Robustní černovlasý muž s mléčně bledou pokožkou, ozbrojený dřevěným kyjem a oděný pouze do hrubých kožešin, se ohlédl směrem k nedalekému kopci, na němž spatřil pohyb. Svým slabým zrakem, zvyklým spíše na šero tmavých jeskyní svého lidu, rozeznal jen tmavé siluety několika jezdců, rýsující se na modrém pozadí bezmračné oblohy, kteří nehnutě přihlíželi dění v údolí pod nimi. Ta chvilka nepozornosti ho stála život. Překvapeně se podíval na ostrý hrot kopí, který se mu vynořil z nahé hrudi. Ještě se marně pokusil dosáhnout na dřevěné ratiště zabořené do jeho zad, z úst mu uniklo takřka zvířecí zavrčení a on se bezvládně skácel k zemi. Na louce ještě nedávno poseté pestrými květy se povalovala zkrvavená a zohavená těla. Na nohou už stál jen poslední z barbarů, obklíčený skupinou vojáků v modrých tabardech.
„Už je skoro po všem“, pronesl do ticha nejmladší z pozorovatelů. Žádný z jeho společníků mu neodpověděl. Tázavě pohlédl na šedobradého vůdce jejich malé družiny. Sir Drax, starý veterán a dlouholetý služebník Chrámu, zamyšleně hleděl na dějiště masakru, jehož se stali svědky. Nebylo obvyklé, aby nedisciplinovaní a špatně vyzbrojení divoši útočili na silnější vojenskou jednotku. Za tím se skrývalo nějaké temné kouzlo, tím si byl téměř jist. Proč by ho také jinak Chrám, stojící obyčejně stranou světských záležitostí, vyslal na tuhle výpravu? A navíc mu přidělili jako poradce jednoho z Adeptů. Pootočil se v sedle a uviděl mistra Abrahama, jak sedí na své klidné kobyle a nevzrušeně listuje v tajemné malé knížečce, kterou nikdy neodkládal. Třeba pro mě bude mít nějakou radu, pomyslel si Drax a pobídl svého koně směrem k čaroději. „Co si o tom všem myslíte,“ zeptal se rovnou starého mistra. Abraham neochotně odtrhl oči od hustě popsaných stránek své knihy a pohlédl na Draxe, čekajícího na odpověď. „Ještě je brzy na nějaké závěry.“ A začal opět listovat ve své knížečce. Ale rytíř se nemínil nechat takhle odbýt. „Snad pro mne máte alespoň nějaký návrh, co dělat dál?“ Stařec konečně zavřel svou knihu. „Nebylo by od věci zjistit, co jsou ti barbaři zač a odkud přišli, co říkáš?“ Tvář starého válečníka znachověla, takhle blahosklonně si s ním nedovolil mluvit ani samotný velekněz Chrámu a teď má něco takového snášet od bezvýznamného pouťového kouzelníčka. „Děkuji ti za tvou vzácnou radu,“ pronesl ledovým hlasem a poodjel na svém oři zpět na místo v čele skupiny. Čaroděj si povzdechl, s tímhle Draxem bude těžké pořízení. Byl skvělým válečníkem a vůdcem, avšak s přibývajícími úspěchy také zpychl. A pýcha, jak známo, předchází pád. Z jeho úvah ho vytrhl Draxův hlas, velící k odjezdu. Vzápětí už pětice jezdců ujížděla směrem k přeživším vojákům.
Kapitán s drsnou tváří, vypovídající o dlouhých letech prožitých na bojištích, si podezřívavě měřil skupinu jezdců, která se k němu rychle blížila. Když rozeznal znak Chrámu vytepaný na blýskavém pancíři vůdce blížící se družiny, potichu zaklel. Neměl rád tyhle namyšlené rytíře pohrdající obyčejnými vojáky. Když se však ohlédl přes rameno a spatřil svou vycvičenou, stále bojeschopnou jednotku, jeho sebedůvěra se mu vrátila. S kamenným obličejem čekal, až k němu cizinci dorazí, ruku položenou na jílci meče.
Drax, dosud rozhněvaný čarodějovým jednáním, seskočil z koně a vyšel vstříc zachmuřenému kapitánovi. Všiml si vojákovy ruky ostentativně položené blízko meče, což ho ještě více popudilo. Bez kouska zdvořilosti štěkl na důstojníka: „Co se tady, u všech čertů, stalo?“ Kapitán se zamračil nad nevychovaností pyšného rytíře a dělal, jako by jeho otázku přeslechl. „Ptal jsem se, co se tady stalo!“ Drax se úplně přestal ovládat. Když velitel jeho otázku opět ignoroval, vytasil nepříčetný rytíř svůj třpytivý meč. Abraham, který očekával podobný incident, neboť dobře věděl o nevraživosti panující mezi chrámovými strážci a řadovými vojáky, konečně zakročil. Zlehka položil svou vrásčitou ruku na kovem pokryté Draxovo rameno, aby jej uklidnil. Přitom tiše zašeptal krátké, ale užitečné zaklínadlo odstraňující negativní emoce ze sesilatelova nejbližšího okolí. Veterán konečně přemohl svůj zbytečný hněv a se sklopeným pohledem vrátil svou zbraň zpět do pochvy. Vojáci i muži z Draxovy družiny si hlasitě oddechli. Starý mág se raději sám ujal vyjednávání.
„Omluvte prosím nezdvořilé chování našeho vůdce a věhlasného služebníka Chrámu, sira Draxe. Máme za sebou dlouhou a namáhavou cestu, pro kterou někteří z nás zapomněli na dobré způsoby.“ „To se ovšem dozajista netýká vás, ctihodný mistře čaroději,“ odpověděl velitel s náznakem úsměvu. Abraham si v duchu poblahopřál, hrozící roztržka byla zažehnána. „Kapitán Leone k vašim službám,“ představil se důstojník. „Mé jméno je Abraham a jsem jedním z Adeptů, poradců Chrámu na poli magického umění. Mohli bychom si promluvit kousek stranou?“ Leone souhlasně přikývl a naznačil mágovi, aby ho následoval. Poodešli dál od zbytku lidí, živých i těch mrtvých, a posadili se na padlý kmen obrostlý mechem. Tam mu Leone v rychlosti vylíčil události, které ho dovedly na toto místo.
Drax, spolu se zbývajícími členy svého doprovodu, se usadil do trávy, dostatečně daleko od kroužku sedících vojáků. Zatímco jeho muži mlčky jedli, pozorně si je prohlížel. Přes všechny svoje chyby byl dobrým vůdcem a své pomocníky pro tuto výpravu si vybral dobře. Po levé ruce měl Kareela v zelené kamizole, skvělého stopaře a obstojného lučištníka, který nade všechno vynikal svou trpělivostí. Naproti němu se usadil štíhlý Florian, čerstvý, ale slibný člen rytířského řádu, dobrý šermíř a ještě lepší jezdec. A na místo po jeho pravé ruce se svalil Gustav, u kterého, ač vážil o polovinu víc, než jeho druzi, většinu jeho váhy tvořily svaly. V celém Chrámu by se nenašel lepší zápasník. Takoví muži mě jistě nezklamou, pomyslel si. Čas rychle ubíhal a Drax se čím dál častěji ohlížel po Abrahamovi, tiše diskutujícím s kapitánem. Konečně se starý čaroděj zvedl a vykročil směrem k čekajícím společníkům.
„Musíme jet,“ prohlásil čaroděj bez vysvětlení. „Vše vám řeknu cestou.“ Drax se nadechl, aby se ohradil proti takovému jednání, ale nakonec spolkl přichystané námitky a šel osedlat svého koně. Starý mág se pousmál, snad dostal jejich vůdce konečně rozum. Jeho úsměv však rychle zmizel, když si vzpomněl, kam mají namířeno. Na tohle jsem už moc starý, pomyslel si, když nasedal na svou kobylku. Když na sobě ucítil Draxův tázavý pohled, ukázal svou tenkou rukou na sever. Jeden, dva, tři, čtyři, pět jezdců vyrazilo jako jeden muž. Za sebou nechali louku posetou mrtvolami a oddíl vojáků v modrých tabardech i s jejich kapitánem. Už teď mohli v dáli vidět , ačkoli to zatím věděl jen jeden z nich , cíl své cesty. Dračí hory.
Cesta rychle ubíhala a hory, zvětšující se s každou ujetou mílí, se nad nimi brzo tyčily jako neproniknutelná hradba. Abraham popohnal svou kobylu, aby si mohl promluvit s rytířem jedoucím v čele družiny. „Děkuji ti za tvou trpělivost, Draxi, musel jsem si nejprve sám srovnat v hlavě, co mi kapitán sdělil,“ začal čaroděj. „Především už vím, odkud se vzali barbaři, se kterými vojáci bojovali ,“ pokračoval. „Přišli, jak asi tušíš, právě z Dračích hor a to jako součást větší skupiny, která se později rozdělila. Došlo k desítkám šarvátek na různých místech po celém Vévodství. Velitel Leone se domnívá, že byli jen jakýmsi zkušebním předvojem mnohem početnější armády, shromažďující se v oblasti Dračích hor, přesněji v tamních jeskyních.“ Nechal Draxovi chvilku na přemýšlení. „Druhá a daleko horší zpráva se týká totožnosti vůdce, který dokázal sjednotit svárlivé barbarské kmeny. Dlouho jsme o tom s kapitánem diskutovali a napadl nás jediný možný člověk, schopný takového činu - Morbak. Ano, zdá se, že mocný nekromant opustil své državy za Dračími horami a rozhodl se vtrhnout v čele hordy divokých válečníků do mírumilovného kraje našeho Vévodství.“ Pohlédl na rytíře, aby viděl, jak přijal poslední novinu. Drax se snažil zachovat klidnou tvář, ale zaťaté pěsti křečovitě svírající otěže prozrazovaly jeho vnitřní rozpoložení. Neměl magii rád a nekromant Morbak nebyl z těch, které by bylo možné brát na lehkou váhu. Pověsti o jeho mocných kouzlech a krvavých obřadech, k nim potřebných, kolovaly po celém Vévodství. Abraham, který už rytíři sdělil vše, co považoval za nutné, se zařadil zpět na konec jedoucí skupiny. Zakrátko vjeli do stínu hor.
Nyní jel první Kareel, snažící se svými bystrými smysly najít jakékoli známky přítomnosti barbarů a jejich tábořiště. Jeli pomalým tempem necelou hodinu, obklopeni šedou masou skal, když jim dal stopař zvednutím ruky znamení, aby zastavili. On sám sesedl ze svého koně a pokračoval pěšky až k místu, kde se soutěska prudce stáčela východním směrem. Pak se jim ztratil z dohledu. Čekali asi čtvrt hodiny, než se konečně vrátil, živý a s úsměvem na rtech. Jediné, co jim řekl, bylo: „Pojďte za mnou a snažte se být co nejtišší.“ Všichni vytáhli ze sedlových brašen hadry a kusy provazů, přichystané pro tuto příležitost, a pečlivě ovázali koním kopyta, aby na tvrdém skalním podloží jejich podkovy nezvonily. Teprve poté se vydali na cestu, vedeni Kareelem. Soutěska stáčející se na východ se pomalu rozšiřovala. Všichni zalapali po dechu, když spatřili údolí, do něhož ústila. Na obrovské prašné pláni byly rozesety stovky, možná tisíce primitivních stanů, obyčejných dřevěných konstrukcí potažených buvolí kůží, a mezi nimi procházely davy barbarů, jež hledali.
Abraham nevěřícně pozoroval neskutečné množství bledých válečníků oděných do kožešin pohybujících se na planině. Téhle hordě má Vévodství čelit, pokud jejich mise selže a oni nedokážou zabít člověka, který je oním spojovacím článkem mezi jednotlivými kmeny, nekromanta Morbaka? Představil si vesnice a města do základů vypálené, hromady těl mrtvých vojáků i prostých obyvatel, zástupy žen a dětí v otrockých poutech,…. Ne, neúspěch nepřicházel v úvahu. Morbak musí zemřít.
Drax si lhostejně prohlížel zástupy barbarů, připravujících se na válku. Tihle divoši se určitě nevyrovnají vycvičeným a zkušeným vojákům Jeho milosti vévody a už vůbec ne jeho druhům ve zbrani, chrámovým rytířům. Každý z nich vydá za deset, ba i dvacet špinavých divochů s kyji a oštěpy, pomyslel si. Značné potíže by však Vévodství mohli způsobit. Jaká sláva by je provázela, kdyby tomu dokázali zabránit. Veliký Drax a jeho družina zastavili vpád nepřátelské armády a zabili mocného nekromanta. Jakoby už teď slyšel bardy opěvující jejich skutek. Tvář mu ztvrdla odhodláním, zabije toho bastarda Morbaka.
Kareel čekal, až se všichni vzpamatují z děsivého pohledu na shromážděné barbary a pak jim ukázal svůj nejdůležitější objev. Na druhé straně rozlehlé pláně se v šedé skalní stěně šklebil černý otvor, vytesaný do kamene lidskýma rukama. Kolem vchodu, dosahujícího výše dvou dospělých mužů, postával tucet obzvláště svalnatých válečníků, ozbrojených oproti ostatním železnými meči a s pažemi ozdobenými černým tetováním ve tvaru otevřené ruky. Všichni věděli, že je Morbakovým symbolem. „Nějaké návrhy ?“ Otázka, položená Draxem, byla míněna všem. První promluvil Gustav, který shrnul, co bylo zřejmé. „Musíme se nějak dostat ke vchodu do jeskyní, kde určitě najdeme Morbaka, ale jak, to nevím.“ „Snad bychom se mohli obléci jako barbaři a doufat, že se nám podaří projít,“ zněl návrh Kareela. „Obyčejná kožešina nezakryje naše odlišné tváře,“ namítl mladý Florian. Žádný další návrh už nepadl a z tváří v kroužku stojících mužů se dala vyčíst bezradnost.
„S tím bych snad dokázal něco udělat,“ ozval se do ticha Abraham. Ostatní na něj pohlédli s nadějí v očích. „Znám jedno kouzlo, které by nám mohlo pomoci.“ „Hned s tím začni, času nemáme nazbyt,“ rozkázal mu Drax. Abraham přikývl a došel ke své sedlové brašně, kde začal hledat potřebné věci. Ostatní netrpělivě čekali, až slunce, které se už dotýkalo obzoru, konečně zapadne a oni budou moci provést svůj riskantní plán. Konečně se zešeřilo natolik, aby se odvážili sejít dolů do tábora. Nejprve se mezi stany vydal pouze Kareel s úkolem najít pro své společníky kožešiny vhodné k zamaskování. Pomalu se plížil mezi stany plnými usínajících barbarů, obezřetně se rozhlížející kolem sebe. Všichni si oddechli, když se k nim vrátil s náručí plnou nepříjemně zapáchajících, ale pro ně tak důležitých kožešin. Navlékli je přes svůj vlastní oděv, nikomu se nechtělo nosit něco takového na holém těle. Když byli spokojeni se svým vzhledem, alespoň co se oblečení týkalo, pohlédli s očekáváním na Abrahama, navlečeného do šedé vypelichané kožešiny a připraveného seslat své kouzlo. Čaroděj vytáhl svou malou knížečku a začal číst. „Deum has et ban lad sium, deum has et ban lad sium, …,“ jeho hlas pozvolna nabíral na síle. Napřáhl svou levou ruku, ve které držel malý amulet ve tvaru lidské hlavy, z něhož začala vycházet podivná zlatá záře. Náhle stařec paží držící světélkující talisman prudce máchl a k pěti mužům stojícím v hloučku se rozlétlo pět malých zlatých obláčků. Dotkly se jejich tváří a jednoduše zmizely. Abraham skončil se svým zaříkáváním a artefakt odložil.
Drax netrpělivě čekal, až starý mág dokončí své kouzlo. Když spatřil zlatou záři, vycházející z čarodějova amuletu, trochu znejistěl. Bude to bolet? Sledoval zlatý obláček směřující k jeho tváři a potlačil nutkání před ním uhnout. Ucítil lehký dotyk na obličeji, jako když zavane vlahý větřík, ale to bylo vše. Žádné horko ani chlad, žádná bolest. Možná se zaklínání nepodařilo, pomyslel si. Od začátku měl o Abrahamových schopnostech pochybnosti. Rozhlédl se po svých společnících. Překvapením skoro vytasil meč. Byl obklopen černovlasými barbary s tupými tvářemi a s pokožkou bílou jako čerstvě padlý sníh. Tvářili se stejně udiveně jako on sám. Jen jeden z nich, v němž podle šedé vlčí kožešiny rozpoznal Abrahama, vypadal naprosto klidně. Kouzlo se tedy povedlo.
Abraham spokojeně sledoval účinky svého zaklínadla. Nechal ostatním chvíli na to, aby přivykli svému novému vzhledu, a teprve potom promluvil: „Nyní už nám nic nebrání v provedení našeho plánu. Pojďme, dokud je tma a většina barbarů spí.“ Během chvilky byla družina připravena k odchodu. Většinu svých věcí, které by je mohly prozradit, nechali u koní a jen s nejnutnějším vybavením se vydali na cestu. První šel tentokrát Abraham, ovládající díky svému dlouholetému studiu v chrámové knihovně alespoň základy jazyka, kterým se barbaři dorozumívali. Za čarodějem kráčeli Drax, Kareel, Florian a jako poslední Gustav. Snažili se tvářit sebejistě, když procházeli kolem desítek stanů plných nepřátel. Stálo při nich štěstí a cestu ke vchodu do jeskyní nenarušil žádný incident. Nyní bylo na starém mágovi, aby se postaral o barbary stojící na stráži. Ti, jakmile spatřili přicházející muže, zpozorněli a podezřívavě si je prohlíželi. Abraham se nenechal jejich ostražitostí vyvést z míry a velitelským hlasem je oslovil. „My muset jít k Morbak, on čekat nás. My pro něj mít moc důležitá zpráva!“ Jeden ze strážných, veterán s prošedivělými vlasy, mu odvětil: „Vy navštívit náš veliký vůdce, až vy odevzdat své zbraně, dřív ne.“ Abrahamovi společníci se netvářili zrovna nadšeně, když jim šeptem sdělil hlídačův požadavek, ale své zbraně odevzdali. Starý barbar překvapeně pohlédl na zbraně z kvalitní oceli, které mu předali. „Kde vy vzít tak dobrý a ostrý zbraně? Já myslet, že takový meč mít jen my od Černá ruka,“ poklepal prstem na znamení, vytetované na jeho rameni. „My získat meč, když my bojovat s nepřítel tam,“ ukázal Abraham rukou směrem k Vévodství. „Teď my už moci jít k veliký Morbak?“ Strážce přikývl na souhlas. Drax a jeho společníci konečně vešli do podzemí.
Sestupovali po širokém schodišti, osvětleném jen mihotavými plameny pochodní upevněných na zdech chodby. Jejich kroky se dunivě rozléhaly. Došli ke kovaným vratům, uzamčeným řetězem s masivním zámkem. Zřejmě se od nich čekalo, že budou mít potřebný klíč. Zklamaně na sebe pohlédli. Gustav zkusil svou ohromnou silou řetěz přetrhnout, ale marně. Opět je zachránil Abraham. Protlačil se mezi bezradně stojícími muži až k vratům. Posypal silný řetěz černým práškem z malého váčku, do té doby schovaného v jedné z četných kapes róby, kterou měl pod kožešinami, a pronesl tiše několik dlouhých slov plných sykavek. Ostatní nevěřícně přihlíželi tomu, jak se posypaná část řetězu rychle pokrývá načervenalou rzí. Za okamžik se několik článků úplně rozpadlo a řetěz se zámkem spadl se zařinčením k nohám starého čaroděje. „Díky Bohu za tvé schopnosti,“ pronesl do ticha Gustav a vyslovil tak to, co si mysleli všichni, snad kromě Draxe. Statný zápasník na nic nečekal a bránu pootevřel. Naskytl se jim úchvatný pohled. Stáli v obrovské jeskyni, jakémsi dómu, na jejíž konec ani nedohlédli. Prostor byl osvětlován jen nazelenalým světlem fosforeskujících hub, rostoucích téměř na každém kroku a dosahujících výšky malého dítěte. Stěny jeskyně byly provrtány stovkami tmavých děr, ke kterým vedly dřevěné či provazové žebříky. Zřejmě příbytky v dómu žijících barbarů. Pomalu procházeli tímto „polem“ slizkých hub a dočkali se dalšího překvapení. Zahlédli hlouček postav, vypadajících jako neforemné stíny, v nichž však posléze rozeznali bledé ženy zabalené do kožešin, které sbíraly kusy těchto odpudivě vypadajících hub do velkých košů a čas od času se do nich samy zakously. Tohle byla potrava barbarů? Při představě polykání něčeho takového se muži otřásli. Jak pokračovali v cestě, potkávali stále více žen i malých dětí, avšak žádné dospělé muže. Zřejmě byli všichni bojeschopní barbaři v táboře na povrchu. Všechny barbarky jim mlčky uhýbaly se sklopeným pohledem. Po nějaké době spatřili v dálce velikou mohylu z černých kamenů ve tvaru lebky. I bez významného pohledu starého čaroděje by pochopili, že došli k sídlu nekromanta Morbaka, veliké zlo odtud vyzařující cítili i v magii nezkušení bojovníci.
Když před sebou zahlédl temnou budovu, neubránil se Abraham zachvění. Zde leží cíl jejich výpravy, právě tady se rozhodne o osudu celého Vévodství, jehož jedinou nadějí jsou čtyři válečníci a jeden vetchý kouzelník. Zhluboka se nadechl, teď není čas na pochyby. Vykročil směrem k obří lebce.
Čtyři bojovníci s obavami sledovali krátké zaváhání jindy tak klidného a vyrovnaného čaroděje. Jestliže má strach on, jakou šanci mají proti temným čárům nekromanta oni? Nikdo však necouvl, nikdo nic neřekl. Společně se vydali za mágem. Zakrátko všechny pohltila rozevřená ústa kamenné lebky.
Ocitli se v naprosté tmě. Křesadlo i pochodně nechali u koní, takže musel znovu zasáhnout Abraham. Zašeptal krátké zaklínadlo a nad jejich hlavami se objevila svítící koule o velikosti ptačího vejce. I přes to vydávala dost světla na to, aby dohlédli až na druhý konec sálu, do kterého vešli. Velká hala byla studená a prázdná, s temnými výklenky po stranách a ornamenty zdobenými dveřmi na jejím konci. Přesto je přepadl naléhavý pocit ohrožení. A vskutku, než stačili zareagovat, obří čelisti za jejich zády s hlasitým zaduněním sklaply a oni se ocitli v pasti. V tmavých stínech komnaty se zableskly bělavé kosti a služebníci Chrámu spatřili v čarodějném světle meči ozbrojené kostlivce, vylézající ze svých úkrytů. „Zády k sobě,“ zavelel duchapřítomný Drax a vytasil dýku, jedinou zbraň, kterou pronesl kolem barbarů hlídajících vchod do jeskyní. Ostatní na tom byli podobně, takže zástupu nemrtvých čelila družina jen se čtyřmi dýkami a Abrahamovou holí. Naštěstí kostlivci nebyli zrovna zdatnými bojovníky, pohybovali se pomalu a jejich máchání meči se sotva dalo nazvat šermem. I tak ale měli početní převahu.
Drax se sehnul pod neohrabaným výpadem kostlivce a jílcem své dýky mu rozdrtil hrudní koš. Pak vykroutil z protivníkova pařátu krátký meč a takto ozbrojen se vrhl do nejhustší vřavy. Za sebou nechával široký pás polámaných kostí.
Abraham překonal paniku z pohledu na chodící nemrtvé, rozmáchl se svou pevnou dubovou holí a jeden z kostlivců se skácel k zemi s roztříštěnou lebkou. To bylo snadné, pomyslel si. Snad mají šanci zvítězit. Boj pokračoval za naprostého ticha, přerušovaného jen hlasitým dechem unavených členů družiny. Útočníků jakoby neubývalo. Je na čase tuhle frašku ukončit, řekl si čaroděj a přivolal si na pomoc svou levitující světelnou kouli. Zamumlal zaklínadlo a kulička se rozlétla k nejbližšímu kostlivci. Jakmile se ho dotkla, všechen falešný život z nemrtvého vyprchal a kostra se skácela k zemi. Působivé , ale pomalé , řekl si a vytáhl ze svého hábitu malou knihu. Nalistoval příslušnou stranu a nahlas přečetl potřebnou magickou formuli. Zářící kulička se zachvěla a vzápětí se rozdělila na dvě, stejně veliké a jasné. Znovu a znovu pronášel zaklínadlo, až nad jeho hlavou kroužilo několik desítek magických těles. Ruka se mu třásla, když vracel zavřenou knihu zpět do kapsy, a jeho čelo se lesklo potem. V závěrečném gestu svého kouzla mávl rukou směrem k řadám kostlivců a znaveně se opřel o svou berli. Světélka se rozlétla k nemrtvým a pak už byl slyšet jen rachot kostí, padajících na zem. Na nohou zůstalo pouze pět lidských postav, stojících mezi hromádkami starých kostí. Jediná zbývající světelná koule se rozlétla zpět ke starému mágovi a zůstala nehybně viset ve vzduchu nad jeho hlavou.
Drax zastrčil ukořistěný meč i svou dýku za opasek a s úlevným vzdechem se protáhl. Vlna adrenalinu vyvolaného bojem byla pryč a dostavila se únava. Jeho společníci na tom byli podobně. „Opět jsi nás zachránil,“ poděkoval jménem všech kouzelníkovi. Stařec si získal jejich respekt, bez jeho zásahu by nejspíše všichni zahynuli. Náhle se s prásknutím otevřely dveře na konci komnaty. S napětím čekali, kdo nebo co se v nich objeví.
„Vítejte v mém skromném sídle,“ pronesla zvučným hlasem postava oděná do černého pláště, vystoupivše z jednoho z temných výklenků za jejich zády. Celá pětice se polekaně otočila. „To se vám povedlo,“ pokračoval cizinec s pohledem výmluvně upřeným na hromady kostí ležících všude kolem. Několikrát jim výsměšně zatleskal, znělo to jako práskání biče. Vykročil směrem k nehybně stojícím mužům.
Abraham se strachem pozoroval blížící se postavu. Nikdo jiný než Morbak se nemohl chovat tak sebejistě a povýšeně. Usilovně přemýšlel, které z jeho kouzel by mohlo nekromanta zničit. Mimoděk pohlédl do očí přicházejícího muže a to byl jeho konec. Hypnotický pohled Morbakových rudých očí narušil jeho soustředění, zlomil jeho vůli a ovládl jeho mysl. Stal se bezmocnou loutkou. Bezvládné prsty neudržely jeho hůl, která se zaduněním dopadla na zem.
Drax pozoroval souboj vůlí obou mágů. Když Abraham podlehl, vytasil krátký meč a s přáním ukončit co nejdříve nekromantův život se rozeběhl k černě oděné postavě. Byl od ní jen pár kroků, když se Morbak otočil. Pomalu napřáhl ruku vypadající jako seschlý pařát a pronesl jediné slovo. Drax padl na kolena, tvář zkroucenou bolestí. Cítil se, jakoby měl v sobě kus rozžhaveného železa. Čaroděj sevřel napřaženou ruku v pěst a Drax se zhroutil v bezvědomí na chladnou kamennou podlahu.
Abraham ucítil, jak řetězy svazující jeho mysl povolují. Začal proti tomu tlaku bojovat. Najednou z něj nepřátelská tíha spadla a on mohl opět svobodně myslet. Je čas na pořádné kouzlo, pomyslel si.
Opodál už bylo téměř dobojováno. Vedle nehybného Draxe ležela znetvořená postava mohutného Gustava, sežehlá plameny nekromantova smrtícího kouzla. Nedaleko nich leželo další tělo, odvážný Kareel si podřízl krk vlastním nožem, donucen k tomu Morbakovou neskutečně silnou vůlí. Už zbýval jen mladý Florian. Stál obklopen svými padlými druhy, bledý jako stěna, oči zalité slzami. Jeho dýka ležela na zemi, upuštěna jeho třesoucí se rukou.
Starý Adept seslal své kouzlo a směrem k nekromantovým zádům vylétla magická střela vibrující energií. Vyčerpaný kouzelník se zhroutil na zem a naposledy sípavě vydechl, aniž by viděl výsledek svého zaklínadla. Střela pronikla do nekromantova těla, které se v gejzíru krve rozlétlo na všechny strany.
Florian nemohl uvěřit svému štěstí, Morbak byl mrtev! Mladému rytíři povolily nervy a on se rozplakal jako dítě. Seděl na zemi s obličejem v dlaních.
Na místě, kde před výbuchem stál nekromant, se zhmotnil černý mrak velikosti dospělého člověka. Tiše plul k mladíkovi, jehož tělem otřásaly hlasité vzlyky. Bez odporu jím prošel a zmizel uvnitř. Mladý Florian prudce zvedl hlavu, když ucítil ve své mysli přítomnost něčeho cizího.
Drax se s hlasitým zasténáním posadil. Bolelo ho celé tělo, každičký sval. Rozhlédl se kolem a spatřil mrtvoly svých společníků. Gustav, Kareel, Abraham – všichni mrtví. A kde je Florian? Otočil se a spatřil mladého rytíře sedícího opodál. „Floriane, dokázali jsme to,“ vykřikl radostně a dobelhal se k mladíkovi. Ten vstal a pohlédl veteránovi do tváře. Z mrtvolně bílého obličeje upíral na starého rytíře pohled pár krvavě rudých očí. Vzduchem se mihla mladíkova ruka a do Draxova těla se až po jílec zabořila dýka z kvalitní oceli, vyrobená v Chrámu, kterému tak dlouho a věrně sloužil. „Nic jste nedokázali,“ odvětil Morbak. Jeho ďábelský plán vyšel perfektně.
