Nové tělo

Nové tělo

 

Znenadání se před ním objevily zeleně prosvítající dveře. Pod rudým znakem Typhoonu zářil identifikátor TR 17. Derak zaváhal. Poté, co se ocitl v Cortixu bez hmotného těla v reálném světě, bylo mnohem snadnější jej eliminovat. Stále doufal v záruky, jež mu poskytla agentka Typhoonu výměnou za spolupráci. Dveře náhle zprůhledněly a za nimi se objevilo vybavení honosné pracovny. Za širokým mahagonovým stolem naproti dveřím seděla vysoká žena v tmavě zelených šatech. Pokynula mu rukou, aby vstoupil.

Nemám toho moc, co bych mohl ztratit, pomyslel si pochmurně a vstoupil.

„Vítejte v Typhoonu,“ pozdravila jej žena. „Jsem ráda, že jste se rozhodl pro spolupráci s námi.“

„Neměl jsem na výběr,“ zavrčel Derak a rozhlédl se kolem sebe. Na stěnách visely svitky japonské kaligrafie a dodávaly tak místu jakousi nadpozemskou atmosféru.

„Všechny obsahují ušlechtilé myšlenky,“ vytušila žena jeho zájem, vstala a vydala se k němu. Derak se k ní otočil.

„Ušlechtilé myšlenky mě nezajímají,“ odvětil odměřeným tónem. „Přišel jsem si promluvit o podmínkách spolupráce.“

„Měly by vás zajímat,“ poznamenala žena a usmála se na něho. „Ale na druhou stranu vítám vaši otevřenost. Líbí se mi takový přístup.“

„Takže?“

„Nabídka je taková: Budete pro nás pracovat jako tajný agent v sektoru bezpečnosti databází, poskytnete nám veškeré vaše programy pro budoucí využití v rámci korporace a vzdáte se jakýchkoliv zisků z nich plynoucích. Za to vám nabízíme nové fyzické tělo a přenos vaší mysli do něho, stálý plat a bezpečnostní výhody příslušníka Typhoonu. Tato smlouva je ovšem podmíněna výhradní spoluprácí pouze s naší korporací.“

Derak se zamyslel. Přišel jsem o svobodný život, o své tělo a potenciální zákazníky. To co mám, mohu prodat jen a jen Typhoonu za jejich cenu. Nabízí mi nové tělo, trvalý příjem a bezpečnost. Je to lepší, než jsem čekal. Co se stane, když odmítnu?

„Určitě to má nějaký háček.“ Podíval se jí zpříma do očí.

„Jste chytrý a myslíte na zadní vrátka. To se mi líbí,“ podotkla. „Samozřejmě. Pokud tuto smlouvu uzavřete, stane se nevypověditelnou.“

Derakovi zatrnulo. Tak přeci.

„A když odmítnu?“

„To bych vám nedoporučovala,“ odpověděla s mrazivým úsměvem na rtech.

„Ale co když?“ nedal se odbýt.

„Máme metody, jimiž jsme schopni z vás dostat potřebné informace. A rozhodně se vám to nebude líbit.“ Opět ten mrazivý úsměv.

„Vyhrožujete mi snad?“ Deraka překvapila odvaha v jeho vlastním hlase.

„Nikoliv!“ usmála se a mávla rukou. „Jen vás informuji.“

„Aha. Kolik času mám na rozmyšlenou?“

„Váš čas vypršel, Deraku. Vypršel v okamžiku vaší smrti. Rozhodl jste se jít s námi a přijal jste naše podmínky. Musíte zvolit teď!“

Deraka jako by udeřila neviditelná pěst do zad. Uvědomil si, že není cesty zpět. Vlastně se nepřišel bavit o podmínkách spolupráce, přišel si jen vyslechnout ortel.

„Ještě jednu věc jsem zapomněla.“

Derak zpozorněl.

„Postup po kariérním žebříčku je samozřejmě zaručen,“ usmála se a před ním se zhmotnila uniforma s výložkami desáté úrovně. „Tohle je váš začátek.“

 

Derak se právě vracel z periferie databáze, když se před ním zobrazil instrukční displej.

Dostavte se ihned do kanceláře správy komplexu.

Odklepl potvrzení o přijetí a displej zmizel. Odbočil ke spojovací šachtě a navolil příslušný identifikátor. Za okamžik se před ním objevily dveře a on jimi prošel do místnosti plné komunikačních displejů a agentů. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, čekaje na rozkazy.

„Jako vždy přesný,“ ozval se za ním ženský hlas. Derak se otočil. Opět stál před onou ženou, jež se mu nikdy nepředstavila a o níž se oprávněně domníval, že je šéfem celého komplexu.

„Jaké jsou instrukce?“

„Ale no tak. Proč tolik formalit? Uvolněte se…“

„Nemám moc času, madam. Ještě musím zkontrolovat vnější perimetr.“

„Já vím. Marco už ho kontroluje,“ řekla s úsměvem na rtech.

„Znamená to snad, že nejste spokojena s mojí prací?“

„Kdybych nebyla, neměl byste již teď dvanáctou úroveň. Situace se má tak, že potřebujeme běžce na otestování jednoho projektu. A vy na to máte kvalifikaci.“

Derakovi zaplesalo srdce. Konečně bude moci dělat něco jiného než jen rutinní kontroly databázových komplexů.

„Co to má být?“

„Simulace průniku do našeho komplexu Hvězdných válek.“

„Vojenský systém?“

„Ano,“ přikývla. „Tímto máte další dvě úrovně navíc,“ udělala gesto rukou a na jeho ramenou přibyly další dva modré proužky. „Hlaste se v sekci 5 u profesora Markoviče. A nezklamte mě, prosím,“ usmála se na něho a zmizela.

„Rozkaz, madam,“ zabručel Derak do prázdna a opustil kancelář.

 

„Ne, vy nebudete útočník, vy budete obránce!“ Hlas profesora Markoviče postrádal jakékoliv emoce.

„Ale bylo mi řečeno, že mám simulovat průnik…“ chabě protestoval Derak. Profesor jen pokrčil rameny.

„V mých dispozicích stojí, že se budete bránit simulovanému útoku, ne že jej sám povedete. Tedy pokud nedokážete být současně na dvou místech…“

„Dobře, dobře,“ zabručel rezignovaně Derak. „Budu se tedy bránit. Kde? V jakém komplexu?“

Mezi ním a profesorem se zhmotnil model kosmické lodi. „Bitevní křižník Nautilus, třída Gaia. Centrální počítač se simulací Cortixové báze. Simulovaná diverzní akce zevnitř plus útok zvenčí.“

Prosté a jasné. Jako by profesor byl ve skutečnosti generálem.

„Přístupy z Cortixu?“

„Po dobu simulace žádné.“

„Spojení s Cortixem?“

„Totéž.“

„Počet útočníků?“ Derak kladl otázky zcela automaticky.

„Do maxima členů posádky. Neznámý a proměnlivý. Počítejte s vývojem situace v omezeném prostoru.“

„Kolik budu mít k dispozici dalších agentů?“

„Žádné.“

Derak vytřeštil oči.

„Sám?“

„Ano, cílem simulace je zjistit, jestli by bylo možné při mezihvězdných letech ponechat ochranu systému na jednom špičkovém agentovi.“

„Možná rizika?“

„V případě potřeby simulaci okamžitě zastavíme.“

„Časové nároky?“

„Budeme simulovat normální palubní čas, pro vás v kombinaci se zrychleným režimem. V podstatě máte neomezeně času.“

„Jiná omezení?“

„Jen jedno. Lidské ztráty jsou nepřípustné. Jinak máte volné ruce.“

„Kdy mám začít?“

„Co nejdříve. Hlaste se v sekci 6 u přestupního portálu. Mějte prosím na paměti, že jakmile začne simulace, nebudete mít možnost s námi komunikovat.“

„Rozumím,“ potvrdil Derak a ještě jednou si prohlédl model lodi. Konečně mě čeká zajímavá práce. I když bych tam mohl ztvrdnout navěky, pomyslel si. Vydal se k sekci 6.

 

Let probíhal naprosto klidně. Během prvních dvou týdnů odhalil zfušované ochranné algoritmy, zneškodnil několik amatérských virů, odrazil chabý průnik do systému ve strojovně a důkladně prolustroval posádku. Po dalším týdnu naprostého klidu prolezl všechny obvody a připravil několik pastí na případné útočníky. Další měsíc mu proběhl ve zrychleném režimu. Všude byl klid a nic nenaznačovalo, že by se mezi posádkou měl nalézat zrádce. Derak se začal nudit. Čekal někoho s odpovídajícími zkušenostmi, ne amatéry, kteří si při usednutí ke konzoli musí předčítat návod.

Mám volné ruce, uvědomil si jednoho dne, kdy odrazil neskutečně amatérský pokus o neautorizovanou změnu kurzu. Útočníkem byl jeden z členů bezpečnosti, který si – světe div se – ke konzoli přinesl příručku „Běžcem snadno a rychle“ a podle ní se pokusil proniknout k navigačním subrutinám a změnit kurz. Po tomto pokusu Derak usoudil, že posádka je v těchto ohledech absolutně nezkušená a rozhodl se trochu si orazit. Odpojil řídící jednotku počítače a přesunul se do centrálního jádra. Po jednodenní úpravě instrukcí již měl loď plně pod svojí kontrolou. Stal se centrálním počítačem. Bylo to něco neuvěřitelného – cítil se být lodí ve všech směrech. Jeho lidské proporce byly nahrazeny mechanikou lodi a byl to úžasný pocit. Přestal počítat dny a celou dobu se kochal mezihvězdným prostorem. Nesčíslněkrát se divil realističnosti simulace.

Uplynulo dvanáct měsíců palubního času, ale pro Deraka to byl zanedbatelný čas. Loď zamířila do planetárního systému Slunce a když se přiblížila k přístavu na orbitální dráze Země, přišla první zpráva o velké revoluci dole na planetě a s ní i první skutečně vážný pokus o průnik do jeho systémů. Okamžitě vrátil řízení počítači a pustil se do práce. Průnik přišel zvenčí přes komunikační satelit a Derak musel čelit brutální síle běžcova útoku. Jeho obranné mechanismy se hroutily jako domeček z karet.

Tenhle je sakra dobrý, pomyslel si, když se stahoval z vnějších bezpečnostních systémů centrálního jádra do pomocné databáze a odrážel jeden útočný program za druhým. Na okamžik se mu podařilo zahlédnout skutečnou identitu běžce a pokusil se ho zahnat do dočasných obvodů. Málem se mu to povedlo, ale běžec byl rychlejší a prošel do další části systému. Lidské ztráty jsou nepřípustné, vzpomněl si na instrukce poté, co běžec získal kontrolu nad ovládáním podpory života. Čas nabral na rychlosti. Derak se rozhodl k poslední zoufalé akci. Začal odpojovat jednotlivé systémy a hnal běžce k centrálnímu jádru. Když tě nemůžu zastavit, zničím tě, rozhodl se, i když věděl, že to bude jeho konec. O nic v podstatě nešlo, byl to jen test, ale i tak mu zatrnulo. V okamžiku, kdy bude situace jednoznačná, ukončí operátoři simulaci. Nic se nemůže stát, ujišťoval se, zatímco zavíral jeden východ z jádra za druhým. Nakonec zbyl jen jediný přístup a za okamžik již byl běžec uvnitř. Derak se na něj usmál a vyslal příkaz k resetování jádra. Svět kolem něho zčernal a zmizel. Umírám, byla jeho poslední myšlenka… 

 

Někde se stala chyba, blesklo mu hlavou. Svět kolem něho se točil a přeléval ve fascinujícím kaleidoskopu písmen a číslic. Byl vším a zároveň ničím. Cítil, jak se rozplývá, jak jeho myšlenky proudí ve zmateném víru, jak se jeho vzpomínky přeskupují do neskutečných vzorů. Byl někde na pomezí virtuální smrti a věčné existence.

 

Nadechl se a prudce otevřel oči. Ostré světlo jej okamžitě udeřilo do očí a podvědomý reflex jeho oči zase zavřel. Cítil své tělo, cítil vzduch v plicích. Pokusil se pohnout, ale nešlo to. Sen, blesklo mu hlavou. Všechno se mi to jen zdálo. Ne, ještě se mi to zdá. Tohle nemůže být skutečnost. Probudím se a všechno bude při starém. Svět opět zčernal a rozplynul se do nicoty. Nic necítil, nic neviděl. Ani nevěděl, jestli je ještě živý.

 

Náhlý nedostatek vzduchu v plicích jej okamžitě přivedl k plnému vědomí. Zalapal po dechu a zamrkal. Místnost byla zalita příjemným měkkým světlem vycházejícím z luminiscenčních panelů ve stropě, na němž byl jakýsi nevkusný kytičkovaný vzor.

Sakra, odkdy mám na stropě kytičky? podivil se v duchu a otočil hlavou na stranu. Cítil, že s jeho vlasy je něco v nepořádku, jako by byly klubkem nepoddajných hadů. Jeho pohled se zastavil na láhvi na stolku u postele. Polovina obsahu chyběla.

Sakra!

Otočil hlavu na druhou stranu – a strnul. Vedle něho leželo dívčí tělo zahalené modrou dekou. Vytřeštil oči a pokusil se zvednout na lokti. Hlava se mu zatočila a za očima ho pekelně zabolelo. Dívka, probuzená jeho pohybem, se pohnula a otočila k němu hlavu.

„Kawaii!“ vycenila na něj bělostné zoubky v neuvěřitelném úsměvu.

„Bhe!“ vydal ze sebe Derak jakýsi neidentifikovatelný zvuk a zbledl. Vůbec si nepamatoval, že by si tu pohlednou Japonku zval k sobě do bytu, natož do postele.

Hrome! To jsem ale musel bejt sjetej! Pátral v paměti, na kterém MRAM čipu má japonštinu.

„Nani – nani ka?“ Sakra! Co to mám s hlasem?

Japonka se na něj znovu usmála. „Kawaii!“ vykřikla a zabořila mu hlavu mezi… Derak prudce sklonil hlavu a oči mu málem vypadly z důlků.

„Shimatta! Shimatta!“ To, že měl na sobě růžovou košilku s roztomilými králíčky, ho trápilo v tu chvíli asi ze všeho nejméně. Ale to, co se rýsovalo pod ní! Padl zpátky na záda a před očima se mu zatmělo. To snad ne… To je jen další špatný sen…

Rádiobudík na stolku pípnul a zahrál jakousi archaickou melodii. Japonka se posadila a prohrábla si dlouhé, kaštanově hnědé vlasy.

„Musím jít,“ broukla a políbila Deraka na čelo. „Kdybys cokoliv potřeboval, dej mi vědět. Budu tady co by dup. Za chvíli si stejně s tebou přijde promluvit šéfka.“ Derak pootevřel oči. Znovu ho políbila a pak vklouzla do stříbřitě modrých šatů s logem Typhoonu na prsou a rudými výložkami na ramenou. Systémový inženýr desáté úrovně, blesklo mu hlavou. Oči zase zavřel. Zaslechl cvaknutí magnetického zámku a pak se pokojem rozhostilo ticho.

Je to jen sen, opakoval si tiše. Jen sen. Za chvíli se probudím, probudím… Stejně jako jsem se probudil předtím… Chvíli ležel na zádech a usilovně se snažil probudit. Nějak to nešlo. Otevřel oči a zahleděl se ke stropu. Zatracený kytky…

Zvedl se na loktech a podíval se na stěnu před sebou. Zhruba uprostřed na ní visela velkoplošná obrazovka. Posadil se a zaostřil pohled kamsi za ni. „Probudím se,“ zašeptal a podíval se na své ruce. Dlouhé štíhlé prsty a nehty nalakované na modro ho přesvědčily, že se asi jen tak neprobudí.

„Zatraceně, někdo to pěkně zvoral…“ Odpovědí mu bylo cvaknutí rádiobudíku. Na displeji naskočil čas 7:00.

Posadil se a přetáhl si košilku přes hlavu. Pořád tomu nějak nemohl uvěřit. Podíval se na křivky svých ňader a pak sjel pohledem ke klínu. Na okamžik zaváhal a nakonec mezi stehna pomalu vsunul dlaň. Bylo to příjemné.

Pohlédl na láhev. Nápis na etiketě hlásal ORIGINÁLNÍ SAKE. Co jiného? Sáhl po ní a zkoumal etiketu. Zaujal ho text vytištěný malým červeným písmem:

Varování: Metabolické produkty ethanolu mohou způsobit nenávratné poškození dat na polyfázových nesynchronních RAM čipech. Před konzumací zálohujte svá data. Konzumace ethanolu poškozuje hardware.

Odšrouboval uzávěr a přičichl k obsahu. Ušklíbl se a láhev rychle vrátil na stolek. „Brr, tohle bych přeci nikdy nepil,“ zašeptal polohlasem. Obsah kapaliny však svědčil o něčem jiném.

„Nenávratné poškození dat…“ zamumlal si pro sebe a potřásl hlavou. Dlouhé černé vlasy se mu svezly do tváře a na ramena. Shrnul si je na stranu a opatrně se postavil. Hlava ho trochu bolela, ale jinak necítil žádné příznaky nadměrné konzumace ethanolu. Znovu si podezíravým pohledem přeměřil láhev. Pak se rozhlédl po místnosti. Uprostřed stálo lůžko s roztahanými pokrývkami, u jedné stěny, za hlavou lůžka, nízká skříňka se zrcadlem a vyrovnanými kosmetickými potřebami a na stěně proti ní visela velká holovizní obrazovka. Ve zbývajících dvou stěnách byly dveře – jedny otevřené, vedoucí do další místnosti, vedle nichž stál jídelní automat a proti nim druhé zavřené, vedoucí nejspíše ven. Ve stěně vedle nich byl zapuštěn displej videofonu. Derak došel k otevřeným dveřím a nakoukl dovnitř. Vybavení bylo prosté a účelné – prosklený válec od podlahy ke stropu, vedle něho malé bílé umyvadlo se zrcadlem nad ním a v rohu recyklační jednotka. Derak vstoupil a podíval se do zrcadla. Chvíli se prohlížel a snažil se najít rozumné vysvětlení nastalé situace. Pak se s povzdechem a pokrčením ramen vrátil zpátky do pokoje. Pátral po nějakém oblečení, ale kromě jeho košilky s králíčky v místnosti nic jiného nebylo. Rezignovaně ji sebral a oblékl si ji. Znovu se podíval na své ruce a poté na kosmetické potřeby na skříňce. Přešel k ní sklonil se nad lahvičkami a trubičkami. Zaujala ho malá lahvička s tekutinou stejné barvy, jako měl nanesenou na nehtech.

Zvedl lahvičku k očím. Pod ozdobným nápisem byl vylisován jakýsi mikrohologram. Zaostřil pohled na hologram, natočil lahvičku správným směrem a přečetl si ty dva řádky:

Setsonic Corp., METAXYLIN

Pozorně si prohlédl své nalakované nehty, poté lahvičku a nakonec znovu nehty. Na čele mu vyrazil studený pot.

„Upss,“ vydechl a opatrně postavil lahvičku zpátky na skříňku. Kdyby stál před odjištěnou stomegatunovou fúzní hlavicí, cítil by se mnohem jistější. I kdyby držel prst na detonátoru. Metaxylin byla pro běžce skutečná noční můra. Nanobotický jed nejvyšší kvality a stoprocentní účinnosti. Nezabíjel přímo, ale v těle hostitele během několika hodin až dní zničil veškerý hardware, na nějž narazil. Dlouho se o něm říkalo, že je to jen výmysl korporací sloužící k zastrašování, ale poté, co se s ním několik běžců setkalo takříkajíc na vlastní kůži, padly poslední pochyby a slovo běžec dostalo svůj plný význam. Kdo se stal běžcem, nemohl se zastavit v Cortixu, natož pak v reálném světě. Zastavení nebo jen zaváhání znamenalo téměř jistou smrt.

Ustoupil od skříňky. Neměl nejmenší chuť zkoumat, co všechno skrývají ostatní nádobky. Posadil se na kraj lůžka a ruce si složil do klína v očekávání nevyhnutelného, co musí přijít. 

 

Příjemná nevtíravá melodie ho téměř vyděsila. Zvedl se z lůžka, pátraje po zdroji zvuku. Na stěně vedle dveří, zhruba ve výši očí, zářil obdélníkový displej videofonu. Derak k němu opatrně přistoupil. Kontrolka kamery umístěné pod displejem blikla a objevil se obraz ženského obličeje.

„Už ne…“ zaúpěl tiše Derak.

„Deraku? Jste v pořádku?“ ozval se hlas z reproduktoru.

„Jak víte…“ začal, ale pak si uvědomil, co to říká za nesmysl. Samozřejmě, že oni věděli…

„Tento komunikační systém je oboustranný,“ usmála se na něho žena.

„Aha. Co chcete?“ pokusil se o autoritativní hlas, ale znělo to směšně.

„Promluvit si s vámi. Pustíte mě dovnitř?“

„Ne.“ Deraka překvapila rezolutnost v jeho hlase.

„Ale, no tak. Přestaňte s těmi nesmysly. Tady vám nic nehrozí.“

„Ne.“

„No dobře.“ Žena stiskla rty do úzké linky a mrkla na něho. Derak mimoděk ustoupil o krok zpět.

„Aktivuj přístupovou sekvenci alfa,“ ozvalo se z reproduktoru. „Kód 4CXA8F5, subrutina C5, priorita A.“

Derakovi se na okamžik zdálo, jak jej cosi v mysli odsouvá do pozadí a přebírá kontrolu nad jeho tělem. Zkusil pohnout rukou , ale nešlo to. Svaly ho odmítly poslouchat.

„Otevřít vstup,“ ozvalo se.

Derak mimo svoji vůli o krok postoupil, jeho pravá ruka se zvedla a přiložila dlaň na senzor. Zámek cvakl a dveře se tiše zasunuly do stěny. Za nimi stála vysoká žena v dlouhých přiléhavých zelených šatech. Černé vlasy měla spletené do silného copu přehozeného přes pravé rameno. Její modré oči se upřely na Deraka a rty se roztáhly do úsměvu. Majestátně vstoupila do místnosti.

„Ruším všechny příkazy,“ řekla a dveře se za ní zavřely.

V okamžiku, kdy Derakova mysl opět převzala kontrolu nad tělem, se Derak právě snažil provést několik pohybů současně, jež ovšem nebyly slučitelné s rovnováhou těla. Z úst mu uniklo vyjeknutí a pak narazil do stěny před sebou. Žena jej bleskurychle zachytila, vzala do náruče jako hadrovou panenku a odnesla k lůžku, na nějž ho položila. Derak jen zmateně zamrkal. Žena se na něho usmála. Posadila se na kraj lůžka a ruce si složila do klína.

„Už chápu, proč měla Natsuko v očích ten zvláštní výraz.“

„Co sakra…“

Žena ho přerušila zvednutím dlaně. „Promiňte, že jsem se vám nepředstavila. Nebylo to ode mě slušné a správné. Omlouvám se. Jmenuji se Mara Kay.“

Derak se zamyslel. Jménu mu nic neříkalo. Mara to vytušila a pokračovala:

„Jen málokdo zná mé jméno a těch, kteří vědí, kdo jsem, je ještě méně. Vím, že máte spoustu otázek a slibuji vám, že na většinu z nich odpovím. Času na to budeme mít více než dost. Nuže, ptejte se.“

Deraka zaskočila taková upřímnost. Byly to obvykle korporace, kdo se ptal a vyžadoval odpovědi.

„Dobrá, kdo doopravdy jste a co má tohle všechno znamenat?“ zeptal se.

„Odpověď na první část otázky je prostá a jednoduchá,“ usmála se na něho Mara a poté výraz její tváře zvážněl. „Ale na tu druhou je mnohem složitější než si myslíte. Než si jen dokážete představit.“

„I tak to chci vědět,“ trval na svém Derak.

„To je správný přístup,“ pochválila jej. „Jsem Mara Kay a jsem vlastníkem Typhoon Corporatin a polovičního podílu v Galaxy Colonization Corporation.“ Odhalila své bílé zuby v zářivém úsměvu jako kočka chystající se myši ukousnout hlavu. Derakovi poklesla brada. To není možné! pomyslel si.

„Možná vám to připadá fantastické,“ pokračovala Mara, „ale tam venku…“ ukázala rukou ke stropu, „…tam venku vypadá situace úplně jinak. Země je posledním bojištěm korporací, jež jsou odsouzeny k vyhynují stejně jako kdysi dinosauři. Vědí to a proto se rvou mezi sebou jako zdivočelí psi. Jenže už je pozdě. Učinili jsme zásadní krok, který pro ně bude oním meteoritem zvěstujícím zkázu.“ Mara ho pohladila po dlani. „A vy v tom budete hrát hlavní roli…“ 

Derak cítil jak se mu zježily chloupky na celém těle.

„Co … co … proč jsem já … slíbili mi,“ koktal zmateně a myšlenky mu zběsile vířily hlavou.

„Ano, slíbili jsme vám nové tělo a svůj slib jsme také splnili,“ odpověděla Mara s úsměvem. „Nelíbí se vám snad?“

„Já … ehm … já…“

„Věřte mi, nebyla jiná možnost. Víte, kolik času uplynulo od vaší … smrti?“

Derak zavrtěl hlavou. Sám to odhadl tak na pár týdnů, ale jistý si vůbec nebyl. V Cortixu člověk ztrácel ponětí o vnějším světě neuvěřitelně rychle.

„Dva roky,“ zašeptala Mara. Derak na ni vytřeštil oči. V okamžiku, kdy ta slova pronesla, pochopil, že jeho návrat do normálního života už není v podstatě možný. A pochopení to bylo více než bolestné.

„Vaší smrtí se začala psát historie zániku staré společnosti. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Třicet let jsem byla běžcem a když jsem vás poznala, věděla jsem, že budete jako já. Že se nespokojíte s málem, že budete chtít víc, stále víc.“ Všimla si zmateného výrazu v jeho očích.

„Copak vás nikdy nenapadlo, co se děje se špičkovými běžci, kteří záhadně mizí? Nikdy jste neuvažoval o možnosti, že se stávají vašimi chlebodárci? Ano, Deraku. Většina šéfů korporací jsou bývalí běžci. Ti nejlepší z nejlepších. Schopnosti, které mají, se nedají nikde naučit, dají se získat jen tvrdou dřinou. Tou nejtvrdší. A jen ti nejsilnější dokáží přežít.“

„Takže mě čeká teplé křeslo v kanceláři a pohledná sekretářka?“ zeptal se jízlivým hlasem Derak.

„Nikoliv,“ odtušila Mara s úsměvem. „Momentálně není žádná volná korporace k dispozici.“

„Tak co tedy?“ nechtěl se nechat odbýt.

„Všechno po pořádku,“ uklidnila ho Mara. „Začněme nejprve tím, co se stalo předtím, než jste se … probudil.“

Derak na ni fascinovaně zíral.

 

„Při svém posledním průniku do Tycha jste použil jistý transmutační virus. Zpočátku se zdál neškodný, ale po průchodu dezintegrátorem se změnil a stal se děsivou noční můrou. Stal se inteligentním, šel po vybraných datech a prakticky ho nebylo možné zničit.  Tycho si uvědomilo jeho obrovský potenciál, kdyby ho dokázalo ovládnout a jelikož vědělo, kdo jej vytvořil, pustilo se po vaší stopě. Našli vaše tělo a zjistili, že vás někdo přepsal do Cortixu. Spojili se s Kopernikem a dalšími špionážními korporacemi a spustili rozsáhlé pátrání. Chtěli vás dostat a spolu s vámi i kódy viru, který mezitím pustošil korporační databáze. Tou dobou jste pobýval v našem centrálním systému a my pátrali po vhodném těle. Tycho nakonec zjistilo, kde jste a zahájilo proti nám frontální útok. Stihli jsme vás tajně přesunout na Nautilus a ten jsme poslali k Alfa Centauri. Aniž byste to tušil, celý jeden rok jste byl palubním počítačem transgalaktického křižníku, zatímco my tady dole na Zemi se snažili zbavit Tycha a toho prokletého viru. Vytvořili jsme vaši kopii, značně nedokonalou, jako návnadu a spolu s relativně cennými daty ji umístili do databáze Craye X6. Pak už jen stačilo čekat. Tycho a jeho společníci byli tak zaslepení touhou získat vás, že ignorovali všechna nebezpečí a vyrazili po vaší stopě. Byli dokonce rychlejší než virus, který si udělal zálusk na naši databázi. Když jsme si byli jisti, že jsou všichni v Crayi, odpojili jsme ho od Cortixu … a vypnuli proud.“

„Co je to Cray?“ zeptal se nechápavě Derak, když se Mara odmlčela.

„Optoelektrický superpočítač určený především pro kolonizované světy. Používá se k řízení teraformačních systémů, městských aglomerací, orbitálních stanic a kosmických lodí. X6 je relativně zastaralý model, GCC v současnosti vyrábí model X10 a ve vývoji je X11 se subCortixovou bází.“

„A to nikdo nepoznal…“ začal Derak, ale poté si uvědomil, že jeho otázka postrádá smysl.

„Nepoznal, že by mohl být ve skutečnosti na jiném místě, než si myslí?“ doplnila ho Mara. Derak přikývl, věděl, jak to Mara myslí.

„Craye se testují zde na Zemi. Připojí se na Cortix a simuluje se na nich virtuální realita. Nikdo z návštěvníků netuší, že třeba ten virtuální obchod, před nímž stojí, je simulován Crayem a kdokoliv z operátorů ho může kdykoliv odstavit a vymazat tak vše, co je v něm dočasně přítomno. Včetně případných návštěvníků. Samozřejmě se to nikdy nestalo, normálně je před jeho odstavením virtuální realita přepsána identickým duplikátem z centrálního systému.“

Derak si při jejích slovech uvědomil, jak je Cortix ve skutečnosti nebezpečný. Pokud jedna korporace používá takovéto metody, kde je řečeno, že je nepoužívají i ti ostatní? Vždyť byl podle jejích slov jeden rok ve vesmíru aniž by to tušil!

„Co se stalo s Tychem?“ zeptal se, aby se vrátil zpět k tématu. Pokusil se zvednout, ale brnění v končetinách mu naznačilo, že to není dobrý nápad.

„Koupila jsem to, co z něho zbylo,“ zazubila se na něj Mara. Deraka to vlastně ani nepřekvapilo.

„A dál?“

 

„Uvědomili jsme si, že až se vrátíte, budeme pro vás nutně potřebovat tělo. Cortix je nebezpečným místem pro něco tak cenného jako jste vy. Možná si řeknete – to je přeci hračka! Naklonujeme, šup se, šup tam a je to. Musím vás ale zklamat, tak to nefunguje.

Derak zavřel oči. To snad ne… To není pravda!

„Úmrtnost klonů mezi prvním a pátým rokem života je 95%. Metabolické, genové, hormonální poruchy. A řada dalších. A jinak než od oplodněného vajíčka nelze začít. Naklonovat živého dospělého člověka je nemožné.“

Derak vnímal její hlas jakoby z dálky, přinášející do jeho mysli bolest a zklamání. Slíbili mi to… Chtělo se mu brečet. Vzteky, že jim na to skočil.

„Až na jednu výjimku.“

Derak prudce otevřel oči.

„Při pěstování tkání pro kyborgy…“ ukázala palcem na sebe, „…naši vědci zjistili, že je možné v hyperstázovém poli klonovat iniciální kmenové buňky, které lze poté přeprogramovat na změnu v libovolnou tkáň. Podařilo se jim takto naklonovat například celou nohu včetně kostí, svalů, cév a nervů. Po implantaci byla plně funkční. Nutno podotknout, že výpočetní výkon nutný k přeprogramování kmenových buněk byl enormní. Po další sérii experimentů se zjistilo, že vhodnou chromozómovou manipulací, konkrétně triplikací chromozomu X je možné snížit výpočetní výkon, protože buňky se mění spontánně samy podle vzniklé paměťové mapy dárce chromozómu X. Rozumíte tomu alespoň trochu?“

„Ne,“ přiznal se Derak.

„Aha. Omlouvám se, ale myslí mi to moc vědecky,“ usmála se a promnula si bradu.

„Zkráceně a zjednodušeně: Vezmete od dospělého dárce chromozóm X, zduplikujete jej, oběma nahradíte druhý chromozóm X nebo Y v kmenové buňce a tu v hyperstázovém poli naklonujete. A je to. Podle paměťové mapy se rozběhne spontánní dělení kmenových buněk a jejich přeměna, což trvá do té doby, než není dosaženo absolutní shody s originálem zapsaným v mapě. Vznikne identická kopie původního těla se vším všudy, kromě osobnosti. Mozek je – dalo by se říci – úplně vymazaný, až na vegetativní instrukce. Celé to trvá zhruba půl roku.“

Derak začínal tušit, kam Mara směřuje.

„A když máme tělo, stačí už jen přeprogramovat jeho mozek. A to není až tak složité, i když časově náročné.“

„Kolik takových klonů existuje?“ zeptal se Derak a přál si, aby odpověď byla jiná, než jeho tušení.

„Jeden.“

„Já…“

„Ano. Jste první svého druhu.“

„Když jste mi slibovali nové tělo, věděli jste to?“ pronesl Derak obviňujícím tónem. Vůbec se mu nelíbilo, že ho někdo využil k vědeckému experimentu.

„Ne. Tehdy bylo jedinou možností udělat z vás kyborga. Úplného kyborga, včetně elektronického mozku.“

„Jako jste vy?“ odvážil se zeptat.

„Skoro. Můj mozek je ovšem lidský.“

„Proč tedy nejsem také kyborg?“

„Tehdy nebyl čas, museli jsme vás dostat ze Země. A když jste se vrátil, neměli jsme nikoho jiného, koho bychom mohli do nového těla umístit.“

„Nikoho jiného?“ podivil se Derak a ironie z jeho hlasu přímo čišela.

„Proboha! Copak to nechápete?“ utrhla se na něj náhle a prudce vstala. „Víte vy vůbec, jakou máte cenu?“ křičela. Deraka změna jejího chování vyděsila. Zvedl se na loktech a nedbaje nepříjemného mravenčení v celém těle se posadil. Mara se k němu otočila, ve tváři zlostný výraz.

„Nic nechápete! Běháte si v Cortixu, kradete data a myslíte si, že všemu rozumíte! Věříte, že všechny informace jsou pravdivé a že to jsou pravé poklady. A když zrovna nejste v Cortixu, krčíte se v kanálech a sklepeních a třesete se při každém škrábnutí krysích drápků! Ale vůbec nevíte, jaký je skutečný svět!“

„Nechápu,“ řekl Derak po pravdě a zatnul pěsti. Už ho tahle hra přestávala bavit.

„Samozřejmě že nechápete,“ poznamenala uštěpačně Mara. „Jak byste také mohl… Nebo si snad myslíte, že se tu všude všichni klonujeme, kopírujeme do digitální podoby a přehazujeme mezi těly? Že tu trčíme na tomhle prašivým kusu skály a dloubeme se v prdeli a občas se porveme o ohlodaný kosti?“

Derakovi došla trpělivost. Prudce se zvedl a cítil, jak se mu krev nahrnula do hlavy. Před očima mu vyskočily zářivé hvězdičky a kolem žaludku ucítil nepříjemný tlak.

„Tak hele, madam. Asi si myslíte, že bych vám měl být bůhví jak vděčný, ale opak je pravdou!“ Derak slova drtil mezi zuby. „Jak by se vám líbilo probudit se v cizím těle, hm? Neprosil jsem se být pokusným králíkem! Dohodli jsme si určitý obchod… A obě strany nesplnily co slíbily…“ poslední větu jen zašeptal. „Je mi ukradený jak vypadá svět! Lepší být pod kytkama než tady…“ Prudce vydechl a pocítil závrať. Chtěl ještě zahrozit pěstí, jakési gesto marného odporu, ale svaly na rukou ho odmítly poslechnout. Svalil se zpátky na lůžko. „Do prdele práce,“ zavrčel a zavřel oči. Následovalo ticho, které se pomalu protahovalo na věčnost. Po chvíli oči opět otevřel. Mara tam stála nad ním a její obličej měl strhaný výraz.

„Promiňte… já… občas se mi to stane… Moc se omlouvám. Ani nevíte, jak mě to mrzí. Nechtěla jsem na vás být hrubá… Já… promiňte mi prosím…“ šeptala.

„Nejsme bez chyb,“ zavrčel v odpověď Derak.

„Nejsme,“ přisvědčila Mara tiše a opět sek němu posadila. „Bojím se o vás, bojím se, že bychom o vás mohli přijít. Bojím se chyb, na které jsme nepřišli. Je toho tolik… Někdy mi ten strach brání rozumně uvažovat.“

Derak mrkl.

„Povím vám pravdu. Krutou, nesmírně krutou pravdu. Je na vás, jestli mi uvěříte, ale vězte, že nemám důvod vám lhát. Opravdu ne.“

„Zkusím se s tím srovnat. Myslím, že už jen málo věcí mě může vyvést z míry.“

„Progamma převzala hlavní iniciativu v rozvoji lidstva. K dnešnímu dni máme ve známém vesmíru přes dvacet kolonizovaných sektorů s desítkou teraformovaných nebo teraformovatelných planet. Létáme hyperprostorem v transgalaktických lodích a slovo korporace je ve vesmíru téměř neznámé. Země ztratila své výsadní postavení. Je tu jen pár lidí, kteří o tom vědí, ostatní žijí v blažené nevědomosti. Korporace vedou své žabomyší války a kradou si naprosto bezcenné informace. Cortix je plný lží a nesmyslů, jimž všichni bezmezně věří.“ Mara se odmlčela. Pro Deraka to byly naprosto neuvěřitelné informace. A to nevěděl, co ještě přijde.

„Skutečnost je taková, že klonování – tak jak je všude prezentováno – neexistuje a nikdy existovat nebude. Všechno to jsou … lži. Úmrtnost 95 % klonů je pro život ve vesmíru naprosto nepřijatelná. Stejné je to s přenosem lidské mysli do elektronické formy. Byl proveden nespočet pokusů, ale jen jediný se zdařil. A to jen shodou náhod, které se nejspíše nikdy nepodaří zopakovat. Už chápete, Deraku? Jste totiž jediný člověk, jehož kompletní mysl se podařilo převést do Cortixu, uchovat ji tam beze změny a poté zapsat zpět do organického těla. Ne všechno se sice podařilo tak, jak jsme si představovali, ale i tak je to něco, co nemá obdoby. Možná vás potěší, že na tom všem pracovali a stále pracují tisíce špičkových vědců. Nemine jediného dne, kdy bychom neobjevili něco nového, co by lidstvu mohlo pomoci při kolonizaci vesmíru.“

Derak zavřel oči. Cítil, jak se mu pod ně derou slzy. Svět takový, jaký si ho po celou dobu, co byl běžcem, představoval, neexistoval. Kdyby jen věděl, že je všechno jinak…

„Přiznávám,“ pokračovala tiše Mara, „a přijímám odpovědnost, že jsme vás podvedli. Neměl jste co ztratit a tak jsme si řekli, že když jsme za ta léta do vás tolik vložili, zkusíme vás zachránit. Ani netušíte, jaká euforie nás zasáhla, když jsme zjistili, že se to opravdu povedlo! Pak nastal okamžik rozhodnutí co s vámi. Ano, máte pravdu, mohli jsme vás zapsat do optoelektrických obvodů, udělat z vás kyborga a vymazat vám vzpomínky. Když se ale naskytla možnost stvořit pro vás tělo, chopili jsme se příležitosti. Zápis vaší osobnosti do organického mozku byla pro nás ohromná výzva. Naprogramovali jsme paměťové dráhy, poté jsme vám implantovali MRAM čipy obsahující výkonné databáze a uložili vás k umělému spánku. Pozitronová tomografie ukázala vynikající spolupráci existujících paměťových drah s nově naprogramovanými a postupný vznik nových drah. Učil jste se a seznamoval se s novým tělem a vytvářel si novou paměťovou mapu – to vše na podvědomé úrovni. Nakonec jsme se rozhodli vás probudit. Natsuko s vámi trávila každou noc a každý den, během nichž jsme postupně tlumili umělý spánek. A dnes ráno jste se probudil…“

„Natsuko… systémový inženýr?“ zašeptal Derak s hrdlem staženým.

„Váš systémový inženýr,“ dodala Mara.

Derakovi vytryskly z oči slzy. To není možné… Tohle nemůže být pravda! Nemůže! Pevně stiskl víčka.

Kdysi byl jedním z nejlepších běžců.

Kdysi byl tvrdý muž, co se nezastaví před ničím.

Kdysi si představoval svůj konec úplně jinak.

Teď věděl, že prožil svůj život pro nic, zbytečně.

Teď se jeho bývalá tvrdost rozplynula v poznání bezmocnosti.

Teď měl před sebou budoucnost pokusného králíka.

Roztřásl se a na čele mu vystoupil pot. Myšlenky se mu honily hlavou jako stádo splašených koní. Na žádnou se nebyl schopen zaměřit, žádnou nedokázal zachytit. Mara se nad ním sklonila, z hřbetu ruky se jí vysunula diagnostická sonda v podobě dlouhé jehly. Její konec hladce zajel do jeho spánkového konektoru. Nic necítil. Zaslechl cvaknutí a někdo se nad ním sklonil. Skrz oči zalité slzami zahlédl rozmazaný obličej. Něco chladného se dotklo jeho čela.

„Podívejte se na tu zvýšenou hladinu adrenalinu,“ říkal někdo.

„Aktivita EEG je abnormálně vysoká,“ odpověděl někdo jiný.

„Tady, podívejte, tvoří se emoční dráhy. Ve vnějším segmentu.“

„Přepisují se reliktní vzorce … fascinující … ne, nemáte pravdu … zajisté, že ano! … pozorování … ne … ano, zůstanu…“ Slova se ztrácela v dálce a Derak přestal vnímat realitu.  

 

Probudil ho jakýsi tlak na hrudi a pak také pocit hladu. Uvědomil si, že leží na zádech. Pohnul rukou a něco ho zatahalo za zápěstí. Otevřel oči. Světla v pokoji byla ztlumena a místnost tonula v šeru. Pozvedl pravou ruku. Na zápěstí rozeznal jakýsi náramek od něhož vedl svazek vodičů. Tlak na hrudi na okamžik zesílil a něco se tam pohnulo. Derak strnul. Levou ruku opatrně spustil na zem a prsty se snažil nahmatat pažbu archaické pistole ukryté pod postelí. Jaké bylo jeho překvapení, když jeho prsty přejely po vysokých chlupech koberce!

Chybná vzpomínka, blesklo mu neuvěřitelně rychle mozkem a ruka klesla na zem.

„Světlo!“ ozval se tichý rozespalý hlas a to něco se zvedlo z jeho hrudi. Derak napětím téměř nedýchal. Světelné panely ve stropě se pomalu rozzářily a světla přibylo. Na Deraka se upřela dvojice temně modrých očí zpod záplavy kaštanově hnědých vlasů, které ho lechtaly na hrudi. Derak se prudce nadechl. Ach jo…

„Promiň,“ zašeptala Natsuko. „Byla jsem strašně unavená a … nemohla jsem najít polštář,“ omluvně se na něho usmála, pohodila hlavou a zvedla se, opírajíc se o pravou ruku. Na zápěstí levé ruky měla stejný náramek jako on. Zíral na ni, neschopen jediného slova. Mrkla na displej na náramku a poté si ho sundala. Naklonila se nad Derakovu hlavu a podívala se mu do očí.

„Jak se cítíš?“

„Já … eh … hmm.“ Rychle si pravou ruku položil na hruď. Byly tam…

„A sakra…“ vydechl rezignovaně.

Pohladila ho po ruce a odepnula náramek. „S tím se časem vyrovnáš,“ pošeptala mu do ucha a políbila ho. „Nebo to můžeme zkusit přeprogramovat, pokud budeš chtít.“

„Proč to děláš?“ zeptal se, myšlenkami trochu mimo.

„Je to má práce,“ odpověděla. „Ale pokud si to nepřeješ…“ sklonila hlavu a vlasy se jí svezly do čela a zakryly jí tvář. Instinktivně ji pohladil po vlasech a shrnul je na stranu. V jejích očích zahlédl slzy.

„Promiň,“ vzlykla. „Já jsem hrozně spontánní. Jsem jenom člověk.“

„To je v pořádku, nemusíš se omlouvat. Já … se s tím pořád nedokážu vyrovnat. Kdybys tak tušila, jak se cítím…“

„Já to vím,“ zašeptala.

Zamrkal překvapením. „Jak?“

„Inženýři postavili pro tento účel speciální simulátor. Museli jsme si být alespoň trochu jistí při programování základních emocí a citů. Poprvé jsem v něm strávila několik hodin a nakonec mě odtamtud odnesli napůl šílenou. Týden mi pak mazali temporální emoční struktury a projekt nebyl daleko zastavení. Sebrala jsem veškerou odvahu a vrátila se tam. Tentokrát jsem vydržela deset hodin než jsem se zhroutila. Pak mi to Mara zakázala. Naštěstí jsme i za tak krátkou dobu získali dost základních poznatků.“

„Proboha…“ vydechl ohromeně Derak, objal Natsuko a přitáhl si ji k sobě. „To jsem nevěděl,“ zašeptal stísněným hlasem a zděsil se, co všechno ještě ostatní museli v jeho prospěch obětovat. Přitiskla se k němu a položila mu ruku na ňadra.

„Bylo to strašné, obzvláště ten pocit, že jsem přišla o něco, co jsem dříve měla. To, že mi něco přibylo, jsem ani nevnímala, ale ta ztráta … mě pokaždé dovedla k šílenství. Díky simulátoru jsme objevili, že tento pocit je spojen s genovou pamětí překopírovanou do paměťových drah bolesti a je uložen hluboko v bazálních strukturách mozku. Trvalo tři dny než jsme ho v tvé paměti našli, přesně lokalizovali a odstranili.“

„Jak dlouho? Jak dlouho trvalo než jste mě … mohli probudit?“ odvážil se zeptat.

„Rok jsi byl ve vesmíru – to jsme klonovali tvé tělo a testovali neurální programovací techniky. Pak jsi se vrátil a umístili tě do stázového pole, v němž oddělili vědomou a nevědomou složku. Půl roku inženýři přenášeli a programovali nevědomé dráhy a testovali tělo. Souběžně s tím běžel výzkum přepisu vědomé složky a vše se rovnou simulovalo. Veškerý výpočetní výkon Typhoonu a GCC byl věnovaný simulacím.“

„Ale to znamená, že jste byli bez ochrany!“ přerušil ji Derak.

„Byli jsme většinu času odpojeni od Cortixu a přístupové brány byly ještě pro jistotu chráněny nespočtem LEDů a dezintegrátorů. Mara rozhodla, že jakýkoliv pokus o průnik zvenčí musí být stoprocentně eliminován. Když byl před čtyřmi měsíci zahájen přenos tvé vědomé složky, bylo spojení s Cortixem definitivně přerušeno. Tři měsíce trvalo programování a testování vědomých drah.“

„Tři měsíce…“ vydechl Derak.

„Nakonec přišla implantace MRAM čipů s informačními knihovnami a umělý spánek. To už byl tvůj nový mozek plně funkční. Od té doby jsem toho moc nenaspala,“ vycenila na Deraka zuby v rozkošném úsměvu.

Derak se pomalu zvedl a posadil se. Upřeně se díval před sebe. Natsuko se posadila po jeho boku.

„Proč? Proč to všechno?“ zeptal se jí náhle.

„Byla to výzva, neskutečná výzva na níž nešlo neodpovědět,“ řekla a oči se jí rozzářily. „Ještě nikdy předtím lidstvo nic podobného nedokázalo. Zahájili jsme novou epochu v jeho historii.“

„Čím? Tím, že jsem jediný?“

„Nikoliv. Tím, že jsi první!“

„Ale vždyť Mara říkala, že klonování a přenos lidské mysli nejsou možné,“ namítl Derak.

„Klonování je nepodstatné. Ale přenos lidské mysli je díky tobě již možný – i když zatím přichází v úvahu pouze její vědomá složka. Až jej vědomě podstoupí první dobrovolník, budeme si stoprocentně jisti.“

„Dobrovolník?“ Derakův hlas se zachvěl při pohledu do jejích očí. Pohladila ho po tváři.

„Neboj se, já to nebudu, na to jsem příliš důležitá,“ usmála se na něho. Vydechl úlevou.

„Bude to Mara,“ řekla Natsuko tiše. V Derakovi zatrnulo.

„Proč ona?“

„Má geneticky podmíněné degenerativní onemocnění mozku. Nevyléčitelné.“

Derak sklonil hlavu. Nyní mu už bylo jasné, proč Mara vložila veškeré prostředky korporace do jeho znovuzrození. A proč naznačovala, že je nejcennější věcí ve vesmíru. Byl její poslední nadějí, stejně jako nadějí pro mnoho dalších podobně postižených. Byl příslibem, že historie lidstva již nikdy nebude zapomenuta v propadlišti času.