Krásné slunné léto se proměnilo v deštivou noc. Tmavá postava se vleklou chůzí přibližovala k vesnici. Petr přišel pod první lampu v obci, zastavil. Vzhlédl k nebi. Skrz světelný kužel byly krásně vidět smutné kapky klouzající z oblak dolu k zemi. Voda mu dopadala na hlavu, na krátké tmavé vlasy a stékala v pramíncích po jeho mladém, svalnatém těle. Déšť byl celkem studený a Petr měl na sobě jenom lehké plátěné kalhoty a rozepnutou letní košili, přesto mu zima nebyla. Už se dosyta vynadíval na tu světelnou krásu. Sklopil hlavu a vydal se dál cestou dolu do vsi. Nikam nechvátal, bydlel ve městě, které mu teď leželo čtyři kilometry za zády. Ale v této obci žil někdo jiný, někdo pro Petra velmi důležitý, Jana.
Mladý muž prošel přes náves, až na druhý kraj obce. Tam se jeho postava změnila opět v pouhý tmavý stín. Ten prošel po cestě za zahradami až k vytouženému domku. Přehoupl se přes plot a připlížil se k rozsvíceným oknům. Posadil se na houpačku, která byla spíš pro pobavení mladší Janiny sestřičky. Ta se ale asi v jedenáct večer a za deště houpat nepůjde.
„Proč jsem vůbec přišel zrovna sem?“ problesklo Petrovou myslí. Pak si ale uvědomil, že mu chybí nejen její smích, její dlouhé tmavé vlasy ale také její pouhá přítomnost. Chtěl jí být alespoň trochu blíž. Už týden jí neviděl, nepromluvil s ní, neusmál se. Jeho život byl prázdný a tak ho teď musí zaplnit. I kdyby to mělo být jenom na tu pouhou chvilku.
Mírně se pohupoval a sledoval její okno. Svítila, co asi dělá. Myslí na něj. Nevolá si snad s někým jiným? Petra se zmocnila zuřivost jen při těchto myšlenkách, hned se ale rozplynula jak dopadající kapka ve vlnu melancholie. Seděl a snažil se přemýšlet, jeho mozek byl ale citově ochromený, měl pocit že myslí na milión věcí a přitom nemyslí na nic. Má ji tady, tak blízko sebe.
„Musím to ještě jednou zkusit,“ rozhodl se. Z kapsy u kalhot vytáhl mobil. Ten osvítil jeho obličej do zelena. Volat, Janicka … volám. Telefonní sluchátko se pohupovalo na displeji. Jen pár dopadajících kapek rušilo jeho klidné vrtění. Petr v duchu slyšel pípavou melodii písničky Narcotic od Liquida na telefonu za oknem. Zahlédl postavu procházející po pokoji. Držela něco v ruce. Zastavila se u okna a vyhlédla ven. Petr viděl jenom postavu, kdy jenom mohl zahlédnou její nateklé oči, její slzy, které se opět začali valit po jejím obličeji. Stála bezradná u okna a sledovala nápis na mobilu: „Volá MILACEK.“ V tu chvíli mu chtěla všechno odpustit, ale jsou věci, které se neodpouští. Lhal jí a podvedl jí. To nemůže jen tak překousnou, ještě ne. Někdy příště, ale dnes sním nemůže mluvit. Odmítnula hovor a pohodila telefon na postel. Opřela se rukama o parapet a znovu vyhlédla ven. Neviděla tam téměř nic, jen odraz svého pokoje. Popošla k vypínači a zhasla. Vrátila se k oknu a opět vyhlížela.
Petr ještě chvíli hleděl na displej mobilu, přepadl ho příval vzteku, začal drtit telefon stiskem a pak ho hodil na zem do bláta. Opřel si obličej do rukou a dal se do pláče. Nevydržel příval emocí a potřeboval se z něj vyplakat. Proč jí to udělal, jak jenom mohl. Už to ale nejde vrátit. Našel svůj telefon v blátě a dal si ho zpátky do kapsy, někdy ho zkusí dát dohromady. Zvedl se z houpačky. Ještě poslední pohled k tomu oknu. Je tam, přesně tam. Otočil se k odchodu. Oblohu proříznul blesk a hrom následoval v těsné blízkosti. Všude bylo světlo jak ve dne. Jana uskočila od okna jak se lekla, ale na zahradě zahlédla cosi, kohosi. Kdo jiný to může být. Hodila na sebe nejnutnější oblečení, seběhla ze schodů. Rychle boty a už byla na zahradě, rozhlédla se. Nikde nikdo. Další záblesk, zahlédla postavu, jak přelézá plot. Rozběhla se za ním, přelezla plot. Petr již byl na konci cesty za zahradami a stál na asfaltové silnici. Jana se za ním rozběhla.
„Petře, Petře, jsi to ty?“
Petr zastavil, ohlédl se. Nemohl tomu uvěřit. Další blesk osvítil celou scenerii. Petr stál uprostřed silnice, Jana kousek od něj na blátivé cestě a vše zaplavovaly kapky. Pouhým pohledem si toho stačili říci tolik. „Miluji tě, odpouštím ti, pojď za mnou.“
Ze zatáčky se vyřítilo BMW, opilý řidič nestihl ani sundat nohu z plynu, všiml si až těla letícího přes kapotu. Zastavil, světla prosvěcovala déšť. Scéna za autem se barvila do ruda od červených zpětných světel. Jana objímala nehybné tělo, plakala a slzy se slévaly s dešťovými kapkami.
Láska prostě není fér.
