věčná ispirace

Bohyně pohleď! Snad vidíš to, co já.
Ten zlatý lesk na mužné šíji.
Snad pamatuješ na ten letní čas,
kdy zrána budila ses ve zralém obilí.
A zlatý úsvit dal ti radost i píseň mile hříšnou
v odpověď bílým labutím letícím k jezerům v horách.

Bohyně pohleď! Závoj svůj si drž.
Ať nespálí tě výheň severských bohů.
Ty rusé vlasy po pás sahající jak plameny tě spálit mohou.
A zůstane jen ryzí kov jenž zní na sto mil,
Co nízkým hrůzu dá a modly vyvrátí.

Bohyně pohleď! Potěš svůj temný zrak.
Rohanští koně táhnou a jejich hřívy hnědé
Tě hladí a voní posečeným senem.
Jak požehnaná je hnědá půda pod tvými chodidly,
A tvá náruč nezůstane prázdná
Když vzejde zrno i vinná réva.

Bohyně pohleď! Jak zvláštní bývá noc,
Co havraní černí skryje moře v tmách.
Tam na břehu za úplňkové noci sama se koupeš v zátočině.
Necháváš vlnky třpytit se a hrát si.
A pod tebou v hlubinách krouží dravců stíny.
Delfín či žralok, to neumíš říct.