Noční procházka 1

Mám ráda noc. V noci chodím hrozně ráda na procházky. Za město, k lesu. Zahleděla jsem se na nebe, kde se třpytil měsíc v úplňku. Pokračovala jsem dál bahnitou cestičkou po okraji lesa. Ticho náhle proťalo psí zavytí. Bylo blízko. Velmi blízko - už jsem slyšela i štěkot. Zněl zuřivě - spíš jako vrčení. Najednou mi přestal noční klid připadat příjemný. Pokoušela jsem se sama sebe uklidnit, ale nešlo to. Nesmysl...už dávno jsem se přece přestala bát tmy! Stromy se ve větru zlověstně houpaly. Otočila jsem se a šla (skoro běžela) zpátky. Náhle se přede mnou z houští vyřítil obrovský černý pes. Oči mu rudě žhnuly a se skloněnou hlavou se ke mně přibližoval. Ucouvla jsem. Zavrčel. Skočil. Upadla jsem pod vahou jeho těla. ,,Nech!" ozval se mužský výkřik. Pes (určitě pes, vlk by to snad být nemohl) poslušně slezl, ale dál na mě zle vrčel. Postavila jsem se. Kruci... Jsem celá špinavá! napadlo mě. ,,Asi se to bude muset vyprat," řekl muž za mnou. Čte mi myšlenky? Nemožné! Otočila jsem se. ,,Proč si myslíte, že to není možné? Dřív jste tomu věřila... přála jste si to," na chvíli se odmlčel, ,,nemám pravdu? Chtěla jste potkat upíra... skutečného upíra. Jako jsem já." Měla jsem strach. Děsný strach těkala jsem očima po okolí a chtěla někam prchnout. Hlavně pryč. Pryč od toho strachu. To nemůže být pravda! To je nesmysl! ,,Myslíte?" Chytil mě za ruku. Přeběhl mi mráz po zádech - ne usadil se mi v celém těle a nechtěl zmizet. ,,Prosím... nechte mě... prosím," zašeptala jsem. ,,A proč bych měl?" usmál se, přičemž odhalil bílé špičáky. Ztuhla jsem a chtěla umřít. Nebo aspoň omdlít. Druhou rukou mě chytil kolem pasu a přitiskl mě k sobě. ,,Ne, vy neumřete. Dnes ne. A než omdlíte, bude to ještě chvíli trvat," znovu se tak zle usmál. Pohladil mě po vlasech. V očích jsem měla slzy. Rozepnul mi bundu a hladil mě po odhaleném krku a po rameni. Přitiskl se ke mně ještě pevněji. Dlouze mě políbil na rty. Jazykem jsem se dotkla zubů v jeho puse. Byly hrozně špičaté... Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. Byl to nesmysl. Úplný nesmysl... Upíři nejsou! NE! ,,Ale ano. Nemá smysl si cokoliv namlouvat," zašeptal mi do ucha. Sjel rty ke krku. Kousl. Slabě jsem vykřikla, nikdo by to nemohl zaslechnout, kromě něho. Pil moji krev. S každým novým douškem jsem slábla. Ale stejně jsem nechtěla aby přestal. Před očima se mi rozprostřela rudá mlha. Pořád houstla a příjemná bolest na krku nepřestávala. Slastně jsem přivřela oči. Držel mě v náručí a pil...pil... Až příliš brzo skončil. Pustil mě. Spadla jsem k jeho nohám. Zesláblá a neschopná pohybu. Ještě nade mnou chvíli stál - viděla jsem jen jeho tmavou rozmazanou siluetu - než spolu se svým ,psem´ (spíš vlkodlakem; byl přece úplněk) splynul se stíny zmizel v lese. Potom jsem konečně ztratila vědomí.