Nešťastný elf

Skrz hustý les se prodíraly první sluneční paprsky, jež svými zářivými prstíky tančily po hladině jezera Nolwë. Kapky rosy se v trávě třpytily jako ty nejkrásnější perly a lehký vánek si pohrával s lístky stromů. Ptáčkové vesele švitořili a poskakovali ve větvích rozložitých stromů. Přicházel nový den..

Lesem se mihl stín postavy tak sličné, že i husté křoviny před ním ustupovali a v poklidu vyčkávaly až projde. Černé vlasy mu splývali přes ramena a jeho jasně zelené oči byly plné strachu. Strachu z budoucnosti. Šel s hlavou skloněnou a pohroužen do svých myšlenek, z nichž jej nemohlo nic vyrušit. Zastavil se před jezerem a usedl do trávy. Dobře znal toto místo. Často sem chodíval se svými přáteli, a právě zde poznal i svou první lásku. Bohužel, ty časy se už nikdy nevrátí.

Nyní sem však přicházel pro radu. Něco těžkého a krutého tížilo jeho dobré srdce. Toužil vědět, co ho trápí a před čím nemůže uniknout ani v myšlenkách. Začal vát silný vítr, stromy se náporem větru skláněly k zemi a vlnky jezera mu smáčely prsty u nohou. Vstal a přistoupil blíže k jezeru a pohlédl na něj. Vítr se utišil a ptáčkové přestali zpívat své písně o štěstí. A v tom z hloubi jezera začaly vystupovat obrazy. Nejprve byly zahaleny hustou mlhou, ale po chvíli začala ustupovat a vše se vyjasnilo. Nejdříve viděl spoustu zmatených výjevů ze svého dlouhého života a pak.. viděl jen zlo, strach, smutek a bolest.. viděl válku. A také jeho národ, krásný, odvážný a moudrý a proti němu obrovské šiky skřetů. A také sebe. Seděl sám uprostřed bojiště, hlavu v dlaních a plakal. Ne proto, že je to jeho poslední chvíle na této nádherné zemi, ale proto, že zlo zvítězilo. První slza dopadla na hladinu a vše zmizelo. Ach, tolik let žili v míru. Jeho myšlenky ho zavedly daleko do minulosti, do doby, kdy byl ještě malým elfíkem. Vybavoval si všechny své vzpomínky, ať už dobré či zlé. Když skončil, rozhlédl se po krajině, jež ho obklopovala a vykročil..

V tom jezeře, v němž nalezl své štěstí, nalezl i svou smrt.