějak souvisí. Podvědomě sevřel prsty levé
ruky v pěst.
Test servomotoriky
– dokončen.
Pozvedl levou ruku před obličej
a začal si ji pozorně prohlížet. Několikrát se štípl do předloktí. Při
tom posledním sykl bolestí. Kdo to proboha jsem, pomyslel si a polil ho mráz.
Nic ho nedokázalo vyděsit tak, jako to, že nevěděl, kým je. Znovu se přitiskl
ke stěně a podíval se mezerou na náměstí. Nad domy proti sobě zaznamenal
první příznaky svítání. Zastavil pohledem na jednom z domů se zdobeným
štítem. Za okamžik se mu jeho obraz přiblížil, stejně jako předtím
obraz popraviště. Už na to byl připravený – jako by něco takového očekával.
Na omítce zaznamenal jakýsi nápis. Zaměřil se na písmena, ale bylo to příliš
daleko a světla bylo málo.
Spektrální
filtrace – aktivní.
Vše se ponořilo do temnoty.
Gamma
spektrum – 0,1%
Obraz se změnil do odstínů
zelené.
RTG vizualizace –
aktivní.
Obraz se zbarvil do červena s mnoha
výraznými prvky.
Ultrafialová
– 20% - vyhodnocuji…
A nakonec do odstínů modré.
Infračervená
– 100% – transformuji – dokončeno
Mrkl a na sítnici se mu
na okamžik zobrazil nápis z velkých kostrbatých písmen: T W E F
Téměř současně s tím
se mu vybavily vzpomínky na město. Záznam byl stručný a výstižný. Pocházel
z Galaktické encyklopedie.
T W E F: Kara 4 (Progamma 6): Hlavní metropole khalijského království,
Populace 15 000, Dokumentovaná historie: 200 let, Feudální systém třídy
c2, Zájmy konfederace: 0 (nestabilní politický systém), Obchodní styky
konfederace: 0
Současně si uvědomil,
že záznam byl starý deset let. Postupně se mu vybavovaly další vzpomínky.
Na loď. Na přistání v poušti. Na jednání s místním správcem.
Na svoji ženu Anyu… Vzpomínky to byly útržkovité, ale byly tam. Už měl
svoji historii. Sice byl pořád nikdo, ale už méně nikdo než v prvních
okamžicích.
Zabijí ti ji! Musíš
je zabít! Všechny!
Polkl. Tohle nebyly jeho
myšlenky. Nebo ano? Náhle si nebyl jistý. Všechno to bylo – podivné,
zmatené. Přál si, aby to byl jen sen a on se z něho co nejdříve
probudil. Začal přemýšlet o tom, proč je tam, kde je. Doufal, že si
vzpomene na podrobnosti, na události, na lidi – zkrátka na cokoliv, co by mu
prozradilo, kým je. Vůbec nevnímal chlad kolem sebe, nepohodlí nebo svoji
nahotu. Touha poznat kdo je dokázala spolehlivě otupit všechny ostatní
pocity a vjemy. Zavřel oči a ponořil se do útržků vzpomínek. Ale byly to
jen útržky. Ani nepostřehl, že noc mezitím ustoupila dni a že se na náměstí
začínají scházet lidé. Do reality ho přivedlo až zazvonění oceli. Kdosi
z lidí dole hodil na klec kámen. Za okamžik přilétl druhý.
Odtáhl se od stěny. Opět
podvědomě sevřel levou ruku v pěst. Cítil v ní jakousi zvláštní
sílu.
Skřípění a vrzání
jej přimělo zaměřit pohled napravo od sebe. Jedna z klecí byla spouštěna
k primitivnímu vozu dole. Náměstí se postupně zaplňovalo. Podíval se
směrem k pódiu. V doprovodu šesti ozbrojenců na něj právě
vystupovali dva měšťané. Vrátil se pohledem ke kleci. Čtyři muži ji z jedné
strany otevřeli a poté z ní vytáhli ženu. Surově ji dostrkali na plošinu
vozu a tam ji srazili k zemi. Vykřikla, když ji zasáhl jeden z vržených
kamenů. Díval se na ni nakolik mu to mezera mezi pláty dovolovala. Na kratičký
okamžik zahlédl její tvář skrytou pod rozcuchanými dlouhými vlasy. Její
obraz se přiblížil, spolu se zvýrazněnými detaily.
Anya!
Vrhl se proti mřížím jako by
snad měl sílu překonat je.
„Nechte ji být!“ vykřikl.
„Pusťe ji!“ Jeho hlas byl zvučný a silný. Odpovědí mu byla sprška
kamenů.
Zabij je! Zabij je všechny!
Potlačil ten imperativ
silou vůle. Stejně nemohl udělat nic, co by mu umožňovalo situaci jakkoliv
ovlivnit nebo změnit.
Žena byla dovlečena na pódium
a připoutána řetězem za nohu k popravčímu špalku jako nějaké zvíře.
Jeden z měšťanů k ní přistoupil, rozvinul svitek a začal z něho
předčítat. Dav ztichl.
Nerozuměl jedinému
slovu. Přesto ale věděl, že by rozumět mohl – kdyby chtěl. Zkusil to,
ale byl to bezvýchodný pokus. Část jeho vzpomínek byla stále blokována.
Pak se objevila jedna výrazná vzpomínka. Byla jasná – a děsivá. Už věděl,
co způsobuje zvláštnost jeho levé ruky. Předtím to vnímal jako naprosto
samozřejmou věc, něco co je naprosto běžné. Teď znal i příčinu.
Operaci, při níž si nechal levou ruku nahradit nejdokonalejším biomechanickým
implantátem. A ne ledasjakým. Jeho předloktí skrývalo hlaveň výkonného
dezintegrátoru.
Měšťan dočetl text,
nejspíše obvinění nebo rozsudek, a dav zaburácel.
„Pusťte ji!“ znovu vykřikl.
Jeho hlas zanikl v davu.
Zabij je!
Cosi ho přimělo o této
možnosti uvažovat. Poprvé od svého podivného probuzení pocítil emoce
vpravdě lidské. Vztek. Touhu po pomstě. Chtěl se pomstít. I když nevěděl
proč a za co. Prostě chtěl. Začal uvažovat o lidech pod sebou jako o
cílech. Ne jako o lidech. Byly to cíle. Cíle pro jeho zbraň. Potřásl
hlavou aby se zbavil těchto příšerných myšlenek. Vždyť jsem přeci člověk
– jako ti lidé kolem, pomyslel si. Nebo snad ne? Podíval se na svoji levou
ruku. Kdo vlastně jsem?
Výkřik ženy mu připomněl
její úděl. Viděl katovy pacholky, kteří ji přinutili pokleknout u špalku.
Kat zvedl nad hlavu podivně nesouměrnou sekyru. Čas jako by se na okamžik
zastavil. Jeho mozek, v tu chvíli více robotický než lidský, prostým
statistickým výpočtem vyhodnotil situaci a do zorného pole se mu promítl
tmavě zelený zaměřovací kříž. V jeho středu byla katova hlava.
Zvedl levou ruku a v její dlani se otevřel otvor odhalující hlaveň
dezintegrátoru. Na poslední chvíli se ovládl – a to bohužel stačilo k tomu,
aby se katova sekyra s hrůzným zvukem zasekla do ženiných zad. Dav zahučel
a vykřikl nadšením.
Něco se v něm
zlomilo. Ta žena na pódiu byla přeci Anya. Nebo snad ne? Jeho pohled se znovu
zaměřil na její tvář, nyní již částečně skrytou v masce smrti.
Nechal jsem ji zemřít… Kvůli své lidskosti, uvědomil si. Klec se zhoupla
a řetěz zaskřípal. Začali ji spouštět. Dav toužil po smrti. Bylo
naprosto jasné, kdo jeho touhu naplní.
Zabij je! Zabij je všechny!
Zabij! Zabij! Zabij!
Ta slova ho v mysli pálila
jako rozžhavené železo. Přitiskl si dlaň pravé ruky na spánek a zatlačil
prsty proti lebce, jako by chtěl tyto myšlenky zatlačit silou.
Zabij! Zabij je všechny!
Bolest se stala
nesnesitelnou. Před očima se mu roztančily hvězdičky.
Zabij! Zabij! Všechny!
Už to nedokázal snést.
Padl na kolena a natáhl levou ruku před sebe. V dlani se otevřel otvor.
Zorné pole mu zaplnily ovládací prvky dezintegrátoru. Ovladač výkonu se
mimo jeho vůli posunul k maximu.
Zabij!
Vzduch kolem dlaně se
zavlnil a část klece prostě zmizela. Dav zahučel a ztichl. Další zavlnění
a v davu se objevila hluboká rýha. Zazněly první výkřiky zděšení.
Vypukla panika a lidé se tlačili jeden na druhého ve snaze dostat se od klece
co nejdál. Vstal. Hladina adrenalinu mu stoupla a jeho rekce se zrychlily. Do
jeho pohledu se vrátil zaměřovací systém. Ocitl se v něm dům – a
jeho přední stěna záhy zmizela i s lidmi zmateně pobíhajícími před
ní. Lidé a domy kolem něho mizely závratnou rychlostí. Čím více jich
zmizelo, tím se cítil příjemněji. Cítil emoce které nikdy předtím
nepoznal. Emoce, které nebyly – a nemohly být – jeho. Zapomněl na to kým
byl. Zapomněl, že byl člověkem. Už to nebylo podstatné. Teď byl bohem.
Bohem chaosu a smrti.
Tarim se probudil s výkřikem
na rtech. Kůži měl vlhkou potem, srdce mu bušilo jako o závod. Jeho dech
byl rychlý a přerývavý. Prudce se posadil. Luminiscenční panely ve stopě
jeho kajuty se rozzářily. Rychle se rozhlédl kolem sebe hledaje jakékoliv známky
poškození nebo porušení struktury stěn. Pak pozvedl levou ruku a několik
desítek sekund upřeně pozoroval její dlaň. Nakonec úlevně vydechl a zavřel
oči. Spustil diagnostiku xenoimplantátů. Okamžik nato vykřikl podruhé. Výkřik
byl plný nepopsatelné hrůzy a děsu. Do databanky mu přibylo pět hodin záznamu.
A baterie jeho dezintegrátoru byla úplně vybitá.
Omlouvám se za ztrátu formátování určitých pasáží. Podívejte se prosím na mé stránky, jak to má být správně:
POSLÁNÍ |
