Nad vesnicí Warhelm se stahovala mračna a vypadalo to na déšť.Vítr cuchal koruny stromů a ve vzduchu bylo cítit téměř hmatatelné napětí.Na prašné cestě u brány vesnice stály dva muži a jedna žena.První z nich,mág Dalial,měl na sobě modré čarodějnické roucho,a v ruce držel silnou dubovou hůl se žlutým křišťálem.Dlouhé světlé vlasy a plášť mu vlály ve větru a stále pozoroval uličku mezi domy vedoucí k bráně,u které teď stáli.Druhá byla lučištnice Astra.Měla na sobě černou koženou zbroj,a přes záda přehozené dva luky,z toho jeden neobvykle široký a podivného tvaru.Rovné černé vlasy jí spadaly až na zadek.Byla zády opřená o strom,a v ruce držela nějaké kořínky,které žvýkala.Poslední z nich,bojovník Kergon,seděl na cestě a hadříkem leštil svůj obouručák.Byl oblečen do kroužkové zbroje,která očividně prošla mnoha bitvami-na zádech a na ramenou byla rozpáraná,a začínala rezavět.Vstal,a obouručák si dal na záda.Protáhl se, začal netrpělivě chodit kolem dokola,mručel si pro sebe a kopal do každého kamene,který mu ležel v cestě.Bylo na něm vidět,že se ohromě nudí,protože u brány čekali už skoro celou hodinu.
Najednou Dalial přestal pozorovat cestu a otočil se s úsměvem k bojovníkovi. „Mistr Sarmael konečně přichází“,řekl a vydal se mu naproti.
Sarmael byl Dalialův čarodějnický mistr.Už od útlého věku ho učil kouzlům a staral se o něj – prakticky mu nahrazoval rodiče,kteří museli buď stále pracovat na poli,aby měli co jíst, nebo pomáhali při obraně vesnice.Dalial si ale nestěžoval,protože mu u starého mistra bylo dobře,a dokonce Dalialovi zaplatil i studium na vysoké škole magie.Jednou,když na vesnici zaútočilo vojsko orků vyčaroval řetězový blesk,který orky na místě zdecimoval.Zbylo jen pár vystrašených a dezorientovaných jednotlivců,které hravě pobila vesnická domobrana.Vždy,když byl Warhelm napaden,Sarmael použil některé ze svých mocných kouzel,a zredukoval tak počet zraněných a mrtvých vojáků.Vysloužil si tak obdiv i uznání všech obyvatel.
Když bylo Dalialovi dvacet,byl zařazen společně s Kergonem do strážného oddílu,kde se naučil trochu zacházet i s mečem,ale stále ze všeho nejvíc používal svá kouzla,která ho Sarmael naučil,i když nikdy nebyla tak mocná jako mistrova.
Ještě když byla Astra malé děvče,odvedl jí Sarmael do hor,kde se celých sedm let věnovala lukostřelbě pod dozorem mistra Armena.Vrátila se teprve před rokem a přinesla si odtamtud svůj podivný luk,z něhož nikdo,kromě ní nedokázal vystřelit.Astra měla děsnou legraci z pokusů zkušených lovců,kteří se z luku snažili střílet,ale zbraň byla příliš široká,takže se šíp neměl o co opřít.Ovšem ona z něho uměla střílet výborně - na širé pláni dokázala na vzdálenost jednoho kilometru trefit běžícího jelena,což bylo obdivuhodné,protože jí bylo sotva osmnáct.
Mistr Sarmael došel k Dalialovi,pozdravil se s ním,a pokynul na pozdrav Kergonovi a Astře,kteří zůstali stát před bránou,protože mistr chtěl mluvit jen s Dalialem.
Sarmael si sundal ze zad vak a podal ho mágovi. „Co to je?” zeptal se Dalial a podíval se dovnitř.Na tváři se mu objevil výraz mírného překvapení,když vytáhl žezlo temnoty.
„Někdo se musel dozvědět,že ho přechovávám“,začal Sarmael. „Ten lupič kterého jsme zajali se přiznal,že ho pro něj někdo poslal,ovšem kdo,to jsme se už nedozvěděli,protože najednou dostal křeče a zničeho nic umřel.Navíc naši špehové zjistili,že nedaleko naší vesnice táboří menší armáda,kterou někdo poslal aby získala žezlo,když lupič neuspěl.“ Starý mistr měl stále odhodlaný výraz. „Musíte vzít žezlo na oltář světla,a tam ho zničit.Kdokoliv by ho použil na oltáři temnoty,získal by obrovskou nečistou moc,a to nesmíme dopustit-já sám ho tam donést nemůžu,musím zůstat tady a připravit kouzla,která naší vesnici ochrání,a navíc kdybych se dotkl oltáře….ty víš co.“ „Já vím“ ,řekl Dalial a ve tváři se mu objevil ustaraný výraz,při té hrozné vzpomínce.Potom se ale usmál a podíval se na svého mistra. „My to zvládnem,jako vždycky,ale zajímalo by mě kdo tu armádu poslal“. „To mě taky,ale teď už běžte,nemáme moc času a dávejte pozor,může to tu být samý špeh“.Poplácal Daliala otcovsky po zádech,zamával Kergonovi a Astře,a odkráčel zpátky do vesnice,kde začal hulákat rozkazy na poblíž stojící vojáky.
Dalial odkráčel zpět k bráně ke svým přátelům,zlatý kámen jeho dubové hole se lesl na slunci,které začalo prosvítat mezi temnými mraky.I vítr se už uklidnil.
Když oběma svým společníkům vysvětlil situaci,vydali se na cestu.Asi dvě hodiny šli po lesní mýtince,když najednou stromy začaly řídnout,a cesta začala stoupat do kopce.Za chvíli už šli po otevřené cestě.
Dalial se tvářil klidně a vyrovnaně a při chůzi si opakoval magická zaříkadla.Astra vypadala vesele.Vyplivla rozžvýkaný kořínek a srovnala chůzi s Kergonem.Začala mu vyprávět nějakou veselou historku,ale bojovník ji poslouchal jen jedním uchem a vrhal vražedné pohledy do vzdalujícího se lesa za nimi.
„Tady na volnym prostranství jsme výborný terč.Jestli nás někdo sleduje,tak nás můžou zabít z dálky,a ani o tom nemusíme vědět!“!,prohlásil Kergon,který pořád zamračenýma očima prohledával okolí,vytasený obouručák měl přehozený přes rameno.
Astra s povzdechem obrátila oči v sloup a pokrčila rameny s vědomím,že tady si moc nepokecá.Okolí si naprosto nevšímala,zvolnila chůzi a z mošny vyndala hrst kořínků,které opět začala žvýkat.
„Kdyby nás někdo sledoval,tak už to víme“,řekl mág, „hned jak jsme vyšli z vesnice,tak jsem spustil detekční kouzlo které“- „Jooo,jasný!“ zvolal Kergon. „Tomu já vůbec nerozumim ale věřim ti“.Bojovník se dál rozhlížel kolem sebe,ale teď už ne tak zamračeně,jako spíš zmateně a napínal zrak,jako by se detekční kouzlo snažil spatřit.Dalialovi věřil,protože už mu svými kouzly mnohokrát zachránil život,ale nechápal jak může mít čaroděj přehled o okolí a přitom si číst v knize kouzel.Přestal o tom přemýšlet, a dál pozoroval krajinu,kdyby něco.
Dalial konečně dočetl i poslední kouzlo,které se mu zapsalo do paměti.Zaklapl knihu a strčil si jí do batohu.Podíval se na oblohu-mraky už byly pryč,a slunce začalo pálit o sto šest.Začaly zpívat ptáci,vysoká tráva a stromy šuměly v mírném větru.Před nimi se cesta stáčela z kopce opět do lesa.
Chystal se,že svým vnitřním zrakem zkontroluje detekční kouzlo,když ho najednou někdo zatahal za rameno - to ho vytrhlo ze soustředění.Otočil se na Astru. „No? Copak?“ zeptal se,
a stále se tvářil klidně a nevyrušeně. „Zajímalo by mě,kdo na nás chce zaútočit“,řekla,sklopila hlavu a začala seškrabovat slupku ze svých žvýkacích kořínků. „Nikdo v okolí přece nemá takovou armádu,kterou by mohl uvolnit jenom kvůli tomu,aby získal jedno blbý žezlo.“
„Žezlo temnoty!“,řekl mocným hlasem Kergon. „Vždycky se najde nějaký cvok,který chce získat obrovskou moc i za cenu sebezničení.Kdyby se ho povedlo obětovat na oltáři temnoty tomu cvokovi,co na Warhelm poslal tu armádu,tak by mohl rozdrtit na prach celý svět!“,krutě se zamračil a pevně sevřel jílec svého meče,až mu zbělely klouby.
„No,tak to’s mě uklidnil“řekla Astra a narovnala si na zádech oba luky. „Můžeme jenom doufat,že Sarmaelovi se podaří vesnici ochránit“. Dalial se k ní otočil. „Ty víš,že on to zvládne.Už zvládl i horší věci než jenom jednu armádu“,řekl,ale sám si nemohl vzpomenout,co horšího za poslední roky,po které vesnici Sarmael ochraňoval,na ně zaútočilo.
„A navíc už spustil několik ochraných kouzel,a také velí velice dobrým vojákům“,dodal čaroděj,a doufal,že to mladou lučištnici alespoň trochu uklidní. „Jen se neboj,na Sarmaela si jen tak někdo nepřijde“,oznámil Kergon a podrbal se na zádech díky díře v jeho rezavé kroužkové zbroji.Bojovník se na ní usmál,sice jen koutkem úst,že to ani nebylo poznat,ale Astru dokázala sebejistost mohutného a zkušeného bojovníka vždycky uklidnit.Všichni tři Sarmaelovi důvěřovali a věděli,že se na něj mohou spolehnout.Přestali proto na vesnici a na postupující armádu myslet,a soustředili se na svůj ůkol.Astra si vyndala kousek sušeného masa,aby alespoň trochu zmírnila svůj strach o vesnici,ve které prožila velkou část svého dětství.
„Stůjte!“ Dalial zastavil na místě a pokynem ruky dal znamení společníkům aby se nehýbali.
Kergon s Astrou k němu přišli blíž,a Dalial začal šeptat. „V tom lese před námi jsou orkové.Asi tak deset,a mají s sebou orčího obra.“Mág se opřel o hůl a naklonil se blíž ke Kergonovi,a pošeptal mu ještě tišeji – „Nemyslím že s námi budou bojovat,nemají agresivní úmysly,chtějí se jen na něco zeptat.Až se mnou budou mluvit,tak se od nich pokusím dozvědět,odkud a kam jdou a jestli něco nevědí o té armádě která táhne na Warhelm“.
Nasadil přísný výraz a dodal: „Takže až je potkáme,nechci abys je ihned zmasakroval,jako posledně ty dva kentaury,co u nás jen hledali nocleh.Je ti to jasný?“Kergon vypadal dost zklamaně. „To byla ale …hmmm..náhoda!oni měli zbraně a určitě nás chtěli“- „Diplomacii a přemýšlení nech prosímtě na mě,ano?“,přerušil ho Dalial,jako vždy s klidnou velitelskou tváří,a poplácal bojovníka po zádech. „No jo,furt..“,zavrčel Kergon a opřel si obouručák o rameno. „Ale buďte připravení na boj,no…stát se může všechno, že jo?“,pronesl čaroděj a vydal se pěšinkou k lesu.Astra s Kergonem se na sebe zmateně podívali a šli hned za ním. „Hm.Budeme vyjednávat se špinavýma orkama.To už jsme klesli tak hluboko?“,řekla tiše Astra,a tázavě se koukala na Kergona. „Já s nima teda rozhodně mluvit nebudu!“ „To víš“,opáčil bojovník, „čaroděj má zase jednu ze svých mírumilovných nálad.Podle mě bysme je měli nejdřív všechny pozabíjet,a potom se jich ptát.Bylo by to pro nás pro všechny bezpečnější!“
Astra jen pokrčila rameny a tajně se usmívala. „No když to říkáš – ale každopádně na tom něco je“,pronesla vesele.
Družina vstoupila do lesa.Po několika metrech les začal houstnout,a dostalo se do něho jen minimum slunečních paprsků,takže to za chvíli vypadalo jako by se blížila noc.Chvíli se museli prodírat křovím,ale brzy se dostali na lesní pěšinku.Ušli po ní asi dvacet metrů.Potom je uviděli-blížila se k nim skupinka deseti orků,přesně jak říkal Dalial.Vepředu šel ork oblečený do plné plátové zbroje,se znakem zlatého trojůhelníku s malým kolečkem uvnitř, která mu byla zřejmě ušitá namíru.V ruce držel stejně jako jeho druhové zahnutou,ale ostrou šavli.Úplně vzadu šel orčí obr.Kergon si ho se zájmem prohlížel,když družina zastavila,a čekala až orkové přijdou blíž.Byl to ten nejohavnější ork,jakého kdy viděl.Byl asi pětkrát větší než jeho druhové,a také alespoň pětkrát silnější,napadlo Kergona.Tupě se usmíval a odhaloval přitom tlamu,ve které mu chyběli všechny zuby,kromě dvou ohnilých tesáků.Byl od hlavy až k patě pokrytý nějakým zeleným slizem.Kergon si při pohledu na něj mimoděk odplivl.
Vůdce orků vykřikl nějaký povel na své minivojsko,které se okamžitě zastavilo.Vůdce se otočil a pyšně se podíval na své vojáky.Potom se otočil zpátky na čaroděje,který od něj stál deset metrů.
„Sem Ullkuul!“,zvolal ork, „procházíme tudy v míru!“ „Já jsem Dalial,co od nás chcete?”
Ullkuul si rychle prohlédl Dalialovu družinu.Vedle čaroděje s holí se žlutým kamenem stál mohutný bojovník,který na Ullkuula krvelačně zíral a očividně skřípal zubama při pohledu na jeho vojsko.Několik metů stranou od těch dvou stála mladá dívka se dvěma lukama na zádech.Opírala se o strom s hustou listnatou korunou,a znuděně se drbala na dlani.Při pohledu na ty tři si Ullkuul odfrkl a sebejistě vykročil k čaroději.Skřetí vojsko stále upíralo zrak na svého vůdce,jenom orčí obr tupě zíral do prázdna a přihlouple se tlemil.
Orčí vůdce si stoupl přímo před Daliala a opovržlivým hlasem spustil: „Potřebuju informaci,čaroději!“ „Dobře,taky bych se vás rád na něco zeptal“,opáčil mu stroze mág. „Ty se na nic ptát nebudeš,čaroději,ptát se budu já!“,odsekl Ullkuul a pokynul svým vojákům,aby přišli za ním.Dalial na vůdce orků hleděl s ledovým klidem,ale vypadalo to že Kergon se už dlouho neudrží a rozseká toho skřeta do salámu.Mág mu dal jediným pohledem najevo,že se má uklidnit. „Tak k věci“ ,pokračoval Ullkuul a když mluvil,páchlo mu ohromě z tlamy,až musel Dalial zadržovat dech.Když orčí vůdce mluvil,stále všechny tři sledoval podezdřívavým pohledem. „Máme za úkol zajmout tři lidi.Dva bastardy který jsou podobný vám dvěma blbcům,a jednu čubku s lukem.“ –Chtěl ještě něco dodat,ale najednou si s hrůzou uvědomil že mu z hrudi trčí šíp.Ještě než zemřel,zahlédl Astru jak stojí vedle cesty u stromu,opírá se o luk a nevzrušeně vytahuje další šíp z toulce.Než si orkové uvědomili,co se vlastně stalo,dva z nich přeťal vejpůl Kergonův obouručák.Dalial ustoupil stranou,a soustředil se na seslání kouzla.Astra se mezitím schovala v koruně stromu,o který se předtím opírala,a pálila na orky jeden šíp za druhým.Tři orkové s hlavama prošpikovanýma šípy už leželi nehybně na zemi.Dalial dokončil zaklínadlo a vrhl ohnivou kouli mezi zbývající čtyři.Ti začali hořet, zmateně pobíhali kolem a řvali bolestí.Kergon si všiml,že se k němu blíží orčí obr.Potěšeně si olízl rty a s vytaseným obouručákem se mu vydal naproti. „Konečně nějaký rozptýlení“,pomyslel si Kergon. „Čaroděj by měl míň mluvit a víc zabíjet.“Obr se po bojovníkovi rozpřáhl obrovskou zahnutou šavlí,ale Kergon výpad lehce vykryl,a rychle po něm sekl mečem,ale obr s podivuhodnou hbitostí uskočil.Když obr znovu zaútočil,Kergon mu mezi nohama udělal kotoul a dostal se mu za záda.Rozpřáhl se a ze všech sil ho přes ně sekl.Z obra vystříkla krev a bolestí zařval.Otočil se na Kergona a následoval jeden rychlý výpad za druhým,že je bojovník sotva stíhal vykrývat.Rány byly vedeny ukrutně rychle a obrovskou silou,až si Kergon myslel,že mu snad obr vyrazí meč z rukou.Rychlé výpady pokračovaly a netvor byl čím dál tím rozzuřenější,kdežto Kergona už bolely ruce z vykrývání obrových výpadů vedených s bezmála nadlidskou silou.Obr byl nejméně třikrát větší než bojovník,a bylo jen otázkou času,kdy se Kergon unaví.Sice vypadal naprosto tupě a odpudivě,ale byl výtečný šermíř.Ze zad mu už trčelo nejméně třicet šípů,a každou vteřinu alespoň jeden přibyl.Od netvorovy tvrdé hlavy se šípy odrážely,ale i ty,co ho zasáhly pro něj nebyly nic víc než štípnutí komára.Kergon už začínal slábnout,a netvorovi se navíc podařilo zasáhnout ho do ramene.To stačilo,aby ztratil koncentraci,a obr si uvědomil,že má šanci.Nadzvedl rychle šavli a sekl bojovníkovi po hlavě,aby mu rozpoltil lebku.Cítil,že vítězství je nadosah,ale Kergon zvedl meč,napjal svaly a do posledního úderu dal všechnu svoji zbývající sílu.Vykryl úder vedený na jeho hlavu,a setrvačností vyrazil obrovi šavli z ruky.Obra to zaskočilo.Čekal,že toho človíčka zabije,a vůbec ho nenapadlo,že svůj poslední pokus o záchranu provede s takovou silou.Kergon neváhal a zabodl mu meč do těla.Netvor jen něco zachroptěl a skácel se s mečem v břiše, hned vedle své šavle.Bojovník poodstouil od ležícího těla a začal zhluboka oddechovat.Podíval se na obra.Jak tam tak ležel zádama vzůru,se stovkou šípů a mečem v těle,vypadal jako nějaký gigantický ježek.Potom se podíval do koruny stromu,ve které seděla Astra.Usmívala se na něj,a ukazovala mu vztyčený palec.Nedaleko něho Dalial holí tloukl posledního hořícího orka,který se ještě hýbal.Bylo po boji.
„Tak tomu říkám diplomatické vyjednávání“,řekl Kergon Dalialovi,a při tom vytahoval z netvorova těla meč. „Ty dva kentauři posledně by nerozproudili krev ani v malým děcku!“
Mág se na Kergona přísně zamračil a oprášil si oděv.
„Každopádně,teď už se od nich nic nedozvíme“,poznamenal zklamaně. „Ale vypadá to,že přicházejí ze směru opuštěné kamenné vesničky,do které putujeme obětovat to zatracený žezlo na oltář světla“.Čaroděj se protáhl,až mu luplo v zádech,a popošel k ležící mrtvole orčího vůdce Ullkuula. „A podívejte se na tohle“,poklepal dubovou holí na orkovu plátovou zbroj,na které se vyjímal znak trojuhelníku s kolečkem uvnitř.Astra dlouze zívla,a mžourala unavenýma očima na zbroj.Kergon se nad mrtvým orkem sklonil,a chvíli ornament zamyšleně pozoroval.Potom řekl: „Tenhle znak nenosí,ani nikdy nenosil žádný orčí kmen,který znám.Ani jsem o orcích,kteří by měli ve znaku něco podobného,nikdy neslyšel.
Pamatujete,co nám říkal mistr Sarmael,než jsme odešli z vesnice?Nikdo v širokém okolí nemá tak velkou armádu,jaká už teď pravděpodobně útočí na Warhelm,a za hranicemi říše nikdo o žezlu temnoty nemohl nic vědět.Nemyslíte že to má nějakou spojitost,ten neznámý kmen orků a ta neznámá armáda?“
Čaroděj přikývl.Kergon nebyl zas tak hloupý,když se jednalo o věci týkající se bojů a válek.
„To určitě má“,odpověděl mu mág, „ale my teď stejně nezjistíme jakou“. „Moje detekční kouzlo už pomalu přestává fungovat.Měli bysme se rychle dostat z lesa,a někde se utábořit.Začíná se stmívat“,řekl,a podíval se na Astru,která zase zívala. „A tobě musíme ošetřit to zranění,Kergone“.
„Ale,to je jen takový škrábnutí“,zakabonil se na mága.Rýpl si prstem do hluboké sečné rány na rameni,a podíval se na svoji levou ruku.Už byla celá potřísněná od jeho krve. „No,tak asi pudem,že jo?”,poznamenal.
Družina se pomalu vydala na cestu lesem,a zanechala za sebou zem posetou mrtvými a ohořelými orčími těly.Postupovali lesem,a stále více se stmívalo.Ochladilo se a začal se zvedat vítr.Astra po cestě zastřelila králíka,aby měli co k večeři.Po několika hodinách konečně vyšli z lesa na mýtinku,okolo které protékal průzračný potok.Od ní se cesta svažovala z kopce dolů do údolí,kde už stála opuštěná kamenná vesnička-cíl jejich cesty,a někde v ní-nejspíš ve starém opuštěném kostele,jak se domníval Dalial-i oltář dobra,kde se konečně zbaví žezla.Člověk který by s tímto žezlem pronesl rituál na oltáři zla,by získal buď obrovskou pekelnou moc,nebo by se proměnil v ukrutnou nestvůru,která dokáže zničit celý svět.A tomu museli zabránit,protože armáda tábořící před Warhelmem ho chtěla získat pro svého pána-ať už to byl kdokoliv.
Mezitím co Dalial odešel nasbírat dřevo na oheň,Astra ošetřila Kergonovi zranění,a potom odešla někam mezi stromy, umýt se do potoka.
O něco později už čaroděj opékal nad ohněm králíka,a Kergon stál na oraji mýtinky a díval se zamračeně z kopce dolů do údolí. „Myslím že je to past“,řekl najednou. „Určitě je to past“.Potvrdil mu čaroděj. „Někdo se už musel dozvědět kam putujeme a za jakým účelem.Určitě v té svojí armádě mají nějaké špehy,kteří to už zjistili.Ale armádu od města neodvolají.Mysleli by si,že naše cesta do kamenné vesničky je jenom klamný manévr,jak ochránit Warhelm před jejich útokem.Nejspíš si stále myslej,že žezlo je pořád ve vesnici,ale nechtějí nic ponechat náhodě.Je to průhledná lest.Tam dole,mezi kamenými domy ve vesničce budou určitě nějaké hlídky,to je jisté.Ať už to žezlo chce získat kdokoliv,musí zabránit tomu abysme se dostali k oltáři tam dole.“
Čaroděj ochutnal králíka.Pořád ještě nebyl dost upečený. „Dal bych ruku do ohně za to,že nás tam dole čeká krutej boj“,řekl nažhaveně Kergon. „Ruku do ohně nedávej,spálil by ses“.Odpověděl mu čaroděj.Bojovník se na Daliala podíval.Čaroděj přímo vyzařoval mírumilovnou auru klidu a bezpečí.Stále v každé situaci jednal s naprostým klidem a rozvahou,a několik jeho slov dokázala jeho i Astru uklidnit v každé situaci.Kergon čaroděje obdivoval.Ještě když sloužili jako hlídka ve Warhelmu,oblíbil si čaroděje pro jeho klidnou povahu.To on by nedokázal být takhle klidný ani minutu.Ještě dodnes mu Dalial vyčítá,že zabil ty dva kentaury,co tenkrát přišli do jejich vesnice.Nebyla to jeho vina.Ty dva kentauři tak divně koukali a navíc vypadali nepřátelsky.Tak je samozřejmě zabil.On přece nemohl tušit,že u nich chtěli jen přenocovat.Přestal o tom přemýšlet a lehl si blíž k ohni,protože byla velká zima,i přesto že byl sotva konec léta.Pozoroval klidnou mítinku,na které tábořili.Plameny táboráku jí osvětlovaly,takže každý kamínek teď vrhal stíny.Okolo sebe měli les,před sebou výhled dolů do údolí a nad nimi mezi stromy protékal klidný potúček.Kergon přestal myslet na všechny problémy,a na to co je čeká dole v údolí.Poslouchal šumění potoka,plápolání ohně a praskání dřeva.Za chvíli mýtinku provoněla vůně pečeného králíka.Kergon ještě chvíli poslouchal okolní zvuky a díval se na nebe.Bylo bezmračné a plné hvězd.Za chvíli bojovník usnul.
Dalial opékal králíka,a svým detekčním kouzlem ještě jednou zkontroloval okolí,aby se přesvědčil,že je nikdo nesleduje a že jsou sami.Byl ponořen v myšlenkách a svým vnitřním zrakem se snažil zjistit přítomnost čehokoliv nepřátelského.Nezjistil nic.Dal si před sebe svou dubovou hůl a začal leštit zlatavý kámen na jejím vrcholku.Ve svitu ohně kámen zářil magickou mocí.Parkrát ho přeleštil hadříkem,a když se mu zdálo,že se dostatečně leskne,položil ji vedle spícího Kergona.
Vytáhl ze svého vaku knihu kouzel,a začal si přeříkávat zaklínadla,která už použil,nebo je zapomněl.Najednou uslyšel mezi stromy za sebou šelest.Otočil se tam,a vydechl si úlevou,když viděl přicházet Astru.Díky svým rovným černým vlasům,dlouhým až do pasu a černé kožené zbroji nebyla ve tmě téměř vidět.Unavené černé oči se jí rozsvítily pobavením,když si všimla Kergona: „áá! slovutný válečník spí jak zabitý,a ani si nedal králíka“,prohlásila a sedla si k ohni vedle Daliala.Vyndala z brašny dřevěný kartáč a začala si rozčesávat vlasy.Dalial se usmál. „Budeme ho muset probudit,až se maso upeče,jinak nám to do smrti neodpustí“,poznamenal.
„Docela bych se ještě chtěl podívat na ten luk“,řekl z ničeho nic.Astra si sundala ze zad svůj široký,zvláštně tvarovaný luk a podala ho Dalialovi.Vzal ho do rukou,a začal ho obdivně prohlížet.Všiml si,že tětiva tam není napevno,ale že je možné s ní libovolně posouvat.To bylo samo o sobě dost zvláštní.Po celém obvodu luku byly do dřeva hustě vyřezány malé vroubky.Ještě chvíli si luk prohlížel a potom ho s vědoucím úsměvem vrátil Astře.Ta se na něho podívala,a podle výrazu v jeho tváři poznala,že on ví,jak se ten luk používá a k čemu. „Hlavně to nevysvětluj Kergonovi“,usmála se a dala si luk zpátky na záda. „Vždycky ho strašně rozčiluje,že neví,jak se používá a neumí z něj vystřelit“.Oba se zasmáli na Kergonův účet,a Dalial sundal králíka z rožně.Astra si utrhla stehno,a čaroděj probudil Kergona.Brzy potom,co se všichni najedli,si Dalial vzal první hlídku.Za několik hodin poté,co jeho společníci usnuli,už byla naprostá tma.Mág si přitáhl plášť ťěsněji k tělu,protože mu byla zima.Díval se dolů do údolí,jestli nezahlédne nějaká světla dole v kamenné vesničce,která by potvrdila jejich doměnku o tom,že už na ně čekají a chystají se je zabít.Neviděl ale nic jiného než jenom černou tmu.Byl docela rád,že s nimi Sarmael nešel.Dalial moc dobře věděl,co by se stalo kdyby žezlo musel na oltáři dobra zničit jeho mistr.Stačilo,aby se oltáře jenom dotkl a….Dalial se při myšlence na ty následky otřásl.Ještě,že to Sarmael udělat nemusí.
Stromy v lese za ním vrhaly za svitu ohně strašidelné stíny a někde v dálce bylo slyšet houkání sovy.Dalial se mohl jen domýšlet,kolik nepřátel je z lesa sleduje.Pokud tam nějací jsou, bude jich hodně,pomyslel si.Všechny tři dobrodruhy už předchází jejich skvělá pověst,takže nepřátelé neponechají nic náhodě.Odešel zpátky k ohni a ruku stále držel na žezle temnoty,které měl připevněné pro jistotu u opasku.V noci se ale překvapivě nic zvláštního nestalo.
Ráno dalšího dne bylo opět zamračeno a vál chladný vítr.Kergon stál na skalnatém výběžku nedaleko jejich tábořiště,a cvičil se svým obouručákem.Potrhaná kroužková zbroj na něm chrastila,v obličeji jeho typický výraz zuřivosti. „Už se těšim,jak si tam dole ve vesničce zařádíme!“,řval na Daliala a mečem dělal jeden výpad za druhým,smrtelně odhodlaný porazit imaginárního nepřítele. „Dlouho jsem si nezabojoval.U těch slaboučkých orků včera jsem se ani nezahřál!,těch deset orků by“ – „Nerozproudilo krev ani v malym děcku.Já vim,Kergone.“,dokončil za něj otráveně Dalial.Podobnýma hláškama bojovník zásoboval své společníky už mnoho let.Ale Dalial si nad tím jenom povzdechl,zakroutil hlavou a dál si listoval ve své magické knize. „No jo,jak řikám!“,pokračoval Kergon, „těch deset orků by nerozproudilo krev ani v malym děcku!“,potom bleskurychle zašermoval obouručákem ve vzduchu,a triumfálně ho zabodl do imaginárního nepřítele ležícího na zemi. „Proboha Kergone“,zavrčela na něj Astra, „měl sis do batohu zabalit alespoň dvě stě skřetů,aby ses nám tady tolik nenudil.Kdo to má furt poslouchat?“Kergon si jich ale nevšímal a dál cvičil.
Astra vyndávala z vaku zásobu šípů,a rovnala je do toulce,mezitím co Dalial stál na kraji mýtiny a pozoroval údolí ,zvětšovací trubičkou´,jak předmět pojmenoval Sarmael.Viděl skrz ní malou vesničku,kolem dokola obklopenou lesem.Na jejím severním konci stál starý kamenný kostel,obklopený několika orčími obry a od jižního konce,až téměř ke kostelu,se táhly dvě dlouhé řady polorozbořených kamenných domů,mezi nimiž byla poměrně široká ulička.V některých oknech zahlédl lidské lučištníky.Mág sklonil zvětšovadlo a podíval se na přicházejícího Kergona.„Pojďte sem oba,je čas vymyslet plán“,řekl a podal zvětšovadlo Astře.Počkal až si ona i Kergon prohlédnou vesnici.„Takže“,začal čaroděj a přelét očima své společníky,kteří už věděli na čem jsou,a pokračoval: „Jak jste si všimli,kostel je ostře hlídaný,ale to by snad nebyl takový problém“,pohlédl významě na Kergona,který už byl očividně v naprosto berserkovské náladě, „ale dokud tam jsou ti lučištníci,nemůžem se ke kostelu ani přiblížit.Takže tohle je můj plán – Astra se přiblíží k vesničce z jihu,a vyřídí lučištníky.Já s Kergonem se k vesnici přiblížíme obloukem a zaútočíme ze severu na obry u kostela,které se pokusíme odlákat do lesa,to kdyby Astra ještě neměla hotovo.Astro-až budeš hotová s lučištníky,zmizíš v lese-to ty snadno dokážeš-a doběhneš k nám ke kostelu.To už,doufám bude dávno po boji a budeme uvnitř moci obětovat žezlo na oltáři.Je vám to všechno jasný?“
„Jasný“,prohlásil Kergon a zamyšleně se podrbal na hlavě. „Samozřejmě“,dodala Astra a hodila si na záda obrovský toulec,k prasknutí narvaný šípama. „Tak jdeme na to“,zakončil krátkou diskuzi Dalial a povzbudivě se usmál na své společníky.Astra vypadala spokojeně,a žvýkala výhonky nějakého odporně vypadajícího kořenu,který držela v ruce.Mág se podíval na Kergona.Bojovník už rozhodně žádné povzbuzení nepotřeboval.Ve tváři měl vepsané bojové šílenství,které se,zatím úspěšně,pokoušel potlačovat.Zřejmě se už nemohl dočkat dalších orčích obrů.Družina si sbalila všechny věci a vyrazila z mýtinky dolů,do údolí.Sráz,po kterém šli,byl kamenitý,ale pár desítek metrů před nimi už rostla tráva a u úpatí srázu už rostly první stromy.Když dorazili až k úpatí,začalo jim nad hlavou pražit slunce a vítr ustal.Mlčky pokračovali,jen Kergon občas vypustil nějakou bojovnou poznámku.Když dorazili až k lesu,všichni se zastavili.Všude bylo naprosté ticho,rušené pouze zpěvem ptáků a občasným zakrákáním krkavce.Před nimi,nalevo i napravo,kam oko dohlédlo,byl jenom samý les.Za nimi se v dálce rýsoval kopec a na něm mýtinka,kde tábořili.
„Tak,je čas se rozdělit“,začal Dalial. „Já a Kergon se vydáme po pravé straně do lesa,obejdeme vesničku širokým obloukem a na severu za kostelem se ukryjeme,dokud nezlikviduješ lučištníky“,řekl Astře. „Potom s Kergonem zlikvidujeme obry.Ale hlavně-Astro-musíš to provést rychle a potichu!Pokud na tebe zaútočí obři dřív,než my na ně,budeš mít problém.Ale já doufám,že se nám podaří útok sladit“. „Tak-jdeme na to.Hlavně si musíme dát pozor na hlídky,které se možná budou pohybovat po lese.A Astro…buď opatrná“.Dodal čaroděj. „Neboj,přidělám si na šípy gumové hroty,abych tam náhodou někomu neublížila“.
Astra se ještě na oba zasmála a zaběhla do lesa.
Na Daliala opět dolehl pocit zodpovědnosti,jako vždycky,když je čekal boj.Mladá lučištnice často udělala nějakou nerozváženost a statný bojovník Kergon se uprostřed bitvy málokdy ovládal,takže většinou musel kritickou situaci zachraňovat právě on,zkušený mág.
Vyrazil s Kergonem po pravém okraji lesa.Po dvou stech metrech konečně zabočili mezi stromy a dál už pokračovali samotným lesem.Zrychlili krok,protože se museli dostat až na severní konec vesnice.Po cestě potkali jen dva osamělé orky,se kterými se snadno vypořádali.Oby dva měli na svých zbrojích stejný znak,zlatý trojůhelník s kolečkem uvnitř.
Když se po boji opět vydali na cestu,Dalial usilovně přemýšlel,kde se tu ten neznámý kmen orků vzal,ale ať se snažil jak chtěl,nemohl na nic přijít.
* * *
Astra pomalu pokračovala lesem.Držela luk,připravený k výstřelu.Našlapovala opatrně,aby nedělala moc velký hluk,protože se blížil jižní konec vesnice,kde včera zahlédli lučištníky.Najednou se zastavila.Uslyšela za sebou něčí rychlé kroky.Bleskurychle se tím směrem otočila a napnula tětivu k výstřelu.Neviděla ale nic jiného než stromy.Zůstala tiše stát s napnutým lukem a očima zkoumala les.Skoro ani nedýchala,aby slyšela i sebemenší zvuk.
A pak to uviděla.Asi sto metrů od ní se mezi stromy prosmýkla nějaká silueta.Bylo to tak rychlé že si ani nestačila všimnout,co to bylo.Na čele ji vyrazil pot.Chvíli ještě čekala,ale když už se nic nedělo,sklonila luk a pokračovala k vesnici.Srdce jí bilo jako o závod.Tušila,že je to nějaká past,ale neměla na výběr,a musela pokračovat.Každou chvíli zastavovala,aby se mohla rozhlédnout po lese,ale po temné siluetě nebylo ani stopy.Za chvíli došla až na místo,kde les začínal řídnout.Schovala se do hustého křoví a pohlédla před sebe.Asi padesát metrů před ní stál cíl její cesty-jižní konec opuštěné kamenné vesničky.Vesnice nebyla moc velká-od jižního konce směrem k severnímu se táhly dvě řady polorozbořených kamenných domů,mezi nimiž vedla široká dlážděná ulice.Od jejího konce až ke kostelu bylo trávou porostlé náměstí,uprostřed něhož stál asi pět metrů vysoký a dva metry široký,oválně vytvarovaný kámen.Byl zasazený v malé jámě naplněné zkalenou,odporně vypadající vodou.Zřejmě to byla nějaká kašna,či co,pomyslela si Astra.Ohlédla se za sebe,aby se přesvědčila že tam nikdo není.Od té chvíle co spatřila mezi stromy tu siluetu,měla neodbytný pocit,že ji někdo sleduje.Nikdo tam samozřejmě nebyl.Prohrábla si dlouhé černé vlasy a dál sledovala vesnici.Domy byly postaveny tak,že většina oken směřovala do uličky.Nikoho v nich ale neviděla.Předpokládala,že přes den jsou lučištníci uvnitř a orčí obři stále někde za kostelem,ale nikdo vesnici nehlídal,aby je v případě ohrožení mohl varovat.Přišlo jí to podezdřelé,ale vtom si s hrůzou vzpoměla na siluetu,kterou před chvíli zahlédla.Došlo jí,proč ji ten dotyčný už nesledoval.Zřejmě utekl do vesnice ohlásit její přítomnost.Došlo jí,že už o ní určitě vědí.Proklínala se za to,že nebyla dostatečně opatrná.Ostatně jí za to Dalial už mnohokrát napomenul.Teď bude muset jednat hodně rychle,jinak je vše ztraceno.Uvědomila si,že za chvíli asi bude muset čelit mnoha lučištníkům a orčím obrům najednou.To by byla její smrt.Málem ji při tom pomyšlení zachvátila panika,ale hned se zase vzpamatovala.Nesmí Daliala s Kergonem zklamat.Vylezla ze křoví a odhodlaně vykročila směrem ke vzdálené uličce.
„Máme tě,ty potvoro!“,ozvalo se za ní.Astra se na místě zastavila a ztuhla strachy. „A ruce ať na ně vidim!“.Dala ruce nad hlavu a otočila se,aby viděla kdo ji zajal.Byla to skupina patnácti stínových orků.Stáli deset metrů od ní,a každý z nich na ni mířil nabitou kuší.Někteří z nich si koutkem oka se zájmem prohlíželi druhý luk,který měla přehozený přes rameno.Takovou zvláštní zbraň neznali.Ale to nevadí,budou mít dost času ji prozkoumat.Astra se snažila,aby jí nebyl ve tváři vidět strach.Tolika nepřátelům ještě v životě sama nečelila.A tohle byli ještě ke všemu stínoví orkové,elitní střelci nejlepších orčích armád.Stáli před ní v řadě s metrovým rozestupem.Všimla si,že všichni na sobě mají zbroj se znakem zlatého trojůhelníku s kolečkem uvnitř.Ork,který stál uprostřed,zřejmě velitel,promluvil: „Náš pán bude mít radost.A teď naval to žezlo,a zabijeme tě rychle“. „Já ho ale nemám“,odpověděla nesměle Astra,a překvapilo jí,že to dokázala říct tak pevným hlasem i přesto,že jí ještě strachem tlouklo srdce jako o závod. „Tak nám řekni kde jsou ti dva co šli s tebou.Je mi jasný,že když ho nemáš ty,mají ho oni.Odpověz!!!“
Astra si uvědomila svoje šance.Všech patnáct stínových orků na ni mířilo kuší,prsty na spouštích.Za ní,ve vesnici,ji zase čeká smrt z rukou orčích obrů,nebo lidských lučištníků.
„Je to dokonalá poprava“,pomyslela si.Z pocitu naprosté bezmoci se jí udělalo nevolno.
V tom si ale vzpoměla na svojí vesnici,Warhelm,jejíž osud teď závisí jen na ní.Pomyslela také na Kergona s Dalialem,kteří nemají nejmenší šanci,pokud ve vesnici zůstanou lučištníci,nebo stínoví orkové.A také na žezlo temnoty.Pokud ho nezničí… „Tak odpověz“!,připoměl jí ork.
Astra se mu podívala zpříma do očí,a cítila,že strach je pryč.
„Nasrat!“,zavrčela a plivla mu k nohám.
„Zabít!“,přikázal ork.
Připravila se na smrt a bleskovým kotoulem se přenesla za nejbližší strom.Přesně v tu chvíli orkové vystřelili.Několik šipek se zabodlo do místa,kde před chvílí stála,dvě šipky jí poranili nohu a zbytek zadrnčel o kmen stromu,za kterým se ocitla.
Orkové začali nabíjet kuše.Astra věděla,že další šanci už mít nebude.Orkové nesmí stihnout nabít.Odrazila se od stromu a co nejrychleji se rozeběhla směrem k vesnici. „Poplach!už jsou tady!“,zařval orčí velitel směrem k vesnici.
Ze všech domů po stranách uličky,do které Astra běžela,se v oknech vynořili lučištníci.Astra byla rychlejší než oni.První dva stačila zastřelit,ostatní už na ni pálili jeden šíp za druhým.Na poslední chvíli uhnula hlavou před letícím šípem,a kotoulem se vyhnula dalším dvěma.Běžela dál.Bylo jí jasné,že pokud se zastaví,okamžitě jí zabijí.Navíc za ní běželo patnáct stínových orků.Dostala se do uličky mezi dvěma řadami domů,a za běhu kosila lučištníky napravo i nalevo.Poraněná noha ji bolela,ale přinutila se běžet co nejrychleji.Boj ve dvacet metrů dlouhé uličce se odehrál velice rychle.Hned jak do ní Astra vběhla,si rychlým pohledem okamžitě zapamatovala pozice lučištníků v oknech.Mistr Armen jí kdysi naučil uhýbat před šípy,a dokonce se naučila uslyšet jejich let,takže se někdy ani nemusela otáčet.Teď mu za to byla víc než vděčná.Z oken kamenných domů na ni létal jeden šíp za druhým.Ucukla ramenem před letícím šípem,sehnula hlavu před dalším,a složitou,ale bleskurychlou otočkou se vyhnula dalším třem,a při tom sestřelila dva lučištníky,kteří okamžitě vypadli z okna na zem.Přeskočila jejich těla a musela padnout na zem,aby ji netrefili šípy,letící z opačných stran uličky.Vzápětí se musela překulit,protože na ni letěli další dva,a ještě jeden jí pročísl vlasy a zabodl se za ní do země.Před jedním ucukla hlavou a další za letu chytila rukou a zlomila,jinak by jí zasáhl do obličeje.Běžela dál,každou chvíli se za běhu otočila a sejmula alespoň dva lučištníky takovou rychlostí,že ani neviděli jak sáhla po šípu.Už byla téměř na konci uličky,šípy pleskaly o dlažbu těsně za ní.Aniž by se otočila,srazila letící šíp hřbetem ruky,ale další už zaregistrovat nestihla.Zabodl se jí do ramene.Bolestí vykřikla,otočila se a když uviděla proti sobě letět tři šípy najednou,okamžitě sebou švihla zády o zem,a sestřelila tři lučištníky,kteří by ji jinak trefili,kdyby byla o zlomek setiny pomalejší.Všechny tři šípy jí proletěli těsně nad hlavou.Ze všech sil se snažila vstát,ale ostrá bolest v rameni a krvácející rána,ze které trčel šíp ji v tom bránily.Koutkem oka si všimla stínových orků,řítících se do uličky,a ženoucích se přímo na ní.Ještě pár metrů,a budou ji mít konečně na dostřel.
Zbylí dva lučištníci stojící v oknech nikdy neviděli tak elegantní práci.Ta lučištnice přece neměla žádnou šanci přežít!Přesto se jí nějak podařilo protančit deštěm šípů,a přitom ještě postřílet všechny jejich kolegy.Ale teď viděli,že leží zádama na zemi,z ramene ji trčí šíp,a žene se k ní jednotka stínových orků.Oběma lučištníkům svitla naděje.Napnuli luky a zamířili.Viděli jen,jak ta lučištnice hbitě vyskočila na nohy,natáhla tětivu a potom už neviděli nic než tmu.
Astra sklonila luk a věnovala jediný pohled dvěma posledním mrtvým lučištníkům,padajícím z oken.Ramenem jí projížděla palčivá bolest,krev jí stékala po černé zbroji a srdce jí bilo jako o závod.Ani si neuvědomovala,co se vlastně stalo.Věděla jen,že je zatím stále naživu.Byla teď na konci uličky.Mezi ní a kostelem bylo už jen travnaté náměstí,s tou podivnou kašnou uprostřed.Stočila pohled do uličky. „Sakra,já jsem dobrá“,vydechla,když viděla ulici posetou desítkami mrtvých lučištníků.Právě prožila nejnáročnější boj svého života.Sama během jediné minuty pobila desítky mužů.
Do vesnice se vřítilo všech patnáct stínových orků,v čele se svým velitelem.Když uviděli ten masakr,zastavili se a zděšeně na to hleděli.Tu lučištnici spustili z očí snad jen na pár vteřin,a ona zatím stihla spáchat něco tak hrozného!Velitel se chytil za hlavu. „Mí nejlepší lidi!
Kal-Hul mě zabije!“,zavřeštěl a díval se na těla mrtvých lučištníků.Potom stočil pohled na postavu stojící na opačném konci ulice.Stála tam Astra,jednou rukou se opírala o luk a druhou na něj ukazovala vztyčený prostředníček.
„Zabíííít!“Zaječel velitel.Astra se otočila,dala si luk na záda a rozběhla se ke kašně uprostřed travnatého plácku.Orkové se pustili za ní.
Uprostřed cesty ke kašně se zastavili,zamířili na ní a vystřelili.Ale to už Astra byla skoro u kašny.Odrazila se od země a saltem se přenesla za velký kámen ponořený v jámě s vodou,který kašnu tvořil.Šipky narazili na kámen a pár jich šplouchlo do vody.Astra stála po kolena ve vodě a zády se opírala o velký šutr,který ji právě zachránil život.Uvědomila si,že ji z ramene stále trčí šíp.Ulomila opeřený konec a za hrot ho vytáhla ven.Bolestí se div nerozkřičela.Polil ji studený pot a uvědomila si,že má málo času.Opatrně vykoukla spoza kamene aby zjistila jak daleko jsou orkové.Uhnula právě včas před šipkou,která ji málem trefila mezi oči.Bylo jasné,že pokud jen vystrčí hlavu,stínoví orkové ji ihned zabijí.Byli mnohem rychlejší a přesnější než lidští lučištníci.Stačila si všimnout,že se rozestoupili do řady,z níž tvoří půlkruhovou formaci, pomalu postupují ke kašně,a kušemi míří na velký kámen,za kterým je skryta.Jak se tak o něj opírala,zjistila,že je dost hrubě opracovaný,takže by se po něm dalo vylézt.Dostala nápad.Věděla že je to její poslední šance.
Orkové se blížili.I kdyby byla seberychlejší,obyčejným lukem by stačila vystřelit pouhý jeden šíp,a vzápětí by ji určitě zastřelili.Obyčejným lukem nemá šanci postřílet patnáct stínových orků,aniž by ji ihned nezabili.Obyčejným ne.
Dala si klasický luk zpátky na záda,a téměř posvátně sundala svůj druhý luk,široký a velmi zvláštně tvarovaný.Byl to přesně ten,se kterým ráda trápila Kergona,protože bojovník nevěděl,jak se používá.Nikdo ve Warhelmu-kromě ní a možná i Daliala – nevěděl,jak z něho vystřelit.Byla to pro všechny záhada.Luk totiž vypadal,že je naprosto nepoužitelný.Dovedla to jen Astra,a teď ho bude muset použít.
Nevšímala si bolesti v rameně ani zraněné nohy,a začala se věnovat zbrani.Na obou koncích tětivy zatáhla za drobnou páčku,tím tětivu uvolnila a posunula dopředu.Tím se luk trochu roztáhl.Potom vyslovila magickou formuli.Po celém jeho půlkruhovitém obvodu byly vyřezány drobné vrypy,okolo nichž se teď rozzářili malé rudé,runové symboly.Ještě luk trochu poupravila,a pak z toulce vytáhla patnáct šípů.Vystrčila hlavu,aby zjistila,jak blízko jsou orkové.Potom všech patnáct šípů rozmístila do vrypů po celém obvodu luku a všechny opeřené konce přidržela jemně palcem u tětivy.Luk držela pravou rukou,a pomocí levé se vydrápala až pod vrcholek desetimetrového kamene.Ještě jednou se opatrně vykoukla na orky.Viděla je teď hezky shora.
Byly už jen pár metrů před kašnou,a potichu se přibližovali.Natáhla tětivu,čímž se šípy rozprostřeli po celé délce luku tak,aby při výstřelu každý mířil na jednoho nepřítele.Krátce se pomodlila a postavila se až na vrchol.Zamířila.
„Jste v hajzlu,blbci!“,Zařvala na své nepřátele.
Stínoví orkové trhli kušemi vzhůru a také zamířili.
Astra pustila tětivu.
Všech patnáct orků padlo mrtvých k zemi,každý s jedním šípem v těle.
Prudce vydechla úlevou a pohlédla na hromadu orčích těl.Všichni byli mrtví,kromě velitele,kterého okamžitě poznala podle nádherně zdobené zbroje.Svíjel se v bolestech a rukama se držel za ránu v žaludku,ze které mu trčel šíp.Snažil se zastavit proud vytékající krve,ale při tom jenom pohyboval šípem v ráně a tím si to dělal ještě horší.Zvedl bolestí zmučený obličej,a pohlédl na Astru,stojící na vrcholku kašny: „Tak už mě zabij,ty čubko,nebo se budeš celej den dívat jak umírám?“,vychraptěl ze sebe.Astra se pohnula a začala slézat dolů.Orka oslepily sluneční paprsky,a vehnaly mu další slzy do očí.Odvrátil obličej.Znovu zasténal a zkroutil se bolestí.
Astra vedle něho poklekla a vytrhla mu šíp z rány.Ork zařval a začal zvracet krev.Krvavá kaluž pod ním byla stále větší.
Chytla orka za vlasy a přitáhla si jeho hlavu blíž k obličeji.„Mluv,ty bastarde,kdo tě na nás poslal?”,zeptala se stroze. „Kal-Hul….mi dává rozkazy…víc nemůžu říct“.
Ork vypadal že každou chvíli vypustí duši.Začal zavírat oči,a pořád potichu sténal.Astra mu zprudka zatřásla hlavou: „Kde je ten Kal-Hul,je tady?“ Astra se zatvářila ustaraně.Vzpoměla si na orčí obry,které tu včera viděli. „Kolik má mužů,kde jsou orčí obři?“
Ork přestal sténat a zavřel oči.Byl mrtvý.Pustila ho na zem,potřásla hlavou a zklamaně zaůpěla.Potom přehlédla celou vesnici.Nikde nebylo ani živáčka.Jenom mrtvá těla plná šípů.Mírně se nad tím výjevem pousmála:Teď už bude stejně jedno,kdo ho poslal,brzo všichni jejich nepřátelé stejně zemřou.
Jako na zavolanou uslyšela Kergonův válečný pokřik.Přicházel z lesa za kostelem.Z nebe se snesl blesk a z dálky byl slyšet ukrutný řev umírajícího obra.Otřela si z čela pot.Kergon s Dalialem konečně zaůtočily.Věděla,že nemá cenu za nimi pospíchat – Obři jsou na šípy imunní,jak zjistila včera v lese,takže by jim tam stejně nebyla moc platná.Svoji část plánu splnila,a navíc si musela rychle ošetřit to zranění,nebo vykrvácí stejně jako orčí velitel před chvílí.Odbelhala se ke kostelu a opřela se o zeď.Sehnula se a rukama se opřela o stehna.Snažila se potlačit slabost.Tohle byla vlastně její první bitva.Celé dětství strávila v horách,pod výcvikem lučištnického mistra Armena.Do Warhelmu se vrátila před necelým rokem,a za tu dobu se nestalo nic závažnějšího,než občasné útoky několika zatoulaných orků.
Svezla se na zem a sundala si zbroj.Z kalhot si utrhla kus látky a začala si obvazovat krvácející ránu.
Při vzpomínce na Armena se jí vybavil ten den,Kdy jí k němu Sarmael odvedl.Nemohlo jí tou dobou být víc jak deset let.Zrovna si hrála v lese s Dalialem.Představovala si,že jednoho dne bude také umět střílet z luku jako lovci,kteří ji občas brávali na lov do lesa,a Dalial zas toužil být stejně dobrým čarodějem jako Sarmael.Zbraně měli vyrobené z kůlů,které tajně vytrhali z prasečí ohrady sedláka Barana.Vzniklou mezerou mu z ní prasata utekli a Baran je až do večera musel honit po vesnici.Dalial s Astrou mu za trest museli celý týden pomáhat s dobytkem.
Při té vzpomínce se Astra musela usmát.Utáhla si obvaz pevněji a zahýbala ramenem.Sice to bolelo jako čert,ale ruku bude moci používat.Za kostelem se v dálce ozývaly zvuky boje a umírajících obrů.Vytáhla z vaku láhev pálenky a polila si s ní nohu poraněnou od šipek.Snažila se zaplašit bolest,a opět si vzpoměla na ty roky,které jako malé děcko prožila ve Warhelmu.
Tou dobou byli ještě ona i Dalial naprostá polena.Astra ani neuměla držet luk a Dalial by nevyčaroval ani malé světlo.Jen Kergon už tou dobou uměl obstojně šermovat mečem.Už jako malý kluk bral svůj výcvik tak ohromě vážně,že ani neměl čas si s nimi hrát.Když přestali s hrou a vrátili se z lesa,uviděla u brány koňský povoz,vedle kterého stál vysoký,štíhlý muž s dlouhým lukem.Sarmael jí řekl,že tohle bude její učitel lukostřelby,Armen.Snažil se jí vysvětlit,že trénink bude velice tvrdý a náročný,a že kvůli tomu bude na několik let muset opustit vesnici.Ale tenkrát to ještě nemohla docenit.Nechápala,proč musí pryč,bylo ji moc líto,že už si nebude moci hrát s Kergonem a Dalialem.Odtamtud ji odváděli jako uřvané děcko,zpátky se vracela jako jedna z nejlepších lučištníků celé země.I Kergon s Dalialem se za ta léta stali mistry svých oborů.
Pálenka jí rány na noze perfektně vyčistila.V láhvi ještě něco zbylo,tak si pořádně lokla.Když si oblékala zbroj,všimla si,že je mokrá a ukrutně páchne.Toho si před tím v žáru boje nevšimla.Ale aspoň věděla,kde se namočila: Došla ke kašně,aby se podívala co to v ní teče.
Byl to odpad a splašky.Kašna zřejmě sloužila obrům jako záchod.Zkroutila obličej odporem.
„Ach jo,horší už to snad nebude“,pomyslela si odevzdaně.Potom zadržela dech a oblékla si zbroj.Teď je na čase vrátit se zpátky do boje.Připravila si luk a rozeběhla se do lesa,vedena zvukem probíhající bitvy.
* * *
Dalial a Kergon zvolna kráčeli lesem.Cesta chvíli stoupala do mírného kopce.Když došli na jeho vrcholek,tak zastavili a Dalial se rozhlédl po širém okolí.Všude,kam jen dohlédl,byl jen samý les.Asi půl kilometru pod mimi zahlédl vyčnívat mezi stromy věžičku kostela.
„To je ono,Kergone,podívej!“,ukázal tím směrem ,a čekal jak bojovník zareaguje.Ten se jenom zamračil a temně zavrčel. „Jdem“,dodal.
Dalial si ho změřil pohledem.Od chvíle,kdy vyrazili od mýtiny k lesu,se Kergon čím dál více dostával do bersekrovského stavu.Takové chvíle už znal.Když se tak stalo,Kergon absolutně ignoroval nebezpečí a nevšímal si ani svých zranění.Tím pádem se s ním v boji nedalo moc spolupracovat,a bojovník byl sice ohromě nebezpečný,ale také snadno zranitelný.A na takové chvíle se Dalial vždy připravoval.Zrovna včera večer si zapamatoval ze své knihy několik ochraných kouzel,kterými bojovníka před bitvou zaštítí.Měli by alespoň částečně redukovat jeho zranění,a okamžitě zastavovat krvácení.A u Kergona byla takováhle opatření až dost často potřeba.
Vydali se dolů k vesnici.Kergon šel rychlým krokem před ním,vrčel,a výhružně mával mečem.Až začne boj,nebude možné ho zastavit. „Doufám,že je tam těch orčích obrů alespoň padesát“,zavrčel Kergon. „Takhle dobře sem se necejtil už dlouho“.
„Neboj,až tam dorazíme,budou všichni obři jen a jen tvoji“,ujistil ho mág.Kergon se usmál.
Dalial při chůzi Kergona sledoval.I když to byl výtečný šermíř,tak si bohužel často neuvědomoval reálné nebezpečí smrti v boji.Nebýt Dalialových kouzel,mohl být Kergon už mnohokrát mrtvý.Ale pokud ho zachvátilo šílenství bersekra,nedalo se nic víc dělat.Od minulého roku se stejným způsobem musel starat i o Astru.Byla v boji absolutně nezkušená a zbrklá,a neuměla ani moc taktizovat.Ještě než se od nich před chvílí oddělila,seslal na ní tajně kouzlo bleskových reflexů.Zlepší její už tak prakticky dokonalé smysly.Ale vypořádat se s nejméně dvaceti lučištníky považoval,zvlášť pro tak mladou dívku za velmi obtížné.V žádném případě nepochyboval o tom,jak ji Armen vycvičil,ale přece jenom,tohle byl její první boj,a jeho samotného tížila odpovědnost za ní i za Kergona.Pomyslel si,že kdyby měl vést armádu složenou ze samých Kergonů a Aster,zřejmě by zešílel.Při tom pomyšlení se musel zasmát.Oni byli nejlepší ve svém oboru,a přesto by bez něj neušli ani pár kroků,aniž by neudělali nějakou zdraví nebezpečnou blbost.
Stále víc a víc se přibližovali k zadní straně kostela.Les začínal řídnout.Kergon v tušení pořádného boje už téměř běžel.Nedaleko před nimi bylo husté křoví,za nímž se schovali.Asi sto metrů před nimi, u zadní části kostela,viděli postávat několik obrů.Na levé straně byla ke kostelu přistavěna malá kaplička,z níž občas několik orčích obrů vylezlo,a několik zase vlezlo dovnitř.Pár metrů před ní seděli v trávě tři obrové,a něčemu se chechtali.Nejspíš si vyprávěli vtipy.Jeden z nich se tlemil tak,až mu kanuly sliny z huby,a další zase jedl nějaké maso.Dalial se zděsil,když si uvědomil,že je to lidská noha.
Kergon rozhrnul křoví,a už už na ně chtěl vystartovat,ale Dalial mu položil ruku na rameno a stáhl ho zpět.Dal si prst před ústa a naznačil mu že má být zticha.Kergon potichu zamručel a při pohledu na tu odpornou scénu naštvaně potěžkal čepel svého meče.
Čaroděj dál sledoval dění před kostelem.Jeden z obrů,sedících na trávě,právě skončil vyprávění a oba jeho druhové začali řvát smíchy.Jeden z nich pustil ohlodanou lidskou nohu,a smíchy začal prskat rozžvýkané maso.Dveře kapličky se otevřeli,a ze dveří vyšel honosně vyzbrojený orčí obr.Musel se přikrčit až na zem, aby dveřmi prošel.Musel měřit alespoň čtyři metry.Měl na sobě zlatou plátovou zbroj,a na hlavě helmu s pestrobarevným chocholem.V ruce svíral obrovské,masivní kladivo.Jeho hlavice byla velká asi jako lidské tělo.Obr musel mít obrovskou sílu.Došel až k sedícím a smějícím se obrům,a hrozivým hlasem na ně něco zařval.Všichni tři se okamžitě zvedli a vrátili se k plnění svých povinností.Ten obr byl zřejmě jejich velitel a oni se ho očividně báli.Ještě chvíli na ně řval a potom ukázal prstem k lesu,zrovna do místa,kde byli schovaní!Všichni tři obrové tasili sekery a zvolna se vydali naznačeným směrem.
Dalial viděl,že postupují přímo proti nim.Ale nevypadalo to,že by se přibližovali zrovna ostražitě. „Nevědí o nás“,zašeptal. „Stáhneme se zpátky do lesa a tam je tiše zlikvidujeme.Nesmíme vzbudit moc velký rozruch.Jen doufejme,že vejdou hodně hluboko,aby nic nezpozorovali ostatní obři“.
Kergon se na čaroděje podíval,jako kdyby mu právě řekl,že mají zahodit zbraně a jít připravit orkům večeři: „Vlítnu tam a všechny je povraždim!“Zavrčel.
„Kergone,prosim tě,ušetři mě toho“,zaprosil Dalial. „Selhal můj plán snad někdy?“
Najednou to vypadalo,že Kergon přemýšlí.Ale opravdu jen na chvíli.Potom zvedl hlavu a kývnul na souhlas: „Máš asi pravdu“.Očividně ho to stálo spoustu přemáhání.
Obři už je měli téměř na dohled,a dokonce bylo slyšet,jak se mezi sebou nahlas baví.Kergon s Dalialem se ještě víc skrčili.Dalial plácl bojovníka po zádech: „Fajn.tak jdeme“,usmál se a dal Kergonovi rukou znamení,které používali už léta.Oba dva se pomalu odplížili do lesa,každý na jinou stranu.Kergon si našel hustý keř a zahrabal se pod ním do listí.Dalial se schoval za silnou borovici a použil maskovací kouzlo,takže ho na několik metrů nemohlo být vidět.
Obři vstoupili do lesa. „Ulgu,Gule,vy to prohlídněte ve předu,já to obejdy z týhle strany“,řekl největší z nich a ukázal směrem,kde se schovával Kergon.Ten vystrčil hlavu z listí,nenávistně zavrčel a potom se zase schoval.Gul se začal přibližovat k Dalialově skrýši.Mág potichu pronesl zaklínadlo,a vršek jeho dubové hole se rozžhavil do běla.Gul prošel okolo jeho úkrytu a chtěl pokračovat dál,když v tom se Dalial zviditelnil,zrovna ve chvíli,kdy se Gul otočil jeho směrem. „To čumíš,co?“,vybafl na něj mág.Obr strnul překvapením.Dalial k němu přiskočil,a rozžhaveným koncem hole mu usekl hlavu.Z netvorova krku stoupal kouř,a byl cítit pach spálené krve.První obr byl mrtvý.
Největší z obrů právě procházel několik metrů před Kergonem a něco si pro sebe znuděně mručel.Kergon,který se doteď schovával zahrabaný v listí,bleskurychle vyskočil a rozeběhl se k němu.Obr zaslechl jeho rychlé kroky a otočil se,ale to už bylo pozdě.Kergon vyskočil do výšky,rozpřáhl se a rozsekl obra od hlavy až k patě tak,že jedna jeho polovina spadla do leva,druhá doprava ,a vnitřnosti se vyvalili dopředu.Byla to opravdu mocná rána,když dokázala čtyřmetrového netvora takhle rozpůlit.Kergon si z boty otřepal páchnoucí střeva,a právě včas se otočil.Ulg,stojící dvacet metrů od něho,to zpozoroval.Vypadalo to,že se chce rozeběhnout ke kostelu a rychle varovat ostatní,ale to mu Kergon překazil.Chytil svůj obouručák za špičku čepele a hodil ho po obrovi jako vrhací dýku.Meč projel Ulgovi hlavou,až to mlasklo.
Dalial vylezl z úkrytu a došel k bojovníkovi,který zrovna páčil svoji zbraň z netvorovy lebky. „Dobrá práce,Kergone,teď…“ Zarazil se,protože si všiml jeho očí.Byly celé rudé.Zuřivost bersekra ho kompletně ovládla.Teď už bylo pozdě vysvětlovat mu nějaký plán.Zařval ukrutný válečný pokřik a rozběhl se ke kostelu.Dalial v rychlosti pronesl magické zaklínadlo a zaštítil ho ochraným kouzlem.Potom mu nezbývala jiná možnost než vyrazit za ním.
* * *
Kal-Hula vylákal válečný pokřik,přicházející od lesa.Vylezl z kapličky ke svým vojákům a viděl,jak se zpoza stromů ,sto metrů před ním vyřítil mohutný barbar.Běžel k nimi,mával mečem a zlostně řval.Za barbarem se vynořil čaroděj v modré kápi, s planoucí holí v ruce. Neběžel za ním,ale zastavil se na kraji lesa.
„Výborně,tak oni nám vlezou přímo do náruče“,zaradoval se Kal-Hul. „Zabte je a přineste mi to žezlo!“ Obrové se seběhli ke kostelu,shromáždili se do formace a vyběhli proti Kergonovi.
Kal-Hul zůstal stát na místě,ruce zkřížené na hrudi a pozoroval nadcházející střet.
„Výborně,proti deseti orčím obrům nemají šanci.Teď získám to žezlo a můj pán bude moci získat nadlidskou moc.A až bude mít božskou sílu,odmění mě nesmrtelností!“,pomyslel si a nedočkavě se usmíval.Těšil se na svoji slíbenou odměnu.
Obrové se semkli těsně k sobě do řady a čím dál tím víc se přibližovali ke Kergonovi.Ten beze strachu běžel přímo na ně.Neměl nejmenší šanci jejich řadou proběhnout.Smetli by ho jako kus papíru.Už jen pár metrů a dojde ke smrtícímu střetu s jejich pevnou formací.Najednou mohutně zaburácelo a nebe protnul modrý blesk.Dalialovo kouzlo.Uhodil do dvou obrů,kteří běželi přímo proti Kergonovi.Jejich mrtvá zuhelnatělá těla okamžitě spadla k zemi a vzniklou mezerou Kergon proběhl a nechal celou orčí formaci za sebou.Když je míjel,stihl ještě jednoho z nich seknout mečem přes záda.Obrové se zastavili a otočili jako jeden muž.Nevěřícně hleděli na své dva kamarády,spálené na uhel.Zřejmě nechápali,jak je to možné.V tom jeden z obrů naštvaně zařval a ukázal k lesu,kde stál muž v modré kápi s dubovou holí,od které se ještě kouřilo.Teď už nepotřebovali žádné vysvětlení.Dva z nich se rozeběhli k Dalialovi, mávali při tom sekerami a hladově slintali.
Kergon věnoval rychlý pohled obrovi ve zlaté zbroji,stojícímu u kostela.Vypadal každým coulem velitelsky.Ten počká.Teď měl před sebou šest dalších,se zbraněmi připravenými k ráně.Pomalu se proti němu rozestupovali a chystali se zaútočit.
Kergonem cloumala zuřivost bersekra.Oči měl celé rudé,vlasy mu vlály ve větru a z meče odkapávala krev.Divoce s ním zašermoval a potom ukrutně zařval.Ohromnou rychlostí vyrazil přímo proti obrům.Z rozběhu vyskočil a kopl prvního z nich do břicha.Vyběhl po něm nahoru a usekl mu hlavu.Saltem z něho seskočil a ještě než dopadl na zem,rozpoltil dalšímu lebku vedví.Další netvor se proti němu rozpřáhl obrovskou sekerou.Jejich zbraně se srazili,až vylétli jiskry.Kergon udělal otočku a usekl mu ruku i se zbraní.Netvor strašlivě zaječel a chytil se za pahýl,z něhož proudem vytékala krev.Několik kapek cáklo Kergonovi do obličeje.Nevšímal si toho.Mohutně se rozpřáhl a odsekl mu obě nohy ve výši stehen.Obr zařval ještě víc a padl na oba pahýly.Kergon zvedl meč nad hlavu,čímž vykryl úder dalšího obra,a potom spustil čepel dolů.Beznohému obrovi odlétla i poslední ruka.Ze zbytku paží mu proudem cákala krev,a vypadal díky tomu jako nějaký okapový chrlič.Kergon ho surově kopl do hlavy : beznohý a bezruký netvor se zřítil k zemi a začal sebou zoufale škubat.Poslední tři proti němu vyrazili všichni najednou.Bojovník se přikrčil a vykryl všechny tři údery.Potom se kotoulem dostal z jejich dosahu.Vyskočil na nohy a zašermoval mečem.Jeden z obrů mohutně zařval a přiskočil k němu s napřaženou sekerou.Ránu vykryl,ale netvorova gigantická síla ho přinutila klesnout na koleno.Odkulil se dozadu,zrovna ve chvíli kdy obrova sekyra dopadla.Kdyby byl netvor o něco rychlejší, už mohl být mrtvý.Ale toho nedbal.Další ránu vedl obrovi na krk.Ten sehnul hlavu a pokusil se ho seknout sekerou do boku,ale Kergon mu včas nastavil meč.Zahnuté ostří sekery se zaklínilo za jeho čepel.Kergon trhl obouručákem a sekera vyletěla obrovi z rukou.Bojovník neváhal a zabodl překvapenému nepříteli meč do srdce.Několikrát v něm zakroutil čepelí,aby měl jistotu že to nepřežije.Potom prudce trhl dolů,čímž netvorovi rozpáral tělo až k rozkroku.Na Kergona se vyvalil proud krve,střev,jater a dalších orgánů.Na chvíli ho ochromil pach žluče,ale hned se zase vzpamatoval.Musel teď čelit zbylým dvěma obrům.Ti už se netvářili tak statečně jako před chvílí.Ale přece jenom zaútočili.První z nich se mu pokusil rozseknout hrudník masivní sekerou,ale síla bojovníkova krytu mu zbraň vyrazila z ruky.Kergon se rozpřáhl,a horizontálním obloukem přesekl obra vejpůl.Horní část jeho těla odletěla poslednímu obrovi do náruče.Ten ji okamžitě zděšeně pustil na zem a s hrůzou pohlédl na rozzuřeného bersekra.Byl od hlavy až k patě zacákaný krví a vnitřnostmi.Odshora dolů byl celý rudý a zasviněný obřími orgány.Krev mu z meče stékala proudem.Netvor si všiml,že ho Kal-Hul sleduje a pobaveně se chechtá.Chtěl by utéct,ale neměl jinou možnost než bojovat.Kdyby teď utekl,Kal-Hul by ho za to zabil.Než se stačil vzpamatovat,bojovník k němu přiskočil a vší silou ho praštil pěstí do rozkroku.Obr se bolestí sehnul,a toho Kergon využil.Vyhoupl se mu na záda a začal mu hlavicí meče rozbíjet lebku.Netvor bolestí padl na zem.Kergon mu nepřestával rozbíjet hlavu.Bylo slyšet hlasité křupání kostí a začala z něj stříkat krev.Když byla lebka kompletně rozmlácená,oloupal mu jí a ruku mu zabořil do otevřené hlavy.Chvíli to odporně mlaskalo a potom vytáhl to,co v ní hledal.Netvorův mozek.Byl ještě teplý a trochu se hýbal.Stále ještě pracoval.
Slezl z obrovy zkrvavené mrtvoly a podíval se opovržlivě na Kal-Hula,stojícího před kapličkou.Velitel orčích obrů najednou nevypadal tak sebejistě.Kergon zvedl mozek do výše,a chvíli ho držel v dlani.Potom ji sevřel v pěst a ďábelsky se zasmál.Mozek se rozprsknul.Obrátil ruku dlaní dolů,aby lépe stekl,a stále se při tom nenávistně díval na Kal-Hula.
„Dobře.Tak tohle by ti šlo.Ale jestli se ty a tvoji kamarádi chcete dostat k oltáři světla,budete muset nejdřív projít přese mě!“,zařval Kal-Hul a zmizel v kapličce.Kergon vyrazil za ním,ale po pár krocích se zastavil: ze dveří,do kterých před chvílí ten mohutný obr utekl,se začali valit další gigantičtí orkové! Kergon si odpl
