„Teď mě dobře poslouchej Michale, tohle je opravdu důležité! Jakmile se vrátíš do tohoto roku, musíš být připraven na vše. I sebemenší odchylka v minulosti může úplně změnit průběh událostí. Pamatuj, že po tvém radikálním zásahu, bude přítomnost úplně jiná. Já tě nebudu nejspíš znát. Všechno bude jiné. Tento chronometr tě přesune zpátky úplně přesně do výchozí doby v čase, jen je otázkou jaký to čas bude. Rozumíš?“ Kývl jsem Jakubovi hlavou na souhlas a zkontroloval výbavu: Chronometr, miniaturní časostroj a nezbytná zbraň – stařičký revolver. „Myslím Kubo, že by neměly nastat žádné komplikace, až to vyřídím vrátím se zpátky a uvidíme.“ Jakub ke mne přistoupil a tiše řekl: „Možná že obětujeme existenci tohoto času, ale v jiném čase budou lidé mnohem šťastnější, je to služba morálce. Jen doufám, že tvůj zásah nezničí čas a prostor kompletně, to by pak už skutečně nebylo nic, ani Bůh. Tak se opatruj a sbohem.“ Na to mi potřásl rukou a já aktivoval časostroj. Nevydalo to žádný zvuk, nestalo se téměř nic, jen se mi trochu zamotala hlava a já se ocitl uprostřed Vídně, samozřejmě v roce 1910…
Stál jsem uprostřed náměstí a pozoroval kolemjdoucí, protože jsem byl dobově oblečen, nebudil jsem zvláštní pozornost, a tak jsem se vydal hledat po vídeňských ulicích jednoho muže. Celé měsíce studií kultury, mravů, módy a myšlení za Rakouska-Uherska, mi nyní umožnili pohybovat se nenápadně davem. Viděl jsem šlechtice, měšťany, žebráky a potulné umělce. O ty jsem se zajímal obzvláště, nejdůležitější pro mne byli pouliční malíři, hledal jsem jednoho z nich: Adolfa Hitlera. Několik dní bylo mé pátrání bezvýsledné, ale potom se na mne usmálo štěstí: zaslechl jsem rozhovor dvou malířů a jeden z nich se o Hitlerovi zmínil. Přistoupil jsem pomalu k jejich stolu a zeptal se: „Kde bych pana Hitlera našel?“ Muži se nejprve tvářili trochu překvapeně, ale nakonec jsem odpověď přeci jen dostal: „Maluje domy na Mariastrasse, každý den dopoledne.“ „Děkuji pánové“, smekl jsem klobouk a zamířil na Mariastrasse. Dle mapy se nacházela o několik bloků na sever, bohužel mapa pocházela z roku 2017 a krom zájmu okolí, byl další její nevýhodou fakt, že na ní nebyla zakreslena habsburská Vídeň, nýbrž moderní metropole. Nakonec se mi však podařilo k večeru podařilo najít ulici Mariastrasse. Hitler tam však nebyl. Musel jsem počkat do zítřka, vlastně nemusel. Přesunul jsem se tam.
Slunné ráno a dopoledne následujícího dne jsem čekal na Hitlera, kolem jedenácté skutečně přišel. Téměř jsem ho nepoznával. Do diktátora mu ještě dvacet let chybělo a nyní byl 21tiletým mladíkem plným ideálů a snů. Na milost tu však nebylo místo. Nechal jsem ho rozložit stoleček, za chvíli začal malovat protější dům. Přistoupil jsem k němu. „Dobrý den, pan Hitler?“ Hitler zvedl hlavu od plátna: „To jsem já a vy?“ „Jmenuji se Michal Mašata, jsem podnikatel z Prahy. Měl bych pro Vás nabídku. Vaše obrazy mne velice zaujaly, mohli bychom to mohli probrat u Vás.“ Hitler si mne nedůvěřivě přeměřil a řekl: „Dobrá, ale nemáte nějaký šilink? Ještě jsem nesnídal.“ Vytáhl jsem několik rakouských šilinků a podal mu je. Vděčně mi potřásl rukou a odběhl do pekařství pro koláčky. Za několik minut se vrátil. Po cestě k němu domů my vykládal o svém dosavadním životě, jak se stal malířem. Nutno dodat, že chudým a ne zrovna dobrým malířem. Vystoupali jsme po schodech, odemkl a pozval mne dovnitř. Vešel jsem. Zavedl mě do primitivní kuchyňky, kde byl stůl a dvě židle. Dle výbavy bylo více než zřejmé, že je chudý. Usadil se a vyzval mne ať se také posadím. Nabídl mi kávu, studenou a asi už několik hodin starou. Byla však celkem dobrá. „Pane Hitlere“, začal jsem. „jednoho dne byste se stal mocným mužem a způsobil největší katastrofu v lidských dějinách, zničil byste celé jedno století. Pocházím z časů budoucích a přišel jsem Vás zlikvidovat.“ Hitler na mě nechápavě hleděl, a pak se rozesmál. Smál se tak, až mne popouzelo, vytáhl jsem zbraň. Hitler se přestal chechtat a zděšením ztuhl. Stiskl jsem spoušť. Třeskl výstřel a kulka zasáhla cíl. Hitler se zhroutil na stůl, koláček mu vypadl z ruky. Založil jsem zbraň a nastavil chronometr. Do roku 2017…
Čas si poklidně běžel, rozprostírající se do celého prostoru. Poklidně si běžel, když v tu chvíli dostal neuvěřitelný kopanec, a pak ještě několik. Na některých místech přestal čas existovat, na kratičký okamžik zmizela celá budoucnost. Mohutné exploze odervaly z těla Času obrovské kusy, zapotácel se a spadl. Budoucnost se odtrhla a zřítila do hlubin nicoty, přítomnost váhala, kterým směrem se vydat a minulost se třásla strachy. Nakonec přítomnost vyrazila a počala budovat novou budoucnost, jinou budoucnost. Kdesi z hlubin temné propasti se ozýval nářek zničené „staré“ budoucnosti, ležela tam odervána, zavržená a degradována na úlohu pouhého pamětníka a pozorovatele. Neschopná kráčet dál, avšak nezanikla. Zůstala.
Ocitl jsem se opět v Rohatci v roce 2017, přesně v okamžiku, kdy jsem odtud odešel. Jakoby se nic nestalo, alespoň z mého úhlu pohledu. Ostatní však bylo úplně jinak. Rozhlédl jsem se po dvorku Mackova stavení, to bylo také stejné. No, ne úplně, ale stálo na svém místě. Zaklepal jsem na vstupní dveře. Dveře zaskřípali, otevřeli se a ven vyšel Jakub Macek, byl to on. Nechápavě na mě civěl. „Ale jak to? Vždyť jsi byl před chvilkou v kuchyni.“ „Já jsem tady?“, zněla má nejapná otázka. Jakub mě přeměřil kritickým pohledem a zeptal se: „Jo seš tady ty blbe, ale …“, otočil se dovnitř domu a omdlel. Teď jsem pro změnu nechápal o co jde já. Ven vyšel Michal Mašata. Tedy já, no vlastně, ale počkat… Zůstali jsem na sebe koukat, jak blbí. „Kdo jsi?“, optal se. „Ehm, já totiž pocházím z jiného času rozumíte. Nerozumíte, to je jasné. Zkuste pochopit…“ Omdlel jsem, totiž on.
Jakub otevřel oči a vstal z postele, do které jsem jej uložil. Michal seděl na židli v kuchyni a srkal čaj, a já si pročítal noviny. Jakub popošel ke mně a prohodil: „Takže kdo je kdo?“ Odpověděl jsem: „Já jsem odjinud a on je odsuď.“ „Takže jsi přicestoval v čase? Z budoucnosti?“ „Bude to znít blbě, ale z přítomnosti. Z přítomnosti jiného času.“ „Jak jiného? Čas je jenom jeden přece!“ „Byl jeden, jenomže jsem s Jakubem Mackem, tím ze své doby, provedl jistý experiment. Odstranil jsem jednu vysoce důležitou osobu z dějin a tím jsem úplně změnil průběh času.“ Michal na mne nechápavě civěl a Jakub začal rychle uvažovat, nakonec to připustil. Zeptal se: „A koho jsi odstranil?“ „Adolfa Hitlera.“ „Kdo to byl, nebo spíš kdo to měl být?“ „V roce 1933 se měl dostat v Německu k moci a v roce 1939 měl vyvolat největší světový konflikt. Mělo zemřít 50 miliónů lidí.“ „V kterém roce jsi provedl změnu?“ „V roce 1910.“ „Nuže dobrá, máte s sebou nějakou knihu o historii Vašeho času?“ „Ano“, načež jsem mu podal z kufru knihu „Dějiny v kostce“. Nalistoval si rok 1910 a prolistoval ji až do přítomnosti, bývalé přítomnosti. „Velmi působivé, ale řekl bych, že Vaše dějiny jsou lepší.“ „Lepší?“ „No jistě, Hitler umožnil rozdělení světa a tzv. studenou válku, u nás vše proběhlo trochu jinak. Ale je zvláštní, že naše i vaše historie se shoduje v první světové válce a v některých eventualitách až dodnes. Tvá změna asi neměla vliv na všechno.“ Vrátil mi knihu a vytáhl jinou z police, stálo na ní „Osvětové dějiny světa“. Nalistoval jsem si rok 1910 a pročítal jsem si následující roky, nestačil jsem se divit.
Když jsem skončil, byl jsem příliš ohromený na to, abych mohl něco říct. To co proběhnout mělo, proběhlo. Druhá světová válka, v podobě nukleárního konfliktu mezi SSSR a Západním světem. Strašlivé utrpení a vítězství komunistů na celém světě. Komunisté jsou nyní u moci ve všech zemích světa, teror zločiny represe… A to vše od roku 1950, miliardy mrtvých( 2,3miliardy). Zničení umění, inteligence a kulturního dědictví. Neuvěřitelné. Zeptal jsem Macka, zda bych se nemohl podívat do Brna. Přikývl a s Michalem odešli připravit auto. Zamumlal jsem si: „Musím zjistit, jak to tady funguje.“ Záhy jsme vyrazili do Brna, už po cestě jsem mohl vidět hrůzné dopady svého zásahu: zničená krajina, neobdělávaná pole a mrtví podél silnice. Otřásl jsem se hrůzou. Tak tohle jsem nečekal.
Do Brna jsme dorazili za hodinu a ihned jsem se vydal za doprovodu dvou mých přátel, do ulic města. Místo reklam, byli namalovány na stěnách budov malby propagující KSČ a SSSR, no a také komunisty obecně. Všudypřítomné plakáty vyzívající k třídnímu boji, viděl jsem šibenice na náměstích, lidé s rudými páskami přes rameno, kteří řečnili lidu o strašných nesmyslech. „Proboha, tak to jsem nechtěl.“ Náhle ke nám jeden z nich přistoupil a promluvil: „Co to máš na sobě občane? Jsi snad buržoust?“ Uvědomil jsem si, že mám na sobě šaty z období kultivované Vídně, tolik nehodící se do této nehorázně pokleslé doby. Nezmohl jsem se ani na slovo. On vyštěkl: „Ukaž mi doklady občane!“ Mechanicky jsem sáhl do náprsní kapsy a pozdě jsem si až uvědomil, že tyto doklady mi zde nepomohou. On zařval: „Už vím co seš, ty seš odpornej kapitalistickej špion!“ „Ne to pane není pravda, já jsem vědec.“ Kuba i Michal v hrůze stáli vedle mne. Lidé se k nám sbíhali a přišlo jich opravdu hodně, čekali na… „Popravit, popravit, popravit…“, skandoval dav. Několik lidí mě vytahuje k šibenici. Začal jsem sebou zběsile škubat a nakonec se mi podařilo dosáhnout k časostroji a chronometru. Bleskově jsem nastavil požadovaný rok. Na zbytek nebyl čas, několik lidí se mi snažilo přístroj vytrhnout z rukou. Nakonec se mi podařilo aktivovat časostroj…dav zmizel. Zmizelo město, zmizelo všechno. Ocitl jsem se uprostřed džungle, posunul jsem o několik miliónů let zpátky. Zde, mám dost času na to, abych si promyslel co a jak.
Uvažoval jsem: Musím zastavit sám sebe ve spáchání vraždy Hitlera, ale zpátky se může vrátit jen jeden z nás. Budu to já. Navíc nesmím dopustit, aby se jeho časostroj a chronometr ztratil. Musím to udělat přesně. Nastavil jsem časostroj na rok 1910, ale o hodinu předtím, než se tam objevím já. Místo: Vídeň. Zaslechl jsem zvuk, otáčím se. Raptoři! „A kruci“, zaklel jsem. Raptor se rozebíhá ku mě. Zbývá mu pouhých pět metrů. Aktivace. Skok. Mizím z tohoto času a místa. Raptor proletí vzduchem a rozplácne se o protější strom. Jen doufám, že to nějakým způsobem neovlivní budoucnost. Jsem ve Vídni. Časostroj i chronometr jsou nastavené na rok 2017, tedy do výchozí pozice. Čekám na sebe, paradoxní. Dnes (mě to tak připadá) už uvidím své třetí já. Objevuje se. Vytahuji zbraň a tisknu spoušť. Vystřeli sráží mé třetí já k zemi. Rychle mu odeberu jeho chronometr, časostroj a doklady, aktivuji ten svůj časostroj a vracím se zpátky, alespoň doufám.
Ozvaly se znovu tiché exploze, které odervaly některé části Času. Celé století v mžiku zmizelo, Čas začíná být naštvaný … už podruhé se mu někdo vměšuje do práce. Teď váhá co dělat, je poničený a unavený. Dostává nápad, spásný nápad. Vytahuje z nicoty kusy budoucnosti, staré dobré a osvědčené budoucnosti. Nová je zavržena a shozena pryč.
Koukám na Macka, jež se tváří trochu překvapeně. „Vždyť jsi nic neudělal!“ „Udělal, ale poté co jsem viděl změněnou budoucnost, jsem se rozhodl nechat proběhnout Čas, tak jak si zaslouží. Neboť snad jen on sám ví jak, na to.“ Macek se pousmál a všiml si, že držím v ruce dva časostroje a chronometry. Usmívá se: „Nyní už chápu. Některé pokusy holt nejsou to pravé ořechové pro náš Čas.“
Otevírám oči a nechápu. Vše bylo přesně připravené a naplánované. Pak na mě někdo vystřelil, jak to? Objevil jsem se uprostřed nějaké přestřelky? Vyloučeno! Pozoruji strop nad sebou, jsem v nemocnici. „Á pacient se nám konečně probral, jakpak se jmenujete?“ „Vy to nevíte, vždyť…“ „Neměl jste u sebe doklady pane!“ Chvíli váhám, budu moci začít znovu a pod novou identitou. Úžasné. Se svými znalostmi se mohu v klidu stát největším mužem v historii. Tak tedy: „Jmenuji se Albert, Albert Einstein.“
