Pokusná duše

Pokusná duše

Říkají jí, že je němá, hluchá a taky mentálně retardovaná. K smíchu. Aneta jim jen neukazuje, co umí. To oni jsou zaostalí.
Myslí si, že jim nerozumí. Přitom pořád říkají něco jiného, než si myslí. Kdo jim pak má rozumět?
A kdyby jim Aneta řekla, že doopravdy vidí jejich myšlenky, řekli by jí: ty bláznivá a mysleli by si: to je divné a strašidelné dítě. Báli by se, že mluví pravdu.
No, oni tomu říkají číst myšlenky. Ale to není totéž. Aneta se vždycky usmívá, když slyší o čtení myšlenek. A lidi kolem tak utvrzuje v tom, že je divná.
Směje se jen tak… kdyby věděli…
Myšlenky nejdou číst, tedy ne ty opravdové. Jistě, ty, které člověk zformoval do slov, jdou téměř přečíst, i když se nepodobají tištěnému slovu. Hlouběji jsou jen pocity a obrazy. Někdy není o co stát. Anetě se ty věci zarývají do mysli a trvá dlouho, než se jich zbaví. Proto se na některé lidi schválně nedívá.
Hmmm… Máma ji nenechává dívat se na zprávy a na filmy, kde je násilí. Kdyby věděla, že Aneta vidí mnohem horší a šílenější věci v hlavách obyčejných kolemjdoucích, asi by ji trefilo.

Včera Aneta četla o telepatii. Našla tu knížku v tátově knihovně, zastrčenou až dospodu. Nepochybně se za ni táta styděl. Byla nevědecká…
Aneta však zjistila, že je dobře napsaná. Skoro pravdivě. Všechno možné o paranormálních jevech, telekinezi, o lidech s takovými psychickými schopnostmi, jako má Aneta… Jenže ve skutečnosti nepotkala nikoho, kdo by uměl to, co ona. Až na Vrísku a to není člověk.
Táta jí s tou knihou přistihl. Nebo se spíš přistihnout nechala, vždyť Anetu je těžké překvapit. Vzal jí ji. Bál se, že ji roztrhá, počmárá, zničí...
Myslí si, že je jen duševně zaostalé děcko, které je navíc hluchoněmé, takže logicky nemůže umět číst.
Aneta se smála a on ji poslal spát, rozpačitý a zmatený. Nevěděl, čemu se směje.
Aneta číst umí. Už od dvou roků. Jen to nedělá nahlas, takže jí říkají zaostalá. Nemusí ani chodit do školy. Všechno, co potřebuje vědět, je v tátově knihovně. Jistěže vidět pětiletou holčičku, jak si listuje třeba v Šípu času a zamračeně prozkoumává absurditu Schrödingerovy kočky, musí být pro dospělé zarážející. Proto se snaží číst potají, Vždycky to nevyjde, viz včerejšek.

Dneska jde Aneta s tátou do ústavu. Často ji s sebou bere, aniž by ho musela prosit. Stejně ji považuje, jako všichni ostatní, za němou. Takže si stoupne do předsíně, obutá a oblečená a podá tátovi aktovku. Někdy to nevyjde, jen si aktovku vezme, pohladí ji po hlavě a řekne: někdy jindy, jo?
A myslí si: budu muset přeočkovat krysy. Nebo: jsem zvědavý, jestli dostanu přidáno. A: ta nová asistentka je fakt sexy, jak se jmenuje?
Pracuje v laborce a Aneta musí být hrozitánsky hodná a způsobná, ničeho se nedotýkat a tak. A stejně si tátovi spolupracovníci myslí, že je hloupý, když ji s sebou vodí. Jenže on na ně kašle. To se Anetě líbí. Ona také kašle na lidi, když se jí smějí, nebo jí nadávají.
V laborce v ústavu se jí nikdo smát neodváží. Myslí si a představují, že by se na ně táta zlobil. Takže ji chrání otcova vážnost. Také dobré.
Aneta se smí dívat, jak v legračních skleněných budkách – říká se jim terária – běhají bílé myšky. Na polici nad každým teráriem visí cedulka, která říká, co je to za myš, jak je stará, co se s ní děje a tak. To Anetu nezajímá. Navíc jí táta zakázal se čehokoli dotýkat. Smí se jen dívat.
Táta se bojí, aby něco nerozbila, někde hloub je ale představa Anety nemocné a umírající a také bakterií a mikrobů, kteří to způsobili.
Anetě to nevadí. Nepotřebuje se věcí dotýkat, aby je prozkoumala. A s Vrískou se domluví i přes sklo terária.
Ano, Vríska je myš. Aneta ví, že kdyby začala mluvit a řekla otci, že je Vríska její kamarádka, považoval by to za výmysl. Mnoho dětí má vymyšlené kamarády, když je nouze o ty skutečné. Nebo se kamarádí třeba s plyšovým medvídkem.
Jenomže Vríska je opravdová. Je bílá, její kožešinka je jemná a oči má jako červené kapičky. Někdy se lesknou tak, že to vypadá, jako by uvnitř Vrísčiny hlavy vzplály ohně.
Spřátelily se jednoduše. Aneta jednou přišla s tátou do laborky, položila mu aktovku na její místo vedle stolu a šla se podívat na myšky. A zjistila, že jedno dříve prázdné terárium obydlela Vríska. Napřed jí překvapilo, když k ní myška začala vysílat obrazy. Moc jim nerozuměla. Ale Vríska se rychle učila a druhý den už Anetě dovedla ukazovat věci, kterým rozuměla. Vrísčino vidění Anetu udivovalo. Zvířatům se do myslí nikdy nedívala, byly příliš odlišné. Vríska byla výjimkou, ale ne tak docela. Obrazy a pocity… Šedomodré vidění, trochu zakřivené. Vnímání tepla, pachů. Strach, chlad skla. Všude kolem odrazy. Tvář. Holá pokožka, odlesky bílé a modré.
Aneta zavrtěla hlavou. Takhle ji Vríska viděla. A jak viděla sebe? A ostatní myšky?
Po čase se dokázaly domlouvat, nalezly společnou řeč. Aneta si překládala Vrísčiny myšlenky do lidštiny.
Vríska jí prozradila, že všechny bílé myšky mají jedno vědomí. Když zemře jedna, pocítí její ztrátu všechny. Když se jedna narodí, přibude další čidlo, oddělené a přesto připojené. Vríska v tomto uspořádání představovala odchylku, zmetek. Měla navíc vlastní vědomí a zvláštní schopnosti.
To je sblížilo. I Aneta si někdy připadala jako zmetek. Pohybovala se mezi lidmi, kteří ji nechápali. Oni byli normální, ona byla odchylkou. Věděla to.
Dokážeš mnohem víc, než si myslíš, říkávala jí Vríska. Dokážeš veliké věci. Já zůstanu zavřená za tímhle sklem a také tu zemřu. Ty jsi ale člověk a to znamená moc. Změň svět. Změň svět a smaž z něj bolest a utrpení.
Chceš po mě, abych byla spasitelkou? ptala se Aneta bezeslov. Jenže tyto její představy na Vrísčiny narážely. Myška mínila něco jiného, ale Aneta to nedovedla pochopit.
Je tu hodně bolesti, ukazovala jí dál Vríska, hodně a hodně zbytečné bolesti. Udělej, ať zmizí ze světa. Ty to dokážeš.
Nevím jak, Aneta se cítila bezradná. To taťka se snaží vynaleznout lék, který by všem lidem ulevil.
V tom byl problém. Táta při své práci zabíjel zvířata. Nechával je umírat na naočkované choroby. Aneta chápala, že je to nutné. Musí zjistit, jak bude jeho nový lék reagovat. Jenže Vríska na to nechtěla přistoupit.
Když už nás obětuje, měl by nás mít v úctě, ukazovala Anetě. Ne nás brát jako věci.
Tohle mám lidem vysvětlit?
Ano.
Ale jak… nechci s nimi mluvit. Jsou příliš hloupí. Omezení. Nic nepochopí. Mysleli by, že blázním, nebo by mě zkoumali. Jako vás.
Máš schopnosti. Máš ty schopnosti! Dokážeš, co budeš chtít. Můžeš změnit svět.
Nechci… proč?
Protože pak se změní i všechny ostatní světy.
Je jich víc? Jak to víš?
Jednou to poznáš, poznáš možnosti, cesty… Až poznáš, kdo jsi, člověčko, dokážeš všechno. Dokážeš procházet světy a cesty se ti otevřou.
Nerozumím ti…
Jednou…, povzdechne si Vríska myščí řečí.
Aneta se rozzlobí, myška ví víc, než jí říká a z nějakého důvodu to tají.
Jednou, jednou…
Aneta se zlobí i na sebe, že je hloupá.
Budu víc číst, umiňuje si, i když ví, že v knihách je ukryta jen část tajemství. Ta méně podstatná část. Více je v ní samotné. Jenže poznat sebe sama je nesnadné.
Aneta často opakuje otázku: kdo jsem? Někdy jí připadá, že přišla z jiné doby, z jiného času, z jiného místa. Někdy zas myslí na to, že se v jejím případě přihodilo něco, co se přihodit nemělo. Nikdy nemyslí na své schopnosti jako na dar. Spíše na prokletí.
Kdyby věřila v Boha, toho fousatého dědečka, sedícího na mráčku, možná… možná by se cítila vyvolená. Jako Johanka z Arku, nebo Bernadetta, holčička, jíž Panna Marie ukázala léčivý pramen. Jenže ve vesmíru není žádné nebe, žádný ráj, to Aneta ví. Vesmír je nekonečný, tmavý a studený. Jestli je v něm někde místo pro zlaté křeslo, shovívavého dědečka, který by sledoval lidi, pak o tom Aneta neví.
Stojí před Vrísčiným teráriem a přemýšlí. Cítí se vratce, nejistě.
Mnoho světů… jak to myslela? Mnoho světů uvnitř člověka? Nebo někde vně? Myslela paralelní světy? Vzdálené planety? Světy v lidském srdci? Komenského, nebo spíš Tolkiena? Kde hledat?
Aneta se dívá na Vrísčino terárium. Čtyři skleněné stěny. Veliké asi jako krabice od bot. Sterilní, čisté. Pítko na stěně. Odměřené dávky potravy. Aneta si uvědomí beznaděj, kterou musí myška uvnitř cítit. Ona sama by se v takovém vězení zbláznila. Bušila by hlavou do stěn, až by si ji rozbila. Hlavu, nebo sklo.
Ty, vyšle k Vrísce opatrnou myšlenku. Ty navštěvuješ jiné světy?
Představa: krátká, zelená tráva, šťavnatá a vonící tak silně, že se z toho hlava točí. Nekonečné nebe, obzor táhnoucí se do dálky. Svěží vzduch. Hlasy ptáků.
To je odpověď?
Když znáš cesty, nemusíš žít jen v jednom světě, ozve se myška.
Cesty… Dřív jsem myslela, že je znám, přemýšlí Aneta. Když jsem se narodila, věděla jsem všechno. A byla jsem… byla jsem vším. Žila jsem v těle hada, plížícího se vlhkou tmou a v těle vyzáblé lišky, ojídající v poušti z podivných stromků podivné hlemýždě. Dítětem, ženou, stařenou. A znala jsem i Boha. Teď už nevím, nevzpomenu si…
Až to dokážeš, otevřeš své dveře, nabádá ji Vríska.
Aneta se chystá odpovědět, ale otec jí bere za ruku, půjdou se naobědvat. Aneta zklamaně protáhne obličej.
Táta vrtí hlavou a ptá se, co na těch myších máš, prosím tě, vždyť se na tu jednu díváš celý dopoledne.
A uvnitř pláče. Lítost, vztek. Nechce mít hloupou, postiženou dceru. Aneta by mu nejraději řekla, jak je to doopravdy, ale mlčí. Neznámý pocit jí svírá rty.
Obědvají guláš. Aneta nechává svou porci nedotčenou a uždibuje rohlík. Nikdy jí nechutnalo maso. Když v ústech rozmělňovala jeho vlákna, vylučovala se z něj pachuť a jí v mysli vyvstávaly obrazy plné krve, strachu a křiku.
Nemůže se dočkat, až se vrátí za Vrískou. Musí si toho tolik říct…
Pokouší se s ní domluvit na dálku, někdy to dokáže: zjistit, co si myslí člověk na druhé straně ulice, nebo uvnitř v domě… Ale tady je moc šumu, vzduchem létají umělé obrazy, čísla, hučení a cvrkot elektronických zařízení, atmosféra je přehuštěná miliony bitů informací. Aneta odolává pokušení zacpat si uši a vyběhnout ven. Musí na to přestat myslet, vypnout své vnímání. Dokáže to, když se soustředí.
Kráčí za otcem zpět do laborky, trochu toporně. Cítí se strnulá a nejistá…
Obraz – tenký most přes propast, Aneta po něm kráčí, bosé nohy, dole hlubiny a věci, které nikdy neviděla. Neznámo. Veliké neznámo, dobývající se do ní. Nechce ho do sebe pustit, ještě ne…
Táta přeočkovává některé myši, Aneta si zatím kreslí u jeho stolu. Na papír, který má z druhé strany spousty údajů, čísel a dat. Aneta je nečte, i když by jim rozuměla. Ale nezajímají ji. Kreslí divné věci, tátovi se nikdy nelíbí, i když ji nahlas chválí. Kola a kruhy, obrazce. Symboly řecké abecedy. Symboly azbuky. Jednou napsala na papír celé sdělení arabským písmem, zkoušela, jestli tomu táta bude rozumět. Jenže ten viděl jen podivné klikyháky. Když si pak myslel, že ho Aneta nepozoruje, papír zmačkal a vyhodil. Bál se.
Píše řecky. Ελευτερια. Svoboda.
Přemýšlí. Mít tak svobodu procházet světy. Co ji tu drží? Co je zámek na dveřích?
Netrpělivě čeká, až táta skončí. Nechce vědět, na co myši očkuje, proti čemu. Nebo jakou nemoc jim z injekční stříkačky vpouští do těla. Když k ní informace dolehnou, snaží se je zapomenout. Nechce být jako on.
Konečně se vrací ke stolu, ve svém bílém plášti Anetě připadá nevýrazný a ošklivý. Bledá tvář. Nazelenalé kruhy pod očima. Zdá se být nemocný, ale je jen unavený. Moc pracuje.
Aneta mu uvolní místo na otáčivé židli. Popsaný a pomalovaný papír hází rovnou do koše. Tátovi je to jedno. Něco škrabe do svého sešitu, propiskou. Aneta jde za Vrískou.
Najde myšku ležící na levém boku. Čelisti má rozevřené a těžce dýchá. Anetě se rozšíří oči. Když se naladí na myščinu mysl, cítí jen bolesti a křeče. Vrísčino vědomí, to vědomí, které obývalo myší tělo, je pryč. Možná v tom světě, kde tráva voní jako dobré jídlo a nebe je nekonečné.
Anetě prudce buší srdce. Tváře jí blednou. V očích se objevují slzy. Zatíná pěsti.
Aniž by se ohlížela po otci, odklopí víko terária a vezme zmítající se tělíčko myši do dlaní. Na polici pod teráriem začne blikat malá červená kontrolka a tátovi na stole zazní bzučák. Aneta klečí před policemi s terárii. Myška jí tuhne v dlaních, je to jen kus masa, neživé tělo. Není koho se zeptat.
Když ji otec trochu hrubě postaví na nohy a vezme jí mrtvou myšku z ruky, Aneta má tváře mokré slzami.
„Co děláš,“ křičí táta, obličej mu rudne, ve svém vzteku a strachu je podobný opici. „Mohla jsi se nějak nakazit, co kdyby tě kousla, jsi tak pitomá, že ani tohle nechápeš?“
Aneta couvá, táta jí mává před obličejem mrtvou myší. Do dveří nahlížejí hlavy ostatních zaměstnanců, vědců i laborantů. Podivují se, smějí.
Procházka konečně zjistil, že děti a zvlášť mentálně retardované, nemají ve vývojové laboratoři co dělat…
Aneta cítí jejich myšlenky, jízlivé, posměšné. Nenávidí je. Ale je příliš smutná, než aby si uvědomovala vztek. Zastaví se, namíří prstem na otce.
„Můžeš za to ty,“ řekne a všechno ztichne. Vzduch ztuhne, je tvrdý, hrdla pozorujících se stáhla. „Zabil jsi Vrísku. Pořád zabíjíš. Jsi hloupý. Já odcházím.“
Víc toho nepotřebuje říci. Otec lapá po dechu, vrhá se k ní, aby ji zastavil.
Aneta hbitě proklouzne hloučkem oněmělých lidí u dveří a běží tichými, bílými chodbami výzkumného ústavu. Proběhne vrátnicí a běží po ulici. U šedého chodníku, lesklého od deště, který právě ustal, zastaví autobus. Aneta naskočí, vmáčkne se mezi lidi, cítí jejich teplo. Autobus odjíždí a Aneta s ním.
Dívá se do ulic, plných všedního světla a života. Snaží se zahlédnout na nebi duhu, slunce září nad mraky. Žádná duha, jen modrošedé nebe.
Nechává slzy volně téci po tvářích. Před ní je čas, neznámo se otevírá. Dveře světů… Jakoby je odemkly slzy, jakoby je odemkly emoce. Stačí se natáhnout po klice.