No, nebudu se tajit, že tě hodnotím nejvyšší známkou, ale tahle byla snad nejlepší... na špici s Jarem...
Miluju upíry, proč to říkám... Prokletí, věční... Naprosto jsem si v téhle básni představila frajírka Necrosse... Nebo Sebastiána Sorrow...
Dejchá z toho taková bezmoc, bezmoc něco udělat, krutost času... A prokletí, prokletí je vlastně všechno, i že dejcháme, píšeme...
Je to hrozně smutný, nepláčeš při čtení na povrch, na svou tvář, ale přímo do hlubin zraněného srdce. To je ta pravá nádhera... (vím, sem kecálek, ale já to tahhle cítím)! Nepřestávej psát! Nepřestávej! Naber sebevědomí, ty na to máš... A já ti mileráda pomohu... s čímkoli, když budu moci...

Překrásné a kruté. Vše co se skývá ve věčnosti

Dobré a věčné téma. Vystihuje skutečnost a lidský sen i sjeho násldky.

Tohle se mi líbí, i když už jsem podobné téma potkala snad stokrát :-)