|
|
Nad touto básní jsem proseděl dohromady snad osm hodin. Spoustu veršů bych rád zdokonalil, sladil, aby lépe zněly.
Jenže potom už nevykreslují mé pocity tak hodnověrně.
Kdo jste na tom stejně jako já, zkuste sami pod stolem najít své zrníčko mouky. A uvidíte, že píši pravdu.
Takhle jednou sedím,
koukám smutně pod stůl
a náhle mi přišlo,
že jsem tady k octu.
Že jsem tu na vocet,
holky mě neberou,
neříkám jim: "Pocem,
ty má nádhero!"
Vybírám si dívky,
jež se tolik nekrášlí,
a tiše jim povím:
"Ó, prosím, poslouchejte..."
Řeknou mi, že jsem zvláštní,
ale mezi sebou mluví:
"Ten je pěkně jetej!"
Na ty dnešní slečny,
co ze mě
divný pocit měly,
chystám moudrý léčky,
aby mi rozuměly.
Dobrou návnadu se špetkou
lidského pochopení
nastražím, ony to spolknou,
třeba je to změní..}:-i ?
Smutně u stolu sedím,
chystám pasti, léčky,
ani jsem si nevšim
malé bílé tečky.
Už nemyslím na holky,
jichž mi není třeba,
koukám na zrnko mouky,
co ztatilo se z chleba.
Upřímné a nevtíravé,
malé zrníčko mouky,
vzbudilo mé sympatie,
chtěl jsem jej vzít do ruky.
V duši mi znělo pořád,
že by nemělo být samo,
chtěl jsem jej v dlani zahřát,
srdce mi zaplesalo.
Bílé zrnko mouky,
bylo příliš malé,
sebrat nijak nešlo
a já tušil malér.
Chtěl jsem ho tedy přenést
nasliněným prstem,
ale pak jsem to zamít,
přišlo mi to sprosté.
Dotýkat se tak důvěrně
se mi zdá nenormální,
vždyť se ani neznáme-
-mám...slušné vychování.
Tak chtěl jsem na něj dobrým slovem dýchnout,
vést své moudré řeči,
ale porušit to...posvátné ticho
přišlo mi jak zhřešit.
Bál jsem se, hodně bál, tak jsem radši mlčel,
odhadoval, co si takové zrnéčko myslívá;
nelíbí se mu můj nejistý obličej?
Nebo je na tom se svým strachem podobně jako já?
Fouknul vítr, ztratilo se
a mě život nebavil.
Já blbec! To zrníčko jsem
ani nepozdravil...
A tak tu teď sedím,
pod stůl smutně koukám,
přemýšlím, co se smí
k docela cizím holkám.
Kdo nenaváže kontakt,
kdo není dost smělý,
komu se nechce slintat,
zůstává osamělý,
zůstává osamělý.
|
