Moje šílená příbuzná. Michal Mašata
„Jmenuje se Róza a je jí už téměř devadesát let. Je mojí prababičkou. A jen tak mimochodem: je praštěná.“
Moje prababička nebyla šílenou odjakživa, zešílela najednou a nikdo dodnes neví, jak se to stalo, ale jedno je jisté: šílenou je dodnes a už si nikdo ani nepamatuje, jakou byla předtím.
„Ahoj děťátka“, přivítala mne a mého otce moje prababička Róza. „A jakpak jste se měli? Mě se po vás stýskalo! Upekla jsem Vám malou bábovku.“ Táta i já jsme po poslední větě poněkud ožili, protože bábovka byla vždy příjemným zpestřením. Ne ale dnes. Má drahá prababička se vrátila s čímsi, co pouze vzdáleně připomínalo voňavou a chutnou bábovku, tohle bylo cosi mezi černým uhlím a zmenšeninou právě vybuchlé sopky. Róza se jala bábovku krájet. Táta obrátil oči v sloup a vytratil se slovy: „Tak u toho být nemusím.“ Já čekal co bude následovat. „A kampak nám odešel Honzíček?“, divila se babička, která jaksi stále nedokázala postřehnout, že mému otci je již čtyřicet. „Na zahradu.“, zalhal jsem duchapřítomně a fascinovaně jsem sledoval, jak se švédská ocel nemůže v prababiččiných rukou dostat do té věci, co byla podle prababičky Rózi bábovka. „Jde to ztuha, prosím, Míšo, nemohl bys to rozkrojit, já už jsem nějaká slabá.“ Míša ( tedy já ) ovšem též nemohl onu věc rozkrojit a vrcholem bylo, že se mi podařilo zlomit nůž o bábovku. „A jéje, to je škody.“, lamentovala prababička. „Ale neboj, já se do té bábovky dostanu.“
Ve chvíli, kdy Róza byla v kuchyňce a hledala cokoliv, co by jí umožnilo „se dostat“ do bábovky, se ve dveřích objevil otec. „Tak co?“, zeptal se? „Jeden nůž v háji, ale prababička žije.“ „Dobře, já zatím zajdu do hospůdky a za hodinu se vrátím. Dej proboha pozor ať těm nožům a sekáčkům moc neublíží.“ Pak zavřel dveře a byl pryč. Já jen rezignovaně sledoval onen pokus o bábovku a doufal, že vše dobře dopadne. Následně se vrátila prababička a v ruce skutečně třímala robustní sekáček na maso. „Tak a už to bude.“ S těmi slovy zahájila útok odporující i Ženevské konvenci proti oné věci na stole.
„Sek, prásk, třísk.“ Po celé místnosti létaly kusy skla a dřeva, jak prababička Róza zasáhla skleněný tác s tou věcí za bábovku považovanou a i stůl po tím tácem. Nutno dodat, že stůl to nepřežil, sekáček z něj část odsekl a to zrovna tu část, na které visela jedna z nohou stolu. Stůl na třech nohách očividně odmítal stát a za zvuku drceného dřeva a skla se zřítil na zem. Vznesl se oblak prachu. Za chvíli bylo v místnosti opět vidět. Uprostřed trosek stolu ležela nepokořená skoro-bábovka. „A himmelhergot, teď abych to uklidila, ale toho bohdá nebude, aby nějaká bábovka mě porazila, jen počkej.“ Zahrozila bábovce a šla si pro smeták a lopatku.
Po skončení úklidových prací postavila babička onu věc na dvorek a odešla pro něco na půdu. Přemýšlel jsem dlouho proč na dvorek též přivalila velký špalek. Netrvalo dlouho a vysvětlení mě uhodilo stejnou silou, jako raketa Tomahawk.
Babička se totiž vrátila s mohutnou sekerou, tak to tu ještě nebylo.
„Eh, uf, tak a teď mě sleduj.“ Prabábi postavila tu věc na špalek a rozmáchla se sekerou. Potom sekla. Prosím, zkuste si představit devadesátiletou stařenku, jak se ohání jeden a půl metru velikou sekerou s čepelí, asi jako kolo od vozu. Sekera dopadla přímo na domnělou bábovku a jednu chvíli se zdálo, že ji skutečně rozpoltí. Nestalo se tak. Sekera sklouzla do strany a téměř rozštípla metr vysoký špalek. Prababička strašlivě zaklela a odskočila si pro něco do kůlny. Já jen s obavami očekával budoucnost. A oprávněně. Vrátila se s motorovou pilou. „Hin sa hukáže.“, pronesla a počala startovat motorovou pilu. Přes plot nás zvědavě pozoroval soused v ochranném oděvu ( asi znal prababičku lépe než my ).
„Vruuummmmm, vrummmmm, kucky, kucky.“ To byly zvuky, které zaplavily zahradu a nejbližší okolí. Sousedé spěšně zavírali okna, maminky zaháněly děti domů a jakýsi opilec, začal zpívat:„Poslední bitva vzplála ...“. Motorová pila se však „zakuckala“ a ztichla. Róza zkontrolovala benzin a shledala, že zde není. „A krucipísek.“ Znělo to spíše, jako konstatování, než jako kletba. Pro mojí prababičku není nic velká překážka a tak se za chvíli vrátila s kanistrem plným benzinu. Tou dobou už měli sousedé opět otevřená okna a děti si opět mohly hrát.
„Vrummmm, vrummm, vrummmm.“ Prababča konečně nastartovala „motorovku“ a šla si hrát na inkvizici. Tou dobou se vrátil i táta. Můj otec byl už zvyklý na ledacos, ale motorová pila v rukou nezodpovědné osoby ( prababičky Rózy ), to bylo něco neočekávaného. „Babi zastav to!“, řval na ni. „He?“, zněla odpověď. Prababička konečně rozřezala tu „bábovku“, která měla být nadýchaná a jemná jako pusinka. „Vyhrála jsem, jupííí.“ Křičela na celé kolo a uklidila spěšně špalek i motorovou pilu. „Jenom ji trochu omyju“, řekla a šla do koupelny, tou dobou jsme již s tátou startovali auto a mizeli za nejbližší zatáčkou.
A ona věc? Jeden z prababiččiných přátel bábovku rozbil bucharem na železo a byla z ní prý dobrá přísada do štěrkopísku, ale traduje se také, že naše prababička dala část té drtě svému kocourovi. Nevím, co je na tom pravdy, ale je fakt, že už jsem nikdy kocoura nespatřil. Lidé říkali cosi o masokostní moučce.
