Pozdě
Je chladné jarní ráno a spásný klid spolu s vycházejícím sluncem je tak uklidňující. Myslím na krásné časy, které jsem prožil a na dívku, kterou jsem tam někde daleko za horami měl. Vzpomínky jsou jediná věc, kterou člověku nikdo a nic nemůže vzít.
Tu mě náhle probouzí pronikavý zvuk. Vytržen ze snění vracím se do kruté skutečnosti, abych po otevření očí opět spatřil to, čeho se poslední dobou tolik bojím a na co se těším zároveň. Klid sychravého rána prolomila trubka jednoho z králových panošů. Ranní mlha ještě zakrývá pole, kde dnes ukončí své bytí tisíce chrabrých mužů. Je přes ní vidět ležení nepřítele, který je mocný a silný. Je mi do breku, když vidím to ohromné odhodlání všech těch, kteří mi za tu dobu tolik přirostli k srdci. Jejich nezdolná touha po svobodě a záchraně domova je přivede do záhuby. „Stejně tak jako mě", pomyslím si. Jenže s tím rozdílem, že pro mě to vlastně bude vysvobození. Vysvobození ze života bez své lásky a všeho pro co jsem jen kdy chtěl žít.
Po lehké snídani předstupuje před své vojsko sám král. V jeho očích je vidět strach a velká lítost. Nedává však na sobě nic znát a promlouvá ke svým věrným stejně pevným hlasem, jako když mě kdysi dávno pasoval na svého rytíře. „ Všichni víme proč zde dnes stojíme. Naši blízcí, které jsme nechali doma nás potřebují. Musíme ubránit jejich a naší svobodu. K tomu nám dopomáhej bůh!". Při těch slovech jsem si opět vzpomněl na tu dívku, která mi zlomila srdce, tak, že tady teď stojím, bez víry a bez lásky....připraven zemřít pro něco, co už pro mě vlastně nemá vůbec žádnou cenu. „ Měl jsem jí odpustit, nebo ne"? Tahle otázka se mi dere do mysli celý pochod. „ Vím, že zlobit se je lidské, ale odpouštět božské". Náhle slyším známí hlas: „Snad jí tedy bůh odpustí" špitne sotva slyšitelně. Otáčím se a vidím dívku, kterou jsem znával, ještě jako malý kluk a která pro mě byla vždy tím nejlepším přítelem. „Čteš mi myšlenky" otázal jsem se tiše a úplně se zapomněl zeptat, jakto, že je tady a ve zbroji. „Není těžké uhádnout na co myslíš" zní její stále krásný hlas. „Já...." větu už však nestíhám dokončil. Král se naposledy podíval na své muže a sám se rozjel plným tryskem do boje. Ostatní ho houfně následují a minuty našeho života se krátí. První vlna se střetává s vlnou nepřítele král mizí kdesi v houštině těl a blížící se třeskot mečů a výkřiky umírajících dávají zvěst, že se i já brzy potkám se svou smrtí. Ještě přemýšlím, zda někde tam na druhé straně není on. Ten co mi odvedl mou lásku...přemýšlím o všem možném..před očima mi běží celý můj život a nohy jdou stále kupředu jen z donucení.
Naše vojsko vzdoruje přesile nepřítele zdatně a i já se snažím ohánět mečem tak, abych neudělal ostudu svým učitelům. Nepřátelé padají, ale za každého zabitého přiskočí dva další. Bitva je ztracena. Zasazuji pár posledních úderů, když tu pocítím prudkou bolest v zádech. Padám na zem, zasažen šípem....černým šípem který pochází od Něho. Ano je to on...člověk, který mi vzal to nejcennější co jsem měl, mi teď bere i život. Jaká ironie.
Mžourajícím okem ještě vidím, jak vedle mě padá i druhá dívka mého života. Uklouzla a teď se nemůže bránit. Nad jejím tělem ční jako zkázyplná hora nějaký barbar se sekerou. Mohutný nápřah a...
„Tohle přeci ne...Takhle jsem to nechtěl". Z posledních zbytků sil vrhám po agresorovi meč. Ten se zableskne v rudé záři nad planinou a přesně nachází svůj cíl.
Pozdě. Rána dopadá i když ne s takovou razancí je jasné, že se blíží nevyhnutelné. Ležíme teď vedle sebe a já se jen tiše ptám: „Proč jseš tady" ? Odpověd je zdrcující „ Kvůli tobě. Přeci tě nenechám odejít samotného". Beru jí za ruku a cítím jak z jejího těla mizí život. Ještě poslední polibek a pak už jen čekám, kdy si mě smrt vezme a já půjdu za ní...za dívkou, která jediná si zasloužila mou lásku....a já hlupák jí místo lásky daroval jen zkázu.
Poslední pohled na tenhle svět,slza, vzdech a pak už jen ticho a .............smrt.
