Letadlem do nebes
Když William Anderson , britský 15tiletý chlapec, nastupoval do letadla, netušil co jej všechno čeká. Rutinní cesta za rodiči do New Yorku se měla změnit v noční můru nepředstavitelných rozměrů. Jenom chvilku mu trvalo, než našel své sedadlo a hned jak se usadil, tak si vytáhl Walkmana a časopis o počítačích. Zkrátka si udělal před startem správnou pohodu. Asi tak za deset minut se vedle něj někdo usadil. Willy vzhlédl a spatřil asi 60tiletého muže s černými vlasy stočenými do copu a jemnými vousy na bradě a nad horním rtem s přátelským úsměvem na tváři. „Dobrý den“, řekl Willy a pohlédl muži do očí. „Čau“, odpověděl mu muž a hned se začal představovat: „Já jsem Alexej Sergejevič Dragujew.“ Willyho překvapila tak úžasně jemná angličtina, kterou na něj ten Rus promluvil. „Ehm, vy jste z Ruska?“ „Oh, jistě. I když již asi 20let žiji v Anglii.“ „Ve kterém městě? Smím-li se tedy zeptat.“ „To víš, že smíš chlapče, já žiji v Stratfordu nad Avonou.“ „Ve Stratfordu? Tam se narodil William Shakespeare!“ „Ano, to je pravda. Občas chodím kolem bývalého jeho domu.“ „Promiňte, já se ani nepředstavil. Jmenuji se William Michael Anderson, jsem Angličan a bydlím v Herfordu, což je asi 50 kilometrů severně od Londýna.“ Alexej se zamyslel a dodal: „A je to hrabství Hertfordshire že? Tam jsem byl párkrát pracovně.“ „Aha a kde pracujete?“ „Ty jsi mi nějaký zvědavý Williame. Pracuji jako soukromý podnikatel, prodávám informace.“ „Informace? To jako nějaká rozvědka?“ „Ale ne! V žurnalistice. Mám kontakty a lidi po celém světě a ti, když něco zajímavého zjistí, tak mi to za peníze sdělí a já tyto, samozřejmě ověřené informace, prodám do novin za vyšší cenu, než jsem se to dozvěděl.“ „Jo ták, ale to musí být výnosné že?“ „Nestěžuji si“, řekl se smíchem Dragujew a objednal si u procházející letušky kávu a kaviár. „Mě jednu kolu a kuře s hranolky prosím.“ Letuška si to zapsala a dodala: „Jídlo Vám přinesu až budeme ve vzduchu, což bude asi za patnáct minut.“ Sotva to dořekla, ozval se z mikrofonu ve stěně kapitánů hlas: „Dobrý den, vážení cestující. Hovoří kapitán letadla. Vítám vás na tomto letu do New Yorku, prosím připoutejte za okamžik startujeme. Děkuji a přeji vám jménem posádky příjemný let.“
Letadlo Boeing 767-200ER pomalu dojelo na začátek rozjezdové dráhy, kde piloti počkali na pokyn z kontrolní věže. Ani ne za minutu dostali povolení ke startu, což nebylo zrovna obvyklé, protože na letišti Heatrow bývaly obvykle zácpy. Dva proudové motory Rolls-Royce–RB 211-542D4D se roztočily naplno. Letoun se rozjel po dráze a jakmile dosáhlo startovní rychlosti, tak nadzvedlo „čumák“ a nakonec se „odlepil“ od země i „zadek“ letadla. Pak začalo stoupat do výše.
V průběhu příštích patnácti minut nabíralo letadlo výšku. Jakmile nabralo potřebnou cestovní výšku – tj. 10km nad zemí, mohli se cestující odpoutat, načež letušky a stewardi začali roznášet občerstvení. Alexej si vytáhl noviny a při kávě se pustil do čtení. Willy se s chutí pustil do kuřete a díval se z okýnka ven na mraky. Let probíhal další hodinu naprosto klidně. Willy a Alexej se bavili o kultuře, obchodě nebo třeba o nejnovějších událostech v NHL. Náhle se Willy zarazil a vytřeštil oči. Všiml si totiž, že Alexej má za pasem zbraň! Pistoli s tlumičem! Alexej si všiml chlapcova pohledu a zakryl si pistoli svým sakem. Potom vytáhl malou kartičku a ukázal ji Willymu. Bylo na ní povolení k držení zbraně na palubě letadla. /Willy ovšem nevěděl, že to povolení je falešné jako zuby moji babičky a že je získal velmi zajímavým způsobem, který ovšem patří do jiného příběhu./
„A proč u sebe máte tu pistoli?“ Zašeptal Willy. „Jsem příslušníkem bezpečnostní služby, kterou zavedly Britské Aerolinie po atentátech 11.září 2001.“ „Aha, já si hned myslel, že nejste obchodník. Na to jste příliš .... no já vlastně nevím co příliš, ale na obchodníka se mi prostě nehodíte.“ „Máš pravdu, i když donedávna jsem dělal i v obchodě. Ovšem ne podnikatele, ale vyhazovače v hospodě.“ „ S vámi bych se tedy nechtěl dostat do křížku.“ „ Já...“, a zbytek nedořekl, protože mezi cestující vtrhli nějací chlapi s kuklami na hlavách a samopaly AK-47 v rukou. „Tohle je přepadení, nikdo ani hnout a nic se vám nestane.“ Všem cestujícím bylo najednou jasné koho před sebou mají a velice rychle zareagovali. Zavládlo zaražené ticho, které přerušovali jen šeptané věty jako: „Tak a teď jsme v prdeli.“, „Otče náš jenž jsi na nebesích…“, „Oh bože, to ne, jen to ne..“ nebo také „Doufám jen, že nepostřílí jako zajíce na lovu.“ Někteří cestující slibovali svému bohu, že už „ale opravdu“ budou dodržovat jeho přikázaní, pár Arabů se modlilo k Alláhovi a nevěřící zbytek jen doufal, že z toho vyváznou živí a zdraví.
Jeden z teroristů si sejmul kuklu a představil se: „Dobrý den vážení cestující. Jmenuji se Fernando González a jsem ze Španělska. Chovejte se slušně a my vás necháme naživu, nejsme žádná krvežíznivá Al-Kaida a chceme s tímto letounem bezpečně přistát v USA, kde si vyjednáme podmínky vašeho propuštění. Nyní bych vás poprosil, abyste zůstali sedět na svých místech a pokud možno nikam nechodili. Na WC vás případně vyprovodí jeden z nás. Letušky a stewardi vám samozřejmě mohou a budou roznášet občerstvení. Zkrátka dělejte, jako by se nic nestalo. Máme jen dvě podmínky: Zaprvé – nikdo se nebude nijak snažit kontaktovat své příbuzné na zemi – mobilní telefony a některé jiné věci vám potom ještě dočasně zabavíme. Dostanete je zpět až bude po všem. A zadruhé – nikdo nebude dělat blbosti – nehrajte si na siláky z amerických filmů. Museli bychom vás bohužel zastřelit a to se nám opravdu, ale opravdu nechce. Děkuji za pozornost.“ Následně se otočil a odešel směrem k zádi letadla.
Teroristé se poté rozdělili: dva zůstali stát u přepážky vedoucí k pilotní kabině, aby hlídali cestující další tři pronikli do kabiny a zbytek se rozešel po dalších odděleních letadla, aby zaujal strategické pozice. Lidé kupodivu nepropadli panice, ale jen o poznání zbledli a někteří začali hystericky vzlykat, případně si mezi sebou šeptaly o stávající situaci. Nebyla to dobrá situace, to si uvědomoval i Alexej. Bylo mu jasné, že propašovat na palubu kompletní výstroj i s výbušninami /Byl jediný kdo si jich všiml, když kolem něj teroristé procházeli, i když byly dobře ukryté pod neprůstřelnými vestami - očividně proto, aby nevzbudili předčasnou paniku u cestujících a posádky./ je prakticky nemožné, pokud neměly komplice na letišti nebo v posádce letadla. Teroristů bylo celkem patnáct a minimálně polovina z nich byla evropského původu /mluvili až podezřele dobře anglicky a vůbec se chovali „evropsky“/ a zbytek nejspíše Arabové. Ti co je hlídali mluvili mezi sebou arabsky.
Willy byl celý bledý a zdálo se že nechybí moc, aby se nerozplakal. Alexej mu řekl: „Klid Willy, nejspíš hodlají s letadlem přistát na nějakém letišti v USA a budou si klást podmínky. Nemyslím, že by nás chtěli zlikvidovat i s letadlem, to by jich nebylo tolik.“ „Já mám strach, že nás budou pak na letišti střílet....“, drkotal zuby Willy a díval se na Alexeje, jako na nějakého mesiáše. Náhle dodal šeptaje: „Vy máte přeci tu svou pistoli...“, nedokončil, protože se na něj Alexej škaredě podíval a zašeptal: „Proboha mlč! Možná jsem dělal vyhazovače a teď jsem tady jako ochranka, ale nemůžu se postavit všem patnácti najednou.“ Willy si uvědomil, že má mobilní telefon a navrhl: „Co kdybychom se zkusili spojit s někým na zemi?“ „K čemu? Jenom by jsi vyvolal paniku a teroristi by tě odstřelili jako králíka.“
Mezi cestující vešel další terorista a vedl oba piloty a navigátora. Ti byli celí zmlácení a kapitán se sotva držel na nohou.
Jakmile tento muž usadil ty tři nešťastníky na sedadla, tak vytáhl obrovský plastový pytel a drsnou angličtinou s německým přízvukem prohlásil: „Sem dejte všechny své věci, o kterých se domníváte, že by vám mohli dělat s náma problémy. Později provedeme tělesnou prohlídku a taky se podíváme do vašich zavazadel, a pak když něco najdem…“, hrozbu nechal nedokončenou. Alexej pochopil, že bude muset svou pistoli rychle někam schovat nechce-li o ní přijít. Chvíli přemýšlel a nakonec pohlédl na Willyho a šeptem se ho zeptal: „Nemohl by jsi zajít na záchod a vzít s sebou tu moji pistoli a uschovat ji tam? Tebe by neměli kontrolovat.“ Willy poplašeně vzhlédl k Alexejovi, v jeho očích se mísila panická hrůza se zoufalstvím. „Prosím Willy, ty to dokážeš. Věřím ti.“ Willy se chvíli vyděšeně díval Alexeji do očí a pak jen krátce přikývl. „Výborně chlapče“, zašeptal Alexej a podal mu pistoli.
Mezitím k nim přišel terorista s tím pytlem a dožadoval se mobilních telefonů, notebooků a jiných věcí, se kterými by mohli být nepříjemnosti. Alexej i Willy mu podali své mobily a Willy řekl, že by potřeboval na záchod. Terorista se na něj chvíli z pod kukly nedůvěřivě díval a nakonec řekl: „Tak běž, ale žádný blbosti jasný?“ „Ano pane“, odpověděl mechanicky Willy a spěšně odešel k záchodům. Alexeji spadl kámen ze srdce – Willy prošel a zbraň bude zachráněna.
Willy došel na záchod. Rychle začal schovávat zbraň. Náhle ucítil nepříjemný pocit, jako když ho někdo sleduje. Pomalu se otočil. Za ním stál terorista Fernando González a mířil na něj samopalem. Chvíli bylo smrtelné ticho. Pak Fernando promluvil: „Dej mi tu pistoli nebo tě přísahám bohu zastřelím.“ Willy rychle zvážil své možnosti: Mohl mu zkusit podrazit nohy a se pokusit ho zabít, ale Willy netušil jestli by vůbec dokázal vystřelit na člověka. Nebo se také mohl pokusit ho nakopnout do rozkroku a následně ho omráčit. Willy se nakonec rozhodl pro variantu číslo tři: Podkopnout nohy a omráčit úderem pažby pistole do hlavy. Pokud lze Willymu něco na této variantě vyčíst, tak snad jen to, že nevzal v úvahu, že není Rambo ani Terminátor. Provedl prudký výpad . Fernando se však nenechal překvapit, jako bývalí profesionální voják totiž uměl odhadnout lidské chování například z pohledu nebo třasu rukou. Pořádně Willyho nakopl do holeně a vytrhl mu zbraň z rukou se slovy: „Jseš pořádnej pitomec kluku.“ Otočil zbraň hlavní na Willyho, který se krčil v rohu toalety a zdrceně hleděl střídavě Fernandovi do očí a do hlavně Alexejevovi pistole. „Je mi to opravdu líto“, řekl Fernando když tiskl spoušť. Za ním se ještě v tu chvíli ozval Alexejův hlas: „Mě také blbečku.“ Ve stejný okamžik, kdy Fernando stiskl spoušť ho Alexej zezadu praštil pěstí do zátylku. Fernando se zhroutil na zem, avšak zbraň stejně vystřelila. Kulka Willyho zasáhla do levého ramene – známka toho, že Fernando mířil na srdce – ten zaúpěl bolestí a omdlel. Alexej si oba omráčené prohlédl a začal usilovně přemýšlet co s nimi udělá.Nakonec se rozhodl celkem jednoduše: Fernanda sváže a zacpe mu ústa a s Willym se přesune někam, kde je teroristi nenajdou.
Himad Al Rašíd se šíleně rozchechtal v kabině, když se nyní stali konečně pány letadla. „Teď těm prďolům ukážeme.“, pronesl tajemně a přikázal svým „kolegům“, aby okamžitě připravili výbušniny a rozmístili je tajně po celém letounu. Mohamed Fadjáh začal urychleně kontrolovat jednotlivé bomby, ale i centrální spínač, který si u sebe ponechají v kabině a předal jednotlivé bomby dalším teroristům, kteří je začali ihned rozmísťovat po letadle. „Mohamede, už se těším až s nimi budeme jednat. Celé letadlo bude jedna velká výbušnina a my ho budeme mít úplně pod kontrolou.“ „Jistě Himade, ale doufám, že nás nevyhodíš do vzduchu?“ „Ty ses asi zbláznil Mohamede. Já nejsem nějaký magor z Al-Kaidy, já tady nehodlám chcípnout.“ „No já vím, ale někdy se tváříš, jako bys to už nejradši cela zničil teď.“ „Ne, já jsem jen trošku nervózní. Ani jsme se ještě nedomluvili, co vlastně budeme požadovat, a jak vůbec ksakru odsuď zdrhneme?“ „Fernando říkal, že má nějaký super plán a …“ „Hele, já ti teda řeknu, že jsme ty Evropany vůbec neměly do toho vůbec brát. Ty by nebyli ani schopni pro našeho všemocného Alláha padnout, kdyby to bylo třeba.“ „Zato ty bys padnul nejraději hned co? A vůbec, já jdu pro Fernanda, musíme se konečně dohodnout.“ Pak se Mohamed otočil na podpatku a vyšel z kabiny. Himad se za ním dlouho zamyšleně díval, a nakonec se usmál a jemně – skoro láskyplně pohladil spínač ode všech těch bomb v letadle. „Mohamed a ti ostatní nic nechápou, vůbec nic!“ Pomyslel si. „Jen počkejte, copak si myslíte, že proti nevěřícím nebudu dělat nic? Ani náhodou. Jen ať si planě doufají, až přistaneme, tak to tady celé vyhodím do luftu. Hahaha..“
Willy pomalu otevřel oči a uviděl Alexeje, jak se nad ním sklání s lékárničkou v ruce a obvazuje mu prostřelené rameno. „Co se stalo?“, zeptal se udiveně Willy. „Fernando tě chtěl odprásknout a málem se mu to povedlo. „Kde je?“, začal se strachovat Willy. „Leží tady vedle, pěkně svázanej. Hehe.“ Willy trochu ožil a pokusil se vstát, ale Alexej ho zadržel a rozkřikl se. „Williame Andersone, už Vás mám plné zuby. Nejdřív si hrajete na frajera a snažíte se zneškodnit o dvě hlavy vyššího chlapa se samopalem a teď mi tady budete, pane postřelený jen tak vstávat? Na to zapomeňte.“ Willy dostal strach, takhle Alexeje zatím neznal a upřímně řečeno ho ani příliš netoužil poznat po této stránce. (Vzpomněl si na to, že Alexej byl vyhazovač.) „Promiňte pane Dragujewe, já jsem dostal strach.“ „To nic chlapče. Ztratil jsem nervy, za chvíli nás a pana Fernanda bude hledat celé letadlo, takže si musíme pohnout. Já tě odnesu, ztratil jsi dost krve a já nechci tě znovu křísit.“ „Kam se schováme.“ Alexej se tajemně usmál a potichu – téměř šeptem pronesl: „Do podpalubí Willy.“
Mohamed byl v duchu v šoku, bylo mu naprosto jasné, že Himad hodlá celé letadlo vyhodit do vzduchu. Poznal, když je někdo šílenec. „Musím rychle najít Fernanda“, říkal si v duchu. Věděl, že Fernando je někde na zádi a také se tam ihned vypravil. Ovšem to ještě nic netušil, protože ve chvíli, kdy tam došel, uviděl Fernanda ležet svázaného na zemi. „Proboha Fernando!“, zvolal a rozběhl se k němu. V tu samou chvíli mu zastoupil cestu nějaký muž se samopalem v ruce a posměšně řekl: „Dobrý den!“ Mohamed zůstal zkoprněle stát na místě a pomalu zvedl ruce nad hlavu. Onen muž se na něj ušklíbl a rádoby slavnostně prohlásil: „Á pán by si přál? Co pro Vás mohu udělat? Je libo zastřelit? Nebo snad podřezat?“ Mohamed nevěřil svým očím a ani svým uším. Toho člověka odněkud znal, ale odkud? Nakonec to zkusil: „Alexej Sergejevič Dragujew?“ Muž se zarazil a posměšný úsměv mu ztuhl na tváři. „Odkud znáte moje jméno?“ „Jmenuji se Mohamed Fadjáh a znám Vás, jako mého nadřízeného, jako agenta K 22 a také jako důstojníka KGB pane.“ Alexej se na něj nedůvěřivě zamračil a pak se zeptal: „Jaké je Vaše bývalé kódové označení, a kde jste působil v 1985-1990.“ Mohamed se v duchu usmál a pomyslel si: „Je to on, přesně jako před deseti lety, ani trochu se nezměnil.“ Nahlas však řekl: „K 35 a působil jsem jako infiltrátor v Bagdádu.“ Alexej se usmál a zeptal se: „A jaký byl Váš úkol?“ „Zjistit nakolik se USA angažovala do Irácko-Íránské války v letech 1980-1988.“ „Mohamede! Co tady ksakru děláš a co je tohle za sebranku?“ „Všechno ti vysvětlím, ale musíš rozvázat Fernanda.“ Alexej se na Mohameda podíval a prohlásil: „Jo to tak, já ho rozvážu a vy mě potom zastřelíte. Snad si nemyslíš, že se s tebou kamarádit, když jseš teď ten terorista, ale mimochodem vybral sis moc pěkný zaměstnání, jen co je pravda.“ „Alexeji, jestli ho nerozvážeš všichni zemřeme, náš velitel Himad Al Rašíd hodlá celé letadlo zničit a Fernando je jediný, kdo by tomu mohl ještě zabránit!“ „Vážně? A co tak úžasného umí?“ „Jemu uvěří Himad cokoliv, alespoň na dost dlouho než zneškodníme všechny bomby.“ „Ale? Tak teroristé budou zneškodňovat vlastní nálože? Tak to tu ještě nebylo, bravo.“ „Alexeji, prosím!“ „Tak dobrá, ale stejně toho budu nakonec litovat já, jako bych tě Mohamede dost dobře neznal.“
Willy, který celou dobu nevěřícně poslouchal jejich rozhovor náhle pochopil, že je v centru dění něčeho, co se mu vůbec nelíbí. „Pane Alexeji, vy jste opravdový agent? To jako špión z těch bondovek?“ Alexej,jež rozvazoval Fernanda, se polekaně otočil a zašklebil se: „Radši mlč chlapče, možná tě budeme muset zlikvidovat, jako nepohodlného svědka, což bych moc nerad. Teď si někam zalez, kde budeš v bezpečí než bude po všem a po všech.“/Alexej si sice dělal jenom legraci, ale před takovými deseti lety by mluvil asi naprosto vážně./ „Pane Dragujewe já to tak nemyslel, ale já nevím co mám dělat.“ „Dělat? Pchá, a co bys asi taky chtěl dělat? Zůstaneš tady a já s tady Mohamedem a s tímhle Fernandem si zahrajeme na americké hrdiny alias Rambo, když se pokusíme zabránit katastrofě.“ Willy se raději poslušně „odplazil“ i se svým zraněným ramenem do kouta a snažil se být co nejméně nápadný. Rozhodně si nepřál stát se „nepohodlným svědkem“.
Nakonec ti tři odešli někam pryč se tajně poradit a Willy osaměl. Rameno ho ještě bolelo, ale už se to dalo vydržet. Jenže nevěděl co má dělat. Najednou ho však přece jen něco napadlo: Nechali ho samotného v kuchyni plné nejrůznějšího jídla. Nikdo tu nebyl, protože cestující nechtěli být příliš nápadní si raději nic neobjednávali a letušky byly rády, že nemusí nikam chodit. „Aspoň se trochu najím!“, řekl si nahlas Willy a v zápětí dodal: „Trochu?“Alexej, Fernando a Mohamed se mezitím konečně dohodli a vrátili se podívat na Willyho do kuchyně. Když vešli užasli. Willyho zrzavá hlava doslova zářila mezi dorty, zákusky, tyčinkami, kolou a opravdu velkým množstvím jiných potravin. Zkrátka si udělal opravdovou „trochu“ hostinu. Jakmile se vzpamatovali prohodil Alexej: „No hlavně, že ti chutná Willy. My jdeme zpacifikovat jednoho člověka v kabině a ty se tu zatím dobře měj. Jo a tady máš od Fernanda jednu pistoli, má dvě.“ „Je nabitá?“,zeptal se možná trochu nejapně Willy. „Ano je, ale ne abys s ní dělal nějaké blbiny jasný. To máš jenom kdybys náhodou na někoho narazil, aby před tebou utekl. Pochybuju že by jsi se z ní dokázal strefit.“ Fernando se na Willyho dlouze zahleděl a pak se mu se smrtelně vážnou tváří omluvil. „Promiň Willy. Nebýt Alexeje, už bys tady asi takhle neseděl. Fakt promiň.“ Willy se trochu lišácky usmál a ironicky dodal: „Nic se nestalo, my machři jsme na to zvyklí.“ Následovala exploze smíchu.
Zatím v kabině se Himad doslova opájel vidinami exploze letadla. Netušil, že krom dvou mu naprosto věrných, ho všichni zradili a právě odstraňují výbušniny po celém letadle. Ti zbylí dva seděli vedle něj v kabině a věnovali se řízení letadla. Náhle někdo prudce otevřel dveře a dovnitř rázným krokem vešli: Alexej, Fernando a Mohamed. „Je konec Himade. Zneškodnili jsme všechny výbušniny! Vzdej se, věděl jsem, že chceš letoun zničit.“ Prohlásil téměř slavnostně Mohamed a pečlivě namířil na Himada svůj AK-47. „Chachacha“, řekl téměř znuděně Himad a vytáhl svůj dálkový odpalovač. „Možná, že jsi odstranil všechny bomby, ale jen ty o kterých jsi věděl. Ne já, ale ty jsi prohrál.“ Himadův palec prudce zamířil k tlačítku na odpalovači. Avšak Fernando zareagoval rychleji. Ozval se výstřel a Himad vztekle zařval. Odpalovač mu vypadl z ruky stejně jako mu opadl palec. „Ty hajzle jeden, nemysli jsi žes vyhrál.“ „Neblbni Himade prohrál jsi, prostě to už konečně pochop.“ „Ne!“ Zařval Himad a nohou šlápl na tlačítko odpalovače. V tu chvíli stiskl Alexej spoušť.
Letadlem zacloumala strašlivá exploze a cestující konečně zpanikařili. V kabině na sebe všichni napadali. Himad byl samozřejmě už mrtev, když ho zasáhla kulka přímo doprostřed čela. Willy se strašlivě vylekal, sletěl ze židle a hostina na „spadla“ doslova na něj. Letoun začal prudce klesat.
Bomba byla umístěná na pravém motoru a při výbuchu jej exploze odtrhla od křídla a byl to asi jen zázrak, že se nevznítilo palivo. Letoun se začal naklánět a začal také pomalu sklouzávat „po křídle“. V kabině Alexej zatím chladnokrevně odstřelil zbylé dva teroristy oddané Himadovi a chopil se řízení. Nutno dodat, že to neuměl, ale Alexej patří ostatně k těm lidem, kteří mají mnoho zkušeností s používáním věcí, o kterých nic neví. Mohamed se rozběhl pro piloty a Fernando začal řvát do mikrofonu tolik oblíbenou hlášku „MAYDAY“. Alexeji se nakonec podařilo letadlo trochu stabilizovat a ušetřit tak práci přiběhnuvším pilotům. Kapitán letadla Jack Harrison se ujal řízení vydal rozkaz otočit letadlo zpátky k britským ostrovům. „Přistaneme v Irsku, teda pokud tam doletíme. Tohle letadlo není stavěné na let s jedním motorem. A vás bych pánové poprosil, abyste šli uklidnit cestující a pokud možno uklidili odsuď ty mrtvoly.“
Willy opatrně zvedl ze země. Měl „trochu“ pocit, že je v něm „trochu“ všechno rozlámané. Narovnal se zkusil se protáhnout, a zařval bolestí. Willimu se totiž při protahování podařilo zjistit (a to dosti nepříjemným způsobem), že má roztříštěnou lopatku a zlomenou klíční kost. Opatrně se odpotácel na záchod. A tam se pozvracel.
Alexej si hrdě vykračoval napříč letadlem a cestující uklidňoval slovy jako: „Klid jen se zabijeme, co víc se může stát?“ Za chvíli takto „uklidnil“ všechny cestující a došel až k zádi letadla kde málem vrazil do Willyho jež se vypotácel ze záchodu. „Tak je po všem. Teroristi se na letišti vzdají a nám bude už dobře. Pak poplácal Willyho po zádech… Alexej chvíli přešlapoval nad Willym ležícím na zemi a počal mu ohmatávat ramena. Náhle mu svitlo. „Hm, lopatka v háji a klíční kost taky. Achich ouvej to je bída. Co s tebou chlapče?“ Nakonec jej vzal do náruče a odnesl ho na sedadlo. Willy se zatím brouzdal kdesi v pláních bezvědomí.
Na letišti v Irském Dublinu vládl učebnicový zmatek. Armáda toto civilní letiště z „bezpečnostních důvodů“ obsadila, protiteroristická jednotka byla v plné pohotovosti a na kontrolní věži se snažili navést „onen problémový“ Boeing 676-200 navést k letišti. Vše navíc komplikovalo „typické britské počasí“, takže na letišti byla samozřejmě mlha a přistávací a všechny ostatní plochy byly důkladně mokré. Samozřejmě nad letištěm byla „zácpa“, letadla kroužící nad letištěm se dožadovala přednostního přistání, protože ona jsou „ ta nejdéle už čekající“ a do toho se řídící celé věže dožadoval kávy (přednostně).
Velitel britské protiteroristické jednotky, která sem přijela z Belfastu, Chris Collison , uděloval jeden rozkaz za druhým. Zrovna se bavil postupným „seřváváním“ jistého desátníka pro neplnění povinností ( nedonesl dobrou kávu ), když vstoupil ( bez zaklepání ) velitelův pobočník – poručík Harry Scott. „Pane veliteli, z letadla přišlo další hlášení. Teroristé se dobrovolně vydají do rukou místních policistů.“ Velitel se pomalu a soustředěně otočil, aby si poručík mohl uvědomit, na co všechno při hlášení zapomněl. Ve chvíli, kdy se však otočil tam poručík nebyl. Chris si pro sebe zabručel něco o nekázni svých podřízených a zamířil ke věži.
Letadlo se povážlivě kymácelo ze strany na stranu a cestujícím bylo „mírně“ nevolno. Alexej, celý bledý právě vysvětloval veliteli té protiteroristické jednotky, že teroristé už jsou „hodní“ a že nemusí nikoho střílet ani nijak jinak napadat. „To posoudím sám, když dovolíte pane Dragujew!“, zněla odpověď. Alexej už opravdu ztratil nervy a do mikrofonu zařval: „Vy posoudíte akorát hovno. Já jsem v letadle a ne vy, takže už laskavě sklapněte!“ Načež vypnul mikrofon a šel si sednout na své místo.
Chris užasle zíral na mikrofon a přemýšlel o tom, co mu právě ten „civilista“ řekl. Pak taky ztratil nervy a začal řvát: „Já mu dám hovno. Ten si to vypije. Poručíku, chci vědět vše o Alexeji Sergejeviči Dragujewovi. Jasný?“ „Ano pane!“, odpověděl poručík a snažil se zmizet co nejrychleji z dosahu velitele, znaje jeho obvyklé nálady. Netrvalo však dlouho a poručík přiběhl k veliteli s papírem. „Pane, zde jsou ty informace, ale moc tam toho o něm není“ Chris po nich nedočkavě chňapl a začal si v duchu číst: „Alexej Sergejevič Dragujew, občanství – britské, národnost – ruská, věk 58let.“ Pak se zarazil. V textu totiž byla dále tato věta: „ Od roku 1970 je zaměstnancem KGB.“ A pak následoval výčet jeho prokázané špionážní činnosti. Chris si sedl na židli a uvažoval: „Jak může ve Velké Británii žít špión a navíc registrovaný?!“ Pak se zlomyslně ušklíbl a tajemně pronesl. „Však on ho ten smích přejde.“
Letadlo se konečně objevilo nad letištěm a začalo přistávat. Když dosedlo a zastavilo. Vyrazilo k němu několik aut: hasiči, policisté, zdravotníci a protiteroristická jednotka. Teroristé se skutečně vzdali a cestující sestupovali po schodech dolů, případně byli odneseni zdravotníky. Chris stál u dolního konce schůdků a vyptával se cestujících na jména, která ihned porovnával se seznamem cestujících,ale Alexej zatím nikde. Jakmile vyšli všichni cestující ven a Alexej mezi nimi a nikde jinde nebyl. Začal Chris nadávat.
Tou dobou si Alexej před letištěm volal taxíka. Taxi zastavilo a Alexej nastoupil. Za chvíli už uháněl pryč. Chris s vědomím, že mu ten mizera proklouzl mezi prsty, psal hlášení a připravoval stažení své jednotky z Dublinu. Teroristy si odvezla policie a je tu nebylo ani zapotřebí. „Ještě si musím nechat napsat zatykač na Alexeje Sergejeviče Dragujewa.“ Řekl a odešel se sbalit k odjezdu.
Willy se probudil v nemocnici, chvíli se rozhlížel kolem a najednou spatřil Alexeje.
„Jé, ahoj Alexeji.“ „Nazdar Willy! Něco ti ukážu. Alexej vytáhl noviny. Stálo tam: „Hledá se Alexej Sergejevič Dragujew.“ „Co budeš dělat?“ „Já? Nic! Já jsem totiž dle svých dokladů Alexej Sergejevič Dragujev. My v Rusku moc w nepoužíváme, ale to těm tupcům nikdy nedojde. Pro ně jsem Dragujew a basta!“ „No já tomu, ale moc nerozumím. Jak to, že oni ví, že jsi Dragujew? Vždyť jsi jím to přeci neřekl, nebo ano?“ „Mé jméno Dragujew si zjistili dle seznamu cestujících a navíc jsem se z neopatrnosti představil, což mu, ale stejně nepomůže. Takže, Vo co go?“ Willy se rozchechtal a dodal: „No myslím, že na tebe si budu pamatovat Alexeji ještě dlouho, ale nikdy mě už prosím neplácej po zádech.“ Alexej se šibalsky usmál a ironicky řekl: „Ale jistě, pane vašnosta.“
