|
Listopad odešel,
zima je pryč,
jaro se blíží,
však v mysli mojí...
Tma, zima vládne tam,
když vládcové temnot,
přicházejí.
Nevidět neslyšet,
necítit vůni buchet,
toužím jen zahlédnout,
bílé světlo na konci...
Ach ta ubohá sebelítost...
Život mne ranami stíhá,
kterým jsem se naklonil,
a teď pláči,
ubohý jsem stín,
stín z trosky co před lety,
naděje vzdala se,
že své sny uskuteční...
Ach ta ubohá sebelítost...
Směji se tobě,
směji se všem,
a pláči nad sebou,
hledím skrz černou clonu,
co růžovou se zdá.
Věren heslu doby,
bavím se dobře já,
netoužím jít,
jen líně hnít...
Ach ta lenost ubohá...
Ach ty verše ubohé...
Promarněný čas,
a je to tu zas,
kolotoč černý,
na kterém stojí stín,
stín duše zvrásněné,
co pozřela blín.
Ach ta sebelítost ubohá...
Ach ta pýcha ubohá...
A lenost, ubohost...
Žijeme jedenkrát,
na tomto světě,
než se já naději,
bude vše pryč.
Zemřeme a prach,
co zbude tu po nás,
dá život dalším...
Tvorům ubohým...
Ach ta povrchnost ubohá...
|