Bezprostředně navazuje na pětku. Druhá návštěva Ragořanů na ostrově křížků končí až zde. Kmen Od Stráňky nikdy nedržel zcela pohromadě. Některé rodiny roztroušené po okrajích stráňky žili samostatněji. Museli spoléhat na své zásoby, na svoji obranu, noru často neměli spojenou s kmenovým labyrintem. Náležitost ke Stráňce byla celkem formální a spíš Pod Kamenem se jim dostalo pomoci, když ji potřebovali. Zadumaný sám takové křížky navštěvoval, (i dřív, než byl náčelníkem, pak dvounásob,) zjišťoval jejich starosti, učil je a tím získával jejich přízeň a také se pak hlásili spíš Pod Kamen.
V jedné takové rodince vznikla malá nehoda. Do nory v noci vlezl velký slimák i ubydlel se tam. Křížky velmi vylekalo, když to ráno zjistili. Vyběhli ustrašeně a báli se jít domů. Možná by ten tvor příští noci znovu vylezl; jenže jistý odvážný nerozvaha tam vtrhl, v dobrém úmyslu chudáky domácí osvobodit, slimáka několikrát probodl kopím. A že byl ten plž macek, mrtvý tam zůstal tak zaklíněný v malé komůrce a tak oslizlý, že s ním nikdo nehnul.
Rozkládal se a příšerně to smrdělo; Zadumaný poskytl rodince (vlastně to byly rodinky dvě, ale žily spolu jako jedna) přístřeší v kmenovém labyrintu, ale v hlavičce mu utkvěl výhodný plán, až měl pochyb, zda je čistý a upřímný.
„Poznáte jinou zemi za mě, já už teď nemohu. Člověk je hodný, dá vám dobré jídlo, pomůže vybudovat nory, každý den za vámi přijde.“ hovořil k nim o svém nápadu. Křížkové Ze Stráňky nebyli podezřívaví ani příliš chytří, chtěli si hrát v neznámé zemi, ba i zvědavost je táhla. Když zjistili, že pojedou v klícce vystlané zdejším listím, s sebou budou mít zásoby brouků, bobulí i pochoutek; mysleli si, že si tu cestu báječně užijí. Panečku, ti se báli – uprostřed dunících zvířat, která chodí po zemi, i v tom na velké vodě. Klepali se v klícce, celou cestu oka nezamhouřili. Kdyby jen věděli, že celý les mává směrem, kudy oni odjeli. Každý jim dobrodružnou cestu přeje.
***
„Zadumaný, tvé jméno jest pravdou!“ pověděl Žlutá Kulička, když sledoval náčelníka.
„Bruum?“ probral se ze zamyšlení ten, jehož oslovil.
„Neříkej, že myslíš na zítřejší práci.“
„Bruom/, kdepak! Víš, trápí mě svědomí…“ odlmčel se, „..zda jsem křížky neposlal proti jejich vůli, protože si to přál můj přítel.“
„Náš přítel..:-) Hmm!“
„Co když TAM,“ to slovo zdůraznil a ukázal za východem slunce, „co když nebudou šťastni. Stýská se jim?“
„Neměj strach, i oni si přáli jet. Každý křížek ví, že to TAM není zlé. … Tvůj největší sen, Zadumaný, proč by měl být zlem pro jiné?“
„Tvá slova mě těší. Kéž je v nich pravda...“ zvedl hlavu Zadumaný.
„Neboj, je, brum! … A nebuď tak smutný. Chci mít veselého náčelníka!“ vykřikl vesele Žlutá Kulička a šťouchnul do kamaráda.
„Rozveselení si mě musí najít,“ prohlásil skepticky. „Myslím na návštěvu Bílého Náprstníka..“
„Bílého – co? Kdo to je?“
„Jeden křížek Z Mechu. Tancovač,“ poučil mladšího druha.
„Počkej! Tancovač - - ten, co umí krásně zpívat a tancovat?“
„Ano, to jsou oni, tancovači Z Mechu.“
„Ti, co skládají písničky a básničky?“
„Ano, to umí také.“
„Ti, co staví krásné zahrádky u svých nor?“
„Jistě.“
„Ti, co vymýšlí nová slova naší řeči?“
„Hmm!“
„To je dobré, to je báječné!“ zatleskal mladík pacičkama. „Haló, křížci, Zadumaný půjde K Mechu, k těm dobrým a chytrým křížkům…“
„…počkej! Nemusíš to křičet každému,“ zacpal mu packou tlamičku.
„Ty, kamaráde, když to je tak báječné! Tancovači se mi líbí, chtěl bych být jako oni,“ ozval se nadšeně. „Také bych chtěl, aby mne nějaký tancovač pozval na návštěvu,“ dodal o něco zklamaněji.
„Když to je těžké..“ hledal Zadumaný potřebná slova výmluvy.
„Já vím, když oni jsou takoví…“
„..ano, uzavření. - - - Ale neměj strach, já je navštívím, dobře si to u nich prohlédnu. Večer pak vše převyprávím u ohně, do posledního smítka mechu, věř mi.“
***
K potoku se šlo pěknou chvilku. Nejdřív se to vzalo přes Stráňku, pak kolem Oříšků, aby se jeden nemusel motat Houštinkou, a pak do údolíčka, kde potok protékal. Nový náčelník tudy vyrazil zkontrolovat kapilární potrubí, jež měli od Ilrase. To však nebyl důvod jeho cesty. Po kamenném přechodu přeskákal zurčící potůček a už se blížil k sídlu kmene V Mechu.
Nory zdejších obyvatel nebyly také často vzájemně propojené, avšak jaké to byly vily, hmm-mm! Umístění ve svahu dávalo příbytkům neskutečné architektonické možnosti. Nešlo o kdejaké díry do země, nýbrž o chodby a komůrky, vše v rovině a každá ústila na povrch do zdobené terasy, či mechové předzahrádky, na nichž se pěstovali malé semenáčky i jiné rostlinky; nabízela se tu místa k posezení, plácky na hry a tanec!
Jak víme, Zadumaný mířil k Bílému Náprstníku, nebo aspoň ke křížkovi, jenž si tak říkal. Je to náááramný tancovač, žádná kultura mu není cizí. Nejen, že vymýšlí nová slova, skládá básně a popěvky; on má všeobecnou učenost a hluboké estetické cítění.
„Brum! Jak to jde?“
„Brum, jak když v potoce bublá…“ odvětil příchozímu.
„Brum?“ nechápal náčelník.
„Ano, mám se dobře, rovněž hezky to vypadá, když voda potokem zurčí. Ale zároveň se točí a příliš pění, jako můj soused nedbá dohod,“ pověděl, aby působil co nejučeněji.
Zadumaný si ho změřil přísným pohledem.
„Tím se netrap, drahý Zadumaný. Víš, on postavil krmítko pro vážky, a teď z jeho zahrádky všichni obdivují ty vznešené letce. A on si neměl to krmítko postavit dřív, než já, když jsem ho vymyslel,“ řekl závistivě ten ješita.
„Neznám tvého souseda,“ ukončil to nevhodné téma Zadumaný. „Přišel jsem ti poděkovat za pokřik, jenž si pro mne – brum – vlastně pro nás Pod Kamenem složil.“
„To nestojí za řeč,“ řekl Bílý Náprstník, „takovou hloupost bych já mohl složit každý den. V tom já nevidím problém,“ přitom zdůrazňoval slovo ‚já‘.
„Je to dobrý pokřik, přesně pro nás Pod Kamenem. To jsem ještě netušil v době, kdy jsem si ho zpíval při práci. Až teď po jedněch deštích jsem si na něj vzpomněl a stanovil ho kmenovým pokřikem. Děkuji ti za něj. Jestli tě napadají každý den, ty nejlepší nám prozraď…“
„A dostanu za to pečené brouky?“
„Tři za jeden pokřik,“ chtěl být náčelník velkorysý.
„Pět!“ vyštěkl tancovač a myslel si, jak ty nekulturní bambuly vodí za čumák. Přitom Zadumanému záviděl jeho autoritu, a jak je u všech kmenů populární. Přesto se naparoval mysleje si, že mu ti hrubí bojovníci nesahají ani po učesanou srst.
„Neměj o nás špatné mínění!“ promluvil vážně Zadumaný, jenž jakoby uměl číst myšlenky. „Nebyl jsem to snad já, kdo našeho odcházejícícho náčelníka pojmenoval ‚Bohem spravedlivého ohně‘, ale pak mi to změnili na ‚dobrého‘, protože slovo ‚spravedlivý‘ běžní křížci neznají?“
„Brum :-) a ten nábožný nezamysl Z Dubu řekl jen ‚Bůh ohně‘; zapomněl, hlava dubová!“ chechtal se tancovač.
„Ani proti nábožným křížkům nic nemám, Náprstníku!“ ale vtom hostitele naštvalo, že nepoužil jeho celé jméno! Vymluvil se na povinnosti a návštěvu vyprovodil.
Náčelník z toho nebyl veselý, ale zase si oddychl, když nepovedený rozhovor skončil. procházel se zde však až do večera, prohlížel si romantické zahrádky, nehcal se okouzlit výzdobou a estetickým cítěním křížků Z Mechu. U souseda Zvonečka právě přistávala na krmítko krásná modrá vážka, ooo, ty veliké oči! Hmyz z krmítka střelhbitě nabrala do zvláštní lapací masky na obličeji. V křídlech zahrála všemi barvami a odplula s ladností srny a zvukem helikoptéry. Zadumaný chtěl za ní vyběhnout, ale jen se mu zaleskla na pozdrav. Tak dohopsal až k velké tančírně, kde právě ctihodný Voňavý zkoušel tradiční sbor pěvců. Za velkým kořenem tančili mladé samičky a to byla radost pohledět. Vždyť jak krásně se točili a zpívali…
***
Poté se vrátil domů a když ženy a děti uložili ke spánku, posadili se s bojovníky a hlídači kolem otvoru, kudy vycházel kouř z podzemní pece. Vesele hovořili a hartusili. Žlutá Kulička si před ně stoupl, předváděl, jak zmateně utíkal ten obrovský brouk, když mu dnes na lovu poranili tři nohy. Kroutil se tam, ten vysmátý medvídek, jak praštěná žížala, i ostatní se bavili.
„Křížkové moji zlatí,“ řekl náčelník, „ještě, že neumíte tancovat. To bych vás neměl takhle rád…“
