XII. Oslnivá záře

Sámon si vzpomněl na jednu zdrcující skutečnost-když včera dal Turganovi poslední ránu onou větví, rozletěla se na několik nepoužitelných třísek. A ty i s ostatními kusy dřeva, které stály u krbu, dnes odpoledne naštípal na oheň...a zatopil s tím! Jediné, co tam zůstalo, byl jemný popel. I kdyby se mu podařilo dostat do společenské místnosti, nenašel by nic, čím by se mohl bránit.
Větší Turgan, stojící u dveří, se nahrbil ještě více. Byla to známka rozzuřenosti. Vycenil své malé, přesto hrozivé zuby a upřeně se přitom díval na Sámona. Snažil se ho nějakým způsobem zparalyzovat svým hrůzu nahánějícím pohledem, avšak Sámon si nenechal upřený pohled do očí. Menší Turgan se začal k Sámonovi přibližovat. Obcházel si jej a také se snažil o nebezpečný pohled. Když viděl, že je jeho snaha marná, pomalu se mu dostával za záda. Sámon se dostal do ještě svízelnější situace-jeden Turgan před ním, jeden Turgan za ním. Kdykoliv by se jeden z nich rozhodl skočit, Sámon tomu nijak nezabrání, mohl by jenom nehnutě stát. Tohle není velká společenská místnost, kde se dá uhýbat, skrývat či bojovat. Tady je prostor příliš těsný pro jakýkoli rychlejší a svižnější pohyby.
Sámon se vůbec nehýbal. Pozoroval oba Ďábelské kelníky a čekal na každý jejich pohyb. V duchu se již loučil se všemi, které miloval: Balin, Helenína, Atcelna, Ardolus i jeho rodiče a sourozenci-ta jména tak dobře znal a měl je tak všechna rád. Vzpomněl si i na legendárního Daga, který byl jeho vzorem. Strach ze smrti měl Sámon veliký. Do očí se mu dostávala nejedna slza a v posledních vteřinách prosil:
"Ó bože Wanne, slituj se nade mnou, sešli mi nějakou pomoc! Stačil by i malý zázrak. PROSÍM!"
Turgany to ale nedojalo. Jsou to přece Ďáblovi poslové, jak se jim někdy říká, nemají slitování. Připravovali se na "smrtonosný skok". I když menší Turgan má kly ulomené, svoji oběť může ještě rozpárat. Větší Turgan se rozhodl skočit jako první. Silně se odrazil od země a zvedl hlavu, aby nabodnul Sámona. Možná to trvalo jen zlomek sekundy, ale Sámonovi to připadalo jako celá věčnost. Před očima se mu promítnul celý jeho život, který stál za to žít. Viděl, jak celou místnost naplňuje oslnivá, bělostná zář. Myslel, že už umírá a vidí brány Wannovy říše. Wannova říše! Jenže...nic necítil! Podíval se na hruď, ale nic, žádná krev ani rána. Zato z jeho těla vystupovala ta bílá záře! Nevěděl, že by uměl kouzlit, vždyť žádné kouzlo ještě neovládá. Cítil obrovskou energii, která procházela jeho tělem jako mohutný, horký tok. Byla to tak silná energie, že musel nepředstavitelně nahlas křičet, aby se odněkud uvolňovala, jinak by energií praskl. Byl to nádherný pocit! Cítil se tak silný, že by mohl oba Turgany jednou ranou zabít a že by mohl bojovat se všemi pekelnými stvůrami, které samotné peklo vyplivlo. Dokonce chtěl zničit i Pána všeho zla, Zogana!
Bělostná záře však pomalu uhasínala a ohromné množství energie začalo ze Sámona postupně unikat. Byl čím dál víc slabší a slabší. Netrvalo to dlouho a příliv energie i s oslnivou září zmizel.
Sámon padl na kolena vyčerpán. Slabost ochromila celé jeho tělo. Díval se kolem sebe, kde jsou Ďábelští kelníci. Kupodivu, ani jeden tu nebyl. Byli pryč! Nedokázal si to rozumně vysvětlit, ještě před chvílí tu výhružně stáli.
"Asi je zahnalo to světlo" pomyslel si. Ale nejdůležitější je přece to, že je naživu! Stále však cítil něčí přítomnost. Porozhlédl se po pokoji...a ve dveřích stál....Balin! U něj stála Helenína i Atcelna. Oběma ženám se z tváře dalo vyčíst zděšení, zmatení, překvapení i obdiv. Zato Balin se tvářil klidně, hrdě, spokojeně a více obdivně....




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, [email protected], 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/