Kapitán Clark tuhle misi znal jako své antigravitační boty. Pokaždé to bylo stejné; předvolání na kobereček některému z nadřízených z úřadu pro kontrolu nebezpečných zločinců, několikanásobné domlouvání a nakonec startovací karta pro transportní fighter. Přirozeně by se tato cesta neobešla bez náležitého doprovodu vystudované posádky a po zuby vyzbrojené ostrahy.
Ach, ano. Tommy Clark-čerstvý čtyřicátník-je kapitánem transportní vězeňské lodě, převážející nebezpečné vyvrhely z celého vesmíru. Svou práci nemá nijak zvlášť rád-a není se čemu divit, dvě ženy, které miloval, jej kvůli ní opustily a on se teď neobešel bez své oblíbené skleničky špičkové whisky.
A právě když jednu takovou láhev vyprázdnil, vešel na palubní můstek první důstojník-Boby McDonald. Boby nevypadal nijak zvláštně-stejně jako kapitánovi i jemu se nezadržitelně tvořily šediny, což šlo nejlépe poznat na velmi dobře šlechtěném knírku.
,,Kapitáne, za pět minut vstoupíme do hyperprostoru," ohlásil první důstojník a srazil paty k sobě. Snědou, větrem ošlehanou tvář, brázdila napříč jizva, jež hyzdila jinak celkem upřímný a veselý obličej.
,,Děkuji za hlášení," odpověděl Clark a propustil důstojníka zpět do strojovny.
Palubní můstek byla vlastně největší místnost na lodi. Nejvíce se zda vyjímal obří přední monitor, na kterém se přibližovala malá zelenavá planetka Mordie. Za svými počítači seděli piloti a zadávali poslední informace před zrychlením na rychlost světla.
Clark se pohodlně zapřel do svého kapitánského křesla, ruce si založil za hlavu a spokojeně pohlížel na svou zahloubanou posádku. Někomu by to mohlo připadat neprofesionálně, takže si to Clark nechal pro sebe, ale on měl svou posádku rád. Miloval ty zvuky a barvy nejrůznějších řídících tlačítek, na kterých nejednou závisely jejich životy, liboval si v pachu spotřebované energie, stejně jako mu byla po chuti tvrdost dozorců dohlížejících na vězně.
Možná se to bohům zdálo až přespříliš idilické, protože náhle s sebou loď výrazně škubla. Clark, vyrušený ze své pohody, se napřímil a hledal viníka.
,,Co se stalo?" tázal se ostře druhého důstojníka- Ivena Coola, dorbného muže s ochablým svalstvem.
,,Nějaké problémy ve strojovně, pane," odpověděl Iven a netrpělivě a bez výzvy odběhl zpět na své stanoviště. Jestli Clark něco nesnášel, tak to byla neposlušnost a Iven Cool, přes svou drobnou postavu, neposlušný byl.
,,Pokračujte v zadávání souřadnic," přikázal pilotům a znovu se posadil. Chopil se své sklenice a už už se suchými rty blížil k hrdlu, když loď ucukla znovu, tentokrát mnohem mohutněji, láhev Clarkovi vyklouzla a s hlučným doprovodem tříštícího skla se rozbila o jeden z kapitánových informačních monitorů.
,,Kruci!" zaklel kapitán a sušil si kalhoty páchnoucí alkoholem. ,,Za tohle se mi někdo bude zodpovídat."
Do kabiny celý uřícený přiběhl znovu první důstojník a jizvu od oka k ústům měl výraznější než dřív.
,,Pane kapitáne Clarku!" opakoval stále dokola a usilovně se snažil popadnout dech. ,,Výbuch ve strojovně uvolnil bezpečnostní zařízení v sektoru 8B!"
,,Zavřít veškeré průchody ze sektoru 8B!" přikázal kapitán můstku a se zájmem pozoroval, jak na informační tabuly pozvolna zhasíná zelené světlo a nahrazuje jej červené-sektor 8B byl úspěšně uzavřen.
,,Hlaste škody," přikázal přes komunikátor strojovně.
Chvíli v komunikátoru pouze popraskával šum statické elektrřiny, než se konečně ozval druhý důstojník: ,,Hypermotory jsou do značné části porušeny, kapitáne."
,,Dokážete je opravit?" zeptal se Clark a až teď si všml, že má ruce zuřivě zaťaté v pěst.
,,Nejsem si jistý, pane," odpověděl Iven nejistě. ,,Ale nemělo by to mít žádný vliv na naši misi."
,,Říkáte tedy, že máme pokračovat odpočítávání před vstupem do Hyperprostoru?" zeptal se kapitán.
,,Nejsem si jistý, ale..."
,,Žádné ale, Coole!"sprahl jej kapitán Clark.
,,Můžeme pokračovat, pane," potvrdil Iven a hlasitě polkl, než přerušil spojení.
,,Pokračujeme na původní trase," řekl kapitán můstku a trochu opatrněji se posadil.
,,Vrátím se do strojovny, pane," oznámil McDonald.
Kapitán Clark přikývl.
Pomalu by se zdálo, že tahle cesta dopadne jako ty ostatní a všichni nakonec přeci jen bez problémů přistanou, než se objevily další komplikace.
,,Pane, ve strojovně máme veliké problémy," oznámil příchozí první důstojník.
,,A od čeho vás mám, pánové? Čekáte snad, že tam přijdu a spravím to?" zeptal se Clark nevrle. Jeho posádka je banda tupců, pomyslel si.
,,Ne, pane, ale domnívám se, že by bylo lepší odložit vstup do Hyperprostoru,"
,,Čekáte, že odvolám vstup dvacet vteřin před jeho uskutečněním?" zasyčel kapitán a díval se na odpočítávající hodiny.
,,Možná by bylo přeci jen lepší, kdyby..."
,,Žádné kdyby, první důstojníku! A koukejte se postarat, aby nebyl vstup ničím rušen."
,,Ano, pane," odpověděl první důstojník sklesle a odešel.
,,Na všechno by mě potřebovali," mumlal si kapitán pod plnovousem.
,,Deset vteřin před vstupem do Hyperprostoru," ohlásil hlavní pilot. ,,Osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, Hyperprostor."
Kapitán Clark si připadal jako na devítinásobné centrifuze, protože jej tlak pevně přikoval do sedátka a na tváři se mu měnily šílené výrazy, které formovala rychlost sama.
Hyperrychlost byla ukončena tak náhle, jako začala a Clark-jako obvykle- musel chvíli počkat, než se navrátí do původního stavu, kdy bude moci přemýšlet.
,,Přesun proběhl úspěšně, pane," oznámil hlavní pilot a dokončoval přípravy na navázání na oběžnou dráhu Mordie.
,,Výborně, pokračujeme podle plánu," usmál se kapitán, až mu zčervenaly tváře.
Clark měl vždycky rád, když se mohl před přistáním prospat a ani tento let nebyl vyjímkou. Právě uprostřed jednoho krásného snu, jej probral naléhavý hlas z komunikátoru: ,,Pane kapitáne! Máme veliké problémy s energií."
,,A co po mě chcete, abych vám tam zašel vypomoci?" zabručel kapitán.
,,Ne, kapitáne. Je to mnohem závažnější. Za několik vteřin nám dojde veškerá vnitřní energie a cely přestanou být zabezpečeny."
,,Jak dlouho trohle už víte? Nechtějte mi namluvit, že se veškerá energie prostě vypařila a vy jste to zjistili až teď!" vyštěkl Clark a po spáncích mu stékal pot.
,,Věděli jsme to už před Hyperprostorovým skokem, pane, ale obávali jsme se vám to sdělit," řekl kdosi ze strojovny.
,,Pak si to s vámi vyřídím," sykl kapitán a obrátil se k pracovníkům na můstku. ,,Ohlaště Mordii stav nouze."
Hodiny na kapitánově monitoru neúprosně plynuly a Clark si jasně uvědomoval, že také odpočítávají čas, kdy už nebude nikdo z posádky v bezpečí.
,,Uzavřete všechny vchody a východy na hlavní můstek a strojovnu. Shromážděte veškeré zbraně mimo tyto sektory a zabarikádujte se," rozkázal přes rozhlas.
Lodí zaburácel poplach a každý člen posádky si byl dobře vědom svého místa. Všichni zděšeně pobíhali a nikdo si nedovolil udělat chvilku na přestávku, která by všem určitě udělala dobře.
,,Vše je připraveno, pane," ohlásil první důstojník a kousal se do rtu.
,,Výborně, vraťte se do strojovny a postarejte se o veškeré tamní dění."
,,Provedu, pane," řekl McDonald a srazil paty k sobě.
Clark na můstku osaměl. Veškerý personál se staral o vchody a východy do vězeňských sektorů a kapitán nepřítomně hleděl na hlavní monitor.
,,Pane, už to začíná," oznámil první důstojník a z jeho hlasu byly cítit obavy.
,,Rozumím, McDonalde, držte pozice."
Zatímco se vypla veškerá světla a jedinou záři vydávala pilotní tlačítka, kapitán Tommy Clark usilovně přemýšlel. Věděl, co se stane-co se musí stát. Za několik málo minut mu první důstojník oznámí prolomení obrany. A pak už půjde všechno velmi rychle. Ne, nebyl pesimista, ale takovéhle věci prostě kapitán musí vědět.
,,Kapitáne, vězni se dostávají přes naše barikády, nařídil jsem ústup," oznámil právě druhý důstojník a kapitán se nevesele usmál. Připadal si starý a i přes veškeré životní zkušenosti bezmocný.
Mezitím k pečlivě zapečetěným palubním dveřím doléhala ozvěna zuřivých bojů a kapitán Clark mrkal do šera a promlouval s hukotem motorů. Miloval tenhle svět se všemi těmi chybami a nedostatky. Miloval obě své bývalé ženy, miloval vůni ranního slunce. Miloval život, který v něm měl za chvíli vyhasnout.
,,Pane kapitáne, vězni úplně obsadili sektory devět a deset. Někteří mají zbraně, které pobrali od našich padlých ozbrojenců. Co velíte?"
,,Nic," odpověděl Clark a ukončil spojení.
V těch šedých, opancéřovaných chodbách zuřil tvrdý boj, o kterém se nikomu ani nesnilo. V soubojích muže proti muži bylo povoleno vše-vyjímkami nebyly ani kousance a škrábance. A pak, celý poškrábaný, pokousaný a s roztrhlou uniformou na několika místech, otevřel zapečetěné dveře Iven- druhý důstojník.
,,Kapitáne, myslím, že jsme prohráli," zašeptal, znovu zapečetil dveře a zemřel.
Clark jej smutně pozoroval. Za dveřmi se už dávno neozývalo nic, co by bylo nějak podobné boji a kapitán Clark se těžce zvedl ze svého křesla.
,,Tak co, kapitáne?!" zněl pošklebující se hlas některého z vězňů. ,,Co uděláte teď?
Kapitán neodpověděl a došel k jednomu z komunikátorů, aby se spojil s Mordií.
,,To nepůjde, kapitáne," ozval se znovu ten hlas. ,,Přerušili jsme vám komunikační kabely. Mordiji nic neohlásíte."
Clark zkameněl na místě. Ten vězeň měl pravdu. Z komunikátorů se ozýval nanejvýš občasný praskot statické elektřiny. A to se za několik málo minut mělo k lodi připojit nouzové plavidlo z Mordie, aby posádce pomohlo z problémů. Jenže o jaké posádce tu je vlastně řeč? O kapitánovi, který jediný zbyl, nebo o uprchlých vězních, kteří se pohybovali po lodi a jen čekali, až budou mít možnost vylézt na povrch?
Kapitán přemýšlel ještě usilovněji, než kdy jindy. Pokud by se vězni zmocnili nouzového plavidla, jako že se zmocní, pokud nezasáhne, mohlo by to mít katastrofální následky. Na Mordii bylo uvězněno snad na sto tisíc těch nejhorších vězňů, jaké vesmír stačil poznat. Nestyděli se zabít vlastního přítele, nebo dítě. Neštítili se ničeho, od kanibalismu, po znásilnění. Byli tedy všehoschopní.
Pokud by se vězňové z kapitánovi lodi, kteří už teď byli dosti ozbrojení, dostali na Mordii a osvobodili zbývající vězně... následek pro vesmír by byl prostě katastrofální.
Jak pozdě si člověk uvědomí, jak chybný systém je, pomyslel si Clark a už popáté přešel po místnosti, zatímco se za zapečetěnými dveřmi posmívali uprchlíci.
Nouzová loď se blížila, čehož si kapitán všiml na monitoru. A on přesto nemohl nijak zasáhnout, nemohl nic udělat.
Ruce se mu rozklepaly při představě, jak bude Země vypadat, jestliže se vrazi z Mordie dostanou až tam. To nesměl dopustit.
,,Tak co uděláte, kapitáne?" posmíval se hlas za dveřmi.
Clark se teď potil jako nikdy. Musil učinit nejtěžší rozhodnutí života. Nakonec se rozhodl, přistoupil k palubní desce a nemusel dlouho čekat, než nalezl tlačítko, které překrývala umělohmotná fólie.
Odklopil víko a palcem se jemně dotýkal červeného knoflíku. Dýchal jako splašený a oči třeštil do prázdnoty. Na cedulce nad tlačítkem stálo: SAMODESTRUKCE .
Kapitán Tommy Clark stiskl tlačítko. Za zlomek nanosekundy se fighter rozdělil na atomy a veškerá posádka se prostě vypařila.
Kapitán Clark tak zemřel vlastní rukou, jelikož mu okolnosti nepovolovaly jiné jednání. V očích své posádky však zůstal do posledního vydechnutí jako hrdina, pod nímž by padli třeba třikrát.
Konec
