„Otče, slyš zpověď mou,
neb zhřešila jsem hrozným hříchem.
Kdysi měla jsem ráda zem z níž jsem vzešla,
ale teď se za ni stydím.
Neznám se k lidem svého rodu,
raděj se utíkám k cizí historii.“
„Je to snad vinou mou, žít v zemi zlodějů
a hrdosti dost nemít abych odešla.
V bedýnce na sny teď velký je humbuk.
Prý jak jsme chytří neb hloupí.
Jsme hloupí
Loupí
Úpí
Π“
„Co je to za národ, když v každém jeho věku,
snad již po tisíc let, sedí v jeho čele
banda vyžraných a samolibých prasat,
která se svých vlastních lidí štítí
jak odporných štěnic.“
Otec se zašklebil, snad usmát se chtěl, a pravil:
„Ješitnost, to je můj nejmilejší hřích“
a svrhnul mě do pekel za mou
povýšenost.
|