Lilia si snad posté přejela prstem v podivných tenkých kožených rukavičkách po rtech, ale stále jí to připadalo málo. Setmělo se už před hodinou a Elizia šla zrovna sehnat něco k jídlu. Alespoň tak se vymluvila Jackovi, kterého ne zrovna zdvořile opustila. Lilia se myšlenkami vrátila k tajemné noci ve vlaku, k neuvěřitelné slasti jeho krve, byla tak sladká, že by ji mohla po malých doušcích sát každou noc a zapíjet ji vínem. A vzpomněla i na chvíli, kdy mezi kamennými sloupy zvědavě sledovala Eliziina živého milence, a na okamžik, kdy rozpoznala jeho tvář.
„Jak kouzelné,“ svěřovala se jí před ránem toho dne Elizia, „žije v domě upírů a sám na ně nevěří…“ Proto se rozhodla neukazovat se mu. Ještě by ho zmátla, chudáčka. Chudáčka s nožem v kapse. Znovu jí před očima naběhl titulek Timesů: Jack Rozparovač řádí v ulicích…
Ale dost, Lilia zavrtěla hlavou a po stoprvé si přejela mastí po rtech. Josh je silný, možná ještě silnější, než si myslí. To je dobře i špatně, pomyslela si. Rty jí ztuhly, dala si té masti přece jenom moc, snad ta protilátka, kterou vypila před deseti minutami, zabere. Odteď jí bude v žilách kolovat jed, který nenávratně otráví každou živou i neživou bytost. A protilátka, která zabere jenom na ni.
Dveře se tiše otevřely. Elizia vklopýtala do ložnice s krásným mladým mužem v závěsu, předstírala opilost a stále se chichotala. Mladík, nebylo mu ani osmnáct, si Liliu troufale změřil pohledem.
„Tohle je....Liliana. A tohle je Jeffery, z Anglie.“ Elizia pronesla tu větu anglicky, naučila se ten jazyk dost rychle a hodil se jí v rozmluvě s jejím milovaným Jackem. Pošeptala něco Jefferymu do ucha a ladně si sedla k Lilie na postel, v okamžiku měla svou ruku na jejím boku a svůj jazyk v Liliiných ústech. Elizia ji dráždivě políbila a když od ní odvrátila obličej, drze se usmála a hbitě pronesla mezi zuby:
„Slíbila jsem mu trojku.“ Lilia odhodila svůj ztuhlý výraz a věnovala Jefferymu nevinný pohled. Zahihňala se jako malá holčička a vlepila Elizie něžný polibek. Byl to zvláštní pocit, Matčiny rty byly chladné, ale čím víc je líbala, tím víc mrazily a žhnuly zároveň.
Za chvíli už leželi ti tři na posteli, Elizia v sukni, nahoře odhalená, a Lilia v halence a sněhobílých podvazcích. Jeffery se chtěl nějak přidat, ale dívkám se jejich hra začala líbit. Elizia vzdychala bolestí, když do ni skrz Liliiny rty procházel jed, ale Lilia věděla, že jí neublíží. Sama jí dala před odchodem protilátku, kdyby náhodou. Jeffery se znovu pokusil mezi ty dvě dostat, tentokrát s větším úspěchem. Byl zasypán polibky po celém těle dřív, než si vůbec uvědomil, jakou přinášejí palčivou bolest. Jeho tělo ztuhlo a poněkud zchladlo, on byl ale stále při vědomí. V tu chvíli si na jeho bledé, hubené břicho sedla obkročmo ta druhá dívka. Jenom vzdáleně cítil krajku jejích podvazků na bocích a její rozkrok spoutaný v kalhotkách na svém nahém břiše, chladnými prsty mu vyjela po neochlupené hrudi k bradě, kterou trochu nadzvedla. Ucítil nový druh bolesti, ostrý, ale tou jinou bolestí tlumený, ucítil nějakou teplou tekutinu na svém krku a vnímal, jak na něm Lilia leží plnou vahou a tiskne své boky k těm jeho v jediné, silné extázi....
Lilia přinutila sama sebe přestat a s plačtivým vzdechem oddálila svou hlavu od jeho krku. Čistá práce, bude krvácet dlouho. Cítila, že Josh je někde blízko a kývla na Matku. Ta si ještě trochu omámeně z vášnivé předehry zapínala blůzu, ale její přikývnutí naznačilo, že pochopila. Lilia vrhla poslední pohled na Jefferyho, jak sípavě oddychoval, když mu vzduch jen stěží procházel plícemi, a se smíšeným výrazem vyšla z ložnice.
Josh dřímal v koženém křesle, na stolku před sebou měl sklenici, zpola naplněnou nejkvalitnější irskou whiskey, ale rychle otevřel oči a otočil hlavu ke dveřím, když zaslechl na chodbě tichý klapot podpatků. Dávno se naučil je od sebe rozeznat, sebevědomé staccato Eliziiných kovových jehel, které tak umocňovaly tvar jejích dokonale štíhlých nohou a plavný, téměř neslyšitelný Lilliin krok, byl to spíš tanec než chůze. Stál mezi dveřmi dřív, než je stačila otevřít. Možná tak zachytil její výraz, než se změnil v nacvičený, velesvůdný úsměv s přivřenými, modročernými stíny nalíčenými víčky, kterým ho vždy lákala do pasti své touhy.
Nechal se ochotně polapit, o tom nebylo pochyb, ale dnes mu pohled v očích krásné upířice prozrazoval něco zvláštního. Nebezpečného. Usmál se na ni. Miloval nebezpečí……
Táhla ho se smíchem ledově studenou chodbou, profukovanou severákem, hvízdajícím mezi škvírami v oknech. Elizia stála před ložnicí a s unylým úsměvem na olivové tváři rozrazila dveře dokořán. Obrovská postel s nebesy, plná krajek a nadýchaných polštářů byla rozházená a Josh zahlédl nahnědlé skvrny na bílém damašku, mezi přikrývkami se něco pohnulo a ozvalo se tiché zasténání, podíval se na Liliu a olízl si rty. V žaludku mu nahlas zakručelo a obě ženy se rozesmály, dychtivě zacvakal tesáky a naklonil se do místnosti, pach lidské krve ho udeřil do chřípí.
„Příjemnou zábavu.“ zasmála se Elizia a zmizela v zšeřelé chodbě. Už ji neposlouchal, držel Liliu za ruku a vtáhl ji dovnitř, zbožňoval tahle malá překvapení. Zastavil se u postele, ale pach krve zesílil a Josh se zarazil, krev páchla mužským pižmem a z rozválených podušek se vynořila tvář, sice krásná a bez náznaku vousů s hladkou, téměř dětskou pletí, ale přesto mužská, z dvou malých ranek na krku stékal na hubenou hruď pramínek krve.
Osten žárlivosti projel Joshovi až k srdci. Výraz tváře toho floutka, roztoužený a plný prožité i očekávané slasti mu jasně prozradil, co se tady dělo. Josh otočil Liliu k sobě a vztekle se zahleděl do modrých očích, plných hrané překvapené nevinností.
„Co má tohle znamenat?“ skoro zařval a zatřepal s ní jako z loutkou.
„Ale no tak, nejsi přece žádný puritán, nedělej ze sebe hlupáka, užijeme si trochu ve třech, nemusí to být vždycky jen tvoje holky!“ rozesmála se a vykroutila se mu s překvapivou silou.
„Pojď ke mně, Jeffery!“ poručila svým hedvábným hlasem a jazyk se jí kmitl mezi rty. Usedla na pelest a jeho špičkou se lehce dotkla mladíkovy kůže, namočila prst do téměř zaschlé stružky a nakreslila na jeho hruď znamení smrti. S pohledem upřeným na Joshe olízla rudou kapku krve a spolkla ji s rozkoší, jako by ochutnala něco nevyslovitelně sladkého. Mladík předtím omámeně zíral do prázdna, ale teď po ni tápavě vztáhl ruku a když se ho dotkla znovu, nahlas zasténal. Naklonila se k němu. Vzdychal a svíjel se bolestí i blahem na té, naškrobeným damaškem povlečené smrtelné posteli, v záplavě krajkoví jeho tělo dávalo jednoznačně najevo, co právě prožívá.
Josh cítil, jak mu vtek stoupá do hlavy, nezvládnutelný vztek, který se stupňoval do nepříčetnosti, když se díval na klubko dvou propletených těl na loži neřesti a slyšel její smích.
„Tak dost!“ chytil ji za zátylek a zdvihl do výšky jako štěně, smála se mu do očí široce otevřenými ústy s vyceněnými tesáky, potřísněnými mladíkovou krví. Odhodil ji na lenošku a s divokým zavrčením se vrhl na svou oběť, která si uchovala poslední zbytky pudu sebezáchovy a se zoufalým jekotem prchala po naleštěných dlaždicích. Nedostala se daleko. Upírova ledová ruka Jefferymu sevřela hrdlo ocelovým stiskem a zuby ostré jako dýky se mu zabořily do žíly. Zakvičel, - vždycky kvičí jako podsvinčata - pomyslel si pohrdavě Josh, mladík škytl ale pak slastně vykřikl, když mu zuby prokously tepnu a krev začala proudit do Joshových úst. Jeffery zasténal a přitiskl se k svému trýzniteli v očekávání smrti. Josh sotva ovládl vlastní žaludek, který se bouřil, ale zároveň hladově hltal horkou, zpěněnou krev, aby ho vysál do poslední kapičky, jednoho z tisíců, lůzu, co se dovážila na ni sáhnout.....!
Josh po ní natáhl ruku, šílenou touhou neschopen slova. Vrhla se k němu. Šaty jí spadly s ramen, jak je jediným trhnutím rozerval vejpůl a mrštil s ní na pohovku. Zkroutil jí ruce a násilím se jí prodral mezi stehna, ale než mohl dojít k nejtajnějšímu místu jejího těla, nohy se pod ním podlomily a všechno kolem zčernalo. Bez pohnutí zůstal s hlavou položenou na jejích ňadrech. Dotkla se tepny na jeho zápěstí, srdce mu bilo pomalým, skoro neznatelným tepem. Posměšně se zasmála, jsou všichni stejní.... náhle ji zamrazilo....všichni .....až na jednoho. Chvíli zůstala ležet a vychutnávala si blízkost Joshova těla na své nahé kůži a pak ho jedním pohybem shodila na zem. Kutálel se po dlaždicích až se zarazil o Jefferyho mrtvolu a bezvládně zůstal ležet na podlaze. Lillia vstala, roztržené šaty odkopla do kouta a z vysoké skříně vytáhla rudou róbu z lesklého saténu. - ‚Aspoň na tom nebudou vidět fleky, - pomyslila si a otevřela dveře. Překročila nehybného Jefferyho a s úšklebkem popadla Joshe za límec elegantního saka. Šosy měl namočené v krvi a když ho za sebou vlekla tmavou chodbou nechával na dlažbě slizké, zarudlé stopy. Nevšímala si toho a výraz tváře se jí změnil ve sveřepou neústupnost. Ta pravá chvíle nadešla.
-----------------
Klášterní knihovna, v komplexu patrových budov patřícím k premonstrátskému opatství, by náhodného návštěvníka nejspíš udivila svou rozlehlostí. Regály, napěchované zaprášenými svazky, sahaly až ke stropu a slabý zatuchlý zápach v místnosti dával tušit množství starých tisků, zčernalých věkem, v ozdobných vazbách z oslí kůže a pokrytých skvrnami plísně. Páter Oktavius stál až nahoře na žebříku a netrpělivě přejížděl pohledem z jedné řady knih na druhou. Hledal už hodiny a stále nic nenacházel, na zemi pod ním ležela hromada zažloutlých novin. Objevil v nich jen krátké články nepříliš objasňující celou záhadnou historii, k jeho smůle se podařilo vše dokonale zamlžit, neuspokojila ho ani zmínka o zavražděných, stejně patřili ke spodině a koho by zajímalo zmizení nějakého pobudy, nebo lehké ženské. Nebylo to nic nového. Tajná sdružení a spolky se stávaly oblíbenou zábavou horních vrstev té doby, zdání výjimečnosti zakrývalo často podivnou úchylku, orgie, nebo i vraždu. Ale tohle nebyl až tak běžný případ. Bylo v něm něco víc, aspoň pro něj. Vytrhal z novin sloupky o zločinech z ďáblova domu a pročítal je stále dokola. Údajní služebníci satana a vrazi, Adrian a Sylvie Kobblerovi byli dávno mrtvi a všichni svědkové, jak se zdálo, utrpěli ztrátu paměti. Nikdo už neměl tušení, kolik obětí dům skrýval, nikdo neměl ani zdání, kdo všechno zmizel v bludišti chodeb. Katakomby. Děsivé podzemí, nikdo je nikdy neprozkoumal a u vchodu do nich bylo spatřeno ohnivé znamení.
Možná to byla jenom bulvární kachna, ale Oktavius tomu věřil. Nebylo tam náhodou. Tři šestky - znamení ďábla. Bestie přichází. Její důkaz měl před sebou, upírovo ztuhlé tělo leželo ukryté v jedné z nepoužívaných klášterních cel, spolu s bezhlavou Janovou mrtvolou. Oktavius měl opravdu štěstí, že Jan napsal dopis na rozloučenou a každý si teď myslel, že uprchl z kláštera. Bude se těl muset nenápadně zbavit, než ho prozradí hnilobný zápach, těžko by všechno vysvětloval úřadům, nestál vůbec o to strávit zbytek života za mřížemi.…a kdo dneska věří okultismu, jen potřeštěné staré panny. Páter horečně listoval v letitých knihách, natahoval se na žebříku, aby dosáhl do horní police, jeho ruka nahmátla koženou vazbu a Oktavius ucukl, zastudilo to, jako by sáhl na rampouch. V příští vteřině skoro oslepl. Modravé světlo ozářilo místnost a ohlušující třesk hromu zatřásl okeními skly. Venku se obloha v okamžiku zatáhla těžkými mračny a všechno ztemnělo, náraz vichru rozrazil vysoká okna a svíce zhasly. Listy z novin se rozletěly po podlaze. Rozbité sklo zařinčelo a žebřík se zakymácel, Oktavius zoufale hrábl do prázdna ve snaze chytit se police. Vítr zběsile zafičel kolem v točícím se víru, páter bezmocně zamával rukama ve vzduchu a regál, plný těžkých knih se zřítil i s ním na černobílé dlaždice. Zatmělo se mu před očima……
V sále zuřila vichřice. Svazky knih svištěly vzduchem jeden přes druhý a narážely do nabílených stěn, listy papíru a cáry pergamenů vířily od stropu k podlaze a v záplavě vyrvaných stránek nebylo vidět na krok před sebe, z porážených polic létaly třísky, hvízdaly jako vystřelené šípy. Oktavius si rukama zakryl hlavu a doplazil se po břiše pod lavici. Knihu stále svíral v ruce, studila ho do dlaní jako kus ledu. S drkotajícími zuby otevřel svazek. Z knihy na něj posměšně vybafl ďábelský obličej a divoký chechtot se rozlehl knihovnou.
„Nomen, Omen,“ zakoktal Oktavius. Třaskavý úder otřásl budovou, blesk udeřil do chrámové věže a poslední regál se s rachotem skácel na podlahu. Oktavius si s hrůzou zakryl oči. Náhle všechno ztichlo. Nestalo se nic. V jediném okamžiku nastal až neskutečný klid. Oktavius zdvihl hlavu. Hromada rozervaných svazků se tyčila uprostřed sálu a kolem se válely zbytky rozmlácených polic. Pomalu se vztyčil a opatrně se plížil podél stěny. Naprosté ticho ohlušovalo. Se stropu se jako list ze stromu snášel nažloutlý svitek, Oktavius po něm vztáhl roztřesenou ruku.
Na opáleném, léty vybledlém pergamenu uviděl v kalném přítmí změť čar. Plánek. Labyrint. Nic jiného to nemohlo být. Jeho zrak padl na kalendář, který po té vřavě nepochopitelně zůstal viset na zdi.
Rudá písmena vystupovala na křídově bílém podkladu. Pátek! Třináctého!!! Oktaviovi zatrnulo. Temný hlas zvonu zaduněl na věži. Úder kovu na kov ho téměř vyděsil, hodiny odbíjely půlnoc. Oktavius nacpal knihu i svitek za kutnu, už se ani nepodíval na spoušť, kterou tam po sobě zanechal a vyběhl ze dveří. Byl nejvyšší čas………
-------
Večírek dávno skončil a Jack the Ripper se probudil na nepohodlné pohovce. Hlava ho bolela jako střep. V prázdném sále se nad neuklizenými stoly vznášel nakyslý pach rozlitého vína a kouře z cigár a doutníků. Za okny mrholilo, šedivé podzimní ráno přecházelo v pošmourný den a studený vítr hnal po trávníku hromádku spadaného listí. Jack si protřel oči. Snad ještě nikdy si nepřipadal tak unaven, pokusil se vzpomenout, co se dělo v noci, ale v hlavě měl jen prázdnotu. Vstal. Připadal si trochu nemocný, pár dní v tom domě z něj vysálo všechnu energii, pár dní ve společnosti Egypťanky, byl proti ní břídil. Ve všech směrech. Měl by zmizet, krvavé hrátky nebyly nic proti jeho gustu, ale musel je hrát on sám, zdálo se mu absurdní skončit jako oběť něčích zvrhlých žertíků. I když to byla ona. Ne, nesmí na ni myslet. Zalomcoval vchodovými dveřmi a pak se ušklíbl nad svým bláhovým počínáním, to se dalo čekat, tudy asi cesta nepovede. Procházel ztichlým, spícím domem a na všech oknech objevil mříže, kterými by se neprotáhlo ani malé dítě. Sešel po schodech dolů, kde tušil sklep, na větrací okénka se často zapomíná a dostat se ven by nedalo velkou práci. Vstoupil do sklepení a opatrně kráčel chodbou, na konci se rozdvojila. Snažil se držet stále vpravo, ale brzy se přestal orientovat v té změti odboček a zákoutí, plných pavučin a letitého prachu. Zabloudil. Celé hodiny pak marně bloumal v katakombách, v hrdle mu vyschlo, únava a beznaděj narůstala s ubývajícím dnem……………………….
Nízké, zamřížované dveře ponurých kobek připomínaly starodávné hrobky, temné a zlověstné vyvolávaly úzkost, Jack otevřel jedny z nich a dýchl na něj závan smrti. Sehnul se a udělal pár kroků v polotmě, tápal před sebou a ozvala se rána. Víko shozené z černé truhly se válelo na zemi.
Sinalá, příšerně vrásčitá Slayerusova tvář civěla z rakve strnulými zraky a Jack uskočil. Ten zatracenej dědek ho pronásleduje všude. Možná, že konečně skápnul, proč by taky jinak ležel v rakvi, bylo to morbidní i trochu k smíchu, celá tahle historie, ten dům a všichni v něm, připadal si jako v panoptiku. Překonal svou nechuť a dotkl se našedlého zápěstí. Dotyk pálil jako oheň z pekla, mrazivou silou pronikal do morku kosti, Jack cítil, jak mu tuhne krev. Srdce mu tlouklo pomaleji a poma..... Ucukl a třel si chladnou ruku. Zmrzlá pára se mu rozpouštěla u úst. Je po něm, bylo to jasný, přejel pohledem tělo v rakvi a strnul.
Umrlcovy zapadlé oči se po něm obrátily…. Jack sotva popadal dech. Slayerus ležel v černé truhle bez hnutí. Jen otáčející se zornice prozrazovaly, že žije. Tohle je fakt špatnej vtip, jestli ta děsná zrůda vstane a vrhne se na něj........ Jack hmátl po noži, temné zavrčení vyšlo z hloubi ztuhlého těla. To ho snad už šálí smysly? Prudce se otočil a porazil stolek vedle rakve. Vypadne ......Au! Cosi mu sevřelo prst zuřivým kousnutím, máchl rukou, aby se toho zbavil a skoro vykřikl zděšením. Zuby! Visely mu na palci. Ostré jako břitva, zasazené v odporně růžové protéze. Dlouhé špičáky cvakly znovu a z Jackova prstu stříkala krev. Sakra! Sakra, sakra!!!!!!!! Švihl rukou a odtrhl tu chňapající, neskutečnou věc, praštil s ní o zem, zuby praskly vejpůl, slonovinové úlomky falešného chrupu se rozlétly po podlaze. Z rakve se ozval přidušený skřek a Jack vzhlédl, Slayerusův děsivý pohled mu zmrazil krev v žilách.
"Moje zuby!!!!" křičely upírovy oči a Jack si pod nárazem energie zacpal uši.
"Ty mizernej hajzle, moje zuby!!!!!!" Kruci! Vystřelil ze dveří jako blesk a oddechl si až za nimi. Z prokousnutého prstu mu crčela krev. S kletbami ho omotal kapesníkem, zatraceně! Musí odtud!
Na konci chodby vrzly rezavé dveře a postava v bílém hábitu proklouzla dovnitř. Jack se přitiskl do výklenku ve zdi. Tohle se mu snad opravdu zdá! Muž v bílé mnišské kutně vypadal v tom přítmí jako duch z jiného světa. Bledý, asketický obličej, stříbrný kříž a lampa v jeho ruce působily přízračně. Plížil se chodbou a svítil si na zažloutlý cár potrhaného papíru, přiblížil se k Jackovi, ten se přimáčkl ke stěně a skoro nedýchal, podivný návštěvník si polohlasem mumlal……druhé , třetí,….., šesté, zastavil se přímo proti Slayerusově kobce. Jack uslyšel, jak prudce se nadechl, dveře se rozletěly a neznámý vrazil dovnitř. Jack už nečekal na nic, rozběhl se na konec chodby a zuřivě lomcoval klikou, když se ten blázen /(a kdo jiný by lezl do téhle pekelné díry ) dostal dovnitř, dostane se on ven.…..Neotevřely se. Zůstaly zavřené, i když do nich vztekle kopal, nechal toho, až když byl úplně vysílený a bez dechu. Prokousnutý prst stále krvácel a z rány vystřelovala silná bolest až nahoru do ramene. Podivná malátnost mu podlomila kolena, opíral se o stěnu a ledové potůčky potu mu stékaly pod košilí. Z kobky se ozval děsivý výkřik. Jack se zapotácel, ale pak zatnul zuby a rozběhl se zpět. Přinutí ten bledý přízrak, aby mu ukázal cestu, a jestli ne, rozvěsí cáry jeho střev po zdech ďáblova domu. Zarazil se na prahu, proud černé, páchnoucí krve ho zasáhl přímo do tváře, oslepen tápal kolem sebe. Lepkavý sajrajt měl najednou všude, ve vlasech, v očích, v ústech….snad bezděčně to spolkl.
Jako by mu projel jícnem lok rozteklé rudy, tavené žárem pece v tekutý kov, promrzlé na padrť v ledovou tříšť, obojí v jediném doušku temné krve. Svíjel se na zemi a zalykal se bolestí, mrazem i ohnivou výhní. Před ním se odehrával výjev z obrazu Hieronyma Bosche.
Mnich se tyčil nad otevřenou rakví, černé gejzíry stříkaly ke stropu. Slayerus řval. Upírovo tělo, prohnuté do oblouku se zmítalo v truhle, přetékající krví,
Oktaviova paže kmitala ve zběsilém rytmu, svíral kladivo s rukojetí kluzkou tím hnusem, pádnými ranami zarážel špičatý kůl do vampýrovy hrudi. Znovu a znovu. Mrtvolně bledé ruce se mu sápaly po hrdle. Šílený řev upíra pronikal do morku kostí, puch hniloby zaplavil těsnou kobku. Mnich vyrazil dušený výkřik, prsty se zahnutými drápy mu sevřely krk ocelovou silou, rakev se převrhla. Váleli se na podlaze, vampýr i kněz, v kaluži krve, řinoucí se proudem z upírova těla.
„Pomóc!!!“ zachraptěl Oktavius. „Po…..!“ nedořekl, sevření sílilo. Cítil, že brzy ztratí vědomí. Obrátil k Jackovi zoufalé oči.
Jack zíral nechápavě na tu scénu, žaludek se mu obracel smradem, malátně se zdvihl a ovládl bolest, která mu rvala útroby. V návalu zoufalství popadl odhozené kladivo, stejně ta zrůda půjde po něm, jen co zakroutí mnichovi krk. Rozpřáhl se a udeřil, Slayerusův výkřik rval uši, vší silou udeřil znovu a ostrý kůl prorazil šlachovité srdce. Upír v okamžiku zcepeněl. Ležel na zemi bez pohnutí a jeho pařáty ochably. Mnich se vyhrabal na nohy.
„Díky, dobrý muži, můj život visel na vlásku.“ Z hloubi katakomb se ozvalo odbíjení hodin a kdesi bouchlo o zem těžké víko rakve.
„Probouzejí se!“ vzkřikl Oktavius. „Příliš dlouho jsem bloudil v tom prokletém labyrintu. Pojďte, příteli, musíme sebou hodit, než bude pozdě.“ Jack se opřel o zeď a bylo mu nanic. Podrážky se mu lepily v upírově krvi a žaludek ho pálil. Stál tam neschopný pohybu a civěl na Slayerusovu zdechlinu, náhle měl pocit, že udělal chybu. Kdo je ten neznámý mstitel kdoví čeho - Jackův zrak přejel mnichův zátylek, naběhlá žíla na krku prudce tepala. Ucítil v nozdrách silný pach krve a zuby mu zacvakaly o sebe.………….
Oktavius podvědomě zachytil upřený pohled a prudce se otočil, neznámý stál těsně za ním a oči mu plály. Oktavia zamrazilo….přece mu ten člověk zachránil život. Teď vypadal tak podivně….Cítil, jak mu mráz přeběhl po zádech, ó bože co ho zde ještě potká, ustupoval a v dlani tiskl stříbrný kříž, který mu visel na krku…..tichá slova litanie mu mimoděk vklouzla do úst. Jack couvl, náhle měl pocit, že mu cosi rve útroby. Síla ho opustila a křeč mu podlomila kolena, klesl na špinavou zem, ještě bezmocně hrábl rukou, ale ten nacucaný žok se otočil a pelášil kamsi do změti chodeb. Když mu zmizel z očí, bolest v okamžiku ustala.
Jack vstal a potácel se skoro poslepu tmavou chodbou, mnich, nebo co to vlastně bylo, zmizel i s lampou kdesi v labyrintu a Jack už neměl sílu ho následovat. Všechno se s ním točilo a bolest v žaludku ho co chvíli přinutila se zastavit, sedl si na zem u vlhké zdi a lapal po dechu. Svíravý pocit mu projel celým tělem. Podíval se na svou ruku, krev přestala téci a na kůži už nebylo znát poranění. Prsty ho brněly, nevěděl proč, napnutá pokožka praskala a Jack zasyčel bolestí. Jako by se mu zpod nehtů klubaly další, zahrocené a dlouhé - drápy šelmy. Přejel s nimi po zdi, zaskřípělo to, jako by ji drásaly ocelové hřeby. Jack se rozhlédl kolem. Něco se změnilo. Tma prořídla, i když byla stále stejně černá, najednou viděl ostře a zřetelně, obrysy dveří a soch vystupovaly z temnoty a svítily do tmy. Nasál těžký podzemní vzduch a začenichal, pach plísně a zatuchliny se mísil ještě s něčím dalším, pachem smrti. Smrt. Ta věčná společnice jeho bytí. Přitahovala ho jako magnet. Jack vstal. Už necítil závrať, udělal krok a náhle si připadal lehoučký jako pírko, uchopil železnou kliku dveří zejících před ním a urval ji jediným pohybem, napřáhl nohu a kopl před sebe, okované kusy dřeva se rozletěly do stran. Z úst se mu vydralo zavrčení. Rozběhl se labyrintem tam, kde instinktivně tušil ….krev!! Náhle si to uvědomil. Cítil krev a toužil po ní, utíkal chodbou lehkými kroky hnán tou spalující touhou. Nic ho nemůže zastavit!
Kdesi dole něco bouchlo a Jack se zarazil. Zůstal stát na rohu a zavětřil, pach krve se ve vzduchu smísil s nasládlým odérem rozkladu, Jack proklouzl do tmavé chodby, odkud ten smrad přicházel, opatrně se přitiskl zády k oslizlé stěně pokryté vrstvou našedlého mechu a poslouchal. Vedle ucha zaslechl tiché zašustění a otočil se. Cár pavučiny povlával v průvanu……... Její osminohý obyvatel s bílým křížem na zádech z ní uprchl bleskurychlým skokem, když se Jack pohnul. Šedý chuchvalec plný vysátých hmyzích tělíček se mu zachytil ve vlasech, s pocitem ošklivosti ho smetl na zem a ušklíbl se. Mají možná něco společného, on a ten chlupatý malý netvor. Hlad ve staženém žaludku se připomenul naléhavou křečí, Jack vykročil do tmy. Mlask. Šlápl na vykrmenou štěnici, rozprskla se mu pod podrážkou s tučným prasknutím, dokonale znechucen si otíral zasviněnou botu o kámen. Odporná díra. Mrtvolný pach zesílil. Jack nastražil uši, hlas mumlající nesrozumitelná slova přicházel z jedné z kobek, překotný hlas opakující stále to samé a pleskání plochých nohou na kluzké dlažbě katakomb, srazili se na rohu a Jackovy prsty s dlouhými drápy vystřelily vpřed, v neodbytném přívalu touhy po krvi. Zabít a hned! Uchopil tu vzpouzející se masu, navlečenou v černém žaketu, aby ji vzápětí s odporem pustil a uskočil zpět. Pach, který ho uhodil do chřípí mu nedovolil zabořit tesáky do masa. Měkké, roztřesené tělo v něm budilo jen hnus. Přihrbený mužík se krčil v koutě a prskal kolem sebe v šišlavém monologu chrlených urážek, kterými zahrnul překvapeného Jacka…………….
„Hlupáku, ztratil jsi snad rozum, jak zdůvodníš madam, že jsi na mě vztáhl svou špinavou pracku?“ Pisklavý hlas přešel v zahihňání a rychle se změnil v úlisný, servilní tón.
„Ó odpusťte kníže temnot urážku vašeho krvežíznivého majestátu.“ Sípavě se rozesmál, až se rozkašlal a když se konečně přestal dusit, odplivl si přímo Jackovi pod nohy.
„Ty zelenáči, ty nebetyčný hlupáku, odkud jsi sem spadl? Chceš se snad dotknout nedotknutelného? Počkej, až se o tom zmíním madam, její důtky si s radostí zatančí na tvojí prašivé kůži, hlupáku. Řekni, kdo by vám obstarával všechny ty příjemné věci, kdo by vyřizoval vaše sladké vzkazy těm ubožákům, obluzeným iluzí. Kdo, řekni mi kdo, kdyby nebylo vašeho Kryštofa. Posla smrti. Ti hlupáci nic netuší a jdou jako stádo pitomých ovcí na porážku, na smrt, na smrt….“
Hlas se mu hystericky zvyšoval a poslední slova zaječel přímo Jackovi do obličeje a přitom ho postříkal nechutnou sprškou slin. Baculaté ruce gestikulovaly vzduchem v záchvatu zuřivosti, když ječel své nadávky na zkoprnělého Jacka. Ten jen ustupoval a snažil se zakrýt si nos před tím neskutečně hnusným smradem z rozmačkaných……štěnic?......ten pytel sulcu opravdu silně páchl štěnicemi. Hemžilo jich tam najednou plno a rozlézaly se po vlhkých stěnách, Kryštofovi zasvítily oči, hbitě natáhl ruku a aniž by přerušil svůj pisklavý monolog, bleskově chňapl a sevřel vypasený hmyz do konečků prstů, křuplo to a mezerou mezi Kryštofovými zuby vystříkl obsah překousnutého tělíčka. Byl to jen mžik a Jack si nebyl jistý, jestli se mu to nezdá. Kryštof o něj zjevně ztratil zájem a s nesrozumitelným huhláním se věnoval lovu. S hbitostí poskakoval po stěnách, zoufale prchající hmyz před ním zalézal do skulin, ale přesto měl za okamžik plná ústa a při všem tom prskání a mlaskání šťastně přežvykoval svou článkovitou pochoutku. Kousky rozmačkaných štěnic mu z přecpaných úst padaly na pruhovanou náprsenku a Jack nevěřil svým očím, snad by proti tomu nic neměl, ale co ten puch………Kryštof náhle vyskočil jako míč až ke stropu a velký pavouk se mu ve vteřině zmítal mezi zuby, vypasený zadeček a dlouhé nohy sebou okamžik škubaly ve smrtelném zápase, ale ve chvíli oboje zmizelo a Kryštof naposled škytl. Na jeho žabí tváři se rozprostřel výraz spokojeného gurmána po opulentní hostině.
Kdesi v labyrintu chodeb se ozvalo zavřeštění a Kryštof sebou trhl. Opravdu připomínal žábu, jak nadskočil a pak se směšnými skoky vrhl do temných chodeb. Jack se ušklíbl, když viděl jeho pruhovaný kabát vlát v přítmí, ale Kryštof se pohyboval jako blesk a Jack musel pořádně přidat do kroku, aby ho neztratil z očí.
Oktavius, upatlaný od hlavy až k patě, spěchal dlouhou chodbou a za ním se z otevřených dveří řinul proud temné upíří krve. Čtyři krutá srdce zmlkla a z nehybných hrudí vampýrů trčely naostřené osikové kůly. Byl vyčerpán a cítil, jak mu docházejí síly, ale věděl, že ďábel je stále nablízku a to nejhorší ho teprve čeká. Pospíchal, co mohl, Jackovy kroky utichly kdesi vzadu. Labyrint se uzavřel. Oktavius zůstal stát pod klenbou kamenného stropu, na šedé pětiboké dlaždici vyčníval letilou špínou zašlý reliéf. 666. Husí kůže mu naskočila po celém těle. Zaryl prsty do kamene a s vypětím sil nadzvedl těžký kvádr, pod ním se v kalném světle petrolejky objevily schody.
Oktavius opatrně vklouzl do otvoru a sestupoval dolů po příkrých schodech. Lampa se mu kývala v ruce, šmátral před sebou v jejím kalném, skomírajícím světle, až narazil na okované dveře, vrazil ocelový šperhák do zámku a chvíli s ním otáčel, západky se uvolnily, ale dveře přesto zůstaly zavřené. Bylo mu jasné, že tady nepomůže ani násilí. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl tu knihu. Malou, už na první pohled velice starou knihu v černé vazbě, na jejím ošoupaném hřbetě nebyl žádný nápis, ale Oktavius znal její jméno. Mrazilo ho, jen na ni sáhl. Vlastně ani neměl právo se jí dotýkat. Grimoár, obsahující všechny obřady a postupy černé magie, byl napsán kdysi v dobách temného středověku, kacířem z největších, čarodějem X …, tmavé znaky prozrazovaly, že to, čím byly napsány nebyl inkoust. Krev, krev ubožáků….zavražděných ve jménu magie…..
Oktavius se otřásl, nechápal, jak se kniha mohla dostat mezi svazky v knihovně. Každý z mnichů znal její historii. Poslední stopy končily v Tolous, klášter řádových sester tam před sto lety propadl peklu, neuvěřitelná smilstva, která se v něm páchala, s požehnáním prokleté abatyše Laury z Languer, vyšla na světlo a odhalení jejich podrobností způsobilo obrovský skandál. Klášter byl uzavřen a jeho obyvatelky do jedné vyobcovány z církve, všechen jejich majetek byl snesen na hranici a spálen. Abatyše Laura by se jistě dokázala zbavit všech usvědčujících důkazů, ale vše se odehrálo příliš rychle, byla přistižena přímo při nechutných orgiích a odvedena, aniž by stačila pronést jediné slovo. Důkazy zůstaly. Tato kniha byla jedním z nich, ale než došlo k přelíčení, grimoár zmizel. A teď byl tady, v Oktaviově kapse. Mnich dobře věděl, že si zahrává s ohněm, ale vzpomínka na mrtvé tělo jeho milovaného přítele Jana mu dodala odvahu. Přece přísahal pomstu! Postavil lampu a otevřel grimoár. Závan ledového větru zafičel chodbou a Oktaviovi se zježil zbytek vlasů v zátylku.
„Exera nobles, exera domines,…..“ horečně mumlal věty zaklínadla a vítr svištěl stále rychleji, rachot hromu se ozval kdesi v dáli, tak silný, že pronikl až sem, hluboko pod zem. Oktaviův hlas zesílil až k výkřiku.
„Altera, ex!!!“ Vyčerpán zmlkl a dotkl se kliky. Pohnula se! Vítr divoce zavyl. Dveře se s příšerným skřípotem rozletěly a Oktavius vkročil s drkotajícími zuby. Před ním byla jen tma, prosycená nevětraným vzduchem, vítr zaskučel kolem a odvál ten pach zatuchliny. Oktavius zdvihl lampu a překvapeně zíral na rozlehlý sál. Šerá místnost působila odpudivě, tmavá prostora s klenutým stropem, podpíraným mohutnými sloupy, dlažbou z kdysi dávno vyleštěné žuly a s kamenným katafalkem uprostřed. Na podstavci z šedých kvádrů spočívala rakev. Velká, zaprášená ponurá rakev z černého dřeva, zdobená omšelým stříbrným kováním a reliéfy, vypadala, jako kdyby tam stála celé věky. Dlouhé cáry pavučin se táhly až k ní od tmavého stropu. Z celého toho příšerného místa dýchala smrt. Oktavius se zatajeným dechem přistoupil blíž a v rukou svíral kůl a kladivo, neměl ani pochyb o tom, co se v hrůzné schránce skrývá. Dotkl se víka, připraven ji otevřít, v uších mu zaznělo výhružné zavrčení. Uskočil. Děsivé tváře démonů posměšně civěly ze zašlých rytin, jedna z nich na něj zamrkala. Oktavius vykřikl, měl pocit, že se zrůzněné obličeje kroutí a vysmívají se mu, dlouhé jazyky se vyplazily z rozšklebených úst a sálem se rozezněl divoký smích. Oktavius zaťal zuby, bylo pozdě uprchnout, už nemohl couvnout, vrazil špičatý konec kladiva do spáry pod víkem rakve a zapáčil. Víko nadskočilo a rachotem se zřítilo na zem, Oktavius přiskočil s kůlem ve zdvižené ruce, připraven udeřit vší silou, ale rázem se zarazil a zůstal překvapeně stát. Rakev byla prázdná. Prázdná, PRÁZDNÁ!!!
Přišel pozdě. Kdesi v chodbě zaslechl zaskřípění dveří….ledová ruka strachu mu sevřela hruď………
