Světlo Löniru - kapitola 12

U bran Darlatanu

Den poté Sturnus vyslal dvacet zvědů, mezi nimi snad jen čtyři z těch, s nimiž jednal včera. Všiml si, že příkladu chlapce Danera následovali Farin s Darésem a medvědí muž.
„Možná škoda, možná prospěch,“ pomyslel si.
Před novou výpravou pronesl zapálený projev a donutil Vespertina, aby také řekl pár slov. Poté se vší slávou doprovodil dvacítku ozbrojených mužů až k městským branám. Dokázat svou dobrou vůli a své nadšení mu nikdy nebylo zatěžko. Navíc byl v dobré náladě: v noci přinutil nešťastného archiváře, aby mu vyhledal písemnosti týkající se Anfu. Pak bylo třeba letmo tyto listiny pročíst a do rána měl hotový celistvý plán. Ten den ještě poobědval v paláci, ale k večeru už vyrazil k Anfu, s sebou dva oddíly vojáků.
Jak říkal, není nad to, když se věci řeší hned a za tepla.

Druhá hospodská porada byla podstatně družnější, než ta Sturnusova. Vychytralý larden se radil jen sám se sebou, v hospodě U Fijeka se sešli všichni Vlci, kteří ještě byli naživu. Nebylo jich moc, kromě účastníků výpravy se dostavil jen gaverla Gelt, Reven, který byl jako jeden z mála ženatý a nemohl se pouštět do moc nebezpečných dobrodružství a pak ještě dva tři muži.
„No, koukám, že Vlci by potřebovali nějakou mladou krev,“ okomentoval to Darés, když si připili a posadili se.
„Neřekl bych, že u nás někdo stačí zestárnout,“ řekl Daner, kterého tu podle Darésovy předpovědi našli. „Je nás pár, ale jsme nejlepší.“
Ostatní se uvolněně zasmáli a napětí, které viselo ve vzduchu, ta bachratá pavučina, omotávající srdce úzkostí, bylo pryč.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se medvědí muž, neschopný dělat okliky, když je třeba se na něčem dohodnout. „Půjdeme tomu náfukovi pro ty náramky?“
„Víte, že ti, co je mají, si na ně dávají pozor,“ řekl Farin, „a to pořádnej. Nebude to nic lehkýho.“
„O to nejde,“ namítl Daner, „ nepamatuju se, že by se Vlci vyhýbali těžkým úkolům. Jde o to, že Sturnus neřekl, k čemu ty náramky potřebuje. Pokud není kouzelník, tak mu budou na nic. Ten chlap je nebezpečnější, než horský draci, na to nezapomeňte.“
„To je pravda,“ řekl zamyšleně Darés, „ přece je nechce jen proto, aby se na ně mohl podívat. Ale pokud není kouzelník, nic jiného stejně nesvede.“
„Tak máme tam jít, nebo ne?“ chtěl vědět medvědí muž.
„Počkej Tarane,“ ozval se gaverla Gelt, „o tom se právě bavíme. Pokud tomu rozumím, tak máte pocit, že s námi Sturnus nehraje čistou hru.“
„To není pocit, ale jistota,“ řekl Daner.
„Pak je to snadné. Najdeme královnu a zjistíme, jestli je opravdu šílená, jak ten larden tvrdil. Pokud ano, zaslouží si Sturnus omluvu. A když ne, můžeme pomoci jí. Pokud je živá a v pořádku, určitě jen nesedí a nečeká, co bude.“
„Pokud je živá,“ zamumlal Daner.
„Ale víme přece, jak to vypadá v Ernaku,“ řekl Farin, „za chvíli budou Tygři v Certhynii! A když nebudeme vědět, co a jak s těmi náramky, skončíme jako Severní Ernak.“
„Když jsme odjížděli, tak to vypadalo, že nepostupují,“ namítl Darés.
„Možná trochu zpomalili, ale jen proto, že se gaverlové konečně sjednotili a postavili se jim na odpor.“
„Držme se tématu,“ navrhl někdo. „Podle mě by bylo nejlepší se rozdělit. Kdo považuje za moudřejší jít hledat královnu, ať jde. Kdo myslí, že by spíš měl jít pro náramky, zítra u Sturnuse!“
„Lonel má pravdu,“ připustil medvěd Taran. „Ale já půjdu za královnou. Nějak mi přijde důležitější, než ty skřetovský náramky.“
„Dobře, kdo tedy půjde hledat Vivianu?“ zeptal se Daner. Přihlásil se Taran, Farin, Gelt a po chvíli váhání i Darés. Reven prohlásil, že ho Cottie, jeho žena, nebude chtít pustit nikam a tak zůstal stranou.
„Kde začneme?“ zeptal se Daner své skupiny, když vyšli před hospodu.
Byla teplá noc, plná náhlých záblesků měsíců i nečekaně temných stínů. Ve vzduchu se vznášela vůně ohně a mokrého kamení. Nikomu se nechtělo opouštět Nomitur, trmácet se po nepohodlných stezkách, moknout a pak se péct na slunci, hladovět a žíznit, jedním slovem cestovat.
„No, Sturnuse bych se ptát nechodil,“ pokusil se Farin o vtip. Nikdo se nezasmál.
„Budeme muset jít podle čuchu,“ řekl Darés, „a ten ty máš, Danere. Pamatuješ, jaks nám v tom skalnatým pekle na Freklanskejch hranicích zabránil jít do průsmyku k vodě? Jak jsme pak zjistili, že tam hlídkuje celá armáda těch tygřích zuřivců? Pak jsi řekl něco, jako že jsi měl divnej pocit. Dodneška nechápu, jaks to mohl vycítit.“
„Nebo ještě za Chrysaéta,“ přidal se Farin, „před Žlutou dolinou, Daner povídá: tady se něco semele. A taky jo. Za necelou půlhodinu se objevili ti loupežníci. Tenkrát to Reven schytal šípem do zadnice a měl hroznej strach, že nebude moct s Cottií mít děti.“
„No, občas mám něco jako předtuchu,“ řekl Daner tiše, „ale aby mi to pomohlo určit, kde je teď královna… Možná… možná bychom měli jet na západ.“
„Proč? Myslíš, že tam je?“ zeptal se Taran.
Oči vykulené, přešlapoval na místě, jako by Daner právě předváděl nějaký záhadný trik.
„Ne, tohle není předtucha, nebo nějaký čuch,jak říká Darés. To je spíš-„
„Logická úvaha,“ doplnil Gelt, „říkáš si – proč by královna, která byla zbavena trůnu, cestovala do Ernaku, kde nenajde své lidi a kde se navíc válčí? To by opravdu musela být blázen. Nejspíš se snaží dostat co nejdál od Nomituru, z dosahu Sturnusova. Pokud není ve Fulicii nebo Meropsu, pak bude v západní Certhynii. A já osobně nevěřím, že by odešla do jiné země, dokud si je vědoma nebezpečí, které Certhynii hrozí.“
„Takže zítra vyrazíme na západ,“ povzdechl si Daner. „Bude to opravdu štěstí, když ji najdeme, protože stejně tak dobře může být na jihu.“
„Řeklo se západ, jedeme na západ,“ řekl pevně Taran.
A na tom zůstalo.

Tráva nebyla špatnou stravou a děda Jelínek se brzy naučil rozeznávat mnoho druhů. Osobně upřednostňoval mladou, křehkou travičku, jemnou a rostoucí v hustých trsech na lesních paloucích. Měla pikantní chuť, dobře se žvýkala. Na zasycení ale byla lepší obyčejná luční tráva, nejlépe mladá, světlezelená a hladká. Dále bylo možno jíst květiny, podobné sedmikráskám, jen s modrými okvětními lístky. Ty si schovával jako zákusek. Naučil se vyhýbat ostřici a suché, tvrdé trávě, která rostla na větrných pláních. A když jednou omylem snědl stéblo modročerné rostliny, rostoucí mezi černými borovicemi. Viviana s Andrejem tenkrát museli celý den čekat, než děda přestane tvrdit, že letí, že je zakopaný pod zemí, nebo že se proměnil ve strom. Dál mohli vyrazit, teprve když děda přestal mávat křídly a stěžovat si, že mu silný vítr zláme větve.
Jinak se mu v Certhynii líbilo. Zpočátku si stýskal po svých oblíbených televizních pořadech, ale nakonec uznal, že má mnohem čistší myšlení, než když mu mozek zahlcovaly stovky bezcenných informací. Aby nezahálel, začal se učit Certhynijské názvy měsíců a doloval z Viviany historii země, což ji uvádělo do nemalých rozpaků, když si nemohla honem vzpomenout letopočet bitvy u Learnu, nebo jména sourozenců krále Tristise.
„Áááá, královna a nezná dějiny vlastní země,“ vykřikoval děda vítězně.
Pak se ho Andrej zeptal, jestli ví, kdy byl podepsán Vestfálský mír a jaké následky to mělo a děda zmlkl, třebaže ho později Andrej zaslechl, jak si mumlá pod vousy něco o neúctě k prarodičům a o tom, že od takového chování je jen krok k dědovraždě.
O současné situaci v Certhynii se ale děda bránil cokoli slyšet a vždy, když na toto téma přišla řeč, začal mluvit o tradici výroby slivovice na Moravě, nebo o ušlechtilých plemenech králíků.
Andrej se na rozdíl od svého předka zajímal spíš o současnost; minulost se mu zdála tím nedůležitější, čím víc mu toho Viviana vyprávěla o Čtyřmezenském kralovrahu, o dění v Ernaku a o lardenském převratu.
Pátý den cesty dorazili k Hornovu, městu na pomezí Kalatanského a Borského kraje. Do města nešli, přes dědovy toužebné poznámky; utábořili se v kopcích kus odtud a Viviana vyslala Andreje, aby nakoupil potřebné věci. Peněz měla dost, než odešla z paláce, vzala si dostatek na živobytí a pak ještě prodala Fyowu.
„Rád bych zase jednou zašel mezi lidi,“ povzdechl si děda, když Andrej odešel.
Viviana chystala ohniště a obrátila se k dědovi s náručí plnou suchého dřeva, které nasbírala v blízkém lesíku. S rachotem je shodila na hromadu.
„Myslíš, že já ne?“ řekla. „Ale já jsem vyhnanec, Andrej viděl hned ve Vercei tu vyhlášku, a ty jsi kůň, který má na sobě černé a bílé pruhy. Co s tím můžu dělat?“
Sklonila se nad ohniště a začala stavět hranici. Děda si všiml, že se jí třesou ruce a pomyslel si: „Chudák holka, taky to nemá lehký.“
„Vždyť já jsem si jen tak postěžoval,“ řekl.
Viviana vzhlédla a usmála se.
„Já se nezlobím. Vaší rodině přinesla Chodba jen samé potíže a já jsem jedním z nich.“
„Samé potíže,“ opakoval děda zadumaně, „tak bych to možná ani neviděl. Ale jestli jo, tak vy ste zatraceně hezká potíž, Viviano.“
Dívka se zasmála, aby zakryla rozpaky. Ještě nikdy se jí nedvořila zebra a není divu, že ji to vyvedlo z míry. Oheň se jí podařilo vykřesat až na pátý pokus a ještě jí málem zhasl.
Povzdechla si a posadila se. Už aby byl zpátky Andrej. Necítila se dobře, když musela být s dědou Jelínkem sama. Vlastně o něm nic nevěděla, přestože o sobě pořád mluvil. Připadal jí tím záhadnější, čím víc žvanil. Jako by se pokoušel udělat určitý dojem a skrýt za ním něco jiného. Vždycky, když přišla řeč na něj a jeho minulost, začal o něčem jiném, vždycky, když přišla řeč na současnost a záhadné děje v Ernaku, začal o něčem jiném.
„Možná,“ napadlo Vivianu, „se stále trápí kvůli Karin a nechce si ji připomínat.“
To bylo dost pravděpodobné vysvětlení, ale Viviana by spíš odhadovala, že děda něco tají, něco, co se odehrálo velmi dávno a co nechce svěřit především Andrejovi.
Jak tak uvažovala, ani si neuvědomila, že se děda zvedl z trávy a pomalu se šoural k holému temeni kopce. Slunce procházelo druhou polovinu své pouti, neklonilo se ještě k západu, ale už nesálalo tak mocně a jasně. Nořilo se do mraků a znovu z nich vyplouvalo, vrhalo na zem své paprsky, jako by ji ohmatávalo, otevíralo třpytivé oko uprostřed mračen. Děda stál na vrcholku kopce, díval se do dálky, kde se v zamlženém obzoru nad šedomodrými horami tetelil bledě růžový vzduch, hrající chvíli oranžově, a zase modře. Zdálo se, že hledá v dálce tajemné rajské údolí a snad ho tam i vidí. Údolí, polité světlem, údolí, skryté všem pohledům.
Že už děda neleží u ohniště poznala Viviana teprve, když k ní vítr donesl jeho slova, tichá, ale překvapivě zřetelná: „Už bysme odtud nikdy neměli vodejít, jako je Bůh nade mnou, jen blázen by se vracel.“

Hornov byl jedním z Certhynijských měst, které se zrodily nedávno, buď za vlády Chrysaétova otce Crataega, kterému se přezdívalo Otec měst, nebo za samotného Chrysaéta. Oproti svým starším sourozencům měl výhodu poměrné čistoty, světlosti a vůbec jakési nevinnosti, jako dítě, neznalé hříchů života. Za Crataega rozkvétal architektonický styl nadržující světlosti, rozmáchlosti a velkoleposti. V Hornově se podepsal především na hlavní ulici, kolem které bylo celé město postaveno. Byla široká jako čtyři Nomiturské uličky, roubená řadou světlounkých buků a domů s velkými okny a tenkými zdmi.
Andrej se na hlavní třídě cítil nesvůj, ale protože zde byla soustředěna většina obchodů, nechtělo se mu zacházet do postranních ulic. Ploužil se kolem zdí, snažil se být co nejnenápadnější, ale stejně mu připadalo, že na jeho oblečení, jež tvořily značně utahané džíny a mikina s nápisem Nike, kolemjdoucí hledí příliš zkoumavě, příliš posměšně, příliš opovržlivě. Vlastně zalitoval, že si nepořídil nové oblečení hned po příchodu do Certhynie, ačkoli na to tehdy neměl myšlenky. Teď si připadal, jako by po dni práce na poli v jarní plískanici vešel někomu do parádního pokoje a prošel se po perském koberci.
Další problém byly samotné nákupy. Andrej vlastně nikdy nechodil nakupovat potraviny, to byla Karinina práce, a teď měl být do záhad nákupů zasvěcen v zemi, o níž si ještě před týdnem myslel, že existuje jen v jeho dávném snu. Měl peníze, Viviana ho ujistila, že má dost. Nevyznal se ale v cenách, pomalu ani nerozeznával hodnotu jednotlivých mincí.
Zdálo se mu, že jen vejde do některého z krámků, nebo přistoupí ke stánku na tržišti, poznají obchodníci, že on, Andrej, je oběť vhodná k ošizení. Cizinec, neznalý poměrů, podezřelý a ulekaný, takže nejspíš pronásledovaný.
„No a co,“ pomyslel si, „nebál jsem se vymlátit okna v celý tý pitomý škole a teď jsem podělanej z blbýho nákupu?“
Nasadil frajersky klátivý krok a přistoupil k prvnímu stánku. Koření, medovina, lektvary proti celé škále chorob a obtíží. Nakoupil podle seznamu, který ho Viviana naučila nazpaměť. Chvíli se pokoušel čelit narážkám ženské, které krámek patřil, na jeho poškrábaný obličej (synku, dyž si to pomažeš tímdle, tak nebudeš mít ani jizvičku, no co řikáš? Ženský se po tobě utlučou, obličej máš pěknej, jen ty šrámy, tak to kup, co?) až nakonec utekl. Vejvrtník, záhadný nafialovělý kořen, strčil do kapsy džínsů, váčky s kmínem, bobkovým listem a něčím, co vonělo jako skořice, nacpal do vaku, který koupil u vedlejšího stánku. Chvíli zkoumal sklenku s jakýmsi všelékem, ochutnal záhadné sušené listí (připomínalo mu canabis indica ) a musel ho vyprsknout, protože mu málem shořel jazyk. ( Později se dozvěděl, že jde o zizulník celivý, rostlinu, která zaceluje rány, ať jsou sebehlubší.)
Rozhlédl se kolem a když zjistil, že je na něj opět upřena pozornost, raději přestal zkoumat nákup a šel dál.
„Nejsem malý dítě,“ připomněl si nedůtklivě, „nakoupím to všechno a zmizím odtud.“
Vzpomněl si, jak při své první návštěvě Certhynie nakupoval na Nomiturském tržišti, jak se tam zdržel půl dne a ještě mu to nestačilo. Tady toho nebylo k vidění tolik, jenže Andrej potřeboval nabrat atmosféru jiného věku, který tu trval, potřeboval se zhluboka nadechnout a ucítit tu vůni, která naplňovala srdce rozkoší, vůni města bez automobilů, jedovatých továrních dýmů, slyšet na dlažbě klapot kopyt místo svištění pneumatik a zpěv nebo melodické lidské hlasy místo vyřvávajících rádií. Andrej se rád považoval za moderního člověka, ale tady žily jeho vize, jeho obrazy, které maloval v tom druhém světě.
Vzpamatoval se, potřepal hlavou a zjistil, že stojí před krámkem krejčího. Veliká cedule s kresbou muže v pestrém a složitém oděvu, budící úsměv svou naivní neumělostí, hlásala velkými písmeny – Šaty pevné, slušivé, Jarenda vám ušije.
Andrej pochyboval, že by uvnitř sehnal něco už hotového, chtěl se spíš poohlédnout v některém vetešnictví, ale cedule ho pobavila a spravila mu náladu.
Zbytek nákupů zvládl levou zadní. Koupil sušené nasolené maso, cestovní suchary (jen z pohledu na ně ho rozbolelo břicho), sůl, kelímek s husím sádlem; po delším vyjednávání se mu podařilo sehnat starší typ kuše se šipkami, nemotorné a těžké, ale musel se s ní spokojit a být rád, že mu ji majitel prodal. Stavil se i na dobytčím trhu a prohlédl si koně, těžké tažné valachy, mohutné černé býky se strašidelnýma očima a něžné oslíky s černými kříži na hřbetech. Chystal se zrovna zpět k městské bráně, když zaslechl hlas, jak volá slovo, které mu připomínalo nejhorší okamžiky života: „Deslönyle!“
Otočil se. Mezi hloučky lidí, proudících kolem oběma směry, nezahlédl žádnou známou osobu…
Ale to bylo jedno, protože silihkir přece může dostat každého... Andrej pocítil svíravý tlak kolem žaludku. Dobrý pocit z dnešního dne byl v háji, nebo ještě dál.
„To ne,“ žadonil v duchu, „prosím, bože, ať to není to, co si myslím.“
Zrychlil krok, město bylo najednou strašidelnější končinou než opuštěný dům, kde vržou prkna ztrouchnivělé podlahy a v oknech se objevují bílé tváře. Silihkir se mohl skrývat v kterémkoli živém tvor. Mohla to být buclatá měšťka, stojící na rohu, nebo pes, přebíhající ulici, nebo jeden z koní, které hnal k bráně muž v zaprášených šatech.
„Třeba se mi to jen zdálo,“ připustil Andrej, když napětí trochu povolilo. Zůstal ostražitý, ale pomalu začínal věřit, že šlo o omyl. Dokud se to neozvalo znovu, tentokrát blíž.
„Deslönyle!“
Andrej doslova nadskočil a městskou branou proběhl spolu se stádečkem koní. Neohlížel se, bál se, že by mu pukly oči, kdyby uviděl zakalený zelený pohled, o kterém slyšel od Viviany…
Dohnal honáka koní a zatahal ho za rukáv.
„Héééj,“ zvolal muž, zřejmě zvyklý volat na své koně, „héééj, co máš?“
Andrej zašátral v kapse, vytáhl hrst zlatých mincí.
„Potřebuju ňákýho z těch koní, něco klidnýho, ale rychlýho…“
„To to tak spěchá?“ zeptal se muž a zastavil. Měřil si Andreje studeným šedým pohledem.
„Jasně,“ zašklebil se Andrej a rychle uvažoval, jestli se ještě dokáže udržet na koni, který je navíc neosedlaný… Ať už ano, nebo ne, udělá cokoli, aby měl šanci uniknout tomu hlasu.
Honák pokýval hlavou, hodil rameny nazad, a plivl do prachu cesty. Jako zkušený handlíř byl zásadně proti takhle rychlému prodeji, ale ten kluk vypadal, jako by ho honil horský drak. Možná se nic nestane, když mu vyhoví.
„Tak rychlýho a klidnýho, jo?“ zeptal se. „Jo, to si musíš vybrat. No tak, héééj, stůůůj!“
Poslední věta patřila živé bílé klisně, která se nezastavil jako zbytek stáda, ale pohazujíc hlavou kráčela pořád dál.
„Co třeba ta?“ zeptal se Andrej spěšně. Bál se, že se co nejdřív zase ozve ten hlas.
„Ta bílá? Jo, tý řikam Říčka. Vona ale není pro každýho, má svojí hlavu… no tak, stuj, ty potvoro…“
Několika skoky klisnu dohnal a dlouhým prutem ji lehce švihl přes plece. Zafrkala, hodila hlavou, ale obrátila se a vrátila se ke stádu.
„Tak prodáte, nebo ne?“ Andrejovi už bylo všechno jedno, jen být co nejrychleji odtud.
„Ty si blázen, co? No, ale když ti uteče, tak nebudeš za mnou chodit a něco…“
„Ne, dejte mi jí a už mě neuvidíte!“
„Dobře, dobře, tak sem dej peníze…“
Andrej mu vysypal zlaťáky do nastavené dlaně, proud cinkavého bohatství. Viděl, jak honákovi zasvítily oči, vteřinu váhal, nemá-li využít příležitosti a toho bláznivýho kluka pořádně natáhnout, ale pak Andrejovi polovinu vrátil.
„Za to bys měl dva, hochu…“ řekl jenom. Odmotal provaz, který měl stočený v několika vrstvách kolem pasu a upletl z něj primitivní ohlávku.
Andrej se zamyslel. Když už kupuje koně, tak by měl myslet i na Vivianu. Jsou to koneckonců její peníze.
„Tak mi dejte ještě jednoho,“ řekl a čekal, že mu honák vynadá. Ten zatím chytil Říčku a přivedl ji k chlapci. Když slyšel jeho žádost, vykulil oči a pak se začal smát.
„Víš co?“ vypravil ze sebe, když se přestal svíjet v křečích smíchu, „já ti teda prodám ještě támhle Sílu,“ ukázal na grošovanou klisnu někde uprostřed stádečka, „protože sem ještě jakživ neviděl, aby někdo kupoval koně jako housky… to teda vážně… A vůbec, chtěl sem prodávat ve městě, ale když se najde dobrej kupec, tak proč ne tady…“
Síle přehodil jen kolem krku smyčku a konec provazu podal Andrejovi. Vzal si od něj peníze a znovu udiveně zamlaskal. Pak mu předal Říčku a oběhl své stádečko, mávaje přitom prutem.
„Drž si je dobře,“ zavolal na Andreje a pak bylo slyšet, jak křičí na koně: „Hejáááá, jdi, nóóó, jdi malááá, hééééj!“
Říčka, zářící na slunci bílou barvou tak oslnivě, jako by nebyla obyčejný kůň, ale pegas, který právě vylétl z jícnu sopky, sebou trhala, chtěla jít za ostatními a málem Andrejovi vykloubila rameno. Druhá klisna sice házela hlavou a frkala, ale stála klidně, takže se Andrej rozhodl jet raději na ní, než na bílé. Počkal, až honák s ostatními koňmi zmizel za zatáčkou. Pak vzal provaz od Říččiny ohlávky a připoutal obě zvířata k sobě. Mírná a silnější Síla tak Říčku klidnila a Andrej cítil, že ji nenechá utéci.
Pokusil se nasednou Síle na hřbet, ale klisna byla vysoká a temperamentnější družka ji táhla dopředu, takže v nejnevhodnější chvíli ukročila. Andrej sklouzl a odřel si kolena. Vstal, vzteklý a zoufalý, pokusil se znovu vyškrábat po lesklé, klouzající srsti. Doufal, že ho nikdo nepozoruje. Musel být dokonale směšný.
„Deslönyle,“ ozvalo se přímo za jeho zády.
Šepot, tichý a něžný. Andrej přidušeně vykřikl. Sebral všechny síly a najednou seděl na koňském hřbetě, ani nevěděl jak. Nestačil se nad tím ani podivit, kopl klisnu do boků a ta se poslušně rozklusala. Andrej cítil, že klouže k jedné straně, pokusil se sevřít boky klisny stehny, ale chyběl mu trénink. Křečovitě se držel šedočerné hřívy a vnímal pohyb svalů pod sebou.
„Jestli ještě chvíli pojedu v klusu, spadnu,“ uvědomil si.
Pokoušel se klisnu zastavit, ale nejspíš neznal ten správný způsob. Na jeho křik nereagovala.
Říčce to zato něco připomnělo. Podobně na ni volával její předchozí pán, když chtěl, aby se pohnula. Zaržála, zvedla hlavu a pustila se do cvalu. Síla nejprve vzdorovala, nakonec však, stržena temperamentem své družky, ji následovala.
Andrej zbledl. Měl pocit, že sletí do těch míhajících se zelených, hnědých a nazlátlých čar, které zbyly z cesty kolem. Pomalu však zjišťoval, že se na neosedlaném koni nejspíš lépe jezdí ve cvalu než v klusu, a když Říčka navrhla trysk a Síla ji následovala, nic nenamítal. Letěl, pohodlně, hladce a bezstarostně. Už nemusel vyrovnávat klusové kodrcání, stačilo, když se uvolnil a přestal se bát.
U prvního rozcestí se mu podařilo úspěšně obě klisny stočit správným směrem. Byla to spíš náhoda, než Andrejova zásluha, ale zvedlo mu to náladu a málem zapomněl na silihkira.
V kopci obě klisny zpomalily, supěly a Andrej cítil, jak pod ním Sílino tělo sálá námahou a potí se. Pomyslel si, že bude smrdět jako kůň, až vyjede na kopec. A také si uvědomil, že úplně zapomněl koupit si nové šaty.

„Co vyvádíš?“ zeptala se ho Viviana místo přivítání.
Spatřila ho, jak se žene do kopce na hřbetě neosedlané grošované klisny, před sebou žene ještě klisnu bílou a huláká, až se jeho hlas vrací ozvěnou. Jeho hlas vlastně slyšela dřív, ne ho spatřila. Znělo to jako volání šíleného lovce, křik orla v extázi. Za sebou měl neuvěřitelně barevný západ slunce, prach zvedající se pod kopyty koní zahaloval jezdce rudozlatou aurou. Vypadal, jako by sestoupil z nebes, z toho neuvěřitelného koktejlu rudé, zlaté a modravé.
„Neříkala jsem, že máš kupovat koně,“ dodala, když seskočil z uřícené klisny a celý zaprášený, zpocený a páchnoucí koňským potem vykročil k ní.
„Ale nezlobíš se,“ namítl.
Usmíval se, přímo zářil. Viděla, jak je uštvaný, zdálo se jí, že jizvičky v jeho tváři se znovu nalily krví, ale byl šťastný. Nechala ho přitom.
„Nezlobím,“ řekla, „bude se nám cestovat pohodlněji. Ale mohl jsi vybrat nějaké nenápadnější barvy. Bělouše a šedého grošáka si každý zapamatuje snáz, než obyčejného hnědáka.“
„Ale jsou krásné, viď?“
Díval se na klisny, které sklonily hlavy do trávy a připoutány k sobě provazem jako trvalým, nerozdělným poutem, popocházely sem a tam.
„Ano, jsou. Andreji, tobě nevadí jezdit bez sedla?“
„Nikdy jsem to ještě nezkoušel, až teď,“ přiznal a znovu se zadíval na klisny. „Chtěl bych si je namalovat,“ řekl zasněně.
„Hele, tak mladej se nám vrátil z města?“ ozval se děda Jelínek. „Co že sis teda nekoupil ňáký barvičky a papír, ty umělče?“
„Nebyly to moje peníze,“ řekl Andrej a rozpačitě pohlédl na Vivianu. Díky koupi těch koní už jí neměl co vrátit. Byli na mizině a zdálo se, že si to Viviana uvědomuje.
„To nevadí,“ řekla a poplácala Sílu po pleci. „ Pokud si dokážeš zvyknout na to, že první týden budeš mít na zadku modřiny.“


Bylo to pravda, jak Andrej poznal v dalších dnech. Kdyby Viviana měla ještě nějaké peníze, padly by okamžitě na postroje, ale neměla a tak se oba museli učit jezdit bez sedla a jen s jednoduchou provazovou ohlávkou.
Po prvním dni na hřbetě Síly by byl Andrej přísahal, že má klisna místo páteře dřevěný trám, svrchu naostřený. Sotva se mu podařilo sesednout, když v poledne zastavili k odpočinku. Málem se neudržel na nohou, odbelhal se do stínu vysokého dubu a padl, vyčerpán tak, že ani neměl hlad. Povel k pokračování těchto muk vydala Viviana až příliš brzy a Andrej ji za to nenáviděl horoucně a naštěstí krátce. Další den už si jeho sedací krajina zvykla, následující už dokonce udělal pár vtípků. Nakonec prohlásil, že jestli ještě někdy sedne na osedlaného koně, pak jen v případě krajní nouze. Zjistil, že bez obvyklých pomůcek má s klisnou důvěrnější vztah, že mu stačí mnohem jemnější povely a že spíš než o ně jde o celkové porozumění. Naučil se vycítit, kdy je Síla unavená a kdy ji něco bolí. Ona zas sama zastavovala, když toho měl dost Andrej.
Po cestě měl Andrej čas přemýšlet nad sebou a nad světem, v němž se ocitl. Vyhýbali se osídleným oblastem, Viviana tvrdila, že je to pro nápadnost dědovy podoby a pro její vlastní postavení vyhnance, ale Andrej cítil, že se královně (myslel na ni jako na královnu, ačkoli mu už několikrát vysvětlovala, že se jí být necítí ) mezi lidi prostě nechce.
Neodporoval, ale několikrát, když byli blízko některého z měst v Borském kraji, se navečer vytratil a sám se procházel ulicemi, zkoumal rozmanité místní pověsti, probádával život městeček a vesnic. Byl opatrný jako vlk v cizím teritoriu a pomohlo mu to nikdy se nedostat do konfliktu. Několikrát se zašel napít do některé z hospod – ani ne tak proto, že by měl chuť na něco ostřejšího než vodu, ale spíš aby porovnal. Zjistil, že všechny druhy alkoholu v tomto kraji jsou si podobné, ať už je místní nazývají sebeprapodivnějšímy jmény. Byly to většinou čiré nápoje, silné a čisté chuti. Peníze nepotřeboval, naučil se rychle vyhledat vhodnou společnost, která ho pozve.
Jednou pil pálenku z marity, hustou a jemnou a tehdy se mu poprvé nepodařilo udržet si čistou hlavu. Na tábořiště došel přiopilý a přestože se to snažil zastírat, Viviana na něj hleděla s nelibostí. Nic mu nahlas nevyčítala, ale celý další den byla úsečná a nazlobená. Andrej chápal, že se bojí výtržnosti, která by na ně upozornila. Po té události se stáhl, začínající bezstarostnost zmizela.
V Rašině, posledním městě před hranicí Anfského kraje se Andrejovi podařilo sehnat několik rolí hrubého, nažloutlého papíru a dřevěnou krabičku s přírodními uhly. Ten večer zkusil, rukou zprvu trochu nejistou, nakreslit Vivianu. Smála se a zdráhala se, prý mu nebude sedět, ale nakonec ji přesvědčil. Kreslil, papír položený na desce z tvrdého hlazeného dřeva – vlastně to mělo být prkýnko na krájení masa, ale Andrej ho vyžebral od jedné měšťanky, aby měl na čem kreslit – shrbený, pokroucený jako stařec. Než zapadlo slunce, stačil udělat hrubou skicu. Stíny na Vivianině tváři se posléze tak prohloubily, že Andrej odložil papír i uhel a zkoumavě na portrét pohlédl. Viviana vstala, protahujíc si ztuhlé svaly, šla se podívat. Děda také zvědavě nakukoval přes Andrejovo rameno.
„To jsem já,“ řekla Viviana.
Znělo to trochu jako otázka. Děda pohlédl na ni, pak na obrázek a vážně pokýval hlavou.
„Poznám vás,“ řekl. „Možná si vás Andrej trochu přikrášlil, ale jste to vy.“
Andrej se podíval z Viviany na dědu a pak se rozesmál. Zebra, pronášející vážným hlasem úsudky o jeho kresbě, ho nemohla nerozesmát.
„Stejně se to spráší,“ vypravil ze sebe, když se dosmál, „nemám fixativ.“
„To je škoda,“ řekla Viviana a natočila obrázek k ohni, aby si ho mohla ještě prohlédnout v padajícím soumraku.
„Možná že někde cestou seženu tužku,“ řekl zadumaně Andrej, „tohle po mě hodil jeden chlápek, když jsem se ho ptal, jestli to, co kreslí, je ulice, nebo tlustá ženská.“
Příhoda se vzteklým malířem, která se odehrála přesně tak, jak Andrej řekl, rozehnala částečně Vivianiny chmury. Později, když seděla u ohně sama, Andrej s dědou už spali, však znovu přišly. Počítala, že za týden dorazí do Darlatanu. Těšila se na setkání s Geodorem, mnoho nocí po něm toužila a kdyby mohla, hnala by koně v kuse, jen aby mohla být s ním, s milovaným stříbrookým. Také ji však mrazilo v týle. Nyní se jejich cesta zdála být nevinným výletem, alespoň se to všichni snažili předstírat. Andrej jí ale vyprávěl o hlase, který slyšel u Hornova.
Viviana nemyslela, že patřil silihkirovi. To už by byl Andrej mrtvý. Ale stejně bylo něco podezřelého na tom, že Andreje někdo volal slovem v Původní řeči. Nevysvětlila mu, co to slovo znamená; sama to nevěděla. Musejí oba počkat, až jim to poví Geodor. A co bude pak?
Pohled na Andreje, který při kreslení zapomínal na svět kolem sebe, ji znepokojoval. Jaké má právo, ať už ona, nebo kdokoli jiný, chtít po tom chlapci, aby je zachraňoval? Netušila, co má vlastně za smysl Andrejova přítomnost, ale jedno věděla jistě – chlapcova minulost je v troskách, celý jeho život je v troskách a budoucnost stejně temná a nezbadatelná, jako nebe, klenoucí se jí nad hlavou.
Toužila být v Darlatanu a poradit se o tom s Geodorem. Zároveň se však bála toho, co jí poví. Bála se, že bude muset cítit další vinu, bála se, že už ji neunese.
Ohlédla se na Andreje. Spal na své houni, tvář, na níž už jizvy vybledly a téměř se ztratily, obrácenou ke hvězdám a měsícům, klidnou, spící a bledou. Vedle sebe měl, pečlivě srolované, položené své papíry, truhličku s uhly. Spící, klidný, měl v sobě nevinnost dítěte a rodící se zkušenost muže.
Ne, ještě nebyl dospělý, ale už dávno nebyl dítětem. Viviana se na něj dívala, po tvářích jí tekly slzy.
„Možná, že bude muset prožít ještě horší věci,“ napadlo ji, „a já ho budu muset poslat do temnějších temnot, než jsou lesní stíny v zamračené noci.“
Vzpomněla si, jak tenkrát odcházel a vyprávěl jí, že ho poslala pryč Sanvis. Že ho sama královna lesních víl varovala před svým bratrem. A tehdy Viviana pomyslela na Tevolananse a na jed v jeho srdci a na zlý oheň, kterým plane.
„Prosím,“ řekla nahlas, obraceje oči k nebi a pak sepjala ruce v gestu, které má představovat Ialina křídla, „prosím, Orlice, nedopusť, aby se cokoli, co se týká Tevolananse, dotklo i Andreje. Nevím proč, ale bojím se právě toho. Mawire, velký vládce nebes, nedopusť, aby tvůj temný syn vzpomněl na chlapce z Druhého světa. Ty, který vládneš rostlinám, ponechej nám jejich svěžest a vůni; ty, který vládneš zvířatům, ponechej nám jejich sílu; ty který vládneš ptákům, ponechej nám jejich lehkost a rychlost; vládce vod, nenechej nás utonout v zlobě, vládce větru, nenechej nás zadusit se lží, vládce ohně, nenechej nás shořet v plamenech nenávisti, vládce vší země, nenechej nás zplanět v nečinnosti. Prosím nejen za sebe.“


Ráno sedmého dne měsíce Hojenu stanula tříčlenná výprava v průsmyku před Daralatnem, hrdým městem, které bylo druhým domovem Eudromiasovým a nikdy nebylo nikým dobyto. Darlatan se před jejich užaslýma očima – Andrej a děda Jelínek tu byli poprvé v životě – zvedal do výše na svazích Živinských hor; hradby, mohutné, šedé a černé, se plazily po strmých úbočích, nemilosrdně rušily jednotu namodralých lesů. Daralatn vypadal, jako by ho do středu hor vrazila obrovská ruka, násilný, drásavý vykřičník v divoké krajině, vítězný výkřik člověka, jemuž se zdá, že pokořil přírodu.
„To je to město,“ zeptal se Andrej s hrdlem zadrhnutým dusivým pocitem tísně. Nikdy neviděl podobné město, Darlatan spíš připomínal pevnost.
„Ano,“ řekla Viviana a pobídla Říčku do klusu. „Vypadá zvláštně, já vím. Spíš jako jeden jediný hrad, než jako město. Ale to je tím, že se na hradby díváme zdola. Až vejdeme dovnitř, uvidíte, proč Eudromias to město tak zbožňoval.“
„No, je to jak obrovský orlí hnízdo,“ poznamenal děda, pomalu klusající vzadu, „ale to je jedno, hlavně že půjdeme dovnitř.“
„Orlí hnízdo… Víte, že v Původní řeči opravdu Daralatan znamená Domov Orlů? Eudromias tvrdil, že nad Darlatanem stále bdí Ial,“ řekla Viviana.
„To je teda zajímavý, protože já jí nikde nevidím,“ odfrkl si děda. Viviana to přešla mlčením, narážky Jelínka staršího na její víru se jí dávno přestaly dotýkat.
Andreje nespouštěl z očí hradby města, čím byly bližší, tím monumentálněji a zároveň strašlivěji působily. Viviana si pomyslela, že Andrej nejspíš brzy požádá o zastávku, vytáhne papíry a uhel a začne si dělat náčrtky.
Měla částečně pravdu, Andrej zatoužil Daralatan nakreslit hned, jak se před nimi objevil, vynořil se z lesů jako kamenná zaťatá pěst vražená do horských strání. Uznal ale, že by to byl úkol nad jeho síly a navíc věděl, že Viviana spěchá, aby se už setkala s Geodorem. On sám spěchal, aby se s ním setkal.
Potřeboval konečně poradit, jak se bránit proti silihkirovi. Od chvíle, kdy v Hornově zaslechl ten hlas, se sice nic, co by na tuto nestvůru upomínalo, neobjevilo, ale jak se říká – opatrnosti není nikdy nazbyt.
Andrej udělal cestou spoustu kreseb Viviany, dědy, krajiny i obou klisen. Kresby se sice trochu sprašovaly, jak předpokládal, ale nebylo to tak zlé. Nejvíc ho těšilo, že dovedl vysledovat náznaky ustavičného zlepšování. Bál se, že když nebude mít nablízku odborníka, že docela zakrní ve své schopnosti kreslit a malovat. Toužil si popovídat s odborníkem.
Věděl, že je to stejně neuskutečnitelný sen, jako byla ještě před měsícem představa jízdy na neosedlaném koni vstříc dobrodružstvím, ale nevzdával se ho. Když mu došly papíry, které získal od vzteklého Rašinského malíře, kreslil na jejich druhou stranu.
Kreslení vlastně bylo jedinou věcí, která ho poutala k minulosti. Všechno ostatní se změnilo, cítil, že nevratně. Věděl, že už nikdy nebude chodit do školy, že si nejspíš nikdy nedá hot dog a nepůjde s Čendou, Kamilem a Filipem na diskotéku. Pokoušel se smířit se skutečností, že na tom Druhém světě, který býval jeho domovem, je už považován za mrtvého. A že tady je smrt blíž, než by si přál.
Když držel v ruce uhel a jen tak si čmáral, nebo se pokoušel vystihnout skutečnost, mohl na to všechno zapomenout stejně dobře, jako na mravenčení v nohou, nebo žízeň a hlad.
Změnil se, prudce a násilně. Nevěděl, jestli je to dobře, nebo špatně. Viviana ho pozorovala se soucitem, z dědovy zebří tváře nemohl vyčíst žádný cit.
Co ho tu čeká? Proč tu je?
Problémy, které měl kdysi, mu připadaly malicherné a vzdálené. Nedostal se na školu? Dobře, co na tom záleží tady, kde se musí jen udržet celý den na koni? Nemohl se rozhodnout, jestli se flákat s klukama, nebo se doma učit? Co na tom sejde… Mohl si dělat co chtěl, stejně by skončil tady.
Pozoroval svou minulost s divným pocitem nesvobody, jako by všechno směřovalo k jedinému cíli, k odměně, která hořkne v ústech.
„Opravdu pojedeme až do města?“ obrátil se na Vivianu, aby zahnal nepříjemné myšlenky. Přikývla.
„Nejde to jinak,“ dodala na vysvětlenou, „budeme přitahovat pozornost, ale nedá se nic dělat.. Domluvila jsem se s Geodorem na Darlatanu a i ve městě bude těžké najít ho. Když půjdem všichni, bude to jednodušší.“
„Jo? I s mojí zebří kůží?“ zeptal se děda.
„Jestli tam nechceš jít, počkej tady a my tě vyzvednem, až se budeme vracet,“ zasmál se Andrej.
Očima už byl u brány města, ke které vedla strmá, skalnatá cesta. Jaké bude uvnitř, to město obklíčené vlastními hradbami?
„Jediné o co tě žádám,“ obrátila se ještě Viviana k dědovi, „je, abys nemluvil, když se někdo dívá.“
„Budu mlčenlivější než němej,“ zadušoval se děda. Vypadal čím dál tím krotší a nesmělejší, jak se blížili k bráně, velkou zebří hlavu svěsil a očima probádával kamení a prach na cestě.