"Hledám někoho, kdo má oči, kdo uvidí svět ve stejných barvách
jako já. Hledám někoho, kdo má uši, kdo v písních marně hledá stejné tóny. Hledám
někoho, kdo neuteče, i když to bude jediná možnost, jak neklesnout na dno. Hledám někoho..."
Obíhám od rána jednu redakci po druhé. Všude slyším:"A...a..ale
tohle nemůžeme otisknout. Máme jen rubriky: prodám, koupím, vyměním. A vůbec, kdo
kdy slyšel tak podivný inzerát. Jestli máte pocit, že vaše literární počiny jsou
natolik výjimečné, aby je s radostí četlo několik tísíců lidí, vydejte sbírku básní..."
Prásk. Další, co nechápou. Ke jménu jejich novin pečlivě vyryju tužkou
černý křížek. Tady taky pohřbili mé naděje. Nohy se mi už hodně pletou. Levá
podráží pravou a naopak. Začínám si myslet, že hledat někoho, s kým vám bude
fajn, nemá v dnešní době smysl. Unaveně a se zklamanýma očima si sedám na zelenou
lavičku v parku. Radši se moc nerozhlížím okolo sebe, protože při mém štěstí
bych určitě objevila jen ceduli s nápisem "čerstvě natřeno- nesedat". Natáhnu
nohy do cesty, hlavu zakloním a opřu o zdemolované opěradlo, zavřu oči a snažím se
snít. Jak se zdá, dnes mi nepůjde ani to. Nenechavé jarní paprsky se mi derou do očí
i skrze sklopená víčka. Přestože vidím optimistickou oranžovou zář, napadají mě
jen tmavé myšlenky.
"Nikdy nenajdu někoho, kdo má oči, kdo si chce užít oranžové světlo
jarního slunce skrze přivřená víčka. Nikdy nenajdu někoho, kdo má uši, kdo uslyší
drnčet kolečka dětského kočárku po asfaltovém chodníku parku. Nikdy nenajdu někoho,
kdo neuteče, i když bude lavička čerstvě natřená. Nikdy nenajdu někoho,..."
"Ehm..je to každopádně velice originální, ale...ale, víte, moc se to
nehodí. No, nemračte se. Do jaké kolonky si to tady mám napsat? Prodám? Koupím? Nebo
snad Vyměním? Ne, nemám kolonku, tudíž neotiskneme...pojďte si další!"
Nohy naráží na oblázky. Do uší mi šumí modrá píseň vody. Všude
kolem kvetou první jarní květiny a já mám chuť lehnout si na chvíli mezi ně.
Nakonec neodolám a natáhnu se do trávy. Zavřu oči a nechám mluvit vlnky. Tak mě
napadá...
"Čeká na mě někdo, kdo má oči, kdo vidí až na dno i v kalné vodě?
Čeká na mě někdo, kdo má uši, kdo uslyší vykvétat první jarní kytky? Čeká na
mě někdo, kdo neuteče, i když ho ostré kamínky budou píchat do bosých
chodidel?"
"Ne a ne a ne...Už jste dneska druhý cvok! Vy jste se snad proti našemu
denníku spikli. To mám kvůli vám bláznům, které chytá jarní horečka, zřídit
novou rubriku? Ha, už to mám. Mohla by se jmenovat třeba "Pro vlastníky smyslových
orgánu" nebo...Ale to je přece jedno! Ať už vás tu nevidím! A řekněte svým
známým, ať se neopováží přijít!"
Nohy nestíhají kopírovat terén. Určitě už mám na patách puchýře. S
nadšením bláznům vlastním uvítám známou zelenou lavičku. Ne, je obsazená! No co,
sednu si, dva se sem snad vejdou. Potichu si mumlám: "Hledám někoho, kdo má oči."
Slyším tichý hlas: "Někoho, kdo v nich bude mít stejné slzy jako já,
když mu všude odmítnou otisknout inzerát." "Hledám někoho, kdo má uši."
"Někoho, kdo vždycky zachytí první slova mého přání a sám je doplní."
"Hledám někoho, kdo neuteče.." "Neuteču, ani když to bude moje šance,
jak neklesnout až na dno." "Hledám někoho..." "Někoho, kdo je
stejný blázen jako já a neváhá si sednout na čerstvě natřenou lavičku."