ČERNÝ PES
Kap.1
Úterý večer, nad střechami je vidět mléčný kotouč měsíce a sem tam nějaká hvězda. Inu, v přesvětleném městě se hvězdné nebe pozoruje s obtížemi. Ale proto jsem se na procházku nevydala, jen psík potřeboval vyvenčit a dnes již bylo pozdě aby s ním šla sestra.
Dnes, nebo již zítra?
A není to jedno když je najednou tak čistý vzduch a to nádherné ticho?Všichni už jsou zalezlí ve svých poctivě získaných norách u svých poctivě zaplacených přísunů různých realit. Nebo v hospodách, kde svou realitu vyměňují za jinou, protože se jim ta jejich nezdá být shodná se vzorem který získali vtiskováním přejatých názorů. Takto a podobně si přemýšlím a je mi to velmi příjemné na tom studeném vzduchu, jen tak pábit sama pro sebe, ne pro nějaký užitek nebo účel, jen tak.
Myšlenky krouží a nohy jdou ve vytyčené trase, vkládajíc chodidla do těch samých stop, tak jako každý den. Za chvíli projde unavená žena s taškou, stejně jako včera a stejně jako zítra.
Z maloměřického kolejiště je slyšet posouvání vagónů a lokomotivy. Okna domů mění fantasticky barevné odstíny ve vražedné synchronizaci. A právě v tomto okamžiku nastává ta blažená chvíle kdy vím že momentálně v okruhu dvou set metrů není ani noha. Záhy však zjišťuju že bych se měla mít na pozoru, protože můj inteligentní psík doslova zkamení, naježený jak štětka na láhve. Tlumeně skučíc se třese tak jak se netřásl od té doby co nám ho přinesli a zírá vypoulenýma očima před sebe na protější chodník.
Tam běží pes. Neběží přes loučku, i když by to měl kratší, běží po chodníku.
Pravidelně kluše ťap ťap ťap jak hodinky, s čumákem namířeným před sebe a je jasné že ví naprosto přesně kam má namířeno. Velký černý vlčák(asi), tak černý že je vidět jen obrys vyplněný černotou, s useknutým ocasem. Ani oči mu vidět nejsou.
To by samo o sobě nebylo divné, ale v celém širokém okolí není vidět ani náznak majitele a pes sám také nemá obojek. Chytám svého psíka do náručí připravená ho bránit protože pes k němu otáčí hlavu a psík kňučí strachy. Aniž by porušil rytmus kroku, odvrací se a hledí si svého. Stojím a koukám se kam běží, a pak rychle dokončím procházku opačným směrem. Na druhý den – to samé, na tom stejném místě, ale pes zjevně nemá nic špatného v úmyslu. Ani můj psík už se tolik nebojí a nechá se velice obezřetně očichat naším novým známým. Sotva však pes zpozoruje že se na něj dívám, odskočí jako kdyby do něj střelil a vrací se na stejnou trasu.
A tak je tomu vždy když jdu pozdě večer ven. Začala jsem se ptát pejskařů a lidí z okolí co znám, jestli neví komu ten pes patří, ale koukají na mě jako na blázna, protože ho nikdo neviděl. Ani místní bezdomovci a ožralové neví nic.
Vážně začínám uvažovat o návštěvě psychiatra ale to už se hlásí máti i sestra že ho viděly též. Aspoň nebudu v čekárně sama….
